Bruslení v Jablonci

Týden mrzlo až praštělo, všechny rybníky zamrzly, i jablonecká přehrada. Tak jsme využili situace, jeli se podívat na babičku s dědou a odpoledne na přehradě nazuli brusle. Led nebyl zrovna jako zrcadlo, právě naopak, samý hrbol a tak naše první kroky byly dost neohrabané a legrační. Jakmile jsme se ale rozjeli, nerovnosti ztratily na síle a my se příjemně svezli kolem celé přehrady dvakrát dokola.
Video z bruslení je na https://youtu.be/wk0hcDiVNCc

Apnea Academy

Už na podzim jsme nakousli téma kurzu volného / nádechového potápění a v dubnu padla kosa na kámen. S Momem a Koťasem jsme se přihlásili na kurz Apnea Academy Indoor Freediver a v sobotu o půl deváté už seděli v aerobním sále Aquapalace v Čestlicích. Trocha teorie, rozcvičení a soukáme se do zapůjčených neoprénů. Začínáme statikou, tj. co nejdelší výdrž ve stavu beztíže. Po třech stupňujících se délkách ponoru jdeme na maximálku. Nakopávání bránice je prý jen příznak vyššího CO2 v krvi, zdaleka to neznamená nedostatek kyslíku. A my bychom se s tím nepříjemným pocitem měli naučit pracovat a ne hned na vzduch. To mi však moc nejde. Jakmile se mi začaly kroutit vnitřnosti, musel jsem chtě nechtě ven. Přesto mě výsledek ohromil: 4:20 minut! Odpoledne je na řadě snad nejhorší druh cvičení, osmkrát jedna minuta pod vodou, mezi nimi jen jeden výdech a nádech. Po čtvrté minutě trpím nedostatkem vzdchu hned po zanoření, v šesté sérii už mám regulérní pocit, že se topím. Celou minutu už nedávám a jeden nádech také šidím. Začíná mě krutě bolet hlava (to je prý normální a je to z vysoké hladiny CO2). Potápění do osmimetrové jámy je po téhle tortuře už jen odměnou.
 Další útok na plíce nastává druhý den. Dynamické zkoušky - sploutvemi i bez. Na krk dostáváme dvoukilové obojky, aby nám trupíky stále nestoupaly k hladině, a v bazénu se snažíme pod vodou doplavat co nejdále. Víc než tři bazény (57m) nedávám. Bez ploutví je to ještě horší. Po kopnutí nohama mám pocit, že stojím a metry pod vodou ukrajuji jen pomalu. Tomu odpovídá i výsledek dvou bazénů (38m). Na závěr ještě jednou pokus o co nejdelší statiku, ale svůj včerejší čas už jsem nepřekonal a vynořil se o deset vteřin dříve. Končíme v sedm večer, loučíme se s čerstvě nabytým certifikátem pro indoor freediving. Teď se můžeme jít kdykoliv potápět do čestlické jámy :o).

Silva Nortica 1/2 maraton

Možná se mi to jen zdálo, ale soudě podle velikosti startovního balíku, se počet půlmaratónských závodníků proti loňskému roku o něco zmenšil. Na startovních číslech jsem neviděl nic vyššího než stodvacet a jen z naší party se třetina nedostavila. V jedenáct bouchla pistole a my se dali do pohybu. Na pátém kilometru se ke mně přidala mladá žena, že prý nemá hodinky a jak rychle to plánuju uběhnout. "Něco mezi dvěma a třemi hodinami", nepotěšil jsem jí přesným odhadem, ale moje tempo jí vyhovovalo (a mně její), tak jsme klusali bok po boku a povídali, paní byla dost hovorná. "Bára nebo Petra jak chceš", odpověděla, když jsem se představil. Pomalu jsme se dotahovali na Mirka, před desítkou jsme ho minuli a nechali v závěsu. Já si před Novými Hrady musel odskočit a když jsem od občerstovačky vyrazil, viděl jsem jak Mirka, tak Báru nebo Petru jak chceš daleko před sebou. Krok po kroku jsem tu vzdálenost zvolna ukrajoval a Mirka jsem opět doběhl na začátku Terezina údolí. "Ti ji přebral Brandl!", hekl. A jo, padesát metrů přede mnou Bára nebo Petra jak chceš s Brandlem v družném hovoru. Ale buď tempo, nebo kadence slov Brandlovi neseděla a nechal si ji během chvíle utéct s nějakým jiným. Tak jsem ho taky sejmul a zanedlouho jsem jí šlapal na paty. Z posledního občerstvení jsem vyrazil před Bárou i před Brandlem a už se předběhnout nenechal. Naopak se mi letos podařilo zmobilizovat síly a na silnici do Stropnice to rozběhnout pod šest minut, takže jsem se posunul ještě asi o čtyři další osoby dopředu. Závěrečný sprint při tepovce nad stoosmdesát mi zajistil osobní rekord, kterým jsem výsledek z roku 2012 vylepšil o dvě vteřiny na 2:08:22 :oDDD

Sportissimo 1/2Maraton 2016

Organizátoři letošního ročníku pražského půlmaratonu již nevypsali kategorii firemích štafet 4x5km, zbyla pouze možnost týmového běhu, kde každý ze čtyřky poběží celých jednadvacet kilometrů. Dal jsem dohromady čtyřku kolegů, u Malostranské jsme se bohužel sešli jen tři a ještě se zpožděním. Prodrat se davem, převlíknout, zase se prodrat davem k úschovnám, pak ještě naproti k záchodům, rychle se zdravím s Bendou, má taky naspěch. Začíná panika, protože start je za pár minut a já jsem ještě ve frontě na kadibudku. Startovní výstřel a tóny smetanovy Vltavy se ozývají, právě když na mě přijde řada. To je teda začátek! Ulevuji si a pak honem do svého koridoru E, naštěstí se ještě ani nezačal rozbíhat, takže se dávám zase do klidu. Vedle mě jsou vodiči na dvě hodiny, budu se jich držet. Vzduch je svěží, ale slunce už začíná hřát, měl jsem si asi vzít trenky místo dlouhasů. Tempo zatím ujde, přestože tepovka není ideální, v horní půlce stošedesátky. U smíchovského lihovaru předbíhám Michala Prokopce, který startoval ze sektoru B, hned za Keňany. K Rudolfínu přibíhám, právě když se po mostě blíží první ženská závodnice. Poprvé využívám občerstvení na jedenáctém kilometru. Vodiči na 2:00:00 se mi pomalinku začínají vzdalovat a přibývá počet lidí, co se kolem mě valí dopředu. Tempo postupně klesá k šesti minutám. Přestávám sledovat čas a je to trochu škoda. Možná bych se vybičoval k rychlejšímu závěru, abych měl čas pod dvě hodiny, ale já tomu moc nevěřím. Tak jak tak dobíhám v osobním půlmaratónském rekordu a jsem z toho patřičně nadšený.

Babický trail 1/4 maraton 2015

Babicím vojáci nepovolili čtvrtmaraton kolem jejich prostoru v Babickém lese, tak se letos celý závod přesunul na druhou stranu do lesa mezi Babicemi, Mukařovem a Strašínem. Hned po výběhu z Babic se lesní cesta zúžila na stezku a tak jsme si tam trochu šlapali na paty. Borci nicméně brzy utekli a my vzadu jsme už s prostorem problém neměli. Běželo se dobře, od pokoření jedné hodiny mě v cíli dělilo pouhých dvacet vteřin...
Unavenému organismu jsem odpoledne dopřál iontovou terapii v Kostelci nad Černými lesy, kam jsme se jeli se Šárovými podívat na sedmý ročník Vykulení ve zdejším pivováru.

Hradešínský Drncák

Nedávno se mě přes plot pan Čadil nenápadně zeptal, co dělám třináctého června. "Asi nic", nenapdla mě žádná smysluplná výmluva, protože jsem začal tušit nějakou léčku. "Tak to můžete jet Hradešínský Drncák!", zajiskřilo mu v očích. Navečer jsme s Šárovými odjeli do Kostelce na pivovarské slavnosti "Kostelecké vysmolení" a když jsem se pak ráno probral, koukám, že jsem se na Drncák zaregistroval, zřejmě ve stavu opilecké nepřemožitelnosti.
Start v pravé poledne, teplota asi třicet stupňů, vedro jak v tropech. Před startovní čárou natěšená šedesátka závodníků. Naprostou většinu cesty jsem už znal. Ve středu navečer jsme s holkama projeli východní část k Šembeře a přes Vyžlovku. Západní část okruhu od Žernovky přes Babický les a ze Škvorce na Hradešín znám zpaměti z běhání.
Borci mi zmizeli z dohledu záhy za Hradešínem. Stejně jsem neměl v plánu žádné ambiciozní představení. S letošní padesátkou najetých kilometrů, a to ještě na pohodu s holkama, budu rád, když těch osmapadesát kilometrů nějak dopachtím. Střídavě se předjíždíme s panem Čadilem. Zpravidla mu unikám bezhlavými sjezdy a on mě pak dojede ve stoupáních. Na hradišti nad Šemberou předjíždím Michala Košťála, ani jsem netušil, že se závodu účastní. Po prvním kole se na obloze začínají sbírat černočerné mraky. V lese přes oranžové brýle skoro nevidím, jaká se udělala tma. Cestou na Vyžlovku začínají nad hlavami burácet hromy a zanedlouho se spouští déšť. Místy krápání, místy liják. Za chvíli jsem zablácený od hlavy k patě. Blatníky jsem si včera frajersky sundal. Červená v Hradešínském lese a první pád, když se mi přední kolo zapíchne do jámy plné bahna. Druhý na sebe nedal dlouho čekat. V Babickém lese na sjezdu pěšinou k potoku mi na mokrém kořenu uklouzne zadek a než se naděju, objímám pařez. Naštestí je to jen odřené rameno. Ve stoupání ze Škvorce k Hradešínu v lese za sebou široko daleko nikoho nevidím. O to víc mě překvapí, když mě na poli, půl kiláku před cílem dojíždí ženská s nápisem Zuzana na zadku. Znám ji, pomáhal jsem jí během první půlky nasadit zadní kolo a taky jsme se párkrát míjeli. "Tak jeď, ty stihačko!", pouštím ji před sebe, protože na nějaký sprint do cíle nemám ani pomyšlení. V cíli měřím čas, asi 3:54 hodin. Přichází pan Čadil, který jel jen jeden okruh. Tak Drncák probereme nad miskou guláše, počkáme na vyhlášení výsledků a je po všem. Celkově jsem na 31. místě. Kdybych se přihlásil jako Hradešíňák do jednoho kola, tak bych býval stál s třetím místem na bedně, sakra...

Silva Nortica 1/2 Maraton

Předpověď počasí hlásila nejteplejší sobotu v tomto roce. A ráno nás okny žumberského penzionu Marie skutečně vítala modrá obloha bez jediného mráčku. Cestou na startovní čáru nám Štěpán Škorpil doporučoval běžet pomalu a hlavně na občerstvovačkách vypít, co se do nás vejde. Tak s tempem mi nemusel říkat dvakrát. Krátce po startu mi i přes nevysokou rychlost vystoupal tep na 90% maxima a neměl se k poklesu. Peleton se mi vzdálil a já zůstal na chvostu s ostatními hlemýždi. Ale nezoufal jsem si. Loni jsem to přepískl a z Nových Hradů jsem se doslova ploužil. Tentokrát jsem měl v plánu si tempo udržet. A šlo to. Lidi nepředbíhali mě, ale naopak. Na obráce v Terezině údolí jsem předběhl Kolomba, cestou do kopce na sedmnáctý kilometr další dva borce a pak k silníci ještě další dva. Konečně Horní Stropnice. Na konci vesnice potkávám v protisměru Mirka s Evou. Čeká mě asi kilometr po silnici mezi poli. Jen na otočku a zpět na hřiště. Nohy mi sice nepříjemně těžknou, ale vím, že je to jen kousek. Náhle se mi ale začíná motat hlava a musím přejít do chůze. Mozek se mi vaří. Na silnici vidím nasprejovaný křížek se šipkou kolem dokola. Nezaměnitelný symbol otočky. Já si ho ale v pomatené mysli špatně vyložil a tak se v mírném poklusu plazím dál. Láteřím, že zase trať prodloužili, ale nic mi není podezřelé. A najednou občerstvovačka a chlapík na mě kouká jak na zjevení. "Tady ale půlmaraton nevede, tohle je trať maratonu!", začíná. A mě to najednou dojde. Otočka nastříkaná na asfaltu, od té doby žádní běžci. Tak se pořádně napiju, jak pan Škorpil radil, a mírným svahem sbíhám zpátky do Stropnice. Kolombo už určitě doběhl a kamarádi zjistili, že jsem se někam ztratil. Na silnici mi jdou naproti holky, jestli se náhodou neválím někde v příkopu. Nakonec se dovalím do cíle, k jednadvaceti kilometrům jsem si ještě dva a půl přidal a místo nadějných 2:30 si zapisuji čas 2:46.

Cyklosezóna začíná

Alice se přihlásila na školní čtyřdenní cyklovýlet. Do Krkonoš. Bez tréninku. Omyli jsme tedy a promazali naše bicykly a vydali se na projížďku. Alice se nám ale ztratila a najezdil jsem kolem Žernovky pár rychlých kilometrů, než nám Ivča zavolala, že se Alice vrátila domů. Nicméně jsme usoudili, že se starým  železným kolem s v Krkonoších nehne. Prohledali jsme pár internetových krámů a nakonec jsme objevili slušné krosové kolo v Horních Počernicích. Jakmile jsme ho následující víkend přivezli, vydali jsme se na pěknou pětadvacítku kolem Hradešína. Alici je kolo akorát, hrozně si ho pochvalovala a co je hlavní, stačila nám s Klárou.

Pražský Sportissimo 1/2maraton

Letošní štafety LeasePlanu provázely zmatky. Původně jsem měl běžet druhou štafetu, ale když jsem si do Expa přišel pro startovní balíček, dostal jsem číslo pro etapu první i se štafetovým kolíkem. Podobně na tom byly i další týmy LP. Kde se stala chyba, už asi nezjistíme. Tak jsem v sobotu v poledne za zvuků Smetanovy Vltavy vyběhl ze startovní brány a spolu s tisíci dalších příznivců běhu ukrajoval první kilometry. Počasí se nad námi smilovalo - sychravé, zamračené ráno s pěti stupni nad nulou se těsně před startem rozjasnilo a sluníčko začalo chladný vzduch trochu zahřívat. Tepovku jsem raději nesledoval, stoprocentně byla nezdravě vysoká. Ale dařilo se držet tempo kolem pěti minut na kilometr. Tomu odpovídá i konečný reálný čas na vteřinu rovných 25:00 minut, třetí nejrychlejší tempo běžců z naší firmy. Takže jsem spokojený :o)

Poprvé na běžkách

Půjčovna v Jabloneckých Pasekách hlásila, že mají boty i lyže o správné velikosti pro naše holky. Tak jsme si v sobotu přivstali a ve třičtvrtě na devět klepali na dveře krámu. Odešli jsme vybaveni dvěma páry starých práskaček a za pár minut už jsme parkovali na Severáku v Hraběticích. Velká škoda, že jsem nefilmoval prvních sto metrů. Alice byla na zemi neustále, Klára taky několikrát lehla. Za kapličkou se ale rozjely, také vidina cíle v podobě vyhřáté hospody na Prezidenstské chatě pomáhala. Lidí v Jizerkách bylo jak na Václaváku, při našem tempu nám naštěstí nepřekáželi. Dali jsme decentní vycházku zhruba deset kilometrů, holky pády bohudík neodradily a tak máme šanci, že si běžkování ještě zopakujeme. Sestřih videa je na Vimeo.
Odpoledne jsme se stavili u rodičů v Jablonci. Shodou náhod se tam objednali na návštěvu i všichni Tomešáci. A tím všichni myslím i oba kanadské. Mamka odněkud vyhrabala krabici prastarých fotek ze strany Sedláčků a tak jsme se se probírali historickým příbuzenstvem blízkým i vzdálenějším a bylo to fajn.