Nechtěné koupání

Holky odjely do Podlažic a my chlapi zůstali doma. Příležitost projít se a odlovit nějaké kešky v okolí. Nejbližší neodlovené se schovávaly v bývalém kamenném lomu u Škvoreckého potoka jen kousíček od úvalských Slovan. Lesík kolem potoka je mokřadový, v zamračeném odpoledni působil až nepříjemně a my jsme s úlevou vylezli srázem k okraji úvalských novostaveb. Odtud byl jen kousek k Úvalským rybníkům, kde nás po odlovení Rákosníčkovy cache chtěli sníst dva černí labradoři, ale vyvázli jsme bez úhony na těle i na duši. 
Nedělní mrazivé a jasné dopoledne nás vylákalo do Škvorecké obory, kam jsme se k naší hanbě dosud nikdy nebyli podívat. A je to celkem pohledný kus lesa podél říčky Výmoly. Došli jsme ke Květnické studánce a otočili to, abychom taky stihli připravit slíbený oběd, až se holky vrátí. U jedné zákruty potoka se Quip smekl na blátě a zahučel pod hladinu Výmoly, jen to žbluňklo. Tak jsme vyzkoušeli, že dokáže instinktivně plavat, vyhrabal se na břeh celý rozjančený z nové zkušenosti.

No Voltage a Epsilon - adrenalinový geocaching

Po několika odkladech jsme se konečně dohodli na pevném termínu pro odlov dvou náročnějších kešek v Praze. Přívozem za dvanáct kaček se necháváme převézt z Roztok na druhou stranu Vltavy, odkud je to jen pár set metrů ke starému, již dlouho nepoužívanému stožáru vysokého napětí. Právě na jeho vrcholu se nachází keška No Voltage, naše první s pětkovým terénem. Zápisek z logu:

"Tak to bylo maso... Koukám do galerie a vidím, že vloni zcela jiste šprušle žebríku vedly až k betonové základne. Nevím, kdy ho kdo ufiknul, ale urezané plochy železa ješte nestacily zreznout. Jako by se nám NO VOLTAGE vysmívala, "Tak co, bobánci, troufnete si?". Zacátek žebríku se chveje ctyri metry nad námi. Jako opicáci to zkoušíme po kosých nosnících stožáru, špickami bot se zapíráme do spojovacích šroubu, jen abychom se dostali na první prícku. Hurá, stojím na ní!. Radeji nemyslím na to jak odtud pozdeji budu slézat dolu. Ted vzhuru! Základní pravidlo horolezce - tri pevné body - pro jistotu praktikuji i na železe. Z dálky se tak vysoká tahle vež nezdála, ted pri pohledu nahoru ješte o neco pevneji sevru prsty kolem ohlazených stupacek. Konecne na vrcholu! Chvíli se kocháme, dáváme pozor, aby nám nespadly fotáky, a pak už honem pryc. Pri prechodu ze žebríku na rámy stožáru se místy s rezavými nosníky až intimne mazlím, dolu mi to jde o neco hur, než pri nástupu. Uf, zaplatpánbuh jsem celý zpátky na zemi, byt zpocený a celý od rzi. Byl to moc velký a krásný zážitek. Ted honem z výšin do podzemí, Epsilon už se dnes na nás taky jiste teší..."


Na Epsilon to bylo autem jen kousek do Bubenče ke staré čističce odpadních vod. Z logu:


"Lepší podmínky jsme si nemohli přát - letní večer, stav vody stálý (i když mě předchozí logy krapet znervózněly ohledně náhlého vzedmutí hladiny v kanále), žádné deště ani přeháňky. S jistotou, že se určitě namočíme, ani jsme se nesnažili brát na sebe kdovíjaký mantl, ba ani holiny. V sandálech a nalehko jsme se spustili do koryta a vydali se ke vstupu do podzemí. Přivítal nás dost nelibý zápach. "Tak do tohohle nešlápnu!", ošklíbali jsme se nad stojatou smrdutou stokou. Při troše opatrnosti a štěstí se nám dařilo jít po kraji stoky, byť byly cihly místy pěkně kluzké. Jak je už v listingu psáno, potok v odbočce je celkem čistý a tak jsme ohnuli hřbet a vydali se proti proudu až k průlezu k finálce. Všechno šlo celkem hladce, vraceli jsme se stejnou cestou zpátky do Mlýnské. U Epsilonu už se začala v kanále sbírat mlha, byli jsme všichni trochu zapaření a rádi, že jsme si mohli tuto parádní keš vychutnat. Zavzpomínali jsme na Styx, který nám přišel mnohem náročnější. Ale náročnost je tady v Epsilonu určitě velmi proměnlivá a hodně závisí na ročním období a stavu vody. My měli štěstí."

Záporno

Dneska nás zaskočily zprávy, že je poslední den, kdy lze podat přiznání k dani z nemovitosti. Že jsme dělali rekonstrukci, že se nám trošičku rozšířilo zádveří, to nám nějak nedošlo. Stačil jeden telefonát na finanční úřad, aby bylo jasno: "Rekonstrukce? Loni? A užíváte, jo? Tak to si radši pospěšte...". Takže jsem si vzal půl dne volno a radši pospíchal. Odpoledne jsme se sešli, venku ještě hezky, sluníčko nad obzorem, tak jsme si udělali kratičkou procházku na Plachtu, trochu se pokochat výhledem na Prahu a přitom si taky odlovit zdejší srandovní kešku Záporno, protipól Kladna symetricky vypočítaný přes střed Prahy.

GC Mělník

Odstrojení stromků a likvidace vánoční výzdoby může klidně počkat na neděli. Sobota patří výletům a my se tentokrát vypravili do Mělníka. V podzámčí, u obce Hořín na druhé straně řeky mě zlákala multinka Hořínská zdymadla na Vraňansko-Hořínském plavebním kanále, plus řada dalších menších pokladů přímo v Mělníku. Cesta za pokladem nás vedla kapku zpustlým Hořínským parkem do Hořína pak kolem protipovodňových stěn k plavebním komorám. Ve vesnici ještě bylo na leckterých domech vidět, jak ukrutně vysoko sahala voda při povodních v roce 2002. Na ruině jakéhosi stavení v parku byly zaznamenány výšky všech historických vysokých vod, tato tisíciletá byla tak vysoko, že jsme na čárku ani nedohlédli. Na zdymadle jsme byli sami, žádný provoz se nekonal. Ale stavba je to pěkná. Pokračování multinky nás zavedlo až k Labi, na dohled soutoku s Vltavou a s pěkným výhledem na mělnický zámek.
Všechno fajn, jen počasí nám moc nepřálo. Už cestou z Hradešína začalo krápat, přeháňky potom přetrvávaly během naší procházky a později přešly do ledového deště. To už jsme ale naštěstí směřovali naše kroky vzhůru do města kolem zámeckých vinic a za chvíli už seděli v krčmě na náměstí Karla IV. Horká káva, čokoláda a něco sladkého do bříška nám udělaly dobře. Mezitím deštivé mraky odpluly na východ a tak jsme se zpět k autům ke starému mělnickému mostu vraceli za sucha.
Velmi nás pobavila naše navigace v autě. Cestu do Hradešína zřejmě pojala jako fakultativní výlet po středočeském kraji a hnala nás po nejmenších silničkách skrz vesnice, kam bychom se určitě sami nikdy nevypravili. Dá se použít, jen když člověk nikam nespěchá...

Povánoční GC

Strašně jsme potřebovali jít někam ven, něco dělat, abychom rozhýbali vánoční lennost. A lovení pokladů jsme letos velmi šidili, roto bylo jasno. A přidali se k nám i Šárovky s Martinem. Do navigace jsem nahrál pár kešek za Mukařovem - V Srbíně kousek od vyhlášené diskotéky Kravín, kterou jsem měl dneska možnost spatřit na vlastní oči vůbec poprvé, ve Svojeticích a pak zejména ve Struhařově s malou procházkou na šesté zastavení Mikešovy stezky, která vede z Hrusic do Říčan. Z kopečka uprostřed polí byl překvapivý výhled dál na jih a tak nás napadlo to vzít cestou zpátky přes Vyžlovku, že se podíváme na novou rozhlednu Skalka. Ta tam vyrostla vloni. Byť se Vyžlovka zrovna nikam nevypíná, z rozhledny je celkem hezky vidět na celý sever a východ. Kdyby byla o něco lepší viditelnost, dohlédli bychom až do Krkonoš. Vyplatí se sem zajet, až budou podmínky příznivější.

Geocaching po půl roce

Přišla zpráva od Petra Kotka, že se chystají na svou tisícátou kešku a jestli bychom se nepřidali. V sobotu po poledni jsme se ješte s Šimánkovými sešli pod viaduktem v Hlubočepech a vyrazili na kopec za keškou Plotny, která je na vršku jedné z lezeckých stěn v Prokopském u dolí. Nad stěnou fičelo, že nám to rvalo kusy speciálního nadýchaného GC dortu od huby. Sladké jsme zapili bublinkama, Kotci byli na akci náležitě připravení... A abychom hned nešli zpátky k autům, zvolili jsme vyhlídkovou cestu ke Žvahovu a pak že se vrátíme do Hlubočep. Dostat se na vršek byl trochu boj s trním, některé dámy měly nahoře místo účesu dredy. Odměnou nám byly pohledy na Prahu, které se neomrzí.

Po procházce v terénu jsme se přesunuli tramvají so Kaprovy ulice, kde už na rohu podupávali Šárovi, abychom se společně šli pokochat adventní atmosférou na Staromáku. Příjemné bylo, že se na náměstí netísnily davy lidí. I když... míjeli jsme rodinku a tatínek právě říkal zpruzeným synkům: "Hele, mačkáme se tady každý rok, je to už taková tradice, tak neremcejte!!"...

Se šípkovou...!

Ivča huhlá, funí, rýma ji teče i očima a není divu, že ji v tomhle stavu žádný výlet do horkého letního dne neláká. Napumpoval jsem si tedy kolo, naládoval GPSku keškama a vydal se do Kerska. Zajímavá místa tam provází docela pěkná multinka. Jedinou vadou na kráse bylo, že jsem nenašel finálku. Naštěstí byly i další poklady, kde jsem sklízel větší úspěch. Cesty po rovině, určitě sem ještě zajedu i s holkama. U Sadského jezera mě trochu překvapilo, když jsem po červené turistické značce projel přímo středem nudistické komunity a nahé zadky mi před kolem uskakovaly z cesty. Kersko se mi líbilo. Čekal jsem sice jen chaty a domky tak jak byly k vidění v Slavnostech sněženek, a bylo tam takových většina. Přesto tu a tam na člověka vybafne obludné palácovité monstrum dávající na obdiv bez špetky citu majetnost vlastníků. Příjemná atmosféra se dá prožít i ve známé Hájence, kde se mezi hotovkami stále nabízí i divočák. Na závěr výletu jsem si ho dal. Se šípkovou...

Mys hrůzy

Ivča leží s chřipkou a my ostatní, abychom se při neděli trochu vyvětrali, jsme odjeli lovit okolní kešky. Jako první jsme si naplánovali Mys hrůzy. Čtyřkový terén normálně slibuje adrenalinovou zábavu, ale my využili hlubokých nočních mrazů, které okolí pokladu proměnily v pevný povrch, po kterém jsme se na ostrůvek uprostřed rybníčku bahňáčku bez problémů dostali. Abychom si aspoň trochu užili, rozhodli jsme se nejít zpátky po cestě, ale zamrzlým korytem potoka, který do rybníka ústí. Jak byl led na tiché hladině pevný, tak se v proudící vodě zvolna tenčil a tenčil, až se jím na forhontě jdoucí Alice propadla po kolena do vody. Přes protesty, že má nohy suché, jsem je hnal indiánským během k autu a další kešky halt musejí počkat někdy na příště...

Zahajujeme kačerskou sezónu

Letošní sezónu lovení kešek jsme zahájili výpravou do kosteleckého areálu bývalého plicního sanatoria, kde se nabízí série pěti pěkných pokladů. Z popisu kešky bylo už předem jasné, že budova je dost strašidelné místo. Trochu jsem její historii přiživil hororovými prvky a tak se mě holky držely jako klíště, zejména když se z pustých chodeb léčebny ozývala nepříjemná ozvěna a meluzína. Další kešky náz zavedly dál do bukových lesů na překvapivě pěkná místa s hlubokými stržemi, brodění potokem a hledání pokladu pod kameny v korytu nás velmi bavilo, hlavně Alici...

Hluboká a Židova strouha

Už předlouho jsme nebyli na žádném hradě nebo zámku. Historické siločáry nás tahem silným a neustálým přivedly až na Hlubokou, do Mekky romantických duší. Duší tam bylo mraky a mluvily jak česky, tak rusky, německy, polsky, svahilsky, japonsky, no zkrátka kakofonie jazyků. Do toho svatby, fotografové, kameramani, mumraj jak na damašském tržišti. Já doufal, že se před venkovním shonem ukryjeme do útrob zámku, do jeho reprezentačních sálů (trasa A). Ale ouha, průvodce leckdy ani nestačil povědět všechno, co chtěl, a ze dveří už nedočkavě nakukovala skupina, která nastoupila po nás. My zase šlapali na paty německy mluvící expedici turistů před námi. Zkrátka Verkehr jak hrom. Poklidu jsme si užili až v parku, kde jsme lovili místní kešky.

Po pozdním obědě v Týnu nad Vltavou jsme popojeli k Bechyni a sestoupili k soutoku Lužnice a Židovy strouhy. Já tu byl někdy před třiceti lety, ještě s dědou. Popisky na netu líčí soutěsku jako nesmírně romantický kus přírody. Jak pro koho. Začátek je fajn, potok zařízlý mezi skalními stěnami, žlutá značka kopíruje pravý břeh. Jenže najednou ji vidíme na břehu druhém a před námi je jen voda a kolmá skála. Přes potok je položené prkno neznámé (a zřejmě nevalné) nosnosti. Holky a já to bereme jako prima zpestření. Ivča už míň. "Hlavně se pořádně rozkroč, ať rozložíš váhu", radím a podávám pomocnou ruku. Klára s Alicí hýkají smíchy a jen čekají, kdy se prkno zlomí. Ale jsme bez ztráty desítky na druhé straně. Ujdeme dvěstě metrů a značka opět pokračuje na protějším břehu. Tentokrát bez lávky. "Boty dolů a brodíme", velím. "I ponožky?", pro jistotu se ptá Alice. Ta vodou projde jako první. Bez problému. Já svoje boty raději hážu na druhý břeh, abych měl volné ruce. Proud naštěstí není prudký, strouha se dá přejít poměrně snadno. Za mnou Klárka a nakonec Ivča, která má s rovnováhou trochu problémy a tak se nám opět stará o zábavu. Kouknu do mapy, podle ní jde žlutá už jen po pravém břehu. Samozřejmě, že po pěti minutách dospějeme k dalšímu brodu. Raději volíme ústup od vody a místo brodění lozíme strmou necestou do vršku, kde tušíme silnici. Aspoň že ta tam byla. O kus dál odlovím místní kešku a to je závěr naší procházky. Zážitek...

Když už jsme u Bechyně, byl by hřích nepodívat se na zdejší most Bechyňská Duha. Projdeme si ho tam i zpátky, za městem se sluníčko pomalu blíží k západnímu obzoru. Nad hloubkou se trochu tají dech, Ivča se raději jen dívá k obzorům. Pokocháme se a valíme domů.

Toulovcovy maštale

Holky jsme vyzvedli v Podlažicích, kde byly u Norků ve "školce" spolu s dalšími deseti kousky různých věkových kategorií. A když už jsme byli takhle na východě, zašli jsme se podívat do chráněné krajinné oblasti Toulovcovy Maštale. Měl jsem v plánu udělat si tam jednu multinku - "Poklad rytíře Toulovce", která nás měla provést mezi skalami, ale vyhořeli jsme už na první kontrole, kde jsme nenašli mikro. Schovaná byla někde u Dudychovy jeskyně. Vstup do ní je impozantní - velmi strmé stupy v úzkém komíně. Bohužel jsem si špatně zabalil a na tenhle výlet musel vyrazit jen v ošoupaných sandálech. Ty na vlhké skále klouzaly o stošest a tak jsem se do žádných výstupů nepouštěl. Mikro sice nebyla až nahoře, ale i tak jsem neuspěl. Šli jsme pak po červené ještě dál podél Voletínského potoka. U Mojžíšova pramene začalo docela hustě pršet, navíc se Alice zasekla, protože nesnídala, přišel na ni hlad a tím pádem velká trudomyslnost a tudíž jí to přestalo šlapat. My s sebou v baťohu neměli žádnou traťovku. Takže konečná, obracíme. Ale kout je to moc hezký, určitě se sem ještě vydáme.

Kalich

Další pidi dvoudenní dovolená, tentokrát ji s holkama trávím v Jablonci. S GPSkou vypůjčenou od bráchy hned po snídani nasedáme a popojíždíme do Besedic, abychom si prošli po žluté okruh skalami Kalichu. Na místě jsme mezi prvními, parkoviště téměř prázdné, stejně tak i cesta na Sokol, vrchol, ze kterého je nádherný výhled na panorama Suchých skal. Za chvíli už jsme mezi skalami s vyhlídkami na údolí Jizery, Drábovnu a Maloskalský Pantheon. Holky jsou jak utržené ze řetězu a nenechávají bez povšimnutí žádnou z uliček. Alici se to v jedné roklince vymstilo, uklouzla, odřela se snad úplně všude, i na krku... Postupně přibývá rodin, od Kazatelny už nejsme sami ani na chvíli. Z pátky v Besedicích koukáme, že už je parkoviště celkem zaplněné. Ještě je čas na jednu malou multinku naproti v Suchých skalách. Tady už je zase pusto prázdno, v lese jen sem tam z borůvčí vykouknou místní sběračky s bandaskami v rukou. Je už to spousta let, co jsem tady byl naposledy, poznávám skálu Babu, na kterou jsme kdysi lezli a já její severní stěnu s pětkovou obtížností nikdy nepokořil. Novější GPSka je skutečně perla. Drží si signál i sevřená mezi skalami, tam kde by moje navigace dávno hlásila, že je bez družic. Díky tomu jsme dnes snadno dali šest pokladů, po delší době úspěšný lov...

Czech Wooden Geocoin

Jeden z vedlejších účinků čtyřicátin měl podobu dárkového poukazu na padesátku CWG. A tak nezbylo než aktivovat kreativní hemisféru a vymyslet, co za motiv na minci nechat vypálit. No, vymyslet... Prohledal jsem internet pod různými hesly křížem krážem a pak mě trknul do očí symbol rodiny, tak něco jako ta naše, když se vydá na výlet a za poklady. Převést obrázek do Corelu už byla hračka a mohl jsem vesele objednávat. Už se těším na další kešky...

Kostnice

Dneska jsme jeli do Přelouče pro starého Opla a tak jsme cestu využili i k poznávání a samozřejmě k lovu kešek. Našim hlavním cílem byla kostnice v Sedleci. Holkám jsme to prozradili až při obědě. A ať nám namalují, jak si takovou kostnici představují. Alice nezklamala:

A že tam prý určitě nepůjde. Nakonec šla, ale k pobavení ostatních návštěvníků do kostnice sestupovala se zakrytýma očima, že se na všechny ty kosti ani podívat nemůže. Ale osmělila se, návštěva dokonce vyvrcholila spuštěním alarmu, když Alice prostrčila ruku mříží k pyramidám z kostí, aby tam upustila peníz.
Venku se zatím spustila kroupová průtrž, která nám na chvíli přerušila hledání mysterky u kostnice. Naštěstí rychle přešla, vykouklo sluníčko a my se vesele pustili na procházku přes kopec Kaňk, který je prošpikovanými důlními chodbami a šachtami, sem tam s propadlinami, jak tam půda ještě pracuje.

GC Ztroskotané UFO

Před Vánocemi jsme se ještě domluvili, že by bylo dobré si ke konci roku střihnout nějakou zajímavou keš. A už od Styxu jsme si dělali zuby na Ztroskotané UFO v Dubečku. Přátelům kačerům postupně do termínu vstoupily jiné povinnosti a tak jsme se na místo nakonec dopravili ve dvou spolu s Kolombem. Na souřadnicích betonová skruž a díra do země. Protáhli jsme se a po železných stupech slezli do potrubí. Jím protéká celkem čistý potok a my se tučňáčím stylem vydali směrem ke kešce. Byť cesta k finálce nebyla krátká, lození v botičském Styxu bylo mnohem náročnější. Takhle jsme krabici poměrně snadno odlovili a úspěšně se dostali zpět na povrch. Ale atmosféru potrubí mělo, ozvěna se nesla a každy zvuk se nesmírně rozléhal.

Halloween a závěr cyklosezóny

Odpoledne jsem s holčičkami asi letos naposledy vyjel na malou cyklistickou projížďku. Objevili se tady letos dvě nové kešky, jedna v Přišimasech a druhá u malého rybářského rybníčku směrem na Hradešín. Jednu jsme zvládli, druhou jsem zpackal, ale aspoň jsme si vychutnali nádherné podzimní barvy. Jak padla tma, začali jsme dlabat dýně, abychom si strašidláky mohli před domem rozsvítit. Zejména Alice se do čištění pustila s vervou až nevídanou. Teď nám stráží vchod od zlých duchů... (ty tuříny, ne Alice...)