Porta Bohemica

Minulý týden jsem se o "dovolené" div nesedřel na baráku a neměl jsem tedy nejmenší chuť si to zopáknout. To se radši zničím mnohem příjemnějším způsobem. Na výletě. Předpověď byla celkem slibná, hlavně bez deště. Po chvíli rozmýšlení, zda po jedu do Krušných hor, nebo do Brd, jsem se rozhodl podívat se do Českého středohoří na Bránu Čech - Porta Bohemica u Velkých Žernosek. Ve svěžím dopoledni jsem urazil prvních dvaadvacet kilometrů podél vody z Litoměřic do Ústí nad Labem jako nic. Cesta zpět po turistických cestách na druhém břehu Labe, to pak bylo úplně jiné kafe. Čekal jsem, že budu lozit po vyhlídkách, a tak jsem si naštěstí nebral cyklistické boty s kuframa. Hned od řeky ve Střekově žlutá značka strmě stoupá do Podlešína a dál na vyhlídku na vršku feratky "Lužická spojka".  Výhled na Ústí  a údolí Labe je odtud parádní. Další skvělý výhled nabízí vyhlídka "Skalky", odkud je krásně vidět, jak se Labe proplétá mezi kopci Českého středohoří, i jak se zařezává do úzké Brány Čech. O něco blíž k vodě je pak vyhlídka Mlynářův kříž, která nabízí krásný pohled na meandry řeky. Rozhledna Radejčín nabízí spíš pohled na panorama Krušných hor na západě Čech. Stále po žluté zarostlou cestu přes Kubačku jsem se svezl až dolů k vodě do Litochovic nad Labem.  Už se mi moc nechtělo zase někam lozit po stezkách, ale provoz na státovce mezi Ústím a Lovosicemi mě přiměl opřít se do pedálů a vyrazit do kopce. Nejel jsem dlouho. Naučná stezka už v Litochovicích nabírá nesjízdný úhel. Tak snad naposledy sesednout a tlačit. Stezka na vršek skal tvořících levou stranu Porty Bohemiky je skutečně kozí. Uzounká, naklopená, plná kořenů a kamenů, často se nedá jet ani po rovinkách. Trochu se proklínám, přes stromy stejně není nic vidět. Dokud jsem nedojel ke skalnaté vyhlídce vysoko nad řekou. Na západě se Labe ztrácí mezi strmými srázy, na východě vplouvá do malebného údolí mezi žernoseckými vinicemi. Je pozdní odpoledne, slunce vše barví do zlaté, veškeré trápení s výstupem je zapomenuto. Sedím na skalách, najednou někde za sebou slyším drnkání ukulele. Něčí telefon? Otočím se a pár metrů ode mě stojí mladá slečna se zasněným pohledem a loudí z nástroje harmonické akordy. Asi sem taky chodí rozjímat. Nechám ji samotnou, spustím se ze skal dolů k řece do Malých Žernosek. Za dvacku se nechám převézt, silnici přes Lovosice si rád nechám ujít. V Litoměřicích jsem kolo uložil do auta, ale proč se nepodívat do města, když už jsem tady? Nepamatuji, že bych ho někdy navštívil. Trapně neznalý jeho historie jsem překvapen krásou historických ulic, domů a paláců. S báječnou zmrzlinou na náměstí je exkurze bezva tečkou za vydařeným výletem.

Výlet na Rychleby

Na Cyrila a Metoděje jsem v práci hákoval jedenáct hodin. Domluvil jsem si náhradní volno a v pátek 2. srpna ho využil. Nepřispal jsem si, nýbrž naložil do auta klec, do klece Pipina a nastavil kurs k Trutnovu. Tam jsem nechal auto na lesním parkovišti u Mladých Buků a po modré značce stoupal na hřeben Rýchor. O zamlžených lesích plných pokřivených buků jsem si mohl nechat zdát. Po nebi se honily mraky, sem tam sprška, a navíc z turistické cesty nic fotograficky zajímavého nebylo vidět. Později jsem se dověděl, že fotograf Jiří Havel, známý svými ponurými rýchorskými snímky, tu bydlel a měl speciální povolení na courání první zónou národního parku. To se to pak fotí...

Před Velikonocemi na Jižní Moravu

Někdy v únoru jsme se domluvili, že využijeme dva dny z dlouhého velikonočního víkendu a uděláme si výlet na Jižní Moravu. Jen ve třech, Alice cestu striktně odmítla. Aspoň se mohla doma postarat o Pipina. Páteční dopolední cesta po D1 byla hotové utrpení. Všude bouračky a zácpy, jen do Velkých Bílovic nám to trvalo čtyři hodiny. Projeli jsme si Vinařskou ulicí kolem sklípků a vinic až ke kapli na Hradišťku, odkud je kouzelný výhled na vinice v širokém okruhu. Do Mikulova jsme dorazili kolem třetí odpoledne. Oproti loňské listopadové, propršené návštěvě cestou ze sklípku zde tentokrát skoro nebylo k hnutí. Turistů mraky. Hodili jsme zavazadla do penziónku Husa v židovské čtvrti pod zámkem a vyrazili na obhlídku. Nejvíc to žilo na náměstí, kde probíhal velikonoční jarmark. Zakoupili jsme tři vinné skleničky a začali koštovat u vinařských stánků. Posilněni pár decinkami bílých vín, škvarkovými tyčkami a praženými mandlemi jsme obrátili kroky do vršku ke Kozímu hrádku a židovskému hřbitovu. Odpolední slunce hřálo a celou scenérii pěkně malovalo do zlatých barev. Když jsme se vrátili na náměstí, prodejci už balili své stánky. Honem jsme dočepovali ze zbytků podávaných vín, poseděli, nasávali atmosféru a nakonec se šli schovat před plíživým chladem do (Ne)vinné kavárny. Klárka na rozdíl od nás dospělých vínu moc zabrat nedala, za celé odpoledne zvládla dvě deci. Ale dobře, do ničeho jsme ji nenutili...
Trochu jsem bojoval s lenností, ale nakonec se donutil vstát ve čtvrt na šest a ostrým tempem pochodovat na Svatý kopeček, abych tam zachytil východ Slunce. Východní strana kopce byla bohužel hustě zarostlá stromy, takže jsem mohl zapomenout na kýčovité snímky rudého kotouče pomalu lezoucího zpoza obzoru. Tak aspoň ranní kapli z jedné strany ozářenou právě vyšlým sluncem, z druhé měsícem v úplňku. Atmosféra na kopci byla úžasná, jako stvořená k meditaci. A nikde nikdo.
Po snídani jsme se s Mikulovem rozloučili a přes rakouské vesničky a městečka se přesunuli do Znojma. Prošli jsme si staré město, hradby nad Dyjí, nakoukli do kostela Svatého Mikuláše, v parku si pochutnali na výborné zmrzlině, sedli do auta a celkem pohodově se dostali zpět domů.

Zatopené protektorátní mosty

V práci jsem si vzal B-day, do auta naložil Pipina a společně se vydali po dálnici na jih k Želivce, kde jsem měl v plánu se podívat na zatopené mosty původní protektorátní dálnice.

Most bez konce, Hitlerův most, Český Avignon nebo Borovský most – to všechno jsou názvy mostu, jenž měl být součástí dálnice Praha-Brno, která se začala stavět již za protektorátu. Most měl překlenout údolí Sedlického potoka nedaleko vsi Borovsko. Stavba mostu začala v červenci roku 1939 se zadávací částkou ve výši 5 552 400 tehdejších korun. V roce 1942 most dostal dokonce výjimku na dostavbu, ačkoli veškeré stavební práce v protektorátu byly kvůli potřebě cementu pro válečné potřeby zakázány. Tři dny po atentátu na Heydricha však přišel okamžitý a definitivní zákaz jakýchkoli stavebních aktivit. Most byl tehdy zhruba ze tří čtvrtin hotov. Po válce se ve stavbě mostu pokračuje, ale v prosinci 1950 přichází další, nepochopitelný zákaz výstavby dálnice. K dokončení Borovského mostu chybí už jen 30 metrů! Naděje na využití mostu znovu vysvitla v 60. letech, když socialistická vláda rozhodla o dostavbě dálnice. Jenže ve stejnou dobu padlo i rozhodnutí o výstavbě gigantické nádrže Švihov, která měla pitnou vodou zásobovat Prahu a její okolí. Tím byl osud mostu definitivně zpečetěn. Po napuštění přehrady v roce 1976 čněl jen pouhé dva metry nad její hladinou. Hledaly se sice různé metody hydroizolace mostní konstrukce, která nebyla na stojatou vodu stavěna, a dokonce se i našel vhodný způsob její ochrany pomocí obložení železobetonem, ale stavební úpravy by byly tak nákladné, že bylo levnější dálnici D1 úplně odklonit. Borovský most byl tak navždy ponechán svému osudu. Tím se podobal osudu svého prvního zadavatele Adolfa Hitlera: oba svého cíle nedosáhli! Dnes po chloubě českého mostního stavitelství neštěkne ani pes – dostat se na most není prakticky možné, přístup k němu je zakázán. Jen v roce 2001 si na zatopený most vzpomněl zpěvák Petr Kotvald (1959), když tu s početným komparsem natáčel svůj hit Mumuland.

Na běžkách v Jizerkách

Holky překvapivě ani moc neprotestovaly, když jsem navrhl, že bychom si mohli udělat pohodový běžkařský výlet a pak odpoledne zaskočit na návštěvu k jablonecké babičce. Autobusem jsme se vyvezli od Jablonexu do Bedřichova. Všude haldy sněhu, mráz na stromech vykouzlil jiskřivé rampouchy, modrá obloha, slunce, podmínky byly ideální. Lyže jsme nazuli až na Královce a na pláních se zase trochu zacvičili. Bylo znát, že holky loni ani jednou nevyjely. Občerstvení na Slovance otevřené nebylo, takže jsme museli popojet až do Horního Maxova k Toníčkovi. Měli jsme štěstí, u jednoho stolu čekala tři místa právě na nás, jinak bylo vše obsazené. Nacpaní smažákem jsme se vydali dál. Bohužel Alici začala hodně bolet kolena, jen se vlekla. Tobogán jsme raději sestoupali bez lyží, drželi jsme s Alicí basu. Dál z Jindřichova k jabloneckým sádkám už to zase šlo téměř bez plužení. Problémy s koleny jsou mrzuté, nějak si nedokážu představit, že by měla Alice na sjezdovkách v Alpách celý den pérovat. Ani ona ne, dva dny po Jizerkách mi v kalendáři pozvánku do Alp odmítla...

Exkurze na ruzyňské letiště

Abychom Kláru zbavili zbytečných nervů, ale taky abychom se dověděli něco nového, zarezervovali jsme si v květnu exkurzi na ruzyňské letiště. Tras je tam víc, my si vybrali tu, kde ukazují i odbavení a provoz na jednotlivých terminálech. To aby Klára viděla, že to není žádná věda. Na starém ruzyňském letišti nás naložili do autobusu a vtipná zkušená průvodkyně nás provezla technickým zázemím kolem hangárů, mechaniků, rozebraných motorů, soukromých Learjetů a Gulfstreamů. U hlavní ranveje jsme se zblízka podívali na přistání i start normálních linkových letadel, objeli jsme těsně kolem obřího Airbusu 380 a vnořili se do terminálu, kde neznalým paní průvodkyně objasnila, ke jsou pasovky, kde odbavení, kde bezpečnostní kontroly zavazadel. Klára by už neměla tápat. Dvě hodiny utekly jako voda a z akce jsme byli docela nadšení. I Alice, a to je co říct...

Výlet do Horní Lužice

Čadilům začaly kvést rododendrony a já shodou okolností nedávno narazil na fotografie z přírodního parku v Kromlau, který je azalkami a rododendrony doslova nacpán. Němci osmého května svátek neslavějí, tak jsme se sbalili a ráno se vydali na sever. V zahrádkách kolem silnic všechno kvetlo, ale když jsme se v Kromlau zanořili do lesoparku, najednou nic, jen pupeny. Azalky tedy byly v plném květu a šířily kolem sebe doslova omamnou vůni. Fialové květy rododendronů se však ukazovaly jen sporadicky na místech, kam slunce svítí většinu dne. Asi to chtělo ještě týden či dva počkat. Keřů je v parku skutečně spousta, neproniknutelná houština a jestli to vše naráz rozkvete, musí to být pastva pro oči. No nic, důvod opět se sem podívat zůstává. Jednou z atrakcí parku je Rakotz Brücke, tedy Ďáblův most. Právě ten jsem víděl na několika fotografiích a úplně mě uhranul. I v tomto bodě jsme měli trochu smůlu. Most sice stál, ale pod ním jeřáb, barevná bezpečnostní ohrazení, hladina jezírka kvůli opravě snížená, takže o magickém oku, kdy se na ní most odráží v dokonalém kruhu, jsem si mohl nechat zdát.
Jen pár kiláků na jih od parku se nachází rozsáhlý povrchový uhelný důl Tagebau Nochten. A u něj stojí rozhledna Am Schweren Berg. A stojí přesně na rozhraní dolu na straně jedné a hustým lesem na straně druhé, který dnes slouží jako vojenský cvičný prostor. Rozloha dolu je ukrutná, na druhé straně chladící věže elektrárny Boxberg. Stovku schodů do třicetimetrové výšky jsme absolvovali jen já a Klárka, zbytek posádky si dole na pařezech rozdělal svačinu. Výhled stál za to, rozhodně tedy byl neobvyklý.
Právě na druhou stranu dolu, nedaleko od elektrárny, jsme odjeli na naši poslední zastávku. Tou byl park valounů Findlingspark Nochten, vytvořený na místě bývalého dolu a poskládaný s tísíců valounů, od malých oblázků až po obrovské balvany. Pečlivou rekultivací vznikl park oku lahodící, vlastně taková botanická zahrada s dřevinami a rostlinami, které se vyskytují především v Horní Lužici. Prošli jsme si ho křížem krážem, fascinování blízkostí obřích chladících věží elektrárny, které s rozkvetlými keři vytvářely nevšední kontrast.