Lady Agnew of Lochnaw

John Singer Sargent: Lady Agnew if Lochnaw:
National Galleries Scotland: Phill Jupitus encounters Lady Agnew of Lochnaw

August Macke

Německý malíř August Robert Ludwig Macke se narodil 3. ledna 1887 v Meschede. Jeho otec August Friedrich Hermann Macke byl inženýrem a stavitelem, jeho matka Maria Florentine Macková, rozená Adolphová, pocházela z rodiny statkáře. Brzy po jeho narození se jeho rodina přestěhovala do Kolína nad Rýnem, kde bydleli na tamní Brüsseler Strasse. Když mu bylo třináct let, přestěhovala se jeho rodina do Bonnu, kde bydleli na Meckenheimer Strasse 29 (nyní Thomas-Mann-Strasse). V říjnu 1904 byl Macke přijat na Akademii v Düsseldorfu, ovšem brzy začal být nespokojený s konzervativní výukou tamních profesorů, nelíbilo se mu hlavně ‚repetitivní kopírování sádrových panáků‘. V roce 1905 začal Macke docházet také na večerní kurzy na Kunstwerbeschule, se kterými byl o poznání spokojenější. V roce 1906 pak Macke z Akademie kvůli nespokojenosti odešel úplně.
Macke se přátelil s celou řadou svých malířských kolegů tehdejší doby: v roce 1907 žil několik měsíců v berlínském bytě Lovise Corintha, se kterým sdílel ateliér i myšlenky o umění a jeho vývoji. Jeho přítelem byl i Franz Marc, na jehož naléhání se v srpnu 1911 stal jedním z vedoucích členů expresionistické skupiny Der Blaue Reiter. Marc Mackeho seznámil s Kandinskym, který měl na oba umělce rovněž nezanedbatelný vliv. Mackeho blízkými přáteli byli také von Jawlensky a Münterová, kteří často na jeho pozvání pobývali v jeho domě.
V roce 1908 Macke sloužil svou roční povinnou vojenskou službu. 5. října 1909 se Macke v Bonnu oženil se dcerou továrníka Elizabeth Gerhardtovou, se kterou se seznámil už v roce 1903 na cestě ze školy. Na svatební cestě navštívili Frankfurt, Colmar a Bern, kde pobývali u známých Elizabeth, rodiny Moillietových. Jejich syn Louis byl rovněž malířem a navštívil s Mackovými Paříž. Po svatbě se novomanželé přestěhovali do Tegernsee v Bavorsku, v roce 1911 se vrátili do Bonnu, kde žili na Bornheimer Strasse 88 (nyní 96), o tři roky později se přestěhovali do Hiltfingenu u Thunerského jezera.
V říjnu 1912 Macke navštívil Paříž, kde se setkal s Robertem Delaunayem, jež ho seznámil se svými principy orfismu. Delaunay na oplátku Mackeho navštívil v lednu 1913 společně se svým přítelem Apollinairem. Od 5. do 22. dubna pobýval společně s Paulem Kleem a Louisem Moillietem v Tunisku, kde vytvořil celou řadu akvarelů inspirovaných tamním jedinečným světlem a členitou krajinou.
Na svých plátnech Macke používal především jasné barvy, které byly charakteristické pro jeho velmi osobní styl. Abstraktní kompozice pozadí v jeho kompozicích byly příbuzné tvorbě Delaunaye a Kandinského, nicméně jasné barvy a stylizované formy postav byly typické hlavně pro expresionismus. Na rozdíl od Kandinského Macke nikdy nehledal za barvami žádné mystické významy, maloval čistě podle toho, jak se mu líbilo a jak sám cítil.
V červnu 1914 se Macke vrátil do Bonnu, po vyhlášení války byl v srpnu povolán do armády. Poprvé se zúčastnil bojů 23. srpna, byl zastřelen o tři dny později 26. září 1914 ve věku pouhých 27 let na západní frontě v Perthes-les-Hurlus poblíž Champaigne ve Francii. Byl pohřben na vojenském hřbitově v Souain. Ve smutečním oznámení Marc popsal Mackeho jako ‚malíře, který dal barvám nejjasnější a nejčistější tón z nás všech‘.

Leonid Afremov

Rozzářený moderní impresionista. Spousta obrazů je barvami hýřícím kýčem, ale některé z nich mají velmi povedenou atmosféru. Více na http://afremov.com

Amy Bennett

Nedávno se v "denní dávce umění" na iGoogle objevil obrázek současné americké malířky Amy Bennettové: Amy Bennett designs and constructs a 1:87 scale model neighborhood using model railroad miniatures, landscaping supplies, and dollhouse lighting to use as a still life for her paintings. “By considering the layout of the street and the relationship of one house to another, I am prompted me to imagine the character of individual families, and the ways in which they may interact and connect. My imagination fills each house with history, memories of significant events or moments, traditions, and daily rituals. The act of building models plays a critical role in triggering my imagination to develop images. The model becomes a stage on which to develop the psychological implications of belonging to a particular family, with all of its dramas, struggles and familiar routines. I think: this tree will be taken down after an old man crashes into it; a father will transform this lawn into an ice skating rink; this house will be abandoned after its residents are scandalized on the evening news. In the same way that we develop our concept of home, I have created these images, through memory, personal experience and imagination. One of my challenges is to invite the viewer to form his or her own connection and narrative, whereby he may empathize with the occupants’ seemingly mundane existence.”

As artist Peter Drake states, “Entering one of Amy Bennett’s paintings is like walking into a home where you know that something has gone subtly wrong.” Indeed, initially one delights in the isolated luminous landscapes, the thorough attention given to each room’s décor, the interesting combinations of varying, yet consistent, perspectives. And, because these are paintings presented for you to look at, you feel comfortable taking all the time in the world absorbing every aspect (as opposed to feeling impolite investigating someone’s actual home). It is upon such close inspection that you notice, as Drake states, “Anxiety is in the details.” A young girl stands forlorn in a front doorway, while upstairs a man rifles through dresser drawers. The dirty pots and plates from the last eaten meal are strewn about the kitchen, with no one in sight to tidy up. A woman sits staring out the window as if hypnotized, while two figures watch the television behind her. Bennett’s domestic paintings depict more setting than actual action, emphasizing the figures’ existence in space and, consequently, the significant void existing between them. You are invited to enter these “generous” paintings, to, as Drake writes, “take the good with the bad… to remember your own past and to look more closely at the present. You are asked to find yourself in the memories and imaginings of a truly gifted artist.”

Andrew Wyeth

Tak jsem po čase opět ocenil sílu odkazů a jejich sdílení v blogách (blozích??), když jsem narazil na amerického malíře Andrewa Wyetha a jeho magický realismus v obrazech.

Kulturní odpoledne

Konec ledna se blíží a s ním i konec výstav, které jsem chtěl vidět. Proto jsem dneska skončil v práci už v poledne, vybral si půl dne dovolenou (stejně si fůru převádím z minulého roku) a vyrazil do Prahy. Nejdřív jsem zaskočil do městské knihovny, abych se tam v hale pokusil nafotit dílo Mateje Kréna Idiom pro jedno z dalších témat ve fotografické výzvě na tenhle rok, ale moje další kroky už směřovaly přímo do Staroměstské radnice na výstavu Czech Press Photo 2007. Plný obdivu jsem překlopýtal Staromák k domu U kamenného zvonu, kde je snad poprvé instalovaná výstava s průřezem celoživotního díla Jindřicha Štreita. Je kouzelná. Nad některými fotografiemi se dostavuje pocit "ano, takoví jsme asi byli i my". Na jedné z osmdesátých let jsem zahlédl ručník, který jsme taky měli doma. Na jiné přehoz přes postel, který nám úplně stejný leží na pelechu v Hradešíně ještě dneska... Co o výstavě a fotografíích píšou fundovaní?

Výstava Jindřicha Štreita je koncipována jako celoživotní retrospektiva u příležitosti autorova životního jubilea. Přestože je Jindřich Štreit jedním z nejvýznamnějších českých fotografů, dodnes neproběhla ucelená přehlídka jeho životního díla. Retrospektiva nabízí 190 fotografií ve výběru Tomáše Pospěcha.
Dnes již světoznámý fotograf Jindřich Štreit (nar. 1946) se výrazně zapsal do dějin české fotografie v osmdesátých letech dvacátého století ojedinělým souborem fotografií o vesnicích Bruntálska, kde žil. V letech 1978-1991 se mu podařilo na malém prostoru několika obcí zachytit vesnici doby reálného socialismu a ještě k tomu přinést osobitou autorskou výpověď o lidském údělu. Bez nadsázky se dá říct, že tím objevil pro světovou fotografii českou vesnici. Oproti dřívějším idylickým obrazům venkova ukazuje kolektivizovanou socialistickou vesnici doby normalizace. Zobrazuje bývalé Sudety, kde po druhé světové válce odsunuté německé obyvatelstvo nahradili lidé přistěhovaní z různých částí republiky, se zpřetrhanými vztahy k tradicím a někdy bez hlubšího vztahu k novému domovu. Nejvlastnějším tématem jeho snímků jsou mezilidské vztahy, intimita a každodenno života, které je ovšem někdy absurdní nebo pitoreskní. Důraz na výrazné lidské typy, rázovité postavy, připomene podmanivý hrabalovský svět, se kterým "Jindřich ze Sovince" sdílí i společnou poetiku, vliv surrealismu, obdiv k prosté existenci a potřebu hledání krásy člověka i přes drsnou slupku a prošpiněný vaťák.

Maloval jsem si, že si ještě "o dovolené" najdu příjemnou kavárnu a aspoň na chvíli si vychutnám roli kavárenského povaleče, ale nebylo mi souzeno. Výstavy spolykaly téměř celé odpoledne. Motivován tolika skvělými fotkami jsem aspoň vytáhl aparát a cestou na vlak sem tam zmáčknul spoušť a zkoušel zachytit kouzlo plynových lamp staré Prahy.

Další odkazy: Universita Palackého v Olomouci

Philip Wilson Steer

Další malíř z nabídky kalendáře Kunst 2007. Jeho "Jeune femme sur la plage" na obrázku je kouzelná. P.W. Steer byl jedním z prvních anglických průkopníků impresionismu, současně chválený i zatracovaný. Jeho kompletní životopis i průřez dílem je asi nejlépe udělaný v Tate gallery, Londýn.

Randění

Klárka s Alicí jsou pryč a tak využíváme volného dne a jdeme randit do Prahy. U zastávky tramvaje ve Dvorcích už trávníky rozkvetly kobercem pampelišek. Rozplývám se nad tou pomíjivou krásou, Ivča ale vidí věci realisticky: "No jo, to zas budou holky celý zasraný..."
První v plánu na procházce je výstava v pražském Klementinu "Oko nad Prahou" - na 355 návrhů a výkresů nové národní knihovny na Letné, včetně modelů prací vítězných. Shodli jsme se, že se nám Kaplického chobotnice líbí asi nejvíc. Archiweb o ní dále píše:

O návrhu, který vzbudil mimořádnou pozornost odborné i laické veřejnosti, Jan Kaplický mj. říká: „Inspirovali jsme se přírodou – například tvary lidského těla i mořských potvor, třeba medúzy nebo chobotnice. Ale také pražským barokem. Barokní formy jsou hodně důležité – dnes už si lidé mnohdy ani neuvědomují, že všechny budovy nemusí být nakreslené příložníkem.“ Fantazie architektů navíc vidí budoucí knihovnu jako místo, kam nebudou lidé chodit jenom za knihami. „Nesmí to být mrtvá budova – je to něco úplně jiného, než knihovna z 18. století i než knihovna z třicátých let minulého století,“ míní Kralický. „Musí být otevřenější z hlediska přístupu veřejnosti, která má jiné nároky, než měla kdysi. Středem budovy povede nad úrovní parku, v prvním patře ze severu na jih ulice, z které se dostanete do čítáren umístěných za skleněnými a zvukotěsnými stěnami. Své místo tady najde vědec, který potřebuje zkoumat vzácný výtisk knihy, i ten, kdo si chce jen přečíst noviny a vypít kávu. Anebo si dát s někým rande. Teď je rok 2007, knihovna by se měla dostavět někdy v roce 2010, ale to je pořád málo. Museli jsme myslet i na to, jak bude knihovna vypadat a fungovat v roce 2050, kdy už tady nikdo z nás nebude.“

Po přechodu přes narvaný Karlův most se jdeme před davy schovat do prodejní galerie "chez Annamarie", velmi dobře ukryté na dvorku Mostecké 14. Lví podíl výstavních ploch tam zabírá náš oblíbený Jaroslav Šolc. Dostávám slabší srdeční příhodu, když vidím, jak vysoko se za těch pár let vyšplhaly ceny jeho originálů. Paní z galerie nám vysvětluje, že J.S. své obrazy prodává stále méně rád, že na nich stále více lpí. A vůbec nám o Jaroslavu Šolcovi a jeho ženě Noře B. Vláškové moc pěkně popovídala.

V toulání jarní Prahou pak pokračujeme na Malé Straně, na Starém Městě, tu a tam v kavárničkách a nesmírně si vychutnáváme vzácné chvíle, kdy se nikdo "k smrti nenudí", kdy nikdo není "hlady bez sebe", má žízeň, chce dobrotu, chce čurat, chce domů, nechce domů.......

Gabriele Münter

Před časem jsem v kalendáři KUNST FÜR JEDEN TAG narazil na malířku Gabriele Münter. Veselé barvy uvedeného obrazu na mě tu a tam vykoukly zpoza papírů na pracovním stole a vždycky na chvíli přitáhly můj zrak. I dalších pár obrazů, co jsou k vidění na internetu, se mi celkem líbilo. Tak jsem se pustil do hledání a poměrně zajímavý úvod jsem našel na stránkách průvodce po galeriích http://www.gallerywalk.org/PM_Munter.html.

Blob na Letné

Vypůjčil jsem si název a článek z Lidových novin, protože nahlíží na projekt Národní knihovny na Letné a vůbec na díla architektonických superstar z jiné perspektivy.

6. března 2007, Lidové noviny
Neuvěřitelný vítězný projekt na budovu nové Národní knihovny na Letné řešící prostorové potřeby knihovny na dalších padesát let přináší do naší vlasti po pár letech opět architekturu světové „superstar“ pohybující se na globálním hřišti.

Po „Tančícím domě“ dvojice Frank Gehry-Vlado Milunič a „Zlatém andělu“ Jeana Nouvela přichází tentokrát český emigrant žijící v Londýně Jan Kaplický (1937) se svojí „chobotnicí“.

Svět je přelud

V kontextu světové architektury je to stavba jednoznačně stylově zařaditelná do kategorie sobě navzájem podobných futuristických architektur, kterým se obecně říká bloby a jejichž estetiku Kaplický od začátku osmdesátých let dvacátého století cílevědomě a soustavně rozvíjí.

Bloby jsou charakteristické proudnicovými organickými tvary zborcených a nejrůzněji zakřivených ploch připomínajících živé tkáně živočichů a rostlin pod mikroskopem. Bloby opouštějí „tvrdý“ euklidovský a newtonovský prostor svázaný pravoúhlými karteziánskými souřadnicemi x, y, z a vrhají se do vesmírného dobrodružství Einsteinovy teorie relativity a kvantové fyziky, kde zakřivení prostoru, černé díry a superstruny rozehrávají svět „jiného“ časoprostoru, kde údaje nahoře, dole, vlevo, vpravo, včera a zítra už nehrají svoji jednoznačnou roli. Kaplický vytváří architekturu s jasným erotickým podtextem, jeho domy vycházejí z umění happeningu a provokace, boří zažité představy o normálním světě. Slova jako tradice, kontext jsou pro blobisty čímsi absurdně nepochopitelným až komickým.
Svět je přelud.

Jan Kaplický záhy po svém odchodu v roce 1969 z Československa do Londýna začal spolupracovat s dvojicí Renzo Piano-Richard Rogers, kteří vyhráli soutěž na Centre Pompidou v Paříži, která se záhy stala ikonou pravé čisté, technické high-tech architektury okouzlené novými technologiemi, logickou silou rozumu, krásou odhalené konstrukce, lety do vesmíru, spoluprací s NASA.

Začátkem osmdesátých let ještě Kaplický spolupracuje s třetím otcem zakladatelem high-tech architektury, Normanem Fosterem a již začíná rozvíjet vlastní rukopis, kde zlomovým projektem, kterým vstoupil do povědomí architektonické veřejnosti, byl soutěžní projekt na administrativní budovu na Trafalgarském náměstí z r. 1985 nazvanou Blob.

Totální arogance k místu aneb fuck the context

Druhá cena v soutěži na knihovnu v Paříži v roce 1989 Kaplického definitivně uvedla do světa architektonických hvězd. Kaplický si za léta „blobování“ vytvořil vlastní humorný eroticko-poetický jazyk, kterým pravidelně přivádí v úžas zejména mladé publikum. Samozřejmě též dovádí k šílenství konzervativně uvažující část odborné i laické veřejnosti. Ano. Kaplický krom toho, že je skutečnou světově uznávanou hvězdou, je velice snadno a oprávněně kritizovatelný právě z pozice tradičně a kontextuálně chápaného urbanismu a architektury. Současná tvorba superstar architektů se vyznačuje totální arogancí k místu stavby. Bez přetvářky to přiznává Rem Koolhaas svým heslem „fuck the context“.

Podobně architekti Frank Gehry či Daniel Libeskind navrhují domy - sochy, které vždy vytvářejí „akci ve městě“, jejich domy jsou ikony či loga toužící po tom se stát poznávacím znamením daného místa, chtějí se dostat na známky a na bankovky, chtějí být turistickou atrakcí.

Tak se i my v Praze můžeme těšit na neidentifikovatelné monstrum, které pohledem umění art-brut může připomínat chobotnici nebo probuzeného ducha Petra Parléře shlížejícího z Letné na Prahu. "Pro bloby jsou charakteristické proudnicové organické tvary nejrůzněji zakřivených ploch připomínajících živé tkáně živočichů a rostlin pod mikroskopem"

O autorovi: Tomáš Vích, architekt

Bernardo Bellotto

Bernardo Bellotto (1721-80) byl italský malíř, původem z Benátek. Bellotto je jednim z hlavních tvůrců vedut, topograficky přesných zobrazení pohledů na města. Tato speciální forma krajinářství se rozvinula v Benátkách v průběhu 18. století v souvislosti se vzrůstajícím počtem cest po Evropě za duchovním vzdělánim. Hlavním mistrem tohoto žánru byl v Benátkách Antonio Canal, Bellottův strýc a učitel; od něho umělec přejal přídomek Canaletto. Bellotto byl zapsán v benátském cechu malířů mezi lety 1738 a 1743. V této době si také vybudoval svou reputaci. Potom odjel do Drážďan, kde byl jmenován dvorním malířem Frederika Augusta 11. Saského. V roce 1758 pracoval ve Vídni pro císařovnu Marii Terezii a po krátké zastávce v Mnichově v roce 1761 se vrátil do Drážďan. V roce 1767 se odstěhoval do Varšavy pracovat pro krále Stanislase Poniatowského a ve Varšavě už zůstal. Bellottův pozdější styl, po odjezdu z Itálie, je charakteristický chladnější paletou, výraznými stíny a naturalistickým podáním oblohy. Nejvíce jeho prací je z Drážďan a Varšavy. Jeho obrazy odtud byly považovány topograficky za tak dokonalé, že se použily jako vodítko pro rekonstrukci měst po bombardování za druhé světové války.

Edward Hopper

Letošní kalendář "Umění na každý den" vyjevil ke konci ledna prvního malíře, který mě chytil za srdce. Je jím Edward Hopper, představitel amerického realismu, který tvořil zejména v předválečném období. Hopper se celkem vymykal tehdejší mainstreemové vlně abstraktního umění nebo evropského kubismu. Jeho obrazy, z cest po Evropě inspirované realisty jako byli Velazquez, Goya, Daumier, nebo Manet, jsou strohé a bez okras. Naprostá většina jeho maleb portrétuje scény v New Yorku nebo v Nové Anglii, jak venkovské, tak městské - opuštěné ulice, poloprázdná divadla, benzínové stanice, železniční koleje, náhledy do soukromí - všechny zachycují melancholii, osamělost a izolaci. Svému stylu zůstal Hopper věrný až do konce života.
Edward Hopper řekl: "Kdybych to mohl vyjádřit slovy, nebyl by žádný důvod malovat." A taky: "Možná jsem trochu nelida...všechno, co jsem kdy chtěl dělat, bylo malovat sluneční světlo na stěnách domů..."
Odkazy: The Watercolor Artists,
Artchive