Divadlo: Korespondence V+W

Na doporučení ségry a taky lákáni vysokým hodnocením opatřili jsme si lupeny do Divadla Na zábradlí na inscenaci Korespondence V+W. Nakonec jsme šli ve třech já s holkama, Ivča se rozhodla raději  podpořit mamku v nemocnici a divadlo oželela. Nápaditá scéna, vyynikající choreografie, hudba a dopisy promyšleně poskládané do jakéhosi dialogu se postaraly o velmi silný zážitek. Alice si poplakala, já si cestou z divadla nesl knedlík v krku až na most Legií. Tereza Boučková o představení napsala:
"Divadelní hra Korespondence V+W vznikla v Brně před třemi lety. V Praze měla premiéru teď, 16. září. Začala jí nová éra Divadla Na zábradlí. Kdysi jsem v tomhle divadle zažila krásné věci, třeba Gazdinu robu nebo Z cizoty. Ale takový emocionální prožitek, jaký se mi stal teď, jsem v divadle, myslím, nezažila nikdy. Podobně hluboké pohnutí mě potkalo snad jen u filmu, u Krejčíkova Vyššího principu. To jsem taky byla zasažena až na dřeň. Korespondence V+W není nic jiného než zinscenované dopisy Wericha Voskovci a Voskovce Werichovi. A jaké z toho režisér Jan Mikulášek, dramaturgyně a autorka dramatizace Dora Viceníková, scénograf Svatopluk Sládeček, autor kostýmů Marek Cpin a tři skvělí, vynikající herci – Václav Vašák jako Voskovec, Jiří Vyorálek jako Werich a Anežka Kubátová jako Zdenička – udělali představení! Divadlo oproštěné od zbytečných rekvizit, gest, akcí. Dopisy. Slova a nic než slova a v nich celý svět. A celá naše krutá doba. Tragédie naší porobené, okupované země, která tak cílevědomě, nemilosrdně a krutě ničila své nejlepší lidi. Nenechala V+W tvořit, nedovolila jim být spolu, vídat se, rozdělila je, roztrhla. Navždy. Dopisy krutě a nemilosrdně zaznamenávající krok za krokem i ty „malé“ rodinné tragedie. Vykořenění Voskovcovo, ať se tomu bránil sebevíc, i šílené manželské hádky a těžké odcizení u Werichů, tragický osud jejich jediné dcery… Skvělí, vynikající herci. Divák s nimi žije a trpí až do úplného konce. Nádherné, strašně smutné, výsostné divadlo. O nás."

Trhák

Divadelní "sezónu" zahajujeme zlehka zábavným muzikálem Trhák na motivy notoricky známého filmu. Pobavilo, neurazilo, ale na sto procent to taky nebylo.  Celkem dobře to popisuje Lukáš Dubský ve své recenzi na iDivadlo:

Přenést oblíbený film Smoljaka a Svěráka z filmového plátna na divadelní prkna je celkem odvážný, i když logický tah. Zkušený muzikálový režisér Radek Balaš se předlohy otrocky nedržel, zachoval písně, některé hlášky či celé scény, ale zbytek si vyplnil po svém.
Předem musím říct, že příliš nechápu vášně, které muzikál Trhák vzbuzuje, za kontroverzní počin ho rozhodně nepovažuji. Jistě to není žádné muzikálové veledílo, ale Balaš dokáže celkem pobavit a jeho inscenace o zrodu muzikálového hitu je dynamická, i když místy trochu nekonzistentní.
Režisér a autor libreta se méně soustředí na děj samotného inscenovaného díla, naopak oproti filmu zde přibylo slovních přestřelek mezi trojicí scenárista Jíša (typově skvěle obsazený Josef Polášek), režisér Kohoutek (Oldřich Navrátil) a nerví produkční Šus (Tomáš Racek). Dvojice Navrátil - Polášek na sebe slyší a činoherní scény jsou tak vtipné a přirozené, což u muzikálů, kde jsou obsazovány především pěvecké hvězdy nebývá úplně obvyklé. Herecky pak zaujme ještě Dana Morávková jako šikanovaná herečka či Lukáš Pečenka jako inspicient, díky kterému to všechno drží pohromadě.
Hudba bohužel zní z nahrávky, nepotěší ani některé scény, kde je playback kompletní. Pěvecky se nejlépe vede Petru Vondráčkovi (Lenský) a Bořku Slezáčkovi (hajný Kalina). Zatímco kostýmy působí celkem výpravně, scéna Jaroslava Milfajta je dosti chudá, ale řekl bych, že to byl zčásti režijní záměr, aby bylo vidět, že hudební dílo, které vzniká je skutečně šmíra (jak je v inscenaci několikrát zopakováno). Logiku to má také u zdařile udělané scény výbuchu.
Komediální linka funguje, jen párkrát si Balaš pomohl zbytečně prvoplánovým vtipem (psí výstup s očicháváním zadků si režisér skutečně mohl odpustit, i když reakce publika jsou velmi vstřícné). Mnoho hodnotitelů vyčítá Trháku vulgárnost, které se ale skutečně není třeba obávat. Několik sprostých slov v inscenaci zazní, ale za celé představení jich rozhodně není víc než v jakémkoliv krátkém dialogu z nějaké hry Davida Mameta. Rozhodně bych se nebál vzít na tento muzikál děti - pokud chodí do školy, slýchají mnohem drsnější slova v mnohem častější frekvenci.
Trhák má za cíl pobavit, vyvolat u návštěvníků nostalgickou vzpomínku na staré a notoricky známé písně - a to se mu daří. Občas dokonce autoři přišli i s nějakou vtipnou aktualizací - selfie s Karlovým mostem, koupě polského masa u Lenského v řeznictví atd. Kdo si chce poslechnout známé písničky v novém aranžmá a připomenout si některé nesmrtelné hlášky, tomu se Trhák patrně bude líbit. Muzikáloví fajnšmekři nejspíš zamíří jinam.

Mnoho povyku pro nic

Jako podzimní představení jsme zvolili Shakespearovu komedii Mnoho povyku pro nic, kterou má v repertoáru naše oblíbené Divadlo v Dlouhé. Moc se nám líbilo. I Alici, která se doma nad "Čespírem" ofrňovala, ale vtipné scény ji dokázaly rozesmát.
Recenze Hany Švarcové z Topzine:
Divadlo v Dlouhé uvedlo inscenaci Mnoho povyku pro nic anglického velikána Williama Shakespeara. Pod režijní taktovkou Hany Burešové se však žádné velké renesanční drama neodehrálo. Více než 400 let stará hra dostala moderní sako a styl jako z jachtařského klubu jí jde k duhu. Ačkoli napsal William Shakespeare hru Mnoho povyku pro nic již roku 1599, nic, co by bylo v textu obsaženo, nebrání přenesení příběhu do jakéhokoli historického období. To učinili také režisérka Hana Burešová a dramaturg Štěpán Otčenášek při úpravě hry pro potřeby Divadla v Dlouhé. Hra je, dle jejich slov, aktuální v mnohém i dnes. Kdo by jednu z nejlepších komedií Williama Shakespeara neznal. Příběh Beatricie s jazykem ostrým jako tisíc pečlivě nabroušených břitů a Benedika, který se s ní může směle poměřovat a bohatě toho využívá. A dále příběh mladé lásky Claudia a Héry, kteří jsou krátce před svatebním obřadem krutě obelháni a podvedeni. V neposlední řadě stojí příběh strážníků, kteří do hry z prostředí vysoké honorace vnášejí kapku čistého plebejství.
Na inscenacích Divadla v Dlouhé může divák vidět, že to hereckému souboru skvěle šlape. Ani Mnoho povyku pro nic není výjimkou. Tandem Burešová – Otčenášek, Shakespearův text a herci z Dlouhé – to jsou jistoty, na něž lze vsadit kdykoli. Ovšem jejich spolupráce znamená pro diváka příjemný divadelní zážitek.
Inscenačnímu týmu se podařilo inscenaci Mnoho povyku pro nic vyšperkovat do nejmenších detailů. Ať už jsou to kostýmy, velmi funkční scénické řešení (autor David Marek) nebo maximální využití rekvizit při vtipných pointách. Díky drobným náznakům (medaile z pětibojařské soutěže, ranní běh) se divák neubrání dojmu, že se jedná také o jeho život, mnohdy povrchní a plochý. Precizní a čisté zpracování inscenace jen dokazuje, že v Dlouhé ovládají řemeslo na jedničku.
Shakespeare napsal komedii, ale v Dlouhé ji právě dokonalým zpracováním povýšili na komedii, kterou chcete vidět znovu a znovu. Mohou za to i důmyslně vypointované vtipy. Za všechny jmenujme ten s deštníkem, který sevře Benedika, když na něj kuplíři líčí osidla lásky.
Význam nesoucí detaily jako změna barvy vlaječky u moře. V první části, kdy se seznamujeme s postavami, plánuje se svatba a Benedic s Beatricií po sobě střílejí ostrými, je barva vlaječky bílá. V části druhé, když dojde k pomluvě a z chystané svatby sejde, vlajka získává barvu smutku, tedy černou. V závěru, když se všechny milenecké páry opět potkají, září na převážné bílé scéně vlajka v barvě červené. Jde o drobnou věc, která však svědčí o precizním zpracování výtvarné stránky inscenace.
Po technické stránce nelze inscenaci Mnoho povyku pro nic vytknout zhola nic. A stejně tak je to s inscenací i po herecké stránce. Herci na jevišti působí sehraně, divákům je v hledišti příjemně. Helena Dvořáková a Marek Němec zvládají obě předepsané polohy, zamilované i intelektuální singels, s přehledem. Vlastimil Zavřel v roli policisty Dagoberta víří poklidné hladiny života smetánky svým zemitým projevem a absurdními přeřeky. Mistr kuplíř don Pedro v podání Jana Vondráčka zase působí značně distingovaně, čímž jen dovádí k dokonalosti společenské ukotvení inscenace.
Velkým pozitivem inscenace je také živá hudba, která znamená pověstnou třešničku na dortu zejména v momentech, kdy smetánka slaví. Drahé šampaňské teče proudem a párty jede na plné obrátky.
O kladech inscenace Mnoho povyku pro nic by se dalo hovořit ještě dlouho. Ovšem je třeba zmínit, že se vyskytl také jeden problém, a to ten, že inscenace brzy končí.

Mnoho povyku pro nic, Divadlo v Dlouhé, autor: William Shakespeare, režie: Hana Burešová, hrají: M. Hanuš, J. Vondráček, T. Turek, M. Němec, J. Meduna, J. Wohanka, Č. Koliáš, F. Cíl, M. Veliký, V. Zavřel, M. Potoček, P. Lipták, K. Sedláčková-Oltová, H. Dvořáková, M. Turková a další.

Macbeth - Too Much Blood

S návrhem jít na Macbetha přišla ségra během Vánoc. "Je to v angličtině, ale v hrozně primitivní!", trochu nás vyděsila. Ale kývli jsme. Jak se termín představení blížil, vyšly v novinách nominace na Cenu divadelní kritiky a inscenace Macbeth - Too Much Blood podle scénáře a v režii Davida Jařaba Divadla Na zábradlí byla jednou z nich. Bohužel taky tou dobou na Ivču sedla chřipka a tak za ni zaskakovala Klára. Já, nedotčen dramaty Williama Shakespeara, jsem si raději v pátek večer pustil filmové zpracování Macbetha a koukal jak blázen na ta jatka. V divadelním provedení sice krev nestříkala, ale hodně se o ní mluvilo a vraždili se tam úplně stejně jak v originále. Angličtina nevadila, byla záměrně velmi jednoduchá, jen slova, výkřiky a primitivní věty. Představení bylo na mrňavé scéně divadla dost působivé a nakonec tu cenu divadelní kritiky dostalo.

Podivný případ se psem

Autoři: Mark Haddon, Simon Stephens
Režie: SKUTR (Kukučka, Trpišovský)
Výprava: Adriana Černá
Hudba: Petr Kaláb
Hrají: Jan Cina, Eliška Křenková, Marek Daniel, Simona Babčáková, Zuzana Stavná, Petr Vančura
Divadlo: Kalich
Hodnocení: 9/10

Přejděme nyní k Podivnému případu se psem. Jeho hlavní hrdina Christopher je mladík s Aspergerovým syndromem. Aniž bychom podrobněji rozebírali děj, můžeme ho shrnout tak, že jde o Christopherovu cestu k úspěchu v racionální oblasti (chce studovat matematiku), přičemž překážkou mu je neutěšená sociální situace (rozvedení rodiče, přičemž otec se tváří, že matka zemřela), jež má kořeny v emoční stránce (otec nechce přiznat, že mu žena utekla s jiným). Tím jsem sice prozradil trochu více, než by bylo záhodno, ale teď už s tím nic nenadělám.
Takovéto nastavení skýtá slibný (a autorem - či autory, má-li do toho co mluvit Simon Stephens, jenž zdramatizoval román Marka Haddona - využitý) potenciál, rozehrává se Christopherův boj za dosažení cíle v oblasti, kterou ovládá (rozum), přičemž se ale musí vypořádat s těmi, v nichž je výrazně slabší (emoce a společenské styky), který sestává z řady úsměvných i dojemných scén. Jak přistoupit k inscenaci takového textu?
Jedna možnost je uchýlit se ke "standardnímu přesahu", v jádru jde totiž o osvědčené schéma "kterak outsider ke štěstí přišel": Christopher je sice zvláštní a na jeho cestě leží mnoho překážek, ale díky svým kladným vlastnostem se s nimi vypořádá a my získáme hřejivý pocit, že když to mohl dokázat on, my můžeme též. To je přístup, jenž je k vidění v jiných divadlech a taková inscenace je prakticky "odsouzena k úspěchu", protože tato interpretace divákovi poskytuje zdánlivě vysokou přidanou hodnotu, která se nikdy neomrzí (opravdu, toto schéma najdeme v pohádkách, telenovelách o chudých dívkách, jež si nakonec vezmou boháče, i nepřeberném množství akčních filmů o osamělých mstitelích, kteří ztratí mnoho, aby v závěru porazili i toho největšího zdánlivě neporazitelného padoucha, stejně jako zástupy menších cestou).
Proč ne, je to jistě validní možnost, divák to chce, divák to dostane. Jenže tohle bude v inscenaci přítomno vždy bez ohledu na to, co s textem režisér provede, pokud bude vysloven, bude tam i ono schéma. Duo SKUTR si však vytyčilo zajímavější cíl, totiž promítnout na jeviště Christopherův vnitřní svět, nechat diváka nahlédnout do jeho od průměru se značně odchylujícího vnímání, dostat do inscenace vedle "malého hrdiny" jako obecného konceptu i konkrétního Christophera.
Uvědomíme-li si tento záměr, nabývají rázem smyslu všechny podivnosti, jež je možno v Kalichu vidět. Předně Jan Cina jako Christopher představuje jen jeho vnější slupku, proto ta jeho bezvýraznost, Christopher je od svých emocí izolován, nemůže je tudíž ani projevovat. Chceme-li jeho emoce zahlédnout, musíme se zaměřit na Hanu Vagnerovou/Elišku Křenkovou, jež mimo jiné ztělesňuje Christopherovo emoční já (pokud nevěříte, vyjděte ze synchronicity mezi Cinou a Vagnerovou/Křenkovou při obzvláště vypjatých situacích, kdy je Christopher plně ovládnut nejprimitivnějšími emocemi, jež se tak dostanou i na povrch).
Ospravedlněny jsou tím i zvláštní kostýmy, objeví-li se policista v enormně vysoké čepici, není to samoúčelný pokus o vtip, Christopher coby "aspík" vnímá lidi jinak než my, nevšimne si rysů či výrazu tváře, ale nějakého detailu, třeba právě čepice vyšší, než jakou vídá u jiných lidí.
Zároveň se u něj objevuje obsedantně-kompulzivní porucha (postihuje čtvrtinu lidí s Aspergerovým syndromem), kdy se upíná k opakovaným vzorcům chování na pro nás nepříjemně dlouhou dobu. To se ve spojení s faktem, že je Christopher puberťák, kterým cloumají hormony, projevuje ve scéně ve vlaku, kdy vrávorající cestující hledaje oporu chytá za prsa poblíž sedící ženu. Opakované přehrávání této scény není samoúčelným protahováním laciného vtipu, ale právě vyjádřenou kombinací Christopherovy rašící sexuality a sklonů k nutkavému opakování. Stejně tak motiv "svůdného bankomatu" spojuje sexualitu s ulpíváním na věcech spíše než na lidech.
Pokud divák zůstane orientován na obecnou rovinu, na příběh "malého hrdiny", pak mu všechny tyto detaily musejí přijít jako nepochopitelné režijní výstřelky. Ale i v případě, že prohlédne, co tím Kukučka s Trpišovským sledují, může mít v určitých chvílích pocit, že je něco příliš protahováno, cítit se při sledování inscenace nepohodlně. To však není negativum, ale naopak přínos, pro "normální mysl" totiž pobyt "uvnitř" člověka s Aspergerovým syndromem nepohodlný nutně být musí.
Na závěr bych se rád vyjádřil k dosti podivnému hodnocení kolegů, kteří sice na jedné straně rozpoznali záměr zobrazit Christopherův pohled na svět, ale zároveň si stěžují, že jim tato koncepce zkazila či přehlušila dojemnost, sentiment, emoční působivost. Co na to říci, představte si, že by Christopher seděl na "tom správném" zpracování svého příběhu, co by si z něj odnesl? Ano, přesně to, co jste si odnesli vy z této inscenace, akorát by neměl pocit, že něco chybí, protože jde o kategorie mimo jeho schopnosti vnímání.
Jinak řečeno, tato hodnocení se dají přeformulovat do "Sice chápu váš záměr, ale já bych to chtěl jinak, to jste mi nedali, takže je to nepovedená inscenace." Nebo ještě hůře, skrývá se v nich nevyřčený předpoklad, že text v sobě snad obsahuje "tu správnou interpretaci". Sorry, ale fakt ne, text a jeho interpretace jsou dvě dosti odlišné věci, to první je dané, to druhé je otázkou volby.
Sečteno a podtrženo, Podivný případ se psem v Kalichu není slaďák, nad nímž byste uronili Kunderovu druhou slzu, ale poctivá inscenace, která jde vlastní nevyšlapanou cestou. A její krok je pozoruhodně jistý.
 
Zdroj: Jiří Koula, iDivadlo.cz

Divadelní Vánoce

V listopadu se nám podařilo schrastit čtyři lístky na jinak beznadějně vyprodané představení Shirley Valentine divadla ABC a jednadvacátého jsme se do centra Prahy vypravili s velkým očekáváním. Snad příliš velkým díky ohlasům i dobrým recenzím. Bohužel nás hra buď zastihla v nevhodném rozpoložení, a nebo nás způsob provedení neoslovil, zkrátka jsme byli docela otrávení. Co jiní hodnotí jako brilantní herecký výkon Stašové, se nám zdálo jako neustálé přehrávání a pitvoření. Vtipy, kterým se lidé kolem nás doslova řehtali, se nám zdály vyčpělé, obnošené, jedno klišé za druhým. A že se smích běžně ozýval i v okamžicích, kdy byla hra vážná, nad tím jsme jen kroutili hlavou. Takže když obecenstvo ve stoje provolávalo bouřlivé "Bravo", my zůstali sedět. No, asi si toho nikdo nevšiml...  Recenze celé hry je zde.
Chuť jsme si spravili o týden později v Hudebním divadle Karlín na baletu Romeo a Julie, který se nám všem velmi líbil. Zasvěceně o něm píše Nina Vangeli na Aktualne.cz:

Recenze - Nové nastudování baletu Romeo a Julie v pražské Státní opeře dává přiléhavé odpovědi na podněty hudby Sergeje Prokofjeva, ale zároveň přichází i s originálním výkladem shakespearovského příběhu.
 

V očích choreografa Petra Zusky je svět příběh a maska. Příběh se rodí mezi ústy muže a ženy, která se k sobě blíží v polibku. Obrovské černé siluety jejich profilů umístil na horizont scénograf Jan Dušek. Škvírou mezi ústy vstupuje královna Mab - známá postava ze zmínky v monologu Shakespearova Merkucia. Zuska zmínku rozšířil na hybatelku děje a antagonistku mnicha Lorenza - bojují spolu o nadvládu nad příběhem. Svět je tak v Zuskových očích také střetem ženského a mužského principu, střetem živlu nezkrotné a nevypočitatelné imaginace s principem harmonie. Proslulá tragédie se stává dramatem svědomí mnicha Lorenza, který chtěl být tvůrcem šťastných konců, ale selhal: nejdramatičtější part představení katapultuje postavu Lorenza z epizody na protagonistu.

Příběh se odehraje rámován jeho mučivými vzpomínkami. V roli se střídají Viktor Konvalinka a Alexandr Katsapov. Konvalinkovo dlouhé tělo vzlyká a zasmušilá, ustaraná tvář jako by byla překladem nějakého verše Georga Trakla. Je mladistvě opojen mocí šířit dobro, ale vzápětí klesá pod tíhou úkolu, který je nad jeho křehké, ještě chlapecké síly ve světě animozit, pokryteckých masek a ze řetězu utržených puberťáků, které musí doprovázet až do postele, aby nezdrhli do noci. Nezvykl si na sutanu, raději běhá v černých kalhotách a tričku s nahými bicepsy. Jeho dlouhé ruce tančí a lamentují: odejmi, Bože, ode mne tento kalich… Katsapovův fyzický projev je zralý, plného bukétu, s jemnými výrazovými valéry těla a hluboce ponorný. Sutana za ním autoritativně vlaje, když se suverénně zmocňuje tanečního partu. Selhává v mužném utrpení po prohrané bitvě, pije kalich hořkosti do dna.

Královna Mab nedělá kompromisy a nitky příběhu svírá pevně v rukou. Je to nejkrásnější ženský part, choreograficky náročný tím spíše, že Zuska nezouvá své tanečnice ze špiček, ale respektuje přísná pravidla hry baletu. V provedení Nikoly Márové je Mab ztělesněnou vůlí, je velitelská a nesmlouvavá, z rodu královny víl Myrty z Giselle. Její alternace Miho Ogimoto je záhadná, jako by byla zahalena vůní kadidla, a smrt v jejím provedení vypadá spíše jako eutanazie než jako poprava.

Všichni jsou loutkami Mab, sděluje choreograf Zuska ve velkolepém entrée. Konsekventně rozvíjí motiv střetu obou principů - celý sbor Monteků je představován mužskými tanečníky - v lila heraldických barvách, Kapuleti jsou ženy v červených rozevlátých šatech, nenávist dostává erotický podtón. A Zuska jde i dál. Ve scéně plesu bude mezi pozvanými paní Monteková (po starém Montekovi není vidu ani slechu) i s Romeem, za Kapulety je tu velmi zachovalý playboy, otec Julie, galantně tančící s Montekovou, takže je divákům podsunuta myšlenka, že kapuletovsko-montekovská „hassliebe" je rodinné zatížení. Ve scéně plesu se setkávají tváří v tvář jako Romeo a Julie Ondřej Vinklát s Martou Drastíkovou alternovaní Franceskem Scarpatem a Andreou Kramešovou. Ples je drsně vyložen hlavně skrze jánusovské a mrtvolné masky, symboly pokrytectví, které Romeo s Julií odmítají. (Juliina infantilní rozvernost však jde mimo náladu i smysl inscenace, zde je ještě prostor pro sofistikovanější výklad role.) Zuska rázně zredukoval i další postavy, zejména ty „provozní" jako Chůva či Paris. Bohužel mu čerti napískali, aby to vykompenzoval přidanou scénou komediantů - jako z anno dazumal -, z níž se křečovité culení epidemicky šíří na celý kolektiv. Je zbytná. Po ní ale následuje famózní vrcholná scéna Merkuciovy smrti a honičky na Tybalta. Zejména alternace Matěj Šust a Marek Svobodník je přesvědčivá - stojí proti sobě jako skin a příslušník minority, což je zvláštním způsobem aktuální.

Matěj Šust patří k největším zážitkům večera. Jeho tělo je z jemné aristokratické látky a zároveň i klaunské, je ohnivě pohyblivý, je ho plný prostor, dobře se rýmuje se Zuskovými choreografickými rébusy. Také s jeho požadavky na herecký detail. Tímto velkolepým obrazem Zuska vstoupil do mistrovských let. Bezešvý styl zakládá dramatickou kontinuitu pohybu, vytváří síť komplikovaných kontrastů. Daří se mu přirozeně amalgamovat klasiku a techniku floor work, aniž se přetrhne nit divácké emoce. Ansámblové scény jsou velmi silnou Zuskovou stránkou, orchestruje prostor jako dirigent od forte po pianissimo a má každý nástroj pod kontrolou, vše sloužící úhrnné synergii. Hýří tanečními protizvraty, které se realizují v nečekaně objevovaných průchodech v prostoru mezi dvěma těly. Do nich se vrhají pohyby, které náhle prudce změnily směr. Tím se dramaticky mění i směry proudů energií a prostor je naplněn stálým vzruchem. Když už jsme Němcům vzali divadlo, pokud jde o Zusku, ten ho udržuje na mezinárodní úrovni.

Králova řeč

Máme rádi Colina Firtha a Martin Stránský nám ho na ve hře Davida Seidlera Králova řeč směle zastoupil. Závěrečnou standing ovation si jeho král Jiří VI. poctivě zasloužil, stejně tak královský logoped Lionel Logue v podání Dušana Siteka. Divácky atraktivní titul už v roce 2013 připravilo pražské Divadlo pod Palmovkou. Premiérou se tehdy s libeňskou scénou po třiadvaceti letech loučil režisér a ředitel divadla Petr Kracik. Poctou pro jeho zpracování - i pro divadlo samé - byla návštěva hraběte a hraběnky z Wessexu, prince Edwarda s manželkou Sophií, na jedné ze zkoušek představení. Čeští diváci znají Královu řeč jako Oscary ověnčený koprodukční film v režii Toma Hoopera. Oscara získal i jeho autor David Seidler za nejlepší adaptovaný scénář. Drama, odehrávající se v třicátých letech minulého století, pojednává o přátelství mezi koktavostí trpícím britským princem Albertem (pozdějším králem Jiřím VI.) a jeho svérázným logopedem. Vzniklo podle skutečných událostí, zachycených v denících Lionela George Loguea. Královna matka si přála zveřejnění tématu až po její smrti. Hra byla uvedena v únoru 2012 na jevišti Yvonne Arnaud Theatre v Guildfordu v hrabství Surrey a poté absolvovala turné po vybraných anglických městech.
Po abdikaci svého bratra krále Eduarda VIII. musí princ Albert (Martin Stránský) zvládnout vystupování na veřejnosti, navíc začíná druhá světová válka. Výsledkem léčby ochotnického herce a řečového terapeuta, Australana Loguea (Dušan Sitek), jsou státnická vystoupení, v nichž králova potíž téměř vymizí. Seidlerovi se daří dobře mísit historickou dokumentárnost s důvěrnými osudy postav, které jsou věrohodné a lidské. Tragikomický příběh je přehledný i přes četné politické odbočky. V některých rolích panovníků, politiků a lékařů potkáme populární herce starší generace (Rudolf Jelínek, René Přibil, Karel Hlušička). Zábavně působí kontrast postav milujících žen - decentní královny Alžběty (Simona Vrbická, Petra Horváthová) a temperamentní Myrtle (Kateřina Macháčková).
Soustředění a důstojnost, tak bych shrnul základní pocity z právě zhlédnutého kusu. Inscenace nás vtáhne počáteční scénou z prvního rozhlasového vystoupení prince Alberta, červené světlo „on air“, umístěné na forbíně, funguje jako majáček. „Kouření uklidňuje nervy a dodává sebedůvěru,“ tvrdí lékař (Karel Hlušička) a cigarety patří k frekventovaným rekvizitám. Scéna využívá celý horizont jeviště, prodloužený pomocí dekorace až ke stěnám. Scénografii tvoří zdobná symetrie královského paláce a střídmost pracovny logopeda v popředí. Model letadla (symbol chlapeckých zálib) postupně ocení Lionel, Albert i Winston Churchill (Karel Vlček).
Mozartovská hudba připomíná Formanova Amadea, intermezza o novém králi, Hitlerovi a zákulisních mocenských hrách střihají průběh děje principem koláže. Schéma hry má vstřícnou posloupnost, určitá předvídatelnost napomáhá čtení příběhu. Vybočením z tradičního způsobu vyprávění jsou dvě „crazy“ scény Lionelových deklamací na divadelních konkurzech. Vystupuje v nich tu s polštářem na zádech místo hrbu, tu spoře oděn v rákosové sukni coby domorodec. Doprovází ho poněkud zbytečná „šoupára“. Premiérové publikum ocenilo potleskem bravurní dialog budoucího krále s logopedem při jejich nahrávání nadávek nebo scénu nácviku královského projevu v rytmu vojenského pochodu s dudami.
Divadlo pod Palmovkou uvádí Královu řeč v překladu Jitky Sloupové, dramaturgii Ladislava Stýbla, režii Petra Kracika, scénografii Ivo Žídka, kostýmech Samihy Maleh, za hudební spolupráce Viktora Kracika a za pohybové spolupráce Rostislava Šroma. Hrají: Martin Stránský j. h., Dušan Sitek, Petra Horváthová nebo Simona Vrbická, Kateřina Macháčková, Miloš Kopečný, Karel Vlček, Ivan Jiřík, Rudolf Jelínek, René Přibil, Jiří Havel, Karel Hlušička, Václav Vostarek a Saša Malinská j. h. Inscenaci provází mimořádně obsažný a graficky zdařilý program, plakát ke hře navrhl David Cígler. První repríza se odehrála 29. dubna 2013.

Večer tříkrálový na Letních Shakespearovských slavnostech 2016

S dětmi uklizenými v Raškovicích jsme se s Ivčou vydali za kulturou na Letní Shakespearovské slavnosti. Ty se letos otevírají komedií Večer tříkrálový a my si ho velice užili, narozdíl od Radmily Hrdinové z Práva:

Recenze: Večer tříkrálový pluje solidně, leč trochu nudně 

Premiérou komedie Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete na Pražském hradě se otevřel program letošních Letních shakespearovských slavností. 
Zahájil je již tradičně překladatel Martin Hilský. Jeho poutavý vstup o pozoruhodnostech této Shakespearovy vrcholné komedie diváky naladil, ale inscenace režisérky Jany Kališové jejich nadšení vzápětí zchladila. Na scéně připomínající luxusní jachtu a v atraktivních kostýmech se odehrává kultivovaná, leč zdlouhavá konverzačka postrádající kontrastně vystavěné, komediálně rozehrané situace a vztahy. Herci velmi dobře mluví, ale jako by každý z nich hrál sám za sebe, bez výraznějšího vzruchu a kontaktu, tak trochu na půl plynu. Platí to nejen o sebezalíbeném Orsinovi Tomáše Měcháčka a půvabně truchlící Olivii Marie Doležalové, ale i o partě rytíře Tobiáše Říhala, jehož Václav Kopta hraje v až příliš lehce satirické nadsázce odpovídající jeho uhlazeně elegantnímu kostýmu, bezvýrazný Ondřej Třasořitka Josefa Cardy a Marie Nely Boudové jako by trojici jen doplňovali. Ani vděčná noční opilecká scéna mnoho humoru nepřinese, na čemž se ovšem podílí i nenápaditá hudba. Výjimku tvoří živá Viola Moniky Timkové a šašek Feste dobře zpívajícího i mluvícího Petra Stacha, ovšem i on jako by dějem jen procházel jako glosující komentátor. Druhá polovina naštěstí ožije, do komediální podoby rozehraje svého práskačského a upjatého správce Malvolia Martin Pechlát, holčičí Olivie, honící se za domnělým Cesariem, Moniky Timkové přidá na tempu i energii a hlediště se konečně začíná smát. Berličky chtěného humoru (jako třeba elektrický paralyzér) začínají být zbytečné a inscenace nakonec dospěje k příjemnému závěru s Festeho posmutněle zpívaným epilogem. Nicméně na ploše tříhodinového představení (mohlo se škrtat razantněji) je toho šťavnatého shakespearovského humoru přece jen pomálu. Třeba vykvete alespoň na reprízách.

Začínáme Končit

Svěží, nadčasová, lehce uchopitelná komedie o neobvyklých turbulencích mužsko–ženského světa z dílny uznávaného francouzského autora, nositele Molièrovy ceny, komika Sébastiena Thiéryho se publiku Divadla Kalich představila ve své premiéře 21. března. Jeviště zdejší scény tak historicky poprvé spojilo dvě nepřehlédnutelné herecké osobnosti, Báru Hrzánovou a Radka Holuba, v humorně laděném příběhu jedné, zdánlivě praobyčejné, manželské krize. Režisérsky se pod tuto komedii podepsala Lída Engelová. Základem děje této, ve Francii nesmírně populární hry, jsou vtipné a živé dialogy, rozehrávající nenásilnou, odlehčenou konverzaci mezi dvěma světy, Marsem a Venuší. Chvílemi doslova na hraně satiry a frašky rozvíjí nekonečný a patrně věčně neřešitelný příběh komunikace mužského a ženského protipólu, již v tenzi plynutí času a strachu ze stárnutí odkrývá, v nejhlubším nitru dřímající emoce. Pod tíhou stereotypní reality vyplouvají tyto zcela přirozeně a nenásilně na povrch a nastavují svým hrdinům i divákům zrcadlo, někdy úsměvné, jindy spíše bolestivé.
V unikátní dvojroli osciluje autentická Hrzánová mezi svou paní Baumanovou, coby mladou, atraktivní ženou středního věku a na straně druhé paní Baumanovou, manželku stárnoucí, doslova sešlou, vrásčitou a šedivou stařenku, která v očích svého manžela patří spíše do domova důchodců než do společné manželské lóže. Zpočátku zakřiknutý mladík Hervé, kterého ve snaze zbavit se své, již nezajímavé a údajně věkem sešlé manželky, najme intrikánský záletný manžel, rozehrává najednou nečekané… V přítomnosti důvěřivého, zpočátku nesmělého mládence Hervého ve skvělém ztvárnění Radka Zimy začíná paní Baumanová najednou zázračně mládnout. Kdo ví, jestli za to může jen optika jejího mladistvého protějšku… Na to vlastně divák nenajde v průběhu představení ani v jeho závěru jednoznačnou odpověď. Tím se pak ve finále stává i jeho spolutvůrcem a tímto pojetím si pak hra získává nesporné sympatie.
Příběh je plný nečekaných zvratů, jejichž chronologie je pak časem značně předvídatelná a publikum pak většinou i začíná tušit, která paní Baumanová a kdy se na jevišti objeví a kam se děj posune. Ve výsledku však vyznívá závěr až překvapivě otevřeně. Tento povedený divadelní kousek sází zejména na výrazné herecké obsazení. To lze v našem případě označit jako trefu do černého. Tvrzení, že pan Bauman v podání Radka Holuba skvěle sekunduje, by znamenalo dehonestaci jeho excelentního výkonu a stejně tak maximálního nasazení, jež společně v dokonalé symbióze s Bárou Hrzánovou po celou dobu představení podávají.
„S tímto textem za námi přišla Lída Engelová, které bezmezně důvěřuji. Hlavním důvodem, proč dělat novou komedii, tedy pro mě byla spolupráce s paní režisérkou. Jedná se o vtipnou komedii v příjemně rychlém tempu, plnou neočekávaných zvratů. Je na ní, myslím, znát, že ji napsal autor, který je sám hercem – podle svižných dialogů, ty letěj! Scénáře her jsou často mnohomluvné, ale tady jsou jen slova, jichž je zapotřebí,“ říká Hrzánová. Komedie Začínáme končit hloubavějšího diváka nejspíš neosloví. Naopak, odlehčený humor i vtipné, nenásilné dialogy jsou určeny obecenstvu, které se chce primárně pobavit a zasmát. Na premiéře to chvílemi doslova burácelo smíchy, zaslouženě a nejednou… Jiskřivá genderová interakce, autenticita intenzivních emocí, vystavena na výrazných hereckých výkonech - i tak lze uchopit koncept tohoto ve výsledku velice přívětivého divadelního počinu.

Skóre: 6/10

Amadeus

Přesně před rokem jsme večer vcházeli do Státní opery na představení Labutího jezera. Jiný balet než toto či Louskáček se snad v prosinci ani nehraje, tak jsem se začal rozhlížet po činohře. A lístky jsem sehnal do Divadla na Vinohradech na představení Amadeus. Recenze dobré, komentáře diváků na i-divadlo.cz taktéž, tak jsem je vzal i pro holky, byť to není žádná jednoduchá řachanda. Představení se nám moc líbilo - scéna, hudba, herecké výkony, vše parádní, jak to shrnuje i tato recenze Jany Soprové:
Amadeus na Vinohradech je příkladem velké činohry, kterou Töpfer sliboval.
Režisér Martin Čičvák společně s dramaturgem Milanem Šotkem hru poněkud prokrátili, vypustili legendu o otrávení Mozarta i Salieriho nepovedenou sebevraždu. Scénograf Tom Ciller pro inscenaci vytvořil působivou scénu s výrazně rudou platformou a třemi klavíry. Každému divákovi jistě utkvějí v paměti dvě vizuálně silné scény. V jedné z nich se rudá plocha s Mozartem hrajícím na klavír zvedá doslova k nebi, do závratné vertikály. Pro představitele Amadea je to zajisté akrobatický výkon, pro diváka dotek skutečné divadelní magie. Při té druhé, až hororové scéně je za ponurých tónů Komturovy árie z Dona Giovanniho prolomena zeď a ve vzniklé díře se zjeví hrozivé alterego Mozartova otce.
Shafferův příběh, vyprávěný z pozice italského skladatele Salieriho, který ve své době byl v podstatě módní ikonou Vídně, může divák vnímat v několika vrstvách. Někdo ocení napínavý příběh, v němž Salieri promyšleně zničí naivního Mozarta. Jiného zaujmou obecnější aspekty příběhu, onen věčný souboj průměrnosti s genialitou, i střet normálního světa s vnitřním světem umělce. Pro autenticitu příběhu je zásadní vhodné obsazení ústřední dvojice, a takové představitele na Vinohradech naštěstí mají.
Jiří Dvořák svého Salieriho prezentuje jako elegantního, usměvavě suverénního muže s nadhledem. Jeho suverénní sebejistota dostává trhliny pouze ve chvíli, kdy jej nikdo nevidí. Jen jedinkrát dává nahlédnout na oponu své image, když se trapně vrhá na Konstance ve snaze ji svést. Jeho pochyby i nenávist jsou schované či doslova stlačené pod povrchem. Pod skořápkou sterility cítíme spalující oheň ctižádostivého umělce. Jakkoli se snaží Mozarta, jímž pro jeho živočišnost pohrdá, zlehčovat a zpochybňovat, jeho génia nedokáže popřít. Zvláštní směs nenávisti a zároveň oddaného obdivu dodává Dvořákovu výkonu zvláštní jiskru.
Ondřej Brousek má pro Amadea výborné předpoklady. Díky hudebnímu talentu nemusí schopnost klavírní hry jen předstírat. A jeho herecké dispozice mu umožňují vytvořit přesvědčivou podobu neurotického geniálního dítěte, neschopného dospět a fungovat ve společnosti tzv. normálních lidí. Je pro své okolí zároveň přitažlivý i nesnesitelný. Je zranitelný, asociální, nepříjemný svým ječivým smíchem, a nepochopitelný tím, jak se v jakékoli chvíli dokáže ponořit do hudby a nevnímat okolní svět.
Jediná Konstanze v interpretaci Ivany Uhlířové jej dokáže pochopit, protože i v ní zůstává naivita, dětinská otevřenost, a zároveň přirozená ženská empatie. Ostatní postavy slouží jako ilustrační rámec jejich příběhu, a úmyslně postrádají životnost. Císař Josef II. Michala Novotného připomíná povrchnost dnešních politiků–sportovních nadšenců tím, že veškeré věci řeší v přestávkách mezi šermováním. A ostatní VIP jsou pouze společensky animovanými figurkami. Jejich představitelé se vyjadřují jen pantomimicky, zatímco jejich ústy promlouvají jiní.
Pokud jde o celkový obraz inscenace, jisté rozpaky vzbuzuje rádoby novátorské ztvárnění operních scén, nicméně jako celek je Amadeus zajímavou inscenací, která naznačuje možnosti vinohradského divadla jako úspěšné „velké činohry“, jak ji při svém nástupu sliboval ředitel Tomáš Töpfer.

Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka

Na sklonku léta jsme pořídili lístky do Divadla v Dlouhé na představení Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka. Pořádně jsme netušili, co od toho můžeme očekávat, nicméně komentáře a ohlasy na toto představení zněly lákavě. V pátek večer, posilněni kávou ze Starbucks, jsme usedli na kraj jedenácté řady zcela zaplněného divadla. Úvodní pavlačová rozehrávka nás doslova vtáhla doprostřed dění. Od toho okamžiku jsme se jen nechali unášet vírem poetických a vtipných epizod Pavlíka Tesaře prokládaných hity šedesátých let. A byla to jízda senzační, pro malé i velké.

Recenze Michala Nováka:
"Na počátku byla útlá knížečka pro děti od Ludvíka Aškenazyho. Klíč k její divadelní interpretaci by mohl mít reálnou základnu ve fantazijním náhledu, zpřítomnění kouzla vánočního času nebo autentického výkonu představitele malého Pavlíka. (V knížce Jakuba, ale v Dlouhé Kubu nemají, jen jistého Pavla Tesaře.) Prolog hry skutečně obstarává "jen" stíhačka Pavel, který vlivem snížené viditelnosti se ztrácí z dosahu mateřské základny aneb tatínka. Že vše bude ale úplně jinak, už napovídá stylizovaný nástup herců a bláznivá slovní přestřelka, kterou nechtě rozpoutá zapomětlivý tatínek. Paní Tesařová pláče a z různých koutů se zjevují zvědaví sousedé, počínaje holícím se panem Vondráčkem a konče hystericky upřímnou paní Zimovou (v alternaci Sedláčkovou). Po této smršti, kdy hlediště bylo využito jako pavlačový dům, začíná po rozhrnutí opony pozoruhodná divadelní koláž, jejíž fantazijní základ obohacují hudební a loutkářské dispozice "Vondráčkovců", nadsázka a radost z divadla (na obou zúčastněných stranách). Dramaturgické převedení Malé vánoční povídky do nezkrotné doby před třiceti lety vytváří další rovinu, tentokrát milé poetické hry. Výsledkem je hravá a bezprostřední divadelní revue pro děti a stejně tak dospělé.

Pavel vzpomíná na to, jak se roku užaninevíme kolikátého (...někdy v letech šedesátých) ztratil, a zrovna na Štědrý den. Vešel do Bílé labutě, na Václaváku s čertem vlezl do pekla (hospodského sklepa rockového undergroundu), potkal pána s kaprem, lampáře, tajemnou holčičku z Andersenovy pohádky, až mu nakonec pošťák ukázal podivuhodné loutkové divadlo jeho příběhu...a odevzdal "hodným" esenbákům. Malá vánoční povídka v Divadle v Dlouhé je pojatá jako kompozice několika kontrastních linií (hudební pásmo, poetický příběh, groteska), pospojovaných s lehkostí sněhové vločky. Volné asociace, kterými písně plynule navazují na předchozí text, jsou neuvěřitelně samozřejmé. Tak například z dotazu policisty na Pavlíka, zdalipak umí ronit slzy, nemůže kouzlem okamžiku nevzniknout revuální scéna, při níž je zazpívána píseň Roň slzy.

„Ztrácejte se jen v nejnutnějších případech,” říká Pavlík, v tomto divadle divů, fantazie a radosti to ale fakt stojí za to. Návratu do dětství, potažmo doby posledních pražských lampářů (pod heslem "Co všechno vodnes čas"), nechybí ironizující odstup, to abychom to všechno nebrali tak vážně. Právě jistá nadsázka úžasným způsobem vytváří ten dětský naivní svět, vše je navíc půvabně dimenzováno do dětské pohledové perspektivy. Jelikož Pavlíka představuje dospělý herec, několik postav dospěláků je pohybem na chůdách zvětšeno do podoby démonických loutek (pán s kaprem, lampář, policisté). Na stanici SNB se k tomu přidává bizarní zvětšení kulis a rekvizit. Pavel Tesař přebírá do aranžmá titulní postavy typická dětská gesta, klátivost a intonaci hlasu. Palčáky plandající z rukávů a údiv ze světa kolem ale v duchu celého představení kdykoliv může vystřídat Václav Neckář. Pavel Tesař najednou drží mikrofon a fantastickou imitací zpěvákova hlasu se divadlem rozezní ´Tu kytáááru jsem koupil kvůli tobě...´. Diváci šílí nadšením. I napodobení pohybových klišé zpěváků 60. let je dokonalé.

Po té, co je ke scénické realizaci využita kresba z Aškenazyho knížky Pavlíkova létání, začíná revuální linie bloudění Prahou, která umí nádherně šokovat divadelní fantazií. Velké dopravní značky a semafory umístěné na koloběžkách rozpohybují herci - koloběžkáři, čímž ztracenost malého hrdiny v ruchu velkoměsta patřičně vyniká. Koloběžkáře rychle střídá módní přehlídka v obchodním domě. Pavlík zvědavě okukuje, byť je za to v pohybové etudě na zadním prospektu jeviště peskován cholerickým prodavačem. To se ovšem již odehrává za ryčného zvuku písní. Obdobně divoký rytmus následující semaforské Marnivé sestřenice je ukázkou elánu herců, využívajících k zapojení do hudební produkce kdeco, i sudy. Čertovská company v gumových zástěrách (jinak přikulovači a jiný personál v hospodském sklepě) řádí v takovém tempu, až to diváky zvedá ze sedadel. Semafor, Neckář, Beatles…ať žijí 60. léta!

Jak jsem se ztratil je v Dlouhé také dost o magii divadla. Výrazně ji podporuje nostalgické vzpomínání, snad též sentiment. …Poslední pražský lampář rozžíná staré malostranské lucerny údery kovovou tyčí, považte…jako zvonkohru. Ve světě fantazie vzniká nádherná vánoční píseň. Scéna, která svou jednoduchou poetičností předčí kdejaké složité imaginace. Diváci snad ani nedýchají. Jako by se zastavil čas. Do nostalgického výjevu se pod lucernami objevuje tajemná holčička se zápalkami. Půvab tohoto momentu upomíná na bytosti, které lze přece spatřit jen dětskýma očima. Je to až dojemné, když Pavlík zve holčičku na polívku a v mrazu ji chce zahřívat vlastním dechem. Úsměv a dojetí jsou vlastní i scéně u pošťáka Klementa. Konvička na čaj si tam též zpívá vánoční koledu - Purpuru, k vánočnímu stolu je přizvána i kobylka Karlička (vlastně on je to kůň, ale na tom nesejde), která umí troubit na trubku. Zejména dětské publikum vzápětí nadchne výstup loutek z Pavlíkova příběhu. Pro velké diváky může být zajímavá předchozí projížďka malého Pavla poštovním vozem. Je pojatá jako stínové divadlo s doprovodem filmové projekce černobílých záběrů Prahy 60. let, které zakončuje výjev vpádu ruských tanků v osmašedesátém. V kontrastu na druhou Pavel Tesař alias Neckář zpívá Chrám sv. Víta...

Neustálý kontrast jako elementární dramaturgický předpoklad inscenace je vytvářen ironizující zkratkou. Ta se stává příznačnou i pro většinu reálných scén příběhu. Buď ve spojení s metaforou (rockové peklo, groteskní karikatury policistů), nebo ve své nejprostší podobě, kdy se například Pavlík vrací domů. Vplynutí do epilogu je místo hraní na city účelně shozeno Pavlíkovým sdělením, jak se policajti s tatínkem opili a říkali si Jardo. Dobře mířená tečka za náramně legrační (přesto pořád poetickou!) scénou na policejní strážnici. Koexistence divokých gagů a křehké poetičnosti večera vytváří z této inscenace neuvěřitelně krásný a bezprostřední divadelní tvar. Už hodně dlouho se mi nestalo, aby celé divadlo řvalo. Ne pro nějaké generační spříznění, tady řvali diváci velcí i malí. Přídavky neberou konce... Jediný nedostatek celého představení, několikráte i odposlechnutý foyerovým šmírákem, je, že je to "krátký"!

P.S. Matejka jako pošťák je okouzlující (jestli to Matejkovi na jevišti nesluší víc, když tolik neřve...). Jan Vondráček s Martinem Velikým jako přihlouplí esenbáci jsou jedineční (nejlepší groteska současného divadla...). Poslední pražský lampář Peter Varga s magickými lucernami mě dostal (za posledních 10 let jsem na divadle nic krásnějšího neviděl...). No, ani ty krátké sukně jistých hereček nebyly špatné (v těch šedesátých to muselo být fajn...)."