Zázemí jsme opět našli v obřím bytě rodiny Boadů kousek od královského paláce na Plaza de Espaňa. Ale tam jsme si to užili jen noc po závodě. V neděli dopoledne jsme na nádraží nasedli do regionálního rychlíku a dvěstěpadesátkovou rychlostí se nechali dopravit 200km na sever to Valladolidu. Jako město to není žádný úchvatný historický krasavec. Ne že by tam památky nikde nestály, ale mezi ně kdysi v sedmdesátkách tehdejší radní nechali nasekat řadu ohyzdných budov a tak vše působí poněkud rozdroběně, roztroušeně, rozpačitě. Všechny jsme si je ještě v neděli obešli, protože v pondělí na to nebude čas. To se necháváme odvézt linkovým autobusem na východ do Arandy de Duero, malého kastilského vinařského města. Všude kolem vinice vinařské oblasti Ribera del Duero. A některé z nich patří vinařství Valduero, v kterém máme sjednanou exkurzi s ochutnávkou. Nevíme, do čeho jdeme, nikdo ještě ve španělském bodegas nikdy nebyl. Cena je třicet eur, to nás trochu znervózňuje, aby to nebyl zajíc v pytli. Ale byli jsme příjemně překvapení. Celým vinařstvím nás přes dvě hodiny prováděl mladý průvodce a prohlídku jsme zakončili ochutnávkou tří jejich výborných vín s talíři neodmyslitelných tapas. Nikdo nebyl zklamaný.
Den před odletem domů jsme stihli v Madridu zajít do oblíbené lokální masny na regionální specialitu Callos Madrilenos - dršťky zapékané s prasečími kopýtky. Ne každému to sedne, tak na stůl přistály ještě na oleji restované papričky Pimientos de Padrón, klobásky a kousky olihní. S červeným Tempranillem to byla pěkná gurmánská tečka za letošním Španělskem.
Žádné komentáře:
Okomentovat