Gabriele Münter

Před časem jsem v kalendáři KUNST FÜR JEDEN TAG narazil na malířku Gabriele Münter. Veselé barvy uvedeného obrazu na mě tu a tam vykoukly zpoza papírů na pracovním stole a vždycky na chvíli přitáhly můj zrak. I dalších pár obrazů, co jsou k vidění na internetu, se mi celkem líbilo. Tak jsem se pustil do hledání a poměrně zajímavý úvod jsem našel na stránkách průvodce po galeriích http://www.gallerywalk.org/PM_Munter.html.

GC Točná

Samozřejmě, že když už konečně můžu ven na tzv. rekonvalescenční vycházky, oblohu potáhnou černé mraky a je na spadnutí. Krásný jarní týden jsme si užili akorát skrz okna. Včera večer jsem si udělal přípravu na IVAO Celebration mystery cache schovanou u letiště Točná. Koordináty finální keše jsou ukryté ve zvukovém záznamu rozhovoru mezi věží v Ruzyni a pilotem letadla CSA 357. Poslouchal jsem to několikrát, než mi došlo, jak z toho asi jednotlivé údaje vydolovat. Bohužel byl pilot letadla CSA357 mekota a nebylo mu moc rozumět, takže mi pořád chybělo jedno číslíčko v severních souřadnicích. Naštěstí i bez něj se počet možných schovek snížil na tři, vzdálených od sebe asi 300 metrů. Zvolil jsem nejdřív jižní možnost. Jak se ukázalo, tak špatně. Ale tím směrem ještě o kus dál se schovával druhý poklad Army cache na kopečku Čihadlo. Móóc zajímavé, z místa čišela atmosféra postnukleárních RPG opusů typu Fallout či filmů jako Den poté nebo Terminátor. Dost síla! Jinak je to místo, kde byl za bolševika dislokovaný 11. protiletadlový raketový oddíl vojsk PVOS Točná, vyzbrojený PLRK S-125 Neva (pozemní protiletadlový raketový komplet malého dosahu určený k ničení letounůu, řízených střel s plochou dráhou letu, vrtulníků a jiných vzdušných cílů na přízemních, malých a středních výškách). V kódu NATO je známý pod jménem SA-3 GOA a existuje od 60.let v nespočtu modifikací. Na Točné byly S-125 umístěny na odpalovacím zařízení 5P73 (4 střely na 1 OZ), celý komplet se dá přepravit na těžkém tahači, zde se pravdepodobně vysouval na kolejnicích ven.
Takže jsem keš rychle našel, udělal pár fotek a pak tomuhle ponurému studenoválečnickému místu raději ukázal záda. Zamířil jsem zpět k letišti Točná a ke třetí možnosti, kde by se IVAO keš mohla schovávat. A taky že jo, pomalu jsem už začal mít pochybnosti. Nechal jsem tam tematicky visačku ČSA gold club na kufry a valil domů za ostatními ležáky.

Kolaps pokračuje

Aby toho nebylo dost, prohlídka Alice na ušním vyjevila plíživý zánět středního ucha. Ali zahrála hrdinu, ani nekvíkla, ani slzičku nepustila, když ji paní doktorka ucho propichovala, až se po sobě se sestrou dívaly, že něco takového se často nevidí.
Takže jsme v tom teď všichni. Celá rodina mlsá nějaká antibiotika. Každý ta svoje, abychom náhodou nestranili jedné farmaceutické firmě. Ivča dostala své prášky ráno od Bartůška, holky mají každá svůj sirupek. Domácí vězení se prodlužuje do úterka, protože Alice by prý aspoň pět dnů neměla chodit ven . Když se daří, tak se daří.

Totální kolaps

aneb stoná celá rodina
Spálou Klárky to všechno začalo. Aličina rýma se jí zase vrazila do uší, podobně jako v Německu, a tím pádem je napůl hluchá. Musíme na ni řvát i to, že je náš miláček. Já si z Hamburku přivezl angínu. Jak řekl v pondělí pan doktor Bartůšek, když jsem se mu zhroutil na židli, ukázal na krk a vyplázl na něj jazyk: "Nó, tak ta je kvalitní...". Ivčin bronchitický kašel si už pár dní vyžaduje oddělené lože, navíc to vypadá, že ode mě tu angínu dostává taky.
Tak se doma vzájemně opečováváme a zejména se snažíme nějak zabavit holky, které jsou domácím vězením "k smrti znuděné", jak říká Klára. Hry, pohádky, malování, vystřihování. Holky zahájily i Velikonoční výzdobu - máme první zajíčky. Aliččiny "králičky" nás pobavily, protože to jsou všechno holky a proto mají dlouhé vlasy. Na první pohled to spíš vypadá jako parta židů s pejzy na maškarním. Taky přišly na pořad počítačové hry, zejména ty, co jsou k dispozici pro děti na webových stránkách LEGO. Ještě, že můžou být každá na jednom stroji, jinak se okamžitě rvou o místo.
Do nemocemi zamořeného prostředí nám navíc chodějí návštěvy s realitním agentem. Aspoň nás to burcuje k úklidu, jinak bychom síly hledali horko těžko.

Jaro v Braníku

Napumpovali jsme kolo, laufrad a vyrazili s Alicí ven na krátkou projížďku. Je znát, že Praha není placatý Hamburk, hned z prvního kopečka se Alice vymázla a jen tak tak, že mi nepřistála tváří na pedálu od kola. Pak už raději z každého i malého svahu laufrad vedla. Je opravená cesta k Ábíčku, místo kamenů a děr je tam krásně vyasfaltovaná stezka pro pěší. Mezi fotbalovými a baseballovými hřišti se najednou objevilo několik stromků a keřů v plném květu, neklamné znamení, že to letošní nevalná zima konečně balí a nastupuje voňavé jaro. Potkáváme pána se malým štěnětem německého ovčáka, černým jak uhel, který nechce nic jiného než si hrát s Alicí. Jakmile pokračujeme v cestě, chudák pejsek vyje a pláče, že ho malá kamarádka opouští.

Po projížďce na kolech jsme povyjeli na Dobešku, abychom se podívali po keškách schovaných na Branické skále. Jedna mikrokeš je schovaná přímo u vyhlídky, ale tu jsme nenašli, všude moc lidí, lozit se mi tam po kolenou nechtělo. Další, Branická skalní cache, už byla v pohodě, bez lidí, přesně zaměřená a bez problému odlovená. Moje předčasné obavy, že se zase bude jednat o stezku vinoucí se těsně u kraje skály, se naštěstí nepotvrdily, cestička šla spíš po odvráceném svahu, ale i tak jsem Alici musel držet pěkně zkrátka.

Spála

Včera jsem vezl Alici do školky sám, Klárka zůstala doma, protože se cítila zle a nemohla ani pořádně dýchat, jak má plný krk. Učitelka Marcelka mě ve školce upozornila, že se tam vyskytuje šarlach. A taky že jo. Do večera se Klára osypala, jazyk fialový jak utopenec, takže první ranní věcí byla návštěva u doktora na pohotovosti. Doktorka jen potvrdila, že se jedná o spálu, předepsala penicilín po osmi hodinách a deset dní v posteli :o((
Teď jen čekáme, jestli se to vyrazí i u Alice. Snad ne, zatím se spále pokaždé vyhnula, tahle nemoc se jí zkrátka "nechytá", na rozdíl od Klárky, na kterou skočí, jakmile je k tomu sebemenší příležitost.

Mimochodem, zarazil jsem se u slova "na rozdíl", protože jsem ho nejprve napsal dohromady. Správně je to zvlášť, ale i na internetu se o tom vedou rozsáhlé diskuse.

Blob na Letné

Vypůjčil jsem si název a článek z Lidových novin, protože nahlíží na projekt Národní knihovny na Letné a vůbec na díla architektonických superstar z jiné perspektivy.

6. března 2007, Lidové noviny
Neuvěřitelný vítězný projekt na budovu nové Národní knihovny na Letné řešící prostorové potřeby knihovny na dalších padesát let přináší do naší vlasti po pár letech opět architekturu světové „superstar“ pohybující se na globálním hřišti.

Po „Tančícím domě“ dvojice Frank Gehry-Vlado Milunič a „Zlatém andělu“ Jeana Nouvela přichází tentokrát český emigrant žijící v Londýně Jan Kaplický (1937) se svojí „chobotnicí“.

Svět je přelud

V kontextu světové architektury je to stavba jednoznačně stylově zařaditelná do kategorie sobě navzájem podobných futuristických architektur, kterým se obecně říká bloby a jejichž estetiku Kaplický od začátku osmdesátých let dvacátého století cílevědomě a soustavně rozvíjí.

Bloby jsou charakteristické proudnicovými organickými tvary zborcených a nejrůzněji zakřivených ploch připomínajících živé tkáně živočichů a rostlin pod mikroskopem. Bloby opouštějí „tvrdý“ euklidovský a newtonovský prostor svázaný pravoúhlými karteziánskými souřadnicemi x, y, z a vrhají se do vesmírného dobrodružství Einsteinovy teorie relativity a kvantové fyziky, kde zakřivení prostoru, černé díry a superstruny rozehrávají svět „jiného“ časoprostoru, kde údaje nahoře, dole, vlevo, vpravo, včera a zítra už nehrají svoji jednoznačnou roli. Kaplický vytváří architekturu s jasným erotickým podtextem, jeho domy vycházejí z umění happeningu a provokace, boří zažité představy o normálním světě. Slova jako tradice, kontext jsou pro blobisty čímsi absurdně nepochopitelným až komickým.
Svět je přelud.

Jan Kaplický záhy po svém odchodu v roce 1969 z Československa do Londýna začal spolupracovat s dvojicí Renzo Piano-Richard Rogers, kteří vyhráli soutěž na Centre Pompidou v Paříži, která se záhy stala ikonou pravé čisté, technické high-tech architektury okouzlené novými technologiemi, logickou silou rozumu, krásou odhalené konstrukce, lety do vesmíru, spoluprací s NASA.

Začátkem osmdesátých let ještě Kaplický spolupracuje s třetím otcem zakladatelem high-tech architektury, Normanem Fosterem a již začíná rozvíjet vlastní rukopis, kde zlomovým projektem, kterým vstoupil do povědomí architektonické veřejnosti, byl soutěžní projekt na administrativní budovu na Trafalgarském náměstí z r. 1985 nazvanou Blob.

Totální arogance k místu aneb fuck the context

Druhá cena v soutěži na knihovnu v Paříži v roce 1989 Kaplického definitivně uvedla do světa architektonických hvězd. Kaplický si za léta „blobování“ vytvořil vlastní humorný eroticko-poetický jazyk, kterým pravidelně přivádí v úžas zejména mladé publikum. Samozřejmě též dovádí k šílenství konzervativně uvažující část odborné i laické veřejnosti. Ano. Kaplický krom toho, že je skutečnou světově uznávanou hvězdou, je velice snadno a oprávněně kritizovatelný právě z pozice tradičně a kontextuálně chápaného urbanismu a architektury. Současná tvorba superstar architektů se vyznačuje totální arogancí k místu stavby. Bez přetvářky to přiznává Rem Koolhaas svým heslem „fuck the context“.

Podobně architekti Frank Gehry či Daniel Libeskind navrhují domy - sochy, které vždy vytvářejí „akci ve městě“, jejich domy jsou ikony či loga toužící po tom se stát poznávacím znamením daného místa, chtějí se dostat na známky a na bankovky, chtějí být turistickou atrakcí.

Tak se i my v Praze můžeme těšit na neidentifikovatelné monstrum, které pohledem umění art-brut může připomínat chobotnici nebo probuzeného ducha Petra Parléře shlížejícího z Letné na Prahu. "Pro bloby jsou charakteristické proudnicové organické tvary nejrůzněji zakřivených ploch připomínajících živé tkáně živočichů a rostlin pod mikroskopem"

O autorovi: Tomáš Vích, architekt

Krkonošská 70

První březnový víkend nadešel a s ním tradiční běžkařský závod "Krkonošská sedmdesátka". Jelikož se regule závodu trochu změnily a kontrola na Pražské boudě nepustí dál nikoho, kdo tam nepřijede v limitu, raději jsme se přihlásili na padesátikilometrovou trať. Měli jsme totiž silné podezření, hraničící s jistotou, že bychom tam včas nedorazili a pak diskvalifikováni museli tak jako tak obrátit a udělat si jen tu padesátku. Naše podezření se později bohatě naplnilo a tak je nám za těchto podmínek sedmdesátka nejspíš navěky odepřená.
Náš tým "Tkačevova letka" se bohužel sešel jen ve třech, když nám na poslední chvíli dva borci odřekli. Tím pádem jsme už i startovní čáru projížděli s vědomím, že je naše družstvo diskvalifikované. Kvalita sněhu dole ve Svatém Petru si nic nezadala s posypovou solí. Ani servisáci ze stánku Toko nechtěli mazat žádné stoupací vosky, protože jediným lékem by byla pořádná vrstva skare. A co pak s tím nahoře, kde může být sníh úplně jiný. Tak jsme se smířili s tím, že dnešní závod bude hlavně bruslařský.
Cesta přes Hromovku byla plná patnácticentimetrového rozšlapaného "písku", kterým se téměř nedalo jet a trochu nás to všechny vyděsilo. Naštěstí se o pár set metrů dál povrch zpevnil a bruslit se dalo celkem dobře. U Struhadel začalo sněžit a s přestávkami pak sněžilo celý den. Vrstva čerstvé nadílky měla za následek, že bruslení bylo pomalejší a namáhavější. Na druhou stranu se ujala tříletá reziduální směs vosků, kterou jsem si zapomněl ze svých lyží smýt, a tak jsem mohl ve stoupáních pohodlně ťapat klasikou. Nepříjemné ale bylo namrzání sněhu, takže jsem občas musel lyže sundat a námrazky oškrabat, abych vůbec mohl jet. Organizátoři letos opět nachystali překvapení, když cesta od Srubu nad Pláněmi nevedla kolem Klínovek nahoru k bufetu Na Rozcestí, ale odbočovala někam doprava z kopce a nakonec jsme se vynořili u Renerovek. Hustá mlha navíc zněmožňovala jakoukoliv orientaci, jelo se prakticky od tyče k tyči.
Na Pražskou boudu jsme se ve vichru a v bodavém sněžení doplazili přesně ve dvanáct, akorát na polévku a třetinku Gambrinusu. V hospodě už seděl náš druhý, kompletní tým "Rampušák" a také "Sklepovští sršáni" vedení Davidem Vávrou. Ven do lezavého větru se nám vůbec nechtělo, ale pohyb nás brzy zahřál. Když jsme se vyškrabali na kopec nad Renerovky, únava už se hlásila ke slovu. Naštěstí to už odtamtud bylo více méně z kopce a nakonec jsme projeli cílovou páskou kolem půl čtvrté. A rovnou do velkého stanu na čaj a na guláš.
Večerní program jsme zahájili v kavárně / baru ve Vrchlabí, který jsme vyzkoušeli už v pátek večer. Sportu jsme zřejmě jetě neměli dost a tak jsme po zavíračce poodešli na bowling a víc než hodinu házeli koulema na kuželky. Na zahradnickém bálu jsme se pak objevili, právě když kapela dávala poslední kus a hosté se rozcházeli domů. I my jsme se tedy vydali ke škole a do tělocvičny, kde na nás čekaly připravené spacáky.

Prodáváme byt

Je to tady. Nikdy by nás nenapadlo, že od neurčitých úvah o rodinném domku dospějeme během jednoho měsíce ke zcela konkrétním krokům. Jako třeba prodej našeho báječného, leč mrňavého bytu. Dneska se večer zastavil agent z realitky, aby si byt prohlédl a nafotil. Po zkušenostech s desítkami a stovkami fotek, které jsou k vidění na inzerátech různých agentur, jsme se práce chopili sami a o víkendu si byt nafotili. Výsledky dokonce předčily i naše očekávání. Kdyby byly naše pokoje tak velké, jak se zdají na snímcích, asi bychom se nestěhovali...
I pan agent se rozplýval, když jsem mu je nabízel. Inzeráty prý vyjdou na všech hlavních internetových serverech už zítra. Taky jsme zaplatili rezervační poplatek na dům v Hradešíně, který se nám zalíbil a žádné jiné domky ho nedokázaly překonat. Nezadržitelný spád věcí v jednom jediném dni nás docela překvapil, to jsme snad ani nemuseli stěhovat všechny ty prázdné krabice do Raškovic. Polehoučku se opíjíme zbytky alkoholů v naší domácnosti a doufáme, že vše vyjde tak, jak si představujeme....

GC Prokopské údolí

Neslavné finále posledního putování za pokladem na Divokém hradu ještě neodeznělo a tak jsme si dneska vyjeli jen ve třech s holkama a Ivča si užívala po svém. V Prokopském údolí se skoro nedalo zaparkovat a lidí na cestě bylo jak naseto. Náš první poklad se schovával nedaleko viaduktu, hned u jezírka, resp. nad ním na skále. Z hlavní cesty jsme sešli se sklopeným zrakem, abychom se nemuseli dívat na červené pruhy označující přírodní rezervaci. Jedinou útěchou v tomhle přestupku bylo, že je v celém Prokopském údolí steziček a cestiček vyšlapáno na stovky, ty kolem jezírka nevyjímaje. Holky jsem měl celou cestu chycené pěkně nakrátko, protože vedla více méně po okraji skály nad jezírkem. Keš jsme snadno našli, směnili zboží a pokračovali dál, pěkně strání nahoru na turistickou cestu nad údolím. Vzdechů a nářků nad bolavýma nohama bylo slyšet cestou do kopce nepočítaně, ale dařilo se mi je ignorovat. Nahoře nám už netrvalo dlouho dojít k druhému pokladu pod vyhlídkou na Barrandov, na Braník a dál na jih Prahy. Třetí keš "Oříšek" se schovávala téměř na konci údolí uprostřed skalních ploten. Tam jsem radši slezl jen já sám a hodné holky na mě čekaly o pár metrů výš na stezce. Poslední poklad "Praha na dlani" s neskutečnou vyhlídkou na celé město byl jen dvěstě metrů daleko. To už sluníčko pomalu zapadalo za obzor. Tak jsme svižně seběhli přes Žvahov do Hlubočep, než padla úplná tma. Celkem nám to dneska napočítalo sedm kilometrů, to jsem na začátku výletu vůbec nečekal. Věčná škoda, že mi baterky ve foťáku došly hned na začátku, příležitostí ke krásným snímkům bylo dneska nepočítaně...

Hradešín

"Vstávej mami, už jsme hlady bez sebe!", budila nás v neděli ráno Klárka s vážným dramatickým výrazem. Je fakt, že jsme si trochu pospali, zřejmě deficit všedních dnů.
Včera jsme vyjeli trochu na východ k Úvalům, abychom se podívali do Škvorce a na krajinu kolem. Zaujala nás tam totiž jedna nabídka rodinného domku. Původně jsem očekával nudnou placku, ale ráz je tam docela zvlněný a příjemně nás překvapil. Domek samotný jsme nenašli. Na mapě se Škvorec zdá jako malinká vesnice, ale ve skutečnosti je celkem rozpínavá. A v noci jsem se navíc dopátral, že ten domek snad nesedí ve Škvorci, ale v nedalekém Hradešíně.
Sobotní počasí bylo naprosto jarní, slunce hřálo, tak jsme si udělali krátkou vycházku k pokladu na Klepci u Přišimas. V plánu jsem měl ještě jednu na Divokém hradu, ale nezbýval už nám čas. Ten jsme si udělali dneska. Domek jsme v Hradešíně skutečně našli, vesnička je to sympatická, na kopci s rozhledem do daleka. O pár kilometrů dál jsme se vydali po zelené na asi pětikilometrový výlet s pokladem na zřícenině. V lesích bylo ještě znát, že se tudy nedávno prohnala viřice Kiril, cesty rozbahněné, nohy holek z nějakého důvodu hned od začátku hrozně unavené, šlo se zkrátka pomalu. A tak jsme doklopýtali pod hrad, když už padalo šero, a nejlepší zábava měla teprve začít. Drápali jsme se s holkama do ukrutného svahu od potoka k troskám hradu. Ivča to po chvíli vzdala, že počká dole. Chvíli nám trvalo, než jsme poklad našli, a pak jsem se rozhodl dolů sejít oklikou, kde je mírnější svah. Mezitím Ivča chytla paniku, že se nám něco stalo, vyškrábala se nahoru, to už jsme my byli zase dole, šero zhoustlo, Alice začala bečet, že se maminka ztratila, ta se pak zjevila na kopci a dštila síru, že je to poslední poklad, kam s námi šla, no zkrátka idylka....

Producenti

Po dvou letech v divadle. Náhodou kolegovi onemocněla přítelkyně a tak nám do klína spadly lístky na muzikál Producenti v Karlínském divadle. A zrovna taková pecka. Co se o něm píše?

V roce 2002 získali The Producers - Producenti neuvěřitelných 12 Tony Awards (ze 14 možných) - nejvíce ocenění v historii této nejprestižnější divadelní ceny. „Tony“ byly uděleny v následujících kategoriích: hudba, libreto, režie, choreografie, hudební aranžmá, scéna, kostýmy, světla, hlavní mužská role, hlavní ženská role, vedlejší mužská role a samozřejmě i nejlepší muzikál. Hudbu, texty i libreto napsal Mel Brooks na základě svého, dnes již legendárního, filmu z roku 1968, který byl oceněn „Oscarem“ za nejlepší původní scénář. Muzikál Producenti je tedy ověnčen celou řadou rekordů. Jeden rekord si ale připisuje i Hudební divadlo Karlín. Když vedení divadla získalo na konci roku 2003 práva k uvádění tohoto muzikálu, byla to první udělená licence mimo Severní Ameriku (v té době se totiž muzikál hrál pouze na Broadwayi a v kanadském Torontu). Producenti se odehrávají v roce 1959 v New Yorku. Max Bialystock, neúspěšný divadelní producent, a jeho účetní, Leo Bloom, dostanou nápad, že by se dalo vydělat mnohem více peněz uvedením absolutního propadáku, než produkcí úspěšného titulu. Tajemství spočívá v tom, že vyberou od investorů mnohem víc peněz než potřebují a až se poprask kolem „propadáku“ utiší, nechají si ten rozdíl. Finanční úřady se totiž o neúspěšné projekty nezajímají. „Získáte od investorů milion dolarů, uvedete propadák za sto tisíc a zbytek si necháte“, navrhuje Leo Bloom. Je však nutné najít nejhorší hru a nejhoršího režiséra. Obojí se podaří; muzikál o Hitlerovi přece musí být zaručené fiasko. Publikum a kritici ale připraví oběma producentům horké chvilky. Říká Mel Brooks: „Získali jsme asi 30 milionů dolarů a stálo nás to deset. Kdyby to byl propadák, zbylo by nám 20 milionů a mohli jsme jet do Ria (jako ‚hrdinové‘ muzikálu). Přáli jsme si, aby to byl propadák“. Do žádného Ria se nejelo, protože muzikál se po své premiéře na podzim 2001 stal okamžitě senzací a byl beznadějně vyprodán na měsíce dopředu. Ve světové premiéře v New Yorku se v hlavních rolích zaskvěli Nathan Lane a Matthew Broderick. Mel Brooks, scénárista, režisér, herec, producent a hudební skladatel, říká: „Vyrůstal jsem na těch velkých show a přesně to vám nabízím teď i já: starou, dobrou muzikálovou komedii“. Mel Brooks nazval Producenty svým „milostným dopisem Broadwayi“. Kromě New Yorku se zatím „Producenti“ hrají pouze v Torontu, v Londýně a nově (březen 2006) i v Tel Avivu v Izraeli(!).

Fakt jsme se báječně pobavili. Amerika, kabaret tryská z každého taktu, aranže, choreografie, texty budí úsměv na rtech po celou dobu představení, prostě paráda.

Neónky

Paní prodavačka ve zverimexu na kopci měla zbytečné obavy, že s více rostlinkami bychom měli akvárko dost zarostlé. Naopak, po dokoupení bujné zeleně v chovatelských potřebách v Rudné malá nádrž docela zútulněla. Najednou to až vypadalo, že je tam málo rybek. Tak jsem se dneska cestou z autoservisu zastavil v krámku a ještě přibral čtyři neónky, které toho spoustu vydrží, jsou malé a hezky barevné. Teď se nám akvárium líbí a uvidíme jak se bude rybkám i rostlinkám dařit.

Krkonošská sedmdesátka se nezadržitelně blíží a je čas pustit se do "suchého" tréninku. Branický profil je ve srovnání s hamburským krapet kopcovatější, běh pomalejší, zadýchanější a bolavější. Ale jak se říká, těžko na cvičišti, lehko na bojišti.

Akvárium

Když jsme loni v létě odstěhovali morčata z bytu, protože na ně začala být Klárka alergická, slíbil jsem holkám jako náhradu akvárium s rybičkama. Sliby se mají plnit a tak jsme si z Jablonce přivezli staré malé akvárko, co jsem provozoval před dvaceti lety. Tmel ještě těsnil, dokonce i vzduchovací motorek fugoval. Dokoupili jsme nezbytné maličkosti jako nový filtr a hadičky, příjemně mě překvapilo, že rozměry jsou i po těch letech stále stejné, takže do sebe všechno pěkně zapadalo. Včera jsme proprali písek s kameny a nechali odstát vodu. Dneska jsem po práci naložil dívčí skupinu včetně Terky Ká do auta a konečně jsme jeli do "Toho" zverimexu na kopci, kde mají "Ty" rybičky. Už dlouho jsme domluvení, že budeme mít párek pavích oček a párek mečovek. Holky už vědí, jak vypadají a mají pro ně samozřejmě připravená jména. Přidal jsem navíc ještě jeden párek gupek a taky pancéříčků, aby vyzobávali ze dna. Doma jsme zasadili několik kytek a vypustili rybky do akvárka. To bylo ochání a achání, nejvíc se ale rybičky líbily malé Áje, která se moc těší na další návštěvu, že je budeme krmit.

Bramberk

Využili jsme návštěvu v Jablonci, abychom si jednak vyběhli někam na sníh, pak abych vyzkoušel jak funguje a jaké dělá snímky nový foťák, a v neposlední řadě jsme už někam museli umístit travelbug Jumbo Jet, který jsme vylovili před čtrnácti dny v Podlažicích.
Nenapadlo nás přivézt si s sebou z Prahy podprdelníčky a to byla škoda, protože cesta z Maxova na Bramberk byla krásně umydlená. Taky jsme tam potkávali rodinky se sáňkovacími výbavami. Poklad a cíl procházky se schovával asi padesát metrů pod rozhlednou v lese, pěkně zakrytý mezi skalkami. Snad bychom ho objevili i bez navigace, cestička k němu byla ve sněhu hezky vyšlapaná. Keška byla rozumně naplněná, všechny holky si odnesly po nějakém suvenýru. Tým se neodbytně a urputně domáhal nějakého pití, naštěstí byla otevřená restaurace v Lovecké chatě a tak jsme tam na chvíli zapadli na čaj.
Původně jsem ještě plánoval zastavení někde u potoka pro říční písek do akvária, ale čas pokročil, tak jsme tuhle část dopoledního programu odpískali a opatrně sjeli z kopců do suchého Jablonce.

Zápis

Posledních pár týdnů jsme s Klárkou pilovali pár znalostí, co jsou nutné k zápisu do první třídy. Jako že už nebydlíme v Hamburku, ale v Praze, že nechodíme do školky k Frau Rathaike, ale do Bezové v Braníku, datum narození a tak dál. Včera nastal den D a my se odpoledne vypravili do zákldaní školy v Jílové nahoře na kopci. Přišli jsme, vystáli menší frontu a pak se usadili kolem stolku, za kterým seděla mladá milá učitelka.

"Povíš mi jak se jmenuješ?" zkusila na Kláru. Po několika vteřinách se ozvalo slabounké "Klárka".

"A věděla bys, kdy jsi se narodila?" Ticho, pak "V létě..."

"A v jakém městě bydlíš dneska?" "....v Braníku"

"A uměla bys zazpívat nějakou písničku?" Po nekonečném váhání naše malá zpěvačka, co si doma prozpěvuje v němčině, pianissimo vystřihla Skákal pes přes oves...

"A co třeba básničku...?" Nic, jen prosebné pohledy na maminku. Nakonec jsme si vzpomněli na mravence a mušku a paní učitelka byla spokojená. S obrázkem a podpisem žádný problém nebyl a Klárka pohovorem zřejmě prošla.

Uf.

Ve haf ways of making u tok (funny)

From Saxon Times

One Language - Euro-English?

The European Commission has just announced an agreement whereby English will be the official language of the European Union rather than German, which was the other possibility.

As part of the negotiations, the British Government conceded that English spelling had some room for improvement and has accepted a 5-year phase-in plan that would become known as "Euro-English".

In the first year, "s" will replace the soft "c". Sertainly, this will make the sivil servants jump with joy. The hard "c" will be dropped in favour of "k". This should klear up konfusion, and keyboards kan have one less letter.

There will be growing publik enthusiasm in the sekond year when the troublesome "ph" will be replaced with "f". This will make words like fotograf 20% shorter.

In the 3rd year, publik akseptanse of the new spelling kan be expekted to reach the stage where more komplikated changes are possible.Governments will enkourage the removal of double letters which have always ben a deterent to akurate speling.
Also, al wil agre that the horibl mes of the silent "e" in the languag is disgrasful and it should go away.

By the 4th yer people wil be reseptiv to steps such as replasing "th" with "z" and "w" with "v".

During ze fifz yer, ze unesesary "o" kan be dropd from vords kontaining "ou" and after ziz fifz yer, ve vil hav a reil sensibl riten styl. Zer vil be no mor trubl or difikultis and evrivun vil find it ezi tu understand ech oza. Ze dremof a united urop vil finali kum tru.

Und efter ze fifz yer, ve vil al be speking German like zey vunted in ze forst plas.

If zis mad you smil, pleas pas on to oza pepl.

Stěhování

Celý minulý týden byl hektický, bez chvilky odpočinku. Hamburg jsme opustili ve slušném čase v úterý odpoledne, jakmile nás stěhováci vyklidili a my vyčistili koberce a dali byt do pucu. Otálet jsme moc nemohli, protože podle plánu přijedou do Braníku ve středu ráno. Skutečně dorazili bez většího zpoždění. Překvapilo nás, že se rozhodli stěhovat věci nikoli "tradičním" nošením po schodech, ale popojeli si pod balkon a hrnuli to rovnou do bytu přes zvednutou nakládací plošinu. A jak to tam lifrovali, pořád se ptali, kam tohle a kam tamto a místa ubývalo a ubývalo. Nakonec se dalo stěží projít skrz naskrz, všude jen hory beden. Do toho všeho popletené holky, hlavně Alice: "A kdy pojedeme zpátky domů do Hambulku?" a "Oni tady mají jen jeden záchod...!" Tak jsem je odpoledne nabral a odvezl k babičce do Přelouče, aby se nám pořád nemotaly pod nohama.

V sobotu ráno přijel z Přelouče táta Jarda s velkým Jumperem, do kterého jsme nastrkali poskládané krabice, skříň, lednici a věci, co nechceme vyhodit, ale do bytu se nám nevlezou. V Raškovicích na půdě pár měsíců přečkají, než najdeme něco většího na bydlení. Celkem všední záležitost se změnila v atrakci za vesnicí Sopřeč u Přelouče, kde jsme dojeli Ivču. "Hele, předjedeme ji!", zaradoval se Jarda a podřadil. Našeho Opla jsme sice parádně předjeli , ale nevšimli si, že je před ním zatáčka. No a dodávka chytila smyk a než jsme se nadáli, udělali jsme malé hodiny a s autem se zapíchli do bahna v příkopu. Půl metru hluboké bláto zřejmě uchránilo vůz od nějakých škod, ale na druhé straně ho dokonale uvěznilo. Za chvíli jela kolem Avie, ochotná nás vytáhnout. Přetrhali jsme dvě lana, poté dorazili místní zvědavci. Přivezli i řetěz a s ním už se podařilo Jumpera z bahna vydolovat. Dál už šlo všechno podle plánu. Lednici k babičce, skříně a další věci do Raškovic a odpoledne jsme všichni dorazili do Podlažic k Norkovým.

Další nečekané vzrůšo nás čekalo v neděli, když jsme vyšli na výlet k pokladu "U Vany" na potoku Žejbro nedaleko Podlažic. Navigaci jsem přenechal bez kontroly a bez přípravy klukům. A tak se stalo, že jsme sice k pokladu došli, ale dělila nás od něj říčka s poměrně čilým průtokem. Na jednom místě se dalo přeskákat po balvanech, ale co s dětmi? Alice už bečela, že poklad neuvidí, a tak jsme se se švagrem dohodli, že si je přehodíme. S holkama to šlo bez problémů, malý Dandee přeskočil jak žabák, zato s Páťou věci vzaly spád. Při prvním skoku si dokázal jen namočit botu, zato při druhém nedoskočil a svalil se do potoka jak pytel brambor. Chudák ještě netušil, co ho čeká. Aby nenastydl, hned po rychlém odlovení kešky jsme dali holky na ramena a klusem nabrali směr domů po druhé straně potoka. Páťa a běh se nemají rádi. To bylo ryku a kvičení, že už nemůže a povzbuzování, že ještě kousek. Když jsme doběhli domů, byl zplavený tak, že mu zima být nemohla, i kdyby chtěl. Zřejmě si udělal rekord ve vytrvalostním běhu. Už s námi přes potok prý nikdy nepůjde...

První víkend 2007

Je první lednový víkend a na konci naší ulice začal kvést strom. Zřejmě není jediný, jak jsem se dověděl při telefonátu od ségry, někde u Plzně rozkvetly sakury. Teploty se pohybují pořád nad pěti stupni. Doma začínáme se zásadními kroky, jak dostat světlé koberce do slušného stavu pro předání šestnáctého ledna, taky balíme veškerou vánoční výzdobu. Abychom z uklízení nezblbli, vyšli jsme si v sobotu po poledni na třetí pokus o nalezení microcache "Im Holz" u psí louky ve Volksdorfu. Poučeni zápisky ostatních cacherů jsme se znovu pustili do prohledávání všech děr a úkrytů v kořenech stromů. Až nakonec Ivča nakopla malý špalek, který se rozpadl na dva kusy a odhalil umně skrytá pouzdra na filmy.

Nedělní ráno bylo jasné, předpověď neslibovala žádné velké deště, jeli jsme se proto rozloučit s naším oblíbeným pobaltským místem v Heiligenhafenu. Na pláži foukal čerstvý vítr a i při šeti nad nulou pěkně zalézal pod bundy. Chvíli jsme pouštěli draky, holky se proběhly podél břehu, poblbly na dětském hřišti. Cestou zpátky jsme měli připraveno pár pokladů. První dva jsme našli celkem hladce, ale třetí se nám nechtěl vzdát. GPSka nás honila sem a tam, místo se podobalo spíš pralesu, než čemu jinému, bahno, popadané tlející stromy, pak nad nás přišel černočerný mrak a začalo mrholit. Nakonec jsme hledání vzdali, holky začaly být zmrzlé a nevrlé. Ale aspoň dva zářezy dneska máme, v severním Německu patrně na dlouhou dobu poslední.

Silvestr

Odpoledne jsme se jeli vyvětrat do přístavu a na procházku městem, jestli náhodou nenarazíme na nějaké časné silvestrovské atrakce. Ale nic, jen jsme si hlavy nechali vyfoukat. Se soumrakem to pak přišlo. Petardy a příležitostné světlice nebraly konce. Západní vítr k nám nesl zvuky snad z celého Hamburku a znělo to, jako kdybychom byli nedaleko od bojové fronty.
"Miluju Silvestl!", "Silvestl je supelční!" a podobné skandování naplnilo náš byt, když jsme dělali výzdobu a motali se do barevných konfet. Padlo pár minipetard a prskavek vypálených na balkóně, náš skromný příspěvek do všeobecného běsnění. Holkám jsme slíbili, že je před půlnocí vzbudíme, aby se podívaly na pořádný ohňostroj, a uložili je před devátou do postele.
"Uz je stloj?"
"Já myslim, že už to začalo..."
"Tam to pozád bouchá!"
"Já mám zízeň"
"Uz je stloj?"
"My nemůžeme spát!"
"Uz je stloj?"
Takhle to šlo až do půlnoci, kdy jsme se všichni oblékli a na balkóně oslavovali. V pláštěnkách, za hustého deště. Žádný nečas nedokáže zabránit novoročnímu ohňostroji a tak se opět rozpoutalo peklo, světová válka. Blesky, hromy, rakety ze všech stran a všemi směry. Za pár minut se jak mlha mezi stromy začal plížit kouř a sirný smrad. Už vážně chyběl jen Wehrmacht v plynových maskách... Promoklé ponožky (sandály do deště nejsou nejlepší) nás zahnaly zpět dovnitř a holky mohly konečně usnout zaslouženým spánkem.