neděle, května 13, 2018

Vltava Run 2018

Pátý ročník Vltava runu jsme zahájili setkáním na Zadově stejně jako loni. První auto se odebralo na kutě záhy, start Tkačevovy letky  byl stanoven na 5:30. Ráno bylo kýčovitě krásné, louky plné odkvétajících pampelišek, před rokem jásavě žluté, svědčily o letošním překotném a tropickém jaru.  Cestou jsme se dověděli, že Petr Dvořák, jinak skvělý běžec a Jarynův bratranec, chytil nějakou virózu, půl noci problil a běh musí vzdát. Jeho první štafetu na sebe vzal Potapěč, který si tak po prvních šesti etapách na konto připsal téměř třicet kilometrů. Do Horní Plané, kde dochází k velké předávce, jsme dorazili s dostatečným předstihem. Přesto Jaryn ještě nebyl zcela připravený, když do cílové rovinky přiběhl Rafa, klasika. V naší šestce mám devátou etapu, prohodili jsme se s Kolombem, abychom každý běželi něco jiného, než vloni. Z Černé v Pošumaví přes Muckov a Liščí vrch do Vřesné. Před cílem se přihnaly mraky a spustil se přímo tropický liják, to už jsem naštěstí předal kolík Kolombovi, který si pak té vody užil přímo vrchovatě. Trochu vzrušení jsme zažili v Rožmberku, kde na předávku nedorazilo auto A, protože díky uzávěrám jim navigace byla houby platná. Po chvílích horečnatého telefonování si jejich první etapu vzal Jaryn a my se s Áčkem setkali až v Rožmitále. Noční pasáž jsme zahajovali v Hluboké nad Vltavou, tady už jsem měl čtvrtou etapu ze šesti, která vedla z Kolodějů nad Lužnicí pořád dovrchu do Koloměřic, Dražíče, až pak jsem si trochu seběhl do Písecké Smoleče a zase dokopce do Slabčic. Během etapy mě předběhlo osmnáct lidí, já pouze jednoho, a to ještě jen proto, že si odskočil do lesa.  Po odpočinku v Osečanech jsme se opět setkali s Áčkem na Slapech u Štoly Josef. Byť bylo dopoledne, už panovalo pořádné vedro a dalo se čekat, že bude ještě hůř. Poctivé krpály si letos vybral Mirek na štafetě z Živohoště do Třebenic. Ze všech délek auta B je to asi nejnáročnější kus. Na mě čekala celkem pohodová šestikilometrová štreka z Hradištka do Davle. Seběh k Sázavě byl celkem fajn, ale výheň podél řeky mě dost potrápila, moc rychle jsem v ní běžet nedokázal. Teplotní peklo si asi nejvíc užila Eva na posledním jedenáctikilometrovém úseku z Vraného do Braníku. Ale doběhla a jako jeden tým jsme proťali cílovou pásku v čase 34h 37m 47s a skončili na pěkném 239. místě. Tým VR letos opět připravil krásné video ze závodu.


úterý, května 08, 2018

Výlet do Horní Lužice

Čadilům začaly kvést rododendrony a já shodou okolností nedávno narazil na fotografie z přírodního parku v Kromlau, který je azalkami a rododendrony doslova nacpán. Němci osmého května svátek neslavějí, tak jsme se sbalili a ráno se vydali na sever. V zahrádkách kolem silnic všechno kvetlo, ale když jsme se v Kromlau zanořili do lesoparku, najednou nic, jen pupeny. Azalky tedy byly v plném květu a šířily kolem sebe doslova omamnou vůni. Fialové květy rododendronů se však ukazovaly jen sporadicky na místech, kam slunce svítí většinu dne. Asi to chtělo ještě týden či dva počkat. Keřů je v parku skutečně spousta, neproniknutelná houština a jestli to vše naráz rozkvete, musí to být pastva pro oči. No nic, důvod opět se sem podívat zůstává. Jednou z atrakcí parku je Rakotz Brücke, tedy Ďáblův most. Právě ten jsem víděl na několika fotografiích a úplně mě uhranul. I v tomto bodě jsme měli trochu smůlu. Most sice stál, ale pod ním jeřáb, barevná bezpečnostní ohrazení, hladina jezírka kvůli opravě snížená, takže o magickém oku, kdy se na ní most odráží v dokonalém kruhu, jsem si mohl nechat zdát.
Jen pár kiláků na jih od parku se nachází rozsáhlý povrchový uhelný důl Tagebau Nochten. A u něj stojí rozhledna Am Schweren Berg. A stojí přesně na rozhraní dolu na straně jedné a hustým lesem na straně druhé, který dnes slouží jako vojenský cvičný prostor. Rozloha dolu je ukrutná, na druhé straně chladící věže elektrárny Boxberg. Stovku schodů do třicetimetrové výšky jsme absolvovali jen já a Klárka, zbytek posádky si dole na pařezech rozdělal svačinu. Výhled stál za to, rozhodně tedy byl neobvyklý.
Právě na druhou stranu dolu, nedaleko od elektrárny, jsme odjeli na naši poslední zastávku. Tou byl park valounů Findlingspark Nochten, vytvořený na místě bývalého dolu a poskládaný s tísíců valounů, od malých oblázků až po obrovské balvany. Pečlivou rekultivací vznikl park oku lahodící, vlastně taková botanická zahrada s dřevinami a rostlinami, které se vyskytují především v Horní Lužici. Prošli jsme si ho křížem krážem, fascinování blízkostí obřích chladících věží elektrárny, které s rozkvetlými keři vytvářely nevšední kontrast.