Vánočky 2019

Po delší době na Hradešíně v pátek 20.12. Kopina nepila, zato my s Brandlem jsme se snažili... Vánočka se povedla skvěle, hnětl jsem ji já :)

Podzimní vandr 2019

Za posledních dvacet let jsme se pokusili Malou Fatru přejít dvakrát. Pokaždé byly podmínky takové, že se nám to nepodařilo. Letos jsme si na to rezervovali čtyři dny a objednali si přímo luxusní počasí. A raději to vzali od severu rovnou na Veľký Rozsutec, aby nám náhodou zase neunikl. Byla to paráda, ušli jsme to, co jsme chtěli, obličeje opálené od sluníčka, kterému jsme tři dny čelili, a ošlehané od čerstvého větru na hřebenech. Více na jdemeven.cz.

Třeboňský půlmaraton

Letošní běžecká sezóna se díky bolavým patám moc nevydařila. Ani příprava, ani závody. Třeboňský půlmaraton je vlastně jediným závodem, na který jsem letos nastoupil, když nepočítám Hradešínský orienťák. Trasa letos byla okružní a hezčí než loni, počasí velmi podobné tomu loňskému, pod mrakem, asi třináct stupňů. Na startu jsme se sešli i s partou z Jablonce, Jitka ve své kategorii doběhla na senzačním druhém místě a došla si na bednu pro dortík. Běželo se hezky, střídali jsme se s Evou Šimánkovou, míli před cílem si ťukli šampaňským s jahůdkou a pak společně doběhli do cíle. Záludná Eva ale startovala asi dva metry za mnou, takže tím pádem byla asi o dvě vteřiny rychlejší a o tři místa přede mnou. Čas 2:10:19 s ohledem na chabou přípravu a problémy s achilovkami vysoko předčil mé očekávání.

Ve sklípku u Jiljího Herzána

V zimě jsem díky mistrovským vínům Leoše Horáka dostal k obci Vrbice. Ale popletl jsem Horáka s Herzánem a na webu mi vyskočily fotky pěkného sklepa Jiljího Herzána. V úvalské vinotéce mi též doporučili, že Vrbice určitě stojí za to navšívit. Akce se chopil Martin Šára, domluvil sklípek i ubytování (prima Chaloupka pod kostelem) a v osmi jsme v pátek po poledni vyrazili na Moravu. Sklípky ve Vrbicích jsou skutečně malebné, zakutané do travnatého svahu vypadají jako nějaký Hobitín. V jednom z nich probíhala i naše degustace. Z Jiljího Herzána se vyklubal sympatický vinař, který povyprávěl o svém víně, odpověděl na všechno, kdykoliv se kdokoliv zeptal, ale jinak nám nechal prostor, abychom si také popovídali mezi sebou. To se nám v minulých letech u hovorného vinaře Štěpánka nepoštěstilo. V sobotu jsme výlet zakončili procházkou na zajímavě pojatou rozhednu u Kobylí, pojmenovanou "Stezka nad vinohrady".

Madridský půlmaraton, tentokrát bez běhu

S bolavými achilovkami a s probíhající kúrou rázovými vlnami jsem se tento rok nezařadil do koridorů před startovní branou, nýbrž jsem postával s foťákem asi třista metrů za ní, abych cvakl probíhající kamarády. V třicetitisícovém davu se fakt hledali blbě a takového Jirku Moulíka jsem na trati nezahlédl ani jednou.
Zázemí jsme opět našli v obřím bytě rodiny Boadů kousek od královského paláce na Plaza de Espaňa. Ale tam jsme si to užili jen noc po závodě. V neděli dopoledne jsme na nádraží nasedli do regionálního rychlíku a dvěstěpadesátkovou rychlostí se nechali dopravit 200km na sever to Valladolidu. Jako město to není žádný úchvatný historický krasavec. Ne že by tam památky nikde nestály, ale mezi ně kdysi v sedmdesátkách tehdejší radní nechali nasekat řadu ohyzdných budov a tak vše působí poněkud rozdroběně, roztroušeně, rozpačitě. Všechny jsme si je ještě v neděli obešli, protože v pondělí na to nebude čas. To se necháváme odvézt linkovým autobusem na východ do Arandy de Duero, malého kastilského vinařského města. Všude kolem vinice vinařské oblasti Ribera del Duero.  A některé z nich patří vinařství Valduero, v kterém máme sjednanou exkurzi s ochutnávkou. Nevíme, do čeho jdeme, nikdo ještě ve španělském bodegas nikdy nebyl. Cena je třicet eur, to nás trochu znervózňuje, aby to nebyl zajíc v pytli. Ale byli jsme příjemně překvapení. Celým vinařstvím nás přes dvě hodiny prováděl mladý průvodce a prohlídku jsme zakončili ochutnávkou tří jejich výborných vín s talíři neodmyslitelných tapas. Nikdo nebyl zklamaný.
Den před odletem domů jsme stihli v Madridu zajít do oblíbené lokální masny na regionální specialitu Callos Madrilenos - dršťky zapékané s prasečími kopýtky. Ne každému to sedne, tak na stůl přistály ještě na oleji restované papričky Pimientos de Padrón, klobásky a kousky olihní. S červeným Tempranillem to byla pěkná gurmánská tečka za letošním Španělskem.

Lyžování v Mühlbachu

Už na podzim jsme se domlouvali, že vezmu holky na dva dny ze školy a pojedeme alespoň na část týdne na společnou lyžovačku s těmi, co mají jarňáky o týden dřív. Trochu nám do toho hodila vidle Aličina bolavá kolena, tak jsme do Alp vyjeli jen s Klárou. Přivstali jsme si a v jednu hodinu už jsme jeli vlekem na odpolední lyžování. Dobře jsme udělali, počasí bylo výstavní. Ušlo i v neděli, kdy jsme jezdili s celou partou a podařilo se nám projet všechny kopce až do Maria Almu a zpátky. Zato další dva dny panovalo na kopcích psí počasí. V neděli večer začalo sněžit a padalo celou noc, takže když jsme lanovkou vyjeli na první kopec čerstvého sněhu jsme měli do půlky lýtek. Naštěstí to byl lehký prašan, ale i tak vyžadoval trochu jiný styl (co mi moc nejde...). Na odkrytých vrcholech sjezdovek fičel vichr, sníh bodal do tváří a chvílemi nebylo vidět, kam lyže jedou. A najednou jsme sjeli svah, na kterém už kvůli větru přestaly jezdit vleky a bylo po srandě. Skibus nás vzal o pár kopců zpátky do Hochkönigalmu, kde nám nezbylo než drandit na jediné sjezdovce, u které ještě lanovka fungovala. Podobné počasí panovalo i v pondělí, ale přesto jsme srdnatě lyžovali od rána do do zavíračky. Škoda, že jsme se s Klárkou museli vydat zpět do Čech. Od úterka do konce týdne si tam všichni užívali azúra...

Video z akce je na Youtube: https://youtu.be/tQElZF7rhwo

Zapadaný Schladming

Předpověď počasí na tři dny, co jsme měli v Rakousku lyžovat, neslibovala nic než sníh, sníh a sníh. A to už tam mocně padalo několik dní. Už cestou tam jsme se vezli výhradně po zasněžených silnicích a dálnicích, dopravní značky ve Schladmingu radily nasadit sněhové řetězy. Ty jsme nikdo neměli, ale čtyřkolky nás spolehlivě dovezly až do Rohrmoos-Untertalu. Na první den lyžování jsme zvolili Planai a to jsme neudělali dobře. Na kopci nebyly v provozu tři hlavní vleky a na zbytku se tvořily ukrutné fronty lidí. Po takové první zkušenosti jsme vzali roha a přesunuli se na sousední kopec Hochwurtzen, kde byly podmínky výrazně lepší. Nového sněhu se na sjezdovkách válely hromady, mávalo to s námi a večer jsme měli lyžování plné kecky. V neděli jsme rovnou přejeli na Reiteralm. Lidí pramálo, sněhu hodně, ale nedělaly se na sjezdovkách boule a přírodní sníh držel lyže spolehlivě. Parádní poježdění, sice makačka, ale užívali jsme si to. Celou noc na pondělí se z oblohy bohužel mocně sypalo, i ráno nevypadaly podmínky zdaleka ideálně. Jedno auto ohlásilo, že na lyžování už kašlou a jedou domů. Naše čtyřka se s rozhodováním chvíli prala, ale jakmile jsme zjistili, že je pár lanovek zavřených, usoudili jsme, že se s tou spoustou sněhu nebudeme za drahý peníz rvát, beztak nás z těch dvou dnů všechno bolelo, a jeli jsme do Prahy všichni.

Kaprobraník 2018

Na pátek před Vánocemi připravili borci z Braníku tradiční kaprobranické setkání. Byť přes den nepříjemně pršelo, rozdělali oheň pod grilem, vyvrhli na dvacet kaprů, sešpendlili klobásky, uvařili guláš a svařák a kávu, lidi donesli cukroví a vánočky a štóly, věci do tomboly, dopisy Ježíškovi a taky kytary a housle na zpěvy vánočních koled a bylo veselo.

Třeboňský půlmaraton

Silva Nortica skončila, Petr přišel s nápadem zaběhnout si místo toho na podzim půlmaraton v Třeboni. Že by měl ubytování přímo na náměstí, že je to rovinka a taky první ročník. Takže kdyby se závod líbil a osvědčil, mohli bychom ho běhat od samého začátku. Vyjít ze vrat baráku přímo pod startovní bránu byl skutečně luxus. Přihlášeno bylo asi 1600 lidí rozdělených zhruba půl na půl mezi maratonem a půlkou. Start v 11:15, čtvrt hodiny za maratónci. Přestože jsem chtěl běžet víc na pohodu, abych to hned v začátku neutavil, tempo peletonu bylo samozřejmě od prvních metrů ostřejší, asi 5:30. Tepovka mi postupně lezla výš a výš až do nezdravých výšek. Tak jsem si řekl, kašlu na to, bude to buď a nebo, a běžel dál v tempu, které nakonec mělo průměr 5:36 a cílovou branou jsem proběhl o 18 vteřin dřív, než odbila druhá hodina od startu. Kompletní výsledky jsou zde. 

Podzimní vandr na Ötztalské feraty

Po čtyřech letech jsme do batohů opět naházeli sedáky, feratové sety a vyrazili do rakouského Ötztalu zkusit nějaké ty ferátky. Nejteplejší počasí předpověď slibovala na pátek a proto jsme jako první cestu zvolili Kühtai panorama Klettersteig, kde se leze 450 metrů v severní stěně Pockkogelu  až na jeho vrchol ve výšce 2807m. Přestože byl místy ve stínu sněhový poprašek a dokonce led, dalo se lézt jen ve dvou vrstvách triček. Úseky s obtížností D/E nás zahřály dostatečně. Blankytná obloha, odpolední slunce a panorama Alp všude kolem se postaraly o nádherné vyvrcholení. Jen sestupová cesta do údolí k autu byla nekonečná a útrpná.
Druhou feratou, vzdálenou jen příjemných pět minut od parkoviště za obcí Längenfeld, byl Reinhard Schiestl Klettersteig. Velmi strmá 200m vysoká stěna s maximální obtížností D, sice dobře jištěná s mnoha stupy, ale nic pro jedince se strachem z výšek. Dopolední oblačnost se zvolna rozplynula, a když jsme vylezli na vrchol a rádi se nechali zlákat celoročně otevřenou hospůdkou, slunce už na zahrádce zahřívalo masivní lavice a orosené pivo nám přišlo k chuti.
Poslední jištěnou cestou byl krásný a pohodový výstup k Lehnerskému vodopádu. 170 metrů s maximálně céčkovou obtížností. Jen Momo našel po projuchané noci síly k éčkové převislé variantě přímo podél padající vody. My ostatní jsme v klidu dostoupali až k lanové lávce natažené přímo nad ústím vysokého vodopádu. Ta byla pěknou tečkou za příjemným výstupem.