Už předlouho jsme nebyli na žádném hradě nebo zámku. Historické siločáry nás tahem silným a neustálým přivedly až na
Hlubokou, do Mekky romantických duší. Duší tam bylo mraky a mluvily jak česky, tak rusky, německy, polsky, svahilsky, japonsky, no zkrátka kakofonie jazyků. Do toho svatby, fotografové, kameramani, mumraj jak na damašském tržišti. Já doufal, že se před venkovním shonem ukryjeme do útrob zámku, do jeho reprezentačních sálů (trasa A). Ale ouha, průvodce leckdy ani nestačil povědět všechno, co chtěl, a ze dveří už nedočkavě nakukovala skupina, která nastoupila po nás. My zase šlapali na paty německy mluvící expedici turistů před námi. Zkrátka Verkehr jak hrom. Poklidu jsme si užili až v parku, kde jsme lovili místní kešky.
Po pozdním obědě v Týnu nad Vltavou jsme popojeli k
Bechyni a sestoupili k soutoku Lužnice a
Židovy strouhy. Já tu byl někdy před třiceti lety, ještě s dědou. Popisky na netu líčí soutěsku jako nesmírně romantický kus přírody. Jak pro koho. Začátek je fajn, potok zařízlý mezi skalními stěnami, žlutá značka kopíruje pravý břeh. Jenže najednou ji vidíme na břehu druhém a před námi je jen voda a kolmá skála. Přes potok je položené prkno neznámé (a zřejmě nevalné) nosnosti. Holky a já to bereme jako prima zpestření. Ivča už míň. "Hlavně se pořádně rozkroč, ať rozložíš váhu", radím a podávám pomocnou ruku. Klára s Alicí hýkají smíchy a jen čekají, kdy se prkno zlomí. Ale jsme bez ztráty desítky na druhé straně. Ujdeme dvěstě metrů a značka opět pokračuje na protějším břehu.
Tentokrát bez lávky. "Boty dolů a brodíme", velím. "I ponožky?", pro jistotu se ptá Alice. Ta vodou projde jako první. Bez problému. Já svoje boty raději hážu na druhý břeh, abych měl volné ruce. Proud naštěstí není prudký, strouha se dá
přejít poměrně snadno. Za mnou Klárka a nakonec Ivča, která má s rovnováhou trochu problémy a tak se nám opět stará o zábavu. Kouknu do mapy, podle ní jde žlutá už jen po pravém břehu. Samozřejmě, že po pěti minutách dospějeme k dalšímu brodu. Raději volíme ústup od vody a místo brodění lozíme strmou necestou do vršku, kde tušíme silnici. Aspoň že ta tam byla. O kus dál odlovím
místní kešku a to je závěr naší procházky. Zážitek...
Když už jsme u Bechyně, byl by hřích nepodívat se na zdejší most
Bechyňská Duha. Projdeme si ho tam i zpátky, za městem se sluníčko pomalu blíží k západnímu obzoru. Nad hloubkou se trochu tají dech, Ivča se raději jen dívá k obzorům. Pokocháme se a valíme domů.
Už předlouho jsme nebyli na žádném hradě nebo zámku. Historické siločáry nás tahem silným a neustálým přivedly až na Hlubokou, do Mekky romantických duší. Duší tam bylo mraky a mluvily jak česky, tak rusky, německy, polsky, svahilsky, japonsky, no zkrátka kakofonie jazyků. Do toho svatby, fotografové, kameramani, mumraj jak na damašském tržišti. Já doufal, že se před venkovním shonem ukryjeme do útrob zámku, do jeho reprezentačních sálů (trasa A). Ale ouha, průvodce leckdy ani nestačil povědět všechno, co chtěl, a ze dveří už nedočkavě nakukovala skupina, která nastoupila po nás. My zase šlapali na paty německy mluvící expedici turistů před námi. Zkrátka Verkehr jak hrom. Poklidu jsme si užili až v parku, kde jsme lovili místní kešky.
Po pozdním obědě v Týnu nad Vltavou jsme popojeli k Bechyni a sestoupili k soutoku Lužnice a Židovy strouhy. Já tu byl někdy před třiceti lety, ještě s dědou. Popisky na netu líčí soutěsku jako nesmírně romantický kus přírody. Jak pro koho. Začátek je fajn, potok zařízlý mezi skalními stěnami, žlutá značka kopíruje pravý břeh. Jenže najednou ji vidíme na břehu druhém a před námi je jen voda a kolmá skála. Přes potok je položené prkno neznámé (a zřejmě nevalné) nosnosti. Holky a já to bereme jako prima zpestření. Ivča už míň. "Hlavně se pořádně rozkroč, ať rozložíš váhu", radím a podávám pomocnou ruku. Klára s Alicí hýkají smíchy a jen čekají, kdy se prkno zlomí. Ale jsme bez ztráty desítky na druhé straně. Ujdeme dvěstě metrů a značka opět pokračuje na protějším břehu. 
Tentokrát bez lávky. "Boty dolů a brodíme", velím. "I ponožky?", pro jistotu se ptá Alice. Ta vodou projde jako první. Bez problému. Já svoje boty raději hážu na druhý břeh, abych měl volné ruce. Proud naštěstí není prudký, strouha se dá
přejít poměrně snadno. Za mnou Klárka a nakonec Ivča, která má s rovnováhou trochu problémy a tak se nám opět stará o zábavu. Kouknu do mapy, podle ní jde žlutá už jen po pravém břehu. Samozřejmě, že po pěti minutách dospějeme k dalšímu brodu. Raději volíme ústup od vody a místo brodění lozíme strmou necestou do vršku, kde tušíme silnici. Aspoň že ta tam byla. O kus dál odlovím místní kešku a to je závěr naší procházky. Zážitek...
Když už jsme u Bechyně, byl by hřích nepodívat se na zdejší most Bechyňská Duha. Projdeme si ho tam i zpátky, za městem se sluníčko pomalu blíží k západnímu obzoru. Nad hloubkou se trochu tají dech, Ivča se raději jen dívá k obzorům. Pokocháme se a valíme domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat