Vattenfall Cyclassics

Dokonáno, dojeto! V limitu a medaile se mi houpe na krku. "Der Mut!! Odvahu!!" volala na mě jedna stařenka, když jsem se z posledních sil ploužil proti větru hamburským přístavem do Speicherstadtu. Té už naštěstí nebylo potřeba, když do cíle zbývaly čtyři poslední kilometry. Tak nové nohy, kdyby mi radši hodila....
Vattenfall-Cyclassics je pro Hamburg událost. Kombinace cyklistického závodu profi kategorie a tisíců hobíků. Letos bylo podle organizátorů rozděleno 22,000 (!!) startovních míst, a to jen pro amatéry. Nemám sice žádné zkušenosti s podobnými závody, ale musel jsem obdivovat organizaci celé akce. Všechno běželo jak na drátkách, nikde jsem si nevšiml problémů, nikde jsem nebloudil a zbytečně nečekal. A jak to vlastě bylo?

• Čtyři dny před startem se otevřelo aktreditační centrum, kde každý přihlášený borec dostal pytel s instrukcemi, startovním číslem, transpondérem na kolo, energetickými tyčkami a gelíky a novou cyklo lahví. Plus instrukce přímo od pořadatelů.
• Řazení na start bylo rozdělené do 19 zón, celkem to zabralo tři dlouhé ulice, a byli jsme tam v pohodě asi půl hodiny před startem.
• Skupiny postupně startovaly, naše kolem čtvrt na deset, čas se pak počítal až od projetí startovní čárou.

Pořadatelů, policie, hasičů a samozřejmě diváků bylo kolem celé tratě jak naseto. Tempo bylo ze začítku pěkně svižné, ale v balíku jezdců se jelo celkem dobře. Nohy mi začaly tuhnout, až když se peleton roztrhal, resp. když mi většina rychlejších borců ujela, a já se musel potýkat s větrem sám. Bral jsem za vděk každou malou skupinkou, za kterou jsem se mohl zavěsit. Ukázalo se v plné nahotě, že pár mých výletíků s průměrnou rychlostí kolem dvacítky se jako trénink počítat nedá. A spěchat jsem musel, protože informační balíček stanovil minimální rychlost 26km/h. Kdo bude pomalejší, nebude se počítat. Bohužel jsem to zjistil jen tři dny před závodem, v přihlášce tenhle detail nějak chyběl...
Trasa závodu vedla na jih, přes Jesteburg do Holm-Seppensenu a pak zase nahoru přes Buchholz do Hamburku. Celá cesta byla mírně zvlněná, naštěstí bez krpálů. Nakonec největším kopcem byl výjezd na Kohlbrandbrücke na 80. kilometru. Tam se mi dokonce podařilo předjet pár borců zvyklých na hamburské roviny, které výjezd na most shodil ze sedla.
Diváci byli úžasní. V každé vesnici vyvalené lavice s židlemi a místní s pivem v jedné ruce a s řehtačkami, klapadly a zvonci v druhé povzbuzovali ze všech sil, tu a tam i nápoje podávali. V menších městěch jako je Buchholz nebo Jesteburg měli dokonce i chearleaders jako někde v Americe. A dojezd do cíle na Mönkebergstraße byl naprosto jedinečný. Byť jsem byl téměř na chvostu, díky vřavě povzbuzujících davů, zvonění, klapání, tleskání jsem se cítil jako král.
Odevzdat transpondér, převzít medaili, pak dojet metrem na Poppenbüttel a odtud posledních pět kilometrů domů (mimochodem velmi bolestivých, jak se to v nohách rozleželo), a je po všem. Slovy Járy Cimrmana - na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to!
A výsledky?

Čas: 3:39:38
Umístění na stovce bez rozdílu kategorií: 7742 (z 7938)
Umístění na stovce v kategorii Senioři 1: 3105 (z 3172)
Více: http://www.vattenfall-cyclassics.de/ergebnisse/jedermann.php

Cykolvýlet v Segebergském kraji

Aneb "když je to daleko do jižních Čech, najdu si je v Německu". Skutečně, krajina na pomezí Kreis Plön a Kreis Segeberg, asi 50km na severo-severovýchod od Hamburku, na mě dýchla čarem jihočeského kraje kolem Jindřichova Hradce, kde jsem na kole také najezdil desítky kilometrů. Nekonečnou Hamburskou rovinu tady vystřídaly vlny kopečků, ne sice žádných monster, ale tak akorát, aby se člověk mohl těšit, co uvidí za obzorem, až dorazí na vrchol. A k tomu řada menších i větších jezer. Ta zde vznikla už v době ledové, respektive hned po ní, jak ledovce odtávaly, takže v tomhle případě srovnání s třeboňskými rybníky pokulhává. Ale jinak... zlaté lány se střídají s remízky, sem tam voda, sem tam větrník, die norddeutsche Idylle... a navíc téměř bez turistů, narozdíl od bezprostředního okolí Hamurku.

GC v přístavu

Naplnil jsem Garmin řadou kešek poschovávaných porůznu v Hamburském přístavu, od Speicherstadtu až ke Kohlbrandbrücke, a vyrazil. Opět jsem žasl, do jakých míst člověka tyhle schovávačky zavedou. Hamburgský přístav jsem měl v plánu prokřižovat i bez nich, ale poklady tomu přeci jen dají trochu víc šťávy.
A tak jsem navštívil jednu z mála zachovaných (a možná, že i jedinou) původních přístavních kantýn a kafáren "Oberhafenkantine", dnes opět v provozu jako kantýnka, byť památkově chráněná. Skrz Speicherstadt a cache schovanou hned u Kaispeicher A - největšího skladu v této oblasti, na jehož střeše má vyrůst "koruna" pro koncertní sál Hamburské filharmonie, jsem se propracoval do rozestavěného Hafen City, kde už stojí první obytné a kancelářské budovy a fungují první kavárny a restaurace. Hamburg si od tohoto nesmírného stavebního projektu slibuje podstatné oživení jinak hluché východní části přístavu. Mimochodem, až při hledání jsem se dověděl, že celý Speicherstadt stojí na 3,500,000 dubových pilířů zaražených na dvanáct metrů hluboko. Dneska byl odliv a byly vidět. Jsou fakt všude...
Další schovávačky mě provedly změtí ocelových konstrukcí na vedle sebe stojících mostech Freihafen-Elbbrücke a Neue Elbbrücke, nekonečným překladovým nádražím podél Veddeler Damm, až k dopravní webcam cache na Ellerholzbrücke. Svoji fotku se mi sice odchytit podařilo, ale v regulích téhle keše je, že tam musí minimálně dvojice udělat z rukou velké "A", jinak se nález nepočítá. Tak se tam budeme muset vypravit někdy všichni.
Pohled na blížící se Kohlbrandbrücke je dechberoucí. Vypráskal jsem na něj spoustu snímků na starou Minoltu s 300mm objektivem, doufám, že aspoň některé budou za něco stát. Most vede přes takzvané Jižní Labe, tj. jižní větev, která se od toku Labe odděluje před Hamburkem. Severní Labe je to, co protéká podél centra Hamburku. A na soutoku těhle dvou ramen se schovávala keška. Na místě, kam bych se stoprocentně nikdy nevydal. Jmenuje se to tam Ködelhöft, echt jméno, prý nepřložitelné, ale má něco společného se smradem, protože je na konci hubeného poloostrova, kde stojí sklady nějakých plynů a chemikálií. Taky jsem se cestou tam ocitl téměř na dosah nejmodernějšího systému na vykládání obřích kontejnerových lodí, který jede automaticky 24 hodin denně a zvládne toho strašnou spoustu.
Poslední micro cache mě zavedla přímo ke starému tunelu pod Labem, který na druhé straně ústí přímo na Landungsbrücken. Vstup je hned vedle závodů Blohm + Voss, které mimo jiné vlastní několik suchých doků a tradičně opravují nějvětší zaoceánské parníky Queen Mary 1 a 2. Jen jsem si představoval, jak moc bych musel zaklánět hlavu, kdyby tam QM2 zrovna parkovala...