Ivča slíbila, že až bude Klára na škole v přírodě, může si Alice říct, co by chtěla jeden den o víkendu dělat, a to že teda dělat budeme. Nějak nás nepřekvapilo, když Alice po nanosekundovém přemýšlení 
rozhodla, že pojedeme do ZOO. A že je jedno do jaké. Do Tróji se nám nechtělo, dva dny před zdražením lístků tam bude určitě neskutečně narváno. Z dalších možností jsme nakonec vybrali ZOO v Liberci a v neděli dopoledne tam zajeli. V bráně jsem zapnul GPSku, protože celou zahradou vede místní 
multinka, pěkně od jedné naučné cedule k ruhé, celkem asi osm zastavení. Vedro bylo k zalknutí a podle toho vypadala i zvířata. Snad jediní, kdo se hýbali, byli dva pošahaní makakové, kteří se neustále a vášnivě honili po lanech a větvích. Jinak to všechno jen polehávalo a pospávalo jak v šípkovém království. Po třech pěkných hodinkách akorát došlo na krmení lachtanů a pak jsme se mohli vydat k východu. Jo, a na tu kešku budeme někdy muset ještě jednou. Něco jsem zvrzal a finálka ukazovala kamsi daleko k Ještědu...
Po Libresse cupu v Hořicích mě doma koťátka příjemně překvapila, že beze mě na plánovaný výlet do ZOO nepůjdou, a tak jsme se tam vypravili celá rodinka v pondělí dopoledne. A protože podobný nápad mělo asi patnáct tisíc 
dalších lidí (zhruba tolik jsem viděl na počitadle při odchodu ze zoo), vlekli jsme se krokem v koloně aut už od sjezdu z mostu Barikádníků. Za branami zahrady se dav trochu rozptýlil a tak jsme se mohli v pohodě toulat od vyder přes mědvědy k 
opicím, na rozdíl od poslední návštěvy jsme vynechali veškeré pakoně na kopci a spustili se dolů ke gorilám, šelmám, hadům a k jiné havěti. Tygři právě dostali flákotu, místo elegantních pohybů nám ukazovali jen své obnažené tesáky, vrtěli hlavou a v přítmí pavilónu to foťák moc nestíhal. Solidními pozéry se naopak snažili být plazi a lenochod, bohužel jejich přirozené mimikry jim na fotkách nedaly vyniknout. 
K ránu jsem od bolení v krku skoro mluvit nemohl a tak zatímco celý barák ještě spal, odskočil jsem si na ORL do Thomayerky. Když sloužící doktor nahlédl do mých útrob, jen uznale zabručel a předepsal mi balení nějakých antibiotik. 
Na velké výletování to tedy nebylo a tak Ivča nadhodila ZOO. Jasně, hurá do Jihlavy! Jen jsem vyměnil v GPSce kokořínské poklady za jihlavské a jeli jsme.
těžko udržet v dohledu, pořád se někam hnala za novými objevy. Tu hroch, tam zas lachtani, tady mě zvedni, abych viděla na hady, jé a zezadu volají papoušci, honem k nim... Toulání po ZOO jsem si zpestřoval sbíráním indicií pro 
kešku, která se v areálu měla schovávat, ale jednu se mi nepodařilo najít a tak jsem si výslednými souřadnicemi nebyl moc jistý. Nepřekvapilo mě tedy, že jsme žádnou kešku nenašli. Snad jindy. Neúspěch jsme si vynahradili cestou domů. Jednu jsme odlovili na nejvyšším bodu dálnice u Větrného Jeníkova a druhou na kouzelném místě soutoku Želivky a Sázavy.
Tierpark Hagnbeck, lákadlo na tento víkend. Všechno to začalo už v roce 1848, kdy obchodník s rybami Clas Carl Hagenbeck v St. Pauli vystavil šest lachtanů. O půlstoletí 
později jeho syn zpřístupnil první zoologickou zahradu na světě, která představila exotická zvířata v přirozeném prostředí, bez mříží, oddělená od návštěvníků přírodní bariérou. Dnes vede ZOO už šestá generace Hagenbecků a rostoucí zahrada je velkým lákadlem pro obyvatele Hamurku i širokého okolí.
vydalo to asi na pět hodin. Je v ní jen minimálně expozic v interiéru, vše se odehrává ve formě volných výběhů, stepní zajíci, srnečkové, ale taky divoká prasátka se potulují volně po celé zahradě. V centrální části je vybudován ostrov ve stylu klasických japonských zahrad. Tenhle kousek, ale i mnohé další, se spoustou rozkvetlých rododendronů, keřů a stromů, potěší oko a pohladí duši. Člověk by se zastavil a poseděl, ale s Alicí a Klárou pádícími za dalšími zvířátky je tak čas narychlo cvaknout několik záběrů a pustit se do jejich stíhání.
