Režie: SKUTR (Kukučka, Trpišovský)
Výprava: Adriana Černá
Hudba: Petr Kaláb
Hrají: Jan Cina, Eliška Křenková, Marek Daniel, Simona Babčáková, Zuzana Stavná, Petr Vančura
Divadlo: Kalich
Hodnocení: 9/10
Takovéto nastavení skýtá slibný (a autorem - či autory, má-li do toho co mluvit Simon Stephens, jenž zdramatizoval román Marka Haddona - využitý) potenciál, rozehrává se Christopherův boj za dosažení cíle v oblasti, kterou ovládá (rozum), přičemž se ale musí vypořádat s těmi, v nichž je výrazně slabší (emoce a společenské styky), který sestává z řady úsměvných i dojemných scén. Jak přistoupit k inscenaci takového textu?
Jedna možnost je uchýlit se ke "standardnímu přesahu", v jádru jde totiž o osvědčené schéma "kterak outsider ke štěstí přišel": Christopher je sice zvláštní a na jeho cestě leží mnoho překážek, ale díky svým kladným vlastnostem se s nimi vypořádá a my získáme hřejivý pocit, že když to mohl dokázat on, my můžeme též. To je přístup, jenž je k vidění v jiných divadlech a taková inscenace je prakticky "odsouzena k úspěchu", protože tato interpretace divákovi poskytuje zdánlivě vysokou přidanou hodnotu, která se nikdy neomrzí (opravdu, toto schéma najdeme v pohádkách, telenovelách o chudých dívkách, jež si nakonec vezmou boháče, i nepřeberném množství akčních filmů o osamělých mstitelích, kteří ztratí mnoho, aby v závěru porazili i toho největšího zdánlivě neporazitelného padoucha, stejně jako zástupy menších cestou).
Proč ne, je to jistě validní možnost, divák to chce, divák to dostane. Jenže tohle bude v inscenaci přítomno vždy bez ohledu na to, co s textem režisér provede, pokud bude vysloven, bude tam i ono schéma. Duo SKUTR si však vytyčilo zajímavější cíl, totiž promítnout na jeviště Christopherův vnitřní svět, nechat diváka nahlédnout do jeho od průměru se značně odchylujícího vnímání, dostat do inscenace vedle "malého hrdiny" jako obecného konceptu i konkrétního Christophera.
Uvědomíme-li si tento záměr, nabývají rázem smyslu všechny podivnosti, jež je možno v Kalichu vidět. Předně Jan Cina jako Christopher představuje jen jeho vnější slupku, proto ta jeho bezvýraznost, Christopher je od svých emocí izolován, nemůže je tudíž ani projevovat. Chceme-li jeho emoce zahlédnout, musíme se zaměřit na Hanu Vagnerovou/Elišku Křenkovou, jež mimo jiné ztělesňuje Christopherovo emoční já (pokud nevěříte, vyjděte ze synchronicity mezi Cinou a Vagnerovou/Křenkovou při obzvláště vypjatých situacích, kdy je Christopher plně ovládnut nejprimitivnějšími emocemi, jež se tak dostanou i na povrch).
Ospravedlněny jsou tím i zvláštní kostýmy, objeví-li se policista v enormně vysoké čepici, není to samoúčelný pokus o vtip, Christopher coby "aspík" vnímá lidi jinak než my, nevšimne si rysů či výrazu tváře, ale nějakého detailu, třeba právě čepice vyšší, než jakou vídá u jiných lidí.
Zároveň se u něj objevuje obsedantně-kompulzivní porucha (postihuje čtvrtinu lidí s Aspergerovým syndromem), kdy se upíná k opakovaným vzorcům chování na pro nás nepříjemně dlouhou dobu. To se ve spojení s faktem, že je Christopher puberťák, kterým cloumají hormony, projevuje ve scéně ve vlaku, kdy vrávorající cestující hledaje oporu chytá za prsa poblíž sedící ženu. Opakované přehrávání této scény není samoúčelným protahováním laciného vtipu, ale právě vyjádřenou kombinací Christopherovy rašící sexuality a sklonů k nutkavému opakování. Stejně tak motiv "svůdného bankomatu" spojuje sexualitu s ulpíváním na věcech spíše než na lidech.
Pokud divák zůstane orientován na obecnou rovinu, na příběh "malého hrdiny", pak mu všechny tyto detaily musejí přijít jako nepochopitelné režijní výstřelky. Ale i v případě, že prohlédne, co tím Kukučka s Trpišovským sledují, může mít v určitých chvílích pocit, že je něco příliš protahováno, cítit se při sledování inscenace nepohodlně. To však není negativum, ale naopak přínos, pro "normální mysl" totiž pobyt "uvnitř" člověka s Aspergerovým syndromem nepohodlný nutně být musí.
Na závěr bych se rád vyjádřil k dosti podivnému hodnocení kolegů, kteří sice na jedné straně rozpoznali záměr zobrazit Christopherův pohled na svět, ale zároveň si stěžují, že jim tato koncepce zkazila či přehlušila dojemnost, sentiment, emoční působivost. Co na to říci, představte si, že by Christopher seděl na "tom správném" zpracování svého příběhu, co by si z něj odnesl? Ano, přesně to, co jste si odnesli vy z této inscenace, akorát by neměl pocit, že něco chybí, protože jde o kategorie mimo jeho schopnosti vnímání.
Jinak řečeno, tato hodnocení se dají přeformulovat do "Sice chápu váš záměr, ale já bych to chtěl jinak, to jste mi nedali, takže je to nepovedená inscenace." Nebo ještě hůře, skrývá se v nich nevyřčený předpoklad, že text v sobě snad obsahuje "tu správnou interpretaci". Sorry, ale fakt ne, text a jeho interpretace jsou dvě dosti odlišné věci, to první je dané, to druhé je otázkou volby.
Sečteno a podtrženo, Podivný případ se psem v Kalichu není slaďák, nad nímž byste uronili Kunderovu druhou slzu, ale poctivá inscenace, která jde vlastní nevyšlapanou cestou. A její krok je pozoruhodně jistý.
Zdroj: Jiří Koula, iDivadlo.cz
