Velikonoce na Kokořínsku

Někdy z kraje února jsme se rozhodli, že letos na Velikonoce doma nezůstaneme, ale že se odvalíme třeba někam k Mácháči, že už bude pěkně, jaro...  Nakonec jsme ubytování sehnali nedaleko Litic v penzionu Ráj. Zima se bohužel letos nechce vzdát a místo krokusů a pučících pupenů jsme z domova odjeli za mínusových teplot. Ráno na střešní okna našeho apartmánu zlehka dopadaly sněhové vločky. Tak jsme se zabalili do flísu a čepic a po snídani odfrčeli pár kilometrů do Ostrého. Jednak tam nedávno opravili Kalvárii vedoucí na kopeček se dvěma půvabnými kaplemi a pěkným výhledem do kraje. A pak z Ostrého vede turistický okruh kolem Hrádeckého dolu se zříceninou hradu Hrádku, také známého jako Helfenburk. Prudší klesání a stoupání byla zdrojem napětí i zábavy, protože zmrzlý sníh senzačně klouzal bez ohledu na dezén našich podrážek. Jen Quip se záběrem na všechny čtyři pobíhal kolem nás naprosto bez problémů. Na našich osmi kilometrech musel naběhat třikrát tolik. Snad i proto je ležící spící od té doby, co jsme přijeli zpátky do Litic.
Předpověď na neděli hlásila silné sněžení, ale snad jen na Moravě. V Liticích přes noc nespadla ani vločka a tak jsme celkem bez obav nastartovali k dalšímu výletu do kokořínských skal. Tentokrát bylo naším cílem několik kešek kolem Vlhoště. V sedle pod Vlhoštěm jsme hledali první, ale dojít k ní po sněhem pokryté skále nám připadalo dost riskantní a tak jsme si ji nechali na jindy. Ona už jen chůze po značených cestách byla místy dost adrenalinová. Zejména tam, kde jsme museli stoupat po zledovatělých schůdkách, s vyděšeným Quipem na ramenou. Jeho vrtících se dvacet kilo už není žádná sranda. Po první zkušenosti s takovou vzrušující vsuvkou jsme se rozhodli nejít dál do skal. Jen jsme si s holkama vyběhli na kopec ke skalnímu útvaru Husa, kde jsme opět marně hledali schovanou krabičku. Asi se někde skrývala pod sněhem, kterého mezi balvany byly spusty. Alice začala naříkat, že má puchýř a tak jsme si chtěli cestu zkrátit nábližkou. Jenže to nám vymluvila parta trempů, kteří šli proti nám, že je tam ledovatý sráz mezi skalami. Nezbývalo, než pajdat oklikou po žluté nad Kraví důl a pak po modré směrem zpátky k Vlhošti. Pořád jsme ale byli dost vysoko a taky že došlo na sestup. Ten byl zážitkovým vyvrcholením, po kterém Ivča prohlásila, že do skal už nikdy, "NIKDY, rozumíš?!!". Od severu se do nás opíral čerstvý ledový vítr, na krásy pískovcových skal jsem měl náladu asi jen já, možná i pes, ale byli jsme jaksi v menšině, Ženská většina byla ráda, když se otevřely dveře auta a mohli jsme z hodobóžové přírody odjet do teplých postelí...

Velikonoce

Plánovali jsme strávit Velikonoční víkend spolu s kamarády na Monínci. Kartami ale zamíchal virák, který k nám zanesla v týdnu Alice, a který nás nutil strávit sobotu v objetí záchodové mísy. Alespoň jsme tak dodrželi vélikonoční půst... Z Monínce tedy sešlo. A protože Alici už velmi otrnulo a neměla stání , sbalili jsme v neděli odpoledne brusle a vyjeli do Nymburka k Labi vyzkoušet, jestli jsme kolíbačku na inlajnech ještě nezapomněli. Cyklistů a bruslařů nás míjeli desítky, holkám se během hodiny začaly motat nohy, tak jsme nic nenatahovali a po zmrzlině jeli zpátky. Po pondělní sousedské pomlázce jsme si s Královými prcky vyjeli do lesa na kole, abychom vyzkoušeli Aličino nové, narozeninové. Jela jako drak, můžeme směle plánovat výlety. A protože jsme na Monínci zmeškali výpravu za pokladem, poodjeli jsme později odpoledne k Jevanům a dali si asi čtyřkilometrovou procházku od rybníku Šáchovec ke zcela nově udělanému rybníku poblíž Černých Voděrad, letos napuštěnému. Po návratu Alice usnula vyčerpáním, zřejmě naše kondice po viróze ještě není stoprocentní...

Velikonoce

Letos se po dlouhé době Monínec nekonal. Díky časnému termínu Velikonoc bylo pár lidí ještě někde na horách, ostatním se nechtělo, takže jsme se připravili, že je strávíme na domácí půdě. Nicméně jsme se v neděli odpoledne slezli u Puldů, deset dospěláků, deset dětí, abychom poklábosili a tak. Děti se báječně zabavily samy, byť to nebylo úplně v tichosti (některé hračky v Puldovic držení byly nejen velmi populární, ale taky dost hlučné).
My z Černošic odjeli kolem desáté, abychom byli doma v pondělí ráno, protože se dala očekávat vesnická koleda. Taky že jo. První se k nám dobýval Roman Hanuš, aby pak pokračoval dál do vesnice. A následovali další. Alice stávkovala a nikomu se ani neukázala, držela se svého přesvědčení: "Já nechci, aby mě pomlázkou pomlátili!". Dokonce nechtěla jít s Klárou a se mnou na koledu a dalo to hodně přemlouvání, než si oblékla bundu, vzala do ruky košíček a vyrazila ze dveří. Obešli jsme sousedy u nás v ulici a vykoledovali něco vajíček a čokoládových dobrot. Když jsme se vrátili domů, z naší zásoby pro koledníky nezbývalo mnoho. Aspoň že jsme se s barvením nedřeli nadarmo - zjistili jsme, že umělé barvy moc nefungují a že příští rok musíme vyzkoušet metody přírodní.

Na pruty

Vyrazili jsme na pruty.Vrbové. Na pomlázku. Kolem Hradešína jsem si žádných vrb nikdy nevšiml, tak jsme vzali auto, že popojedeme. Projeli jsme pár okolních vesnic, projeli jsme kilometry podél říčky Šembery, nikde nic. Pak už holky usnuly a my dál brázdili vesnice a cesty na východ od Hradešína. Ještě že je odevšad vidět vysílač Liblice, sloužil líp než kompas. Zachránila nás až obec Žabonosy, kde jsem u rybníka zahlédl jedinou zelenou vrbku. Dohrabali jsme se k ní po zarostlé hrázi a překvapivě z ní ještě nebyla odřezaná ani větvička. Mohli jsme si tedy vybírat a zpátky jsme si nesli šestnáct nádherných prutů.

Zastavili jsme ve Škvorci, že si dojdeme pro poklad, který tady nedávno někdo založil. Je asi kilometr daleko, došli jsme k ní pohodlně po žluté značce. Keška je na místě, kde se mezi čtyřmi obrovskými lípami nachází socha Svatého Donáta z půlky 18. století. Než jsem se stačil rozkoukat, klesla Klára na kolena a začala se modlit. Za chvíli se vedle ní zhroutila Alice, že se přidá. "Musíš mít ruce stisknutý tahle před sebou! Jako ty se modlej Čínani!" peskovala Alici Klára. Kam na to chodí a za co se vlastně modlí jsem radši nezjišťoval...