Sklípek u Štěpánka

Sice nám loni vinař Štěpánek doporučoval, že máme nejlépe přijet v květnu nebo v červnu, že na podzim ještě nové víno není úplně hotové a staré je vypité. Jenže jaro uteklo jak voda a my se spolu se sousedy nakonec dali dohromady zase až v říjnu. Ve valtickém sklepě u Štěpánka bylo opět milo a veselo, ochutnali jsme vína starší i letošní, naobjednali si bedny s sebou domů, aby bylo co pít na Vánoce a na Silvestra. Dopoledne nám Štěpánek doslova vnutil návštěvu prý vyhlášeného bistra Drogérka v Mikulově, kde skvěle vaří. A skutečně, nejen vaří, ale celá atmosféra podniku, který vznikl na místě bývalé drogerie, je  velmi příjemná. Venku beztak pršelo, na velké procházky po městě to nebylo.

Mnoho povyku pro nic

Jako podzimní představení jsme zvolili Shakespearovu komedii Mnoho povyku pro nic, kterou má v repertoáru naše oblíbené Divadlo v Dlouhé. Moc se nám líbilo. I Alici, která se doma nad "Čespírem" ofrňovala, ale vtipné scény ji dokázaly rozesmát.
Recenze Hany Švarcové z Topzine:
Divadlo v Dlouhé uvedlo inscenaci Mnoho povyku pro nic anglického velikána Williama Shakespeara. Pod režijní taktovkou Hany Burešové se však žádné velké renesanční drama neodehrálo. Více než 400 let stará hra dostala moderní sako a styl jako z jachtařského klubu jí jde k duhu. Ačkoli napsal William Shakespeare hru Mnoho povyku pro nic již roku 1599, nic, co by bylo v textu obsaženo, nebrání přenesení příběhu do jakéhokoli historického období. To učinili také režisérka Hana Burešová a dramaturg Štěpán Otčenášek při úpravě hry pro potřeby Divadla v Dlouhé. Hra je, dle jejich slov, aktuální v mnohém i dnes. Kdo by jednu z nejlepších komedií Williama Shakespeara neznal. Příběh Beatricie s jazykem ostrým jako tisíc pečlivě nabroušených břitů a Benedika, který se s ní může směle poměřovat a bohatě toho využívá. A dále příběh mladé lásky Claudia a Héry, kteří jsou krátce před svatebním obřadem krutě obelháni a podvedeni. V neposlední řadě stojí příběh strážníků, kteří do hry z prostředí vysoké honorace vnášejí kapku čistého plebejství.
Na inscenacích Divadla v Dlouhé může divák vidět, že to hereckému souboru skvěle šlape. Ani Mnoho povyku pro nic není výjimkou. Tandem Burešová – Otčenášek, Shakespearův text a herci z Dlouhé – to jsou jistoty, na něž lze vsadit kdykoli. Ovšem jejich spolupráce znamená pro diváka příjemný divadelní zážitek.
Inscenačnímu týmu se podařilo inscenaci Mnoho povyku pro nic vyšperkovat do nejmenších detailů. Ať už jsou to kostýmy, velmi funkční scénické řešení (autor David Marek) nebo maximální využití rekvizit při vtipných pointách. Díky drobným náznakům (medaile z pětibojařské soutěže, ranní běh) se divák neubrání dojmu, že se jedná také o jeho život, mnohdy povrchní a plochý. Precizní a čisté zpracování inscenace jen dokazuje, že v Dlouhé ovládají řemeslo na jedničku.
Shakespeare napsal komedii, ale v Dlouhé ji právě dokonalým zpracováním povýšili na komedii, kterou chcete vidět znovu a znovu. Mohou za to i důmyslně vypointované vtipy. Za všechny jmenujme ten s deštníkem, který sevře Benedika, když na něj kuplíři líčí osidla lásky.
Význam nesoucí detaily jako změna barvy vlaječky u moře. V první části, kdy se seznamujeme s postavami, plánuje se svatba a Benedic s Beatricií po sobě střílejí ostrými, je barva vlaječky bílá. V části druhé, když dojde k pomluvě a z chystané svatby sejde, vlajka získává barvu smutku, tedy černou. V závěru, když se všechny milenecké páry opět potkají, září na převážné bílé scéně vlajka v barvě červené. Jde o drobnou věc, která však svědčí o precizním zpracování výtvarné stránky inscenace.
Po technické stránce nelze inscenaci Mnoho povyku pro nic vytknout zhola nic. A stejně tak je to s inscenací i po herecké stránce. Herci na jevišti působí sehraně, divákům je v hledišti příjemně. Helena Dvořáková a Marek Němec zvládají obě předepsané polohy, zamilované i intelektuální singels, s přehledem. Vlastimil Zavřel v roli policisty Dagoberta víří poklidné hladiny života smetánky svým zemitým projevem a absurdními přeřeky. Mistr kuplíř don Pedro v podání Jana Vondráčka zase působí značně distingovaně, čímž jen dovádí k dokonalosti společenské ukotvení inscenace.
Velkým pozitivem inscenace je také živá hudba, která znamená pověstnou třešničku na dortu zejména v momentech, kdy smetánka slaví. Drahé šampaňské teče proudem a párty jede na plné obrátky.
O kladech inscenace Mnoho povyku pro nic by se dalo hovořit ještě dlouho. Ovšem je třeba zmínit, že se vyskytl také jeden problém, a to ten, že inscenace brzy končí.

Mnoho povyku pro nic, Divadlo v Dlouhé, autor: William Shakespeare, režie: Hana Burešová, hrají: M. Hanuš, J. Vondráček, T. Turek, M. Němec, J. Meduna, J. Wohanka, Č. Koliáš, F. Cíl, M. Veliký, V. Zavřel, M. Potoček, P. Lipták, K. Sedláčková-Oltová, H. Dvořáková, M. Turková a další.

Třeboňský půlmaraton

Silva Nortica skončila, Petr přišel s nápadem zaběhnout si místo toho na podzim půlmaraton v Třeboni. Že by měl ubytování přímo na náměstí, že je to rovinka a taky první ročník. Takže kdyby se závod líbil a osvědčil, mohli bychom ho běhat od samého začátku. Vyjít ze vrat baráku přímo pod startovní bránu byl skutečně luxus. Přihlášeno bylo asi 1600 lidí rozdělených zhruba půl na půl mezi maratonem a půlkou. Start v 11:15, čtvrt hodiny za maratónci. Přestože jsem chtěl běžet víc na pohodu, abych to hned v začátku neutavil, tempo peletonu bylo samozřejmě od prvních metrů ostřejší, asi 5:30. Tepovka mi postupně lezla výš a výš až do nezdravých výšek. Tak jsem si řekl, kašlu na to, bude to buď a nebo, a běžel dál v tempu, které nakonec mělo průměr 5:36 a cílovou branou jsem proběhl o 18 vteřin dřív, než odbila druhá hodina od startu. Kompletní výsledky jsou zde. 

Nová postel

Prodloužená

Došlo i na Alici, alespoň co se tanečních týká. Do Vánoc chodí každý pátek do sokolovny v Českém Brodě. A první prodloužená vyšla na 5. října. Moc nám to připomnělo některé scény z filmu Hoří má panenko. Rodiče s lahvinkou vína, puberťáci se výrazem "trapný". S Alicí jsme si zatrsali waltz, blues, dementní mazurku a bylo po parádě. Teď až na věnečku.