GC na Monínci

Letošní podzimní Monínec se nesl téměř v komorním tónu, alespoň co do počtu lidí. Tři kusy dospělé a pět mláďat. Navzdory ponuré předpovědi se počasí vydařilo a my si mohli vychutnávat podzimně vybarvenou přírodu. Narvali jsme holky do kufru a poodjeli do Sedlece, kde jsme na židovském hřbitově odlovili první kešku. V Nadějkově jsme pak zahájili delší procházku po Nadějkovské naučné stezce a z informačních tabulí sosali údaje pro finální souřadnice pěkné multinky. Sem tam pěkné výhledy, překvapilo nás, když jsme v dálce identifikovali kouřící věže Temelína a za nimi na obzoru Šumavské kopce. Hned po večeři jsme všechny nahnali do roztopené sauny. Vnitřní bazének prázdný, museli jsme v prostěradlech vybíhat do bazénu na stráni, což všechny děti považovaly za náramný podnik. Ještě že s námi nebyly žádné matky, zcela jistě by z tohoto dobrodružství sešlo.
Neděle byla ještě výstavnější než sobota, víceméně v klidu jsme pojížděli po okolí a lovili poklady a kochali se. Jedna z kešek nás zavedla na "Samotu u lesa", k chalupě, kde bydlel děda Komárek. Z dálky s přimhouřenýma očima by se snad dalo hádat, jakmile jsme však nahlédli blíž na sterilní zápraží, kouzlo filmové chaloupky nebylo nikde k nalezení. Monínský víkend jsme zakončili čertovskou pohádkou na poslední kešce Vrškameni u Petrovic a rozjeli se za maminkami, k velké radosti našich děvčátek...

Monínec

V pátek nás probouzí bubnování deště na střechu chaty. Na výlety ani na běhání v lese to není, teprve až po obědě srážky ustávají a my se vydáváme hledat nějaký houbový les u Veletína. Po hodince a půl toulání máme půl tašky podhříbků, křemenáčů a bedel, ale taky hroznou žízeň, která se nejlíp hasí ve veletínské hospůdce Za pecí. Deset mláďat jinak komorní atmosféru hospody dokonale rozčeří, ať už honěním koček nebo bitkami na peci.
V sobotu se po delší odmlce opět domlouváme s majitelkou farmy v Březí a o půl jedenácté už děti drží v rukou kartáče a hřebelcují své koníky. Zdá se, že je to baví, naparují se v jezdeckých helmách a jsou všechny nesmírně důležité. Dvakrát dvacet minut akorát stačí na to, aby si každý projel kolečko v lese, a nám, abychom si ještě doplnili sbírku hub o další kousky.
Odpoledne si tradičně k velké nelibosti maminek vyrážíme na kolo. Samozřejmě jen otcové bez dětí... Tentokrát je naším cílem zřícenina hradu v Borotíně, uprostřed nádherné krajiny Jistebnické vrchoviny. Navíc se protrhávají mraky a zlaté slunce krásnou scenérii ještě umocňuje . Hrad nás překvapuje svým rozsáhlým sklepením, určitě se sem ještě podíváme i s dětmi.

Velikonoce na Monínci

Velikonoční víkend jsme tradičně strávili s kamarády na Monínci. Už v sobotu ráno mě sice skolila viróza, ale s pomocí moderní farmakologie jsem mohl s holkama přežívat i venku. Tak jsme s Ivčou po sobotním obědě naložili čtyřku písklat do našeho auta a poodjeli do Zadních Bud, odkud jsme se po naučné stezce vydali na zříceninu hradu Zvěřinec. Z hradu samotného už toho moc k vidění není, ale je tam schovaný poklad, na který se holky daly nalákat.
K večeru se začal zvedat vítr a my si proto naplánovali na nedělní odpoledne pouštění draků. Tomu ale předcházelo dopolední soutěžení pro děti. V družstvech si trošičku pozávodili, ale hlavně každý dostal odměnu, sladkou i plyšovou. Zatím co část lidí s dětmi odjela na kole hledat keš u menhirů v okolí Veletína, my se přesunuli přímo do vesnice k hospůdce "Za pecí". Za ní na kopci je louka dost velká na to, abychom tam mohli vypustit draky. Jako naschvál ale nefoukalo, jen příležitostné závany větru. I tak to ale stačilo, abychom s drakem párkrát zakroužili a nakonec práskli o zem takovým způsobem, že mu praskla gumička a museli jsme ho sbalit. Holky to už stejně nebavilo a tak jsme aspoň měli čas zajít do lesa postavit domečky pro skřítky.
Po pondělní koledě jsme popojeli na farmu do Cunkova, kde už měli připraveno devět huculských koní na půlhodinovou projižďku pro děti. I počasí se konečně zlepšilo, opar se zvedl a my si mohli vychutnávat rohledy na kotlinu Českého meránu a kopce okolních vrchovin. Cestou domů z monínce jsme z Prčice udělali malou odbočku k radiokomunikační základně Sedlec, kde je umístěný další poklad. Ten Alice bezchybně odlovila a udělala tak pěknou tečku za velikonočním víkendem.

Na návštěvě v Čechách

Rozhodli jsme se strávit výrazně prodloužený víkend v Čechách. Parta našich přátel už tradičně obsadila Monínec a tak jsme se tam na dva dny taky nastěhovali. Cestou jsme stihli najít dva poklady, jeden přímo v Sedleci, druhý nás zavedl do lesa ke kruhu z menhirů, o kterém jsem nikdy neslyšel a to už na Monínec jezíme nějaký pátek. Holky byly natěšené na koníky v Cunkově, kde spolu s ostatními prcky v sobotu odpoledne obsadili celkem osm sedel a projeli louky a lesy v okolí. Koně, pěší výlet, čerstvý vzduch zajistili hladký průběh ukládání do postele a tak jsme se mohli vesele věnovat klábosení a koštování vín z celého světa.
Budík po třech nocích s minimem spánku nebyl vůbec příjemný, ale museli jsme hned po snídani vyrazit do Raškovic za mamkou, abychom ji po operaci potěšili návštěvou. Světlým bodem časného vstávání byly neuvěřitelné červánky, které se ale velice rychle změnily v šedý ranní opar. V Raškovicích jsme odevzdali naše tři morčata do péče podlažických. Klára na ně začala být alergická a tak nezbylo, než je dát z domu pryč. Takhle je aspoň může navštěvovat a ví, že jsou v dobrých rukou.
Pondělí a úterý se neslo ve znamení doktorů a zubařů. Naštěstí nám vyšel čas navštívit i rodiče v Jablonci, kde jsme snad rok nebyli. A nestačil jsem zírat, co dokážou udělat evropské fondy s dobrými projekty - město rozkvetlo. Dokončená je stavba Eurocentra místo bývalého výstaviště, Dolní náměstí je vydlážděné, s novou studnou a moderní kašnou, kostel svaté Anny, nejstarší jablonecký kostel, rekonstruovaný a otevřený pro veřejnost a výstavy. Všechno jsme si prohlédli po procházce na Dobrou vodu, kde se na rozhledně schovával poklad. Tam jsme umístili posledního norského chrousta, ať se chvíli toulá taky po Čechách. Zkoušeli jsme na louce pouštět draky, ale kombinace nezkušených rukou a nestálého větru byla zárukou nezdaru. Ale aspoň jsme se proběhli.