Ve sklípku u Jiljího Herzána

V zimě jsem díky mistrovským vínům Leoše Horáka dostal k obci Vrbice. Ale popletl jsem Horáka s Herzánem a na webu mi vyskočily fotky pěkného sklepa Jiljího Herzána. V úvalské vinotéce mi též doporučili, že Vrbice určitě stojí za to navšívit. Akce se chopil Martin Šára, domluvil sklípek i ubytování (prima Chaloupka pod kostelem) a v osmi jsme v pátek po poledni vyrazili na Moravu. Sklípky ve Vrbicích jsou skutečně malebné, zakutané do travnatého svahu vypadají jako nějaký Hobitín. V jednom z nich probíhala i naše degustace. Z Jiljího Herzána se vyklubal sympatický vinař, který povyprávěl o svém víně, odpověděl na všechno, kdykoliv se kdokoliv zeptal, ale jinak nám nechal prostor, abychom si také popovídali mezi sebou. To se nám v minulých letech u hovorného vinaře Štěpánka nepoštěstilo. V sobotu jsme výlet zakončili procházkou na zajímavě pojatou rozhednu u Kobylí, pojmenovanou "Stezka nad vinohrady".

Před Velikonocemi na Jižní Moravu

Někdy v únoru jsme se domluvili, že využijeme dva dny z dlouhého velikonočního víkendu a uděláme si výlet na Jižní Moravu. Jen ve třech, Alice cestu striktně odmítla. Aspoň se mohla doma postarat o Pipina. Páteční dopolední cesta po D1 byla hotové utrpení. Všude bouračky a zácpy, jen do Velkých Bílovic nám to trvalo čtyři hodiny. Projeli jsme si Vinařskou ulicí kolem sklípků a vinic až ke kapli na Hradišťku, odkud je kouzelný výhled na vinice v širokém okruhu. Do Mikulova jsme dorazili kolem třetí odpoledne. Oproti loňské listopadové, propršené návštěvě cestou ze sklípku zde tentokrát skoro nebylo k hnutí. Turistů mraky. Hodili jsme zavazadla do penziónku Husa v židovské čtvrti pod zámkem a vyrazili na obhlídku. Nejvíc to žilo na náměstí, kde probíhal velikonoční jarmark. Zakoupili jsme tři vinné skleničky a začali koštovat u vinařských stánků. Posilněni pár decinkami bílých vín, škvarkovými tyčkami a praženými mandlemi jsme obrátili kroky do vršku ke Kozímu hrádku a židovskému hřbitovu. Odpolední slunce hřálo a celou scenérii pěkně malovalo do zlatých barev. Když jsme se vrátili na náměstí, prodejci už balili své stánky. Honem jsme dočepovali ze zbytků podávaných vín, poseděli, nasávali atmosféru a nakonec se šli schovat před plíživým chladem do (Ne)vinné kavárny. Klárka na rozdíl od nás dospělých vínu moc zabrat nedala, za celé odpoledne zvládla dvě deci. Ale dobře, do ničeho jsme ji nenutili...
Trochu jsem bojoval s lenností, ale nakonec se donutil vstát ve čtvrt na šest a ostrým tempem pochodovat na Svatý kopeček, abych tam zachytil východ Slunce. Východní strana kopce byla bohužel hustě zarostlá stromy, takže jsem mohl zapomenout na kýčovité snímky rudého kotouče pomalu lezoucího zpoza obzoru. Tak aspoň ranní kapli z jedné strany ozářenou právě vyšlým sluncem, z druhé měsícem v úplňku. Atmosféra na kopci byla úžasná, jako stvořená k meditaci. A nikde nikdo.
Po snídani jsme se s Mikulovem rozloučili a přes rakouské vesničky a městečka se přesunuli do Znojma. Prošli jsme si staré město, hradby nad Dyjí, nakoukli do kostela Svatého Mikuláše, v parku si pochutnali na výborné zmrzlině, sedli do auta a celkem pohodově se dostali zpět domů.

Sklípek u Štěpánka

Sice nám loni vinař Štěpánek doporučoval, že máme nejlépe přijet v květnu nebo v červnu, že na podzim ještě nové víno není úplně hotové a staré je vypité. Jenže jaro uteklo jak voda a my se spolu se sousedy nakonec dali dohromady zase až v říjnu. Ve valtickém sklepě u Štěpánka bylo opět milo a veselo, ochutnali jsme vína starší i letošní, naobjednali si bedny s sebou domů, aby bylo co pít na Vánoce a na Silvestra. Dopoledne nám Štěpánek doslova vnutil návštěvu prý vyhlášeného bistra Drogérka v Mikulově, kde skvěle vaří. A skutečně, nejen vaří, ale celá atmosféra podniku, který vznikl na místě bývalé drogerie, je  velmi příjemná. Venku beztak pršelo, na velké procházky po městě to nebylo.