Letní Letná 2019

Pěknou tečku na konec prázdnin a poslední den naší letošní dovolené nám nadělili Kašperkovic v podobě vstupenek na jinak beznadějně vyprodané představení Tabarnak cirkusu Cirque Alfons. Kanadské vousáče jsme viděli předloni v pěkném kousku Barbu a i to letošní bylo parádní, nabité energií od začátku do konce. Ostatně, takto ho hodnotí Tereza Benešová-Trčková z české televize:
Řízný novocirkusový hudební projekt Tabarnak kanadského Cirque Alfonse patří k hlavním dramaturgickým atrakcím letošního festivalu Letní Letná. Inspirovaný vesnickým kostelem coby místem komunitního setkávání rozjíždí strhující vizuálně-akustickou fiestu, na niž divák nezapomene. 
Tvůrci anoncují Tabarnak jako novocirkusový muzikál, ale nenechte se mýlit, inscenace je spíše spontánní rebelií, prostou efektů pro efekt. Živě hrané skladby (elektrické kytary, klávesy, bicí, hudba: David Simard) žhavě pulzují a iniciují většinu příběhu. Instrumentace kapely zahrnuje lidové i rockové motivy. Mimochodem akrobatka Julie Carabinier Lépineová je skvělou zpěvačkou s expresivním sexy projevem. 
Děj, odehrávající se v sakrálním prostoru, dokresluje zavěšené gotické okno s vitráží, které pak v jiném místě poslouží coby létající prám (scéna: Francis Farley). Posvátné a světské se postupně mísí v dramatickém šejkru s perfektně provedenými tanečními, akrobatickými a hudebními výstupy. 
Zdánlivá anarchie nese systém, scénické rituály bezprostředně přecházejí jeden do druhého, pouze mění své rekvizity (hokejky, kolečkové brusle, lavice, bohoslužebné misky, obruče, tyče, houpačky, pletené objekty, lana, kladky). Oblečení nejčastěji zahrnuje bílé kousky: dlouhé pracovní haleny s knoflíky, vysoké ponožky a trochu směšné slipy (kostýmy: Sarah Balleuxová).
Aktéři s nasazením slouží celku, jejich exhibice prolíná humor; během hry divák uslyší různé jazyky, včetně češtiny. Návštěvníci letenského představení nadšeně spolupracovali od samého začátku, kdy je tým vyzval ke společné hymně.
Tabarnak má důstojnost a vtip, oslavuje vše, co se děje mezi nebem a zemí, jeho rytmus sjednocuje lidsky i nábožensky. Pohonnou látkou inscenace je gradace, muzikanti s akrobaty ženou představení stejnou měrou vpřed.

Letní Letná s Akoreacro

Když jsme v červenci vybírali z nabídky letošní Letní Letné, měli jsme s volbou francouzského ansámblu Akoreacro a s jejich premiérovým představením Dans ton coeur - Ve tvém srdci -  šťastnou ruku. V pochopitelném příběhu plném emocí (muž a žena se v továrně dají dohromady, prožijí lásku od zařizování bytu, očekávání potomka, až po nevěru, násilí, rozchod, aby se nakonec zase smířili) se vystřídalo "loutkové" divadlo s živými figurami, nápaditá choreografie mezi spotřebiči domácnosti a dechberoucí akrobacie na visuté hrazdě. Zcela zaslouženě byli cirkusáci po představení odměněni bouřlivým potleskem ve stoje. 

Letní Letná 2017

Po loňské pauze, kdy jsem poslední dny prázdnin trávil s holkami na kolech v okolí Třeboně, jsme tentokrát zůstali v Praze a měli šanci se dostat na Letní Letnou, konkrétně na vystoupení kanadského Cirque Alfons se svým kusem Barbu (Vousy), kteří byli hlavními hvězdami letošního festivalu. Spíš než artistickými vystoupeními, při kterých se tají dech, nás doslova rozválcovala neutuchající energie kanadských dřevorubců, nápaditá živá hudba a témeř bezprostřední kontakt s účinkujícími. Shodli jsme se, že toto byl cikrus, který v nás zanechal kvalitní vryp. Více v recenzi Vladimíra Mikulky:

Nový cirkus už v Česku dávno není kuriozitou pro pár zasvěcenců. Právě naopak: v posledních letech patří - pokud bychom se chtěli vyjádřit ošklivou manažerštinou - k nejdynamičtěji se rozvíjejícím segmentům kulturního trhu.
Je tedy zcela logické, že se i v této oblasti důrazně hlásí o slovo soubory provozující cosi jako pop. Globálně proslulá a mimořádně výdělečná novocirkusová fabrika jménem Cirque du Soleil je sice stále bezkonkurenční jedničkou, zdaleka však není jediná.
V menším měřítku to můžeme pozorovat i na domácí Letní Letné: mezi zahraničními hosty se letos ocitly jak ryze komorní soubory typu Atelier Lefeuvre & André nebo Escarlata Circus, tak profesionálně odvedená show Barbu (Vousáči) v podání kanadského Cirque Alfons.
Na ambiciózní, divadelně pojatý nový cirkus lze v případě Cirque Alfons v klidu zapomenout; desetičlenný soubor (včetně trojice muzikantů) ani náznakem nesměřuje k nějakému hlubšímu sdělení nebo komplikovanějšímu tvaru.
Hezky postaru na diváky valí jedno efektní artistické číslo za druhým a celou produkci koření ty nejosvědčenější prostředky: halasná hudba, přímočarý humor a bonusově též dávka erotična. Hraje se sice s plnou vážností, skoro po každém výstupu však přijde malé odlehčení, kratičká veselá vsuvka, zavtipkování s publikem či dvojsmyslná narážka.
Zřetelným cílem Barbu je nenechat publikum vydechnout; tempo, ve kterém se střídají nejrůznější akrobatické disciplíny, je přitom skutečně obdivuhodné. Kolečkové brusle, pozemní akrobacie, lidské věže, žonglování, Cyrovo kolo, teeterboard, ale taky třeba žertovná scénka s dvojnickou loutkou nebo kouzelnické číslo typu "dívka v krabici".
Z čistě technického hlediska sice účinkující nepředvádí nijak špičkové výkony, jsou však tak trochu v pozici atletických desetibojařů, u kterých obdivujeme především univerzalitu.
Cirque Alfons si velmi dává záležet také na tom, aby účinkující k tradičním postupům přidal i něco nečekaného. Takže se například kromě tradičních kuželů žongluje s pivním sudem, jednu z dvojice dívek ostatní akrobati používají jako švihadlo (doslova, včetně přeskakování) a muž, který rotuje v Cyrově kole, má kolem pasu velkou diskokouli.
"Něčím navíc" je i erotická atmosféra. V kouzelnickém čísle vyleze dívka z krabice nejen celá, ale taky obnažená, pozemní akrobacii dámy provozují v sexy bikinách (bubenice navlečená v šantánovém korzetu k tomu práská bičem) a pánové, kromě toho, že jsou mužně vousatí, odehrají velkou část představení pouze ve slipech.
Výsledkem je představení, které si dokázalo jako obvykle mimořádné vstřícné pražské publikum doslova omotat kolem prstu. 
Barbu je produkce, již lze bez velké nadsázky označit za novocirkusový bulvár. Je ovšem sympatický tím, že nic nepředstírá, a po technické stránce i co do schopnosti nabídnout publiku to, na co nejvíc slyší, je provedený se skutečnou profesionální jistotou, což není ani zdaleka tak snadné, jak by se mohlo zdát. 
Pokud by celá Letní Letná nabízela pouze tituly tohoto typu, asi by to nebylo příliš zábavné. Zároveň ale není důvod, proč by se měl dramaturgicky široce rozkročený novocirkusový festival popově laděným kouskům vyhýbat.

Letní Letná 2015

Po loňském zklamání z Matamore jsme nicméně na Francouze nezanevřeli a šli se letos podívat na představení Morsure francouzské compagnie Rasposo. Lístky dostala k narozeninám i jablonecká mamka a tak jsme vyrazili ve čtyřech s rodiči. Chuť jsme si bezesporu spravili, dobře o cirkusovém vystoupení píše Tomáš Šťástka:


Cirkusový stan vítá první návštěvníky do husté mlhy. Atmosféra by se dala krájet už dlouho před začátkem a zůstane tomu tak i po zbytek večera. Francouzský soubor Rasposo přivezl na Letní Letnou svůj kus Morsure, hru plnou vynikajících výkonů, tělesnosti, vášně, ale hlavně skvělé hudby. V Morsure je totiž hudební doprovod tím nejdůležitějším, živá kapela skrytá za mřížovím hraje jako o život a pomáhá budovat atmosférické představení jako vyloupnuté ze začátku minulého století. Spolu s akrobaty, jejichž nejvýraznější postavou je blonďatá Marie Molliensová, se diváci dostanou na jakýsi domácí večírek, zde se kousek od umyvadla s kapající vodou tančí zpočátku tango, jak ale zábava plyne, nálada se uvolňuje, hraje se rock, přibývá sklenek. Pozorujeme muže dvořící se ženám, rozeznáváme jejich povahy. Večírek končí, ovšem ne pro všechny. Obrazně podanou fyzickou lásku dokresluje do tmy teskný xylofon. Soubor Rasposo komponuje své akrobatické i taneční kusy do srozumitelných náznaků příběhu, akrobaté jsou zde více než v jiných novocirkusových představeních herci. Podívaná však není upozaděna, Molliensová balancuje a skáče na pružné tyči i slacklineu. Jedním z vrcholů večera je stojka akrobata na dvou komínech z cihel, které jedním trhnutím shodí, aby přistál jen na jejich držácích stále však umístěných vysoko nad zemí. Po následném krátkém intermezzu s filmovým štábem kolem pódia vyroste klec. Místo opravdového tygra, kterého prý z Francie nepustili přes hranice, však do manéže vbíhá jiné, podobně ladné zvíře. Není důležité, zda účast opravdové šelmy byla jen žertovná fáma či skutečnost, z finále Morsure se stává strhující akrobatická podívaná.
 

Letní Letná 2014 - Matamore

Letos jsme se na Letní Letnou vypravili ve větším počtu. Rozhodli jsme se, že je potřeba nový cirkus představit i dětem. Tak jsme šáhli hluboko do kapes a koupili lístky na doporučené představení Matamore. Přivítalo nás pomenší šapitó s netradičně utopenou manéží a pak už na scénu vyběhli klauni a pieroti mluvící převážně francouzsky, trochu anglicky, sem tam něco málo legračně komolenou češtinou. Artisté, jak jsme je znali z předchozích návštěv letenských představení, byli v souboru jen dva. Ostatní výstupy nás zklamaly. Holky nadchl výstup s psíkem, ale to jsme mohli jít do Berouska. Z programu nebylo úplně jasné, co jsme mohli očekávat, více světla vnesla až recenze na iDNES, bohužel s křížkem po funuse. Příště snad zavolíme šťastněji.

Představení Matamore je jedním z hlavních lákadel letošního ročníku pražského festivalu nového cirkusu Letní Letná. Připravily ho dva francouzské soubory, Cirque Trottola a Petit Théâtre Baraque. Soubory se společně rozhodly vzdát hold tradičnímu kočovnému cirkusu, k čemuž odkazuje už název připomínající klasickou postavu commedie dell’arte. Diváci se proto v po okraj zaplněném šapitó stali svědky představení jak vystřiženého z cirkusových manéží přelomu devatenáctého a dvacátého století. Pitvořící se klauni, liliputi, ekvilibristika s bičem, akrobacie, nezbytný silák. Matamore čpí potem, blátem a prachem cest. Skutečně dokáže navodit duch doby, kdy ukřičení a pošťuchující se klauni spolu s exotickými zvířaty v klecích vozili trochu toho velkého světa do každé vesnice. Cirque Trottola a Petit Théâtre Baraque prostě secvičily povedené retro. Ale bohužel k němu nepřidávají nic navíc. Publikum je za roky rozkvětu nového cirkusu značně zmlsané a od francouzských mistrů čeká hlavně zdařilou akrobacii. Ta patří v Matamore k tomu nejlepšímu, silák Mads a akrobatka Titoune předvádějí nádherná čísla, ale příliš prostoru se jí nedostává. Vrcholem představení tak zůstává dojemné číslo s vycvičeným psíkem. A protože nový cirkus zvířata až programově vylučuje, stává se z Matamore spíše zajímavý paradox než událost sezony.

Les Colporteurs

Děti na táboře, volné večery, proč je nevyužít na vychvalované představení fransouzského artistického souboru Les Colporteurs. O osmé jsme se sešli spolu s Müllerovými a Moulíkovými na Letní Letné a vstoupili do šapitó, které nakonec praskalo ve švech. Proč, to celkem dobře zhodnotil  Tomáš Šťástka z iDnes:

Představení Le bal des intouchables přivezl do Prahy akrobatický soubor Les Colporteurs okolo režiséra Antoina Rigota. Ten v něm v titulní postavě klauna reflektuje svůj osobní příběh akrobata, který kvůli nešťastné nehodě skončil upoután na invalidní vozík. Le bal des intouchables můžeme přeložit jako Ples nedotknutelných, ve francouzštině se ale výraz intouchable používá i pro postižené. Divák tak může polemizovat, kdo ve hře skutečně na onom plese tančí a kdo jen přihlíží. Zda klaun bojující s invalidním vozíkem či naopak okolo hrající akrobati, kteří mohou mimovi právě jako nedotknutelní připadat. Představení nese samo o sobě těžké téma, navíc podtržené autorovou osobní zkušeností. Není proto divu, že úvod vyznívá až depresivně. Slabě nasvícený invalidní vozík uprostřed scény a momenty, kdy si hlavní hrdina nechtěný dar teprve osahává. V kombinaci s tísnivou hudbou (tu rytmické brnkání na housle, tu elektronika, tu kytara a bicí) se diváci ihned vcítí do pocitu zmaru a bezvýchodnosti. Přese všechno je však Le bal des intouchables především o akrobacii. Výkony Francouzů jsou bezchybné. Ať už jde o vysoké balancování s tyčí téměř v tanečním rytmu vyprávějící o setkání ženy s mužem, proplétání třech artistů v malé kleci či hudební sólo houslistky během chůze po laně. Zaujme i dialog dvou dívek mezi svislou tyčí a spuštěným lanem. V těchto momentech hudební doprovod exceluje a odhání prvotní tísnivost pryč. Představení má dobrou režii, která akrobaty na scénu přivádí a opět z ní odvádí v pravý čas. Vrcholy pak dva. Prvním je téměř neuvěřitelná akrobacie jednoho z mužů na houpající se hrazdě. Doba, kdy na ní dokáže za kývavého pohybu balancovat hlavou dolů, přičemž jediným kontaktním bodem s trapézou je jeho temeno, se zdá doslova nekonečná. Druhým je finální motiv, ve kterém si klaun konečně troufne na tenké lanko, podpírán pouze elastickými berlemi, aby se setkal se svou dámou v červeném. (Ta zatím za nevěřícných poznámek diváků přechází po tomtéž v podpatcích.) Situace, kdy se oba uprostřed potkávají, vyznívá humorně i křehce zároveň a dává hře nadějné a optimistické vyústění.Je veliká škoda, že v pražské verzi nemůže hrát přímo Rigot. Kvůli zranění ramene přijel na Letnou pouze v roli režiséra a můžeme si jen představovat, jak by hra vyzněla, kdyby v jejím středu skutečně stál opravdový hrdina. To je ale jen malé, navíc nezaviněné zaškobrtnutí, které Les Colporteus z pomyslné hrazdy rozhodně neshodí.

Wear It Like A Crown

Děti na táboře, tak co by se dospěláci nepobavili. A začínající festival Letní Letná je skvělou příležitostí se zase podívat na nový cirkus. Müllerovi dali tip na vystoupení švédského Cirköru a tak jsme se tam hromadně vypravili. Oddřel jsem si to. Parkovali jsme až někde u Stromovky, po lození s berlemi v tropickém vedru jsem byl mokrý jak když vylezu z bazénu. Ve stínu javorů jsem si na lavičce stihl šlehnout injekci Fragminu, být tam policie, tak mě jistě sebrala....
Představení Wear It Like A Crown bylo velmi působivé, mnohem komornější než výpravné Cirque Du Soleil, velmi emotivní. Magdalena Čechlovská z HN o něm napsala:

"Když se jmenují nejslavnější evropské cirkusy, Cirkör nikdy nechybí. Soubor s šestnáctiletou historií ve svých počátcích vystoupil již jednou v Praze.

Tehdy v divadle Archa předvedl pouze polovinu svého náročného představení, protože divadlo nemělo dostatečné technické parametry. Nyní uvádí pražský festival Letní Letná jejich nejnovější představení Wear it Like a Crown. Spolu s druhým hlavním hostem, francouzskou Compagnie XY, ukazují, proč už je klasický cirkus mrtvý a co na jeho místě nabízí cirkus "nový": artisté přestali být neosobními svalovci, kteří po obtížném skoku vystřelí zářivý úsměv do obecenstva. Nový cirkus je totiž také divadlo, kam se vejdou i emoce, příběhy a podobenství.

"Nevím, kde se ten strach bere," zpívá švédská písničkářka Rebekka Karijord ve skladbě Wear It Like a Crown a její tesklivá melodie se vpíjí do celého představení švédských artistů. Šest extravagantně nalíčených postav vzbuzuje zvědavost, jsou tajemné a zajímavé. Artistické dovednosti totiž nejsou to jediné, co předvádějí.

Dechberoucí přemety na tyči, balanc na dlani siláka, vrhání nožů, chůze po střepech nebo bizarní žonglování míčky z pusy do pusy, to všechno je v podání Cirkusu Cirkör přirozeností podivně krásných bytostí, žijících v cirkusově surreálném světě.

Vystupuje tu klaun v červeném fraku, který si nemůže vzpomenout, co chtěl říct, a často mu dochází dech. Příčinou je možná udivená, jak nitka tenká baletka s dlouhými řasami. Jejich duet je nejdojemnější scénou představení. Klaun má totiž neobvyklou dvojroli, je zároveň silákem, baletku vyhazuje nad hlavu. Z nešikovného kecala se stává opatrným ochráncem, který nastavuje ruce, aby baletka dopadla ladně a bezpečně. Dívka stále uniká, jako by bez přestání něco hledala.

Je tu také rozverná dvojice žonglérů, vojenská panenka a plešatý svalovec, kteří nezkrotnou energii proměňují v eskapádu žonglérských vtípků, pantomimických výstupů a vystoupení na visuté hrazdě. Šlachovitá akrobatka v šedé sci-fi kombinéze neohroženě šplhá po tyči do špičky šapitó a pak se vrhá po hlavě dolů. Zastaví se ve chvíli, kdy se její vlasy už dotkly země, ale ještě předtím, než dozní hlasitý úlek publika.

Poslední z postav Cirkusu Cirkör je vrhač nožů s vizáží gejši. Pohybuje se zpomaleně, žongluje s motorovými pilami a ostatní z něj mají respekt. Také on je ale křehký. Když má noži obtesat živého člověka, rozpláče se.

Ohebnost, postřeh, rovnováha jsou podstatné prvky představení Cirkusu Cirkör. Dechberoucí výstupy však v paměti utkví hlavně kvůli té omáčce okolo: atmosféře a silným obrazům. Artistické krkolomnosti se stávají metaforou vnitřního prožívání. Kdo nikdy nezažil úzkost, která bodá stejně jako procházka po cestičce vysypané střepy? Kdo neprožil radost srovnatelnou s euforií tanečnice letící vzduchem, která je zavěšena za pas na laně? Nebo těžko uvěřitelnou náhodu rovnající se "nečekaně" padajícímu noži, který se zabodl artistovi do cylindru?"

Duševní nadílku jsme poté doplnili i o neméně příjemný kulinářský zážitek v podobě španělských lahůdek podávaných ve velmi milém bistru La Bodega Flamenca, kam jsme se dohrabali unášeni davem sparťanských fanoušků po právě skončeném utkání s rumunským Vaslui.