První koupání

Vsadili jsme se s Alicí, že komu jako prvnímu upadne desetkrát míč při našem baseballovém házení, musí vlézt do bazénu. Voda v něm zatím neláká ani vzhledem (zelená), ani teplotou (dvacítka). Nebylo velkým překvapením, když Alice prohrála 10:2 a musela pádit pro plavky. Vypadala však, že ji to spíš těší, než že by to byla kdovíjaká oběť. Až mě svým nadšením zlákala tak, že jsem za ní skočil taky na jeden rychlý závod. Ujde to. Začíná mi sezóna ranního plavání.

Aliččiny tance

Rytmus Úvaly 2 se probojoval skrz jarní soutěže až na Mistrovství ČR do Jablonce. Víkend se tudíž změnil v taneční maraton, protože kromě šampionátu měly v neděli veškeré úvalské taneční skupiny akademii v Selesiánském divadle v Kobylisích. Alespoň měla babička Kamilka příležitost podívat se opět po delším čase na Aliččino vystoupení, které se jim v Jablonci docela povedlo. Konkurence ale byla veliká, postavená na trochu starších holkách s náročnějšími sestavami, a tak béčko z Úval skončilo na čtvrté příčce. Náladu si snad zlepšily na akademii, kde vládla senzační atmosféra a každé vystoupení bylo odměněné bouřlivým aplausem a výskotem celého sálu.

Silva Nortica 1/2 maraton

Možná se mi to jen zdálo, ale soudě podle velikosti startovního balíku, se počet půlmaratónských závodníků proti loňskému roku o něco zmenšil. Na startovních číslech jsem neviděl nic vyššího než stodvacet a jen z naší party se třetina nedostavila. V jedenáct bouchla pistole a my se dali do pohybu. Na pátém kilometru se ke mně přidala mladá žena, že prý nemá hodinky a jak rychle to plánuju uběhnout. "Něco mezi dvěma a třemi hodinami", nepotěšil jsem jí přesným odhadem, ale moje tempo jí vyhovovalo (a mně její), tak jsme klusali bok po boku a povídali, paní byla dost hovorná. "Bára nebo Petra jak chceš", odpověděla, když jsem se představil. Pomalu jsme se dotahovali na Mirka, před desítkou jsme ho minuli a nechali v závěsu. Já si před Novými Hrady musel odskočit a když jsem od občerstovačky vyrazil, viděl jsem jak Mirka, tak Báru nebo Petru jak chceš daleko před sebou. Krok po kroku jsem tu vzdálenost zvolna ukrajoval a Mirka jsem opět doběhl na začátku Terezina údolí. "Ti ji přebral Brandl!", hekl. A jo, padesát metrů přede mnou Bára nebo Petra jak chceš s Brandlem v družném hovoru. Ale buď tempo, nebo kadence slov Brandlovi neseděla a nechal si ji během chvíle utéct s nějakým jiným. Tak jsem ho taky sejmul a zanedlouho jsem jí šlapal na paty. Z posledního občerstvení jsem vyrazil před Bárou i před Brandlem a už se předběhnout nenechal. Naopak se mi letos podařilo zmobilizovat síly a na silnici do Stropnice to rozběhnout pod šest minut, takže jsem se posunul ještě asi o čtyři další osoby dopředu. Závěrečný sprint při tepovce nad stoosmdesát mi zajistil osobní rekord, kterým jsem výsledek z roku 2012 vylepšil o dvě vteřiny na 2:08:22 :oDDD

Vyřazení

Už řadu týdnů Klára mluví o tom, jak ve škole pořád probírají Vyřazení, až jsem si začal představovat něco velkolepého. A když došlo na věc, postavili se do dvojřadu, třídní Šetková dala řeč, vyhlásila nejlepší žáky, ti naopak poděkovali přítomným učitelkám a kantorům a šlus. Vlastně ještě pohovořili někteří učitelé a pak jejich spolužák Filip spustil mediální prezentaci typu "Takoví jsme byli" poskládanou z fotek během školních let. Při tónech Nesnáším loučení od Michala Davida leckterá děvčata a ženy uronily slzu. Tradičně prý po vyřazení následuje dýchánek žáků  v lese Na vinici za školou. Klára tam nemohla chybět. Přestože stokrát odkývala, že se alkoholu nedotkne, když pro ni Ivča dojela, byla velmi rozjařená. "Jen jsem si trochu lízla. Nejdřív vodky, pak vína a ještě koly s rumem...."