Madridský půlmaraton, tentokrát bez běhu

S bolavými achilovkami a s probíhající kúrou rázovými vlnami jsem se tento rok nezařadil do koridorů před startovní branou, nýbrž jsem postával s foťákem asi třista metrů za ní, abych cvakl probíhající kamarády. V třicetitisícovém davu se fakt hledali blbě a takového Jirku Moulíka jsem na trati nezahlédl ani jednou.
Zázemí jsme opět našli v obřím bytě rodiny Boadů kousek od královského paláce na Plaza de Espaňa. Ale tam jsme si to užili jen noc po závodě. V neděli dopoledne jsme na nádraží nasedli do regionálního rychlíku a dvěstěpadesátkovou rychlostí se nechali dopravit 200km na sever to Valladolidu. Jako město to není žádný úchvatný historický krasavec. Ne že by tam památky nikde nestály, ale mezi ně kdysi v sedmdesátkách tehdejší radní nechali nasekat řadu ohyzdných budov a tak vše působí poněkud rozdroběně, roztroušeně, rozpačitě. Všechny jsme si je ještě v neděli obešli, protože v pondělí na to nebude čas. To se necháváme odvézt linkovým autobusem na východ do Arandy de Duero, malého kastilského vinařského města. Všude kolem vinice vinařské oblasti Ribera del Duero.  A některé z nich patří vinařství Valduero, v kterém máme sjednanou exkurzi s ochutnávkou. Nevíme, do čeho jdeme, nikdo ještě ve španělském bodegas nikdy nebyl. Cena je třicet eur, to nás trochu znervózňuje, aby to nebyl zajíc v pytli. Ale byli jsme příjemně překvapení. Celým vinařstvím nás přes dvě hodiny prováděl mladý průvodce a prohlídku jsme zakončili ochutnávkou tří jejich výborných vín s talíři neodmyslitelných tapas. Nikdo nebyl zklamaný.
Den před odletem domů jsme stihli v Madridu zajít do oblíbené lokální masny na regionální specialitu Callos Madrilenos - dršťky zapékané s prasečími kopýtky. Ne každému to sedne, tak na stůl přistály ještě na oleji restované papričky Pimientos de Padrón, klobásky a kousky olihní. S červeným Tempranillem to byla pěkná gurmánská tečka za letošním Španělskem.

Dovolená v Toskánsku

Klárku jsme v neděli odpoledne vyzvedli v Praze na letišti. Jazykový kurz včetně návratu proběhl v pořádku. Pak jen vyprat dvě pračky nejnutnějšího oblečení, nastrkat tašky do auta a v půl desáté večer jsme opustili Hradešín. Tento rok jsme zamířili na jih do italského Toskánska, abychom tam dvanáct dní nasávali kulturu, historii, víno a jiné delikatesy. Více na jdemeven.cz.

Klára leaves to Dublin

Pořád se to zdálo daleko a najednou přišel den, kdy se má Klára vydat za moře, do Irska, do Dublinu na čtrnáctidenní jazykový kurz. A pořád jako že v pohodě, dokud se za ní nezavřely dveře pasové kontroly, poslední zamávání a my měli v krku knedlíky tuhý jak stará veka.
 

Dovolená u Soči a na Visu

Do třetice jsme spáchali dovolenou ve stylu hory-moře. I když, letos jsme se i v těch horách spíš motali kolem vodních toků, byť sladkých a ledových. O to víc jsme si pak vychutnali průzračné a vyhřáté vody jaderského moře kolem ostrova Vis. Více o celé dovolené zde.

Chorvatsko

Nejistí, jak to bude s letošním létem, zda a kdy budeme přestavovat půdu, naplánovali jsme si raději jen kratičkou dovolenou z kraje července. Holkám jsme nic neprozradili, ty do poslední chvíle žily v přesvědčení, že (zase...) jedeme dělat turistiku do Moravského krasu. Skutečný cíl - jadranské pobřeží někde v Chorvatsku - se domákly, až když bylo moře téměř na dohled. Více povídání i obrázků je na www.jdemeven.cz.

Lisabon

Pracovní vichry mě zavály do Lisabonu, který už se na rozdíl od Prahy může chlubit téměř letním počasím, zelenými, rozkvetlými stromy a květinami. Vystačil čas i na výlet do centra, na letmou ochutnávku podvečerní atmosféry této portugalské metropole. Když se ohlédnu zpátky, myslím, že procházka na hrad byla spíš pozvánkou na příště, protože tohle nádherné město si delší návštěvu rozhodně zaslouží.

Celkem pěkná podívaná na Lisabon je i v Google Earth: lisabon.kmz

A ještě předlouhé panorama města pořízené z cimbuří Castelo do Sao Jorge.

Walchsee

aneb závěr léta na minidovolené v Tyrolích, který byl nesmírně silný na zážitky a prožitky, ostatně v detailu je celá akce popsaná na www.jdemeven.cz.

Bruggy

Štěstí tomu přálo, že jsme na poslední služebce do Belgie měli jednání nedaleko "Benátek severu", Brug. Takže jen co jsme jednání po páté ukončili, vjeli jsme do tohoto historického města a vydali se na couračku. Jak jsme vkročili do spleti dlážděných uliček, okamžitě mě ovanula atmosféra známá z jiných severních měst a městeček, která jsme navštívili v Německu - Brémy, Stade, Lübeck, Lüneburg... Staré cihlové domy, hrázděné fasády se zdobenými štíty, kanály s kamennými mosty, impozantní kostely nahusto nasázené v samém centru, hospůdky a kavárny na každém možném plácku, prostě nádhera.

Sardinie

Po sedmi letech se opět vydáváme na dovolenou na jih, a to nejen někam na chalupu do Jižních Čech, ale mnohem dál, přes Alpy i přes Pádské nížiny, ba i přes Tyrénské moře až na Sardinii. Shodou okolností je to právě sedm let, kdy jsme tenhle ostrov procestovali, tenkrát ještě bez dětí. Takže se de facto vracíme na místo činu. Více o této dovolené je ve zvláštním deníku na http://www.jdemeven.cz/.

Drážďany

Klárka na školce v přírodě, Alice v Raškovicích a před námi volný den. Rozhodli jsme se pro severozápadní kurs, nach Dresden. Za prvé jsme se chtěli podívat na rekonstrukci historického centra, zejména nového Frauenkirchen, za druhé jsme potřebovali ještě pár věcí zařídit po krámech a ani na jedno se nám děti nehodily.
Docela nás překvapilo, jak je Altstadt kompaktní, všechno pěkně na hromádce, od jedné budovy k druhé je potřeba udělat jen pár kroků. Samý pískovec, samé baroko.
První kroky nás zavedly na nádvoří Zwingeru, barokního paláce z 18. století. Hned za boční branou směrem na Theaterplatz jsme narazili na úchvatnou budovu Semperovy opery, která se řadí mezi nejvýznamnější německé a evropské operní scény. Naproti divadlu o místo soupeřily Residenzschloss s katolickým Hofkirche, celým jménem chrám Nejsvětější Trojice. Odtud jen pár kroků na náměstí Neumarkt k hlavní atrakci, kterou je drážďanská ikona Frauenkirche, podle originálu nově postavený lutheránský kostel, který byl znovu vysvěcen na podzim 2005. V kostele je právě koncert, takže se dovnitř žádný nýmand nedostane. Tak si aspoň kupujeme lístky na věž. Stoupavou spirálou pláštěm kupole vystoupáme až na vršek, na otevřenou plošinu, odkud je vidět celé centrum a vlastně snad celé Drážďany. Prudký vichr nás po chvíli zažene zpátky do kostela. Velkou dírou v "podlaze" kupole je vidět 90 metrů dolů na posluchače varhaního koncertu a na několik pater s řadami sedadel. Je to jak ďábelsky strmá aula, Ivče se z té hloubky dělá mdlo.

Další odkazy: http://de.wikipedia.org/wiki/Frauenkirche_%28Dresden%29

Nord-Ostsee Kanal

Zjišťujeme, že čas do konce našeho pobytu v Hamburku se začíná pomalu naplňovat a přitom je tady stále tolik míst, kde jsme se ještě nestavili... Jako třeba národní park Wattmeer nebo plavební kanál mezi Severním a Baltským mořem.
Před dvanáctou přijíždíme do Friedrichskoogu. Za ochrannou hrází bychom našli moře, kdyby zrovna nebyl odliv a voda vzdálená stovky metrů, snad i víc. Tak jsme mohli jen obhlížet nekonečnou plochu wattenmeeru, tj. pobřežních písčin a bahýnka. Na parkovišti jsme viděli pár lidí, jak se vracejí, s holinami celými od bahna. Patrně jsou procházky za odlivu oblíbenou činností. Na hrázi jsme snadno našli jeden schovaný mikropoklad, pak rozbalili draky a chvíli pouštěli. Tráva i cesta byly doslova poseté ovčími bobky, při pouštění jsme si je bleskově našťouchali do podrážek pohor, Alice se v nich dokonce stačila vyválet. Ještě že nemáme v plánu zajít někam do hospody. Vzal by za své...
Kolem třetí hodiny jsme u Burgu, kde je přívoz přes Nord-Ostsee kanál. Cestou k moři jsme ho přejížděli po mostě na silnici B5 a odtud jsme viděli celou šňůru lodí, menších i větších, jak se kanálem plaví. Ale teď nic. Nichts! Jen přívoz, co pobere osm aut, pendloval mezi oběma břehy sem a tam. Procházeli jsme podél řeky, až najednou se v zákrutě objevila loď. Nic extra obrovského, ale za ní se vynořila další, plná kontejnerů a pak ještě jedna. A to samé z druhé strany. Nejspíš se zdymadla na obou stranách kanálů otevírají současně a propouštějí lodě po dávkách. Velikost lodí je asi limitovaná, hloubka kanálu je 11 metrů a taky se tady musejí vyhnout dvě vedle sebe, takže obří cargo koráby asi stále musejí obeplouvat celé Dánsko, jestli mají namířeno na Balt. Ale nechť. Dočkali jsme se.
Přívoz byl zadarmo, nejpíš skutečně supluje normální silnici, cesta přes řeku netrvá víc než pět minut. Pár kilometrů od kanálu dojiždíme na místo, které je oficiálně označené jako nejnižší/nejhlubší bod v Německu, 3.6 m pod hladinou moře. To už slunce zapadalo za obzor. Na poslední chvíli stíháme dnešní třetí poklad, kam bychom mohli uložit chrousta, co jsme našli minulý víkend, ale cache byla tak promočená a místy už plesnivá, že jsme tam nic nenechali. Červánky postupně tmavnou, přestože je teprve čtvrt na pět. Cestou zpátky tu a tam míjíme domečky, které už září předvánoční výzdobou, byť advent začíná až příští neděli.

Další odkazy:
http://schleswig-holstein.nabu.de/m04/m04_02/
http://www.wattenmeer-nationalpark.de/main.htm

Deutschland ganz unten: Wo ist der tiefste Punkt?

Freepsum/Bunde/Neuendorf - Mit dem Anspruch auf den tiefstgelegenen Landstrich Deutschlands buhlen gleich drei Orte im Norden um touristisches Interesse. Allerdings gibt es in der Frage "immer Ärger", wie Doris Kleinwächter von der Landesvermessung und Geo-Basisinformation Niedersachsen (LGN) sagt. Offizieller Rekordhalter ist nach ihrer Aussage die Gemeinde Neuendorf-Sachsenbande in Schleswig-Holstein. Bürgermeister Johannes Rehder aus dem ostfriesischen Freepsum sieht das aber völlig anders: "Wir stehen mit 3,54 Meter unter Normalnull im Guinness-Buch der Rekorde. Daran ist nicht zu rütteln." Am Wynhamster Kolk im ostfriesischen Rheiderland lässt man sich von derartigen Superlativen nicht einschüchtern: "Es gibt nirgends eine derart große zusammenhängende Fläche, die so tief liegt", behauptet Hartmut Reincke von der Gemeinde Bunde. Auf einem großen Hinweisschild und sogar im Internet wird damit geworben. Bei der Touristik GmbH Krummhörn-Greetsiel ist man indes nicht ganz so überzeugt. Im neuen Gastgeberverzeichnis für 2004 sei jedenfalls nur noch von einem der tiefsten Punkte die Rede, sagt Sprecherin Maike Arendt.

Stade

V práci mě pár kolegů a kolegyň navnadilo, že z okolí Hamburku prý ještě stojí za návštěvu malé městečko Stade, které je asi 50 km po proudu Labe na jeho jižní straně. Na návštěvě u nás zrovna byli senioři z Jablonce, velcí fandové Hamburku a tak jsme se v sobotu vydali na jih skrz Speicherstadt a Hafen city, po Kohlbrandbrücke z druhé strany, než jsme po něm zatím vždycky jezdili, a pak ven přes Finkenwerder, kde má montážní a servisní haly Airbus a zrovna tam vedle hangáru parkovala obří třístaosmdesátka, do kraje sadů - das Alte Land, kde schované u Labe se střídají jabloně, třešně, švestky, zahrady se zelím, jahodová políčka, uklizené a načančané Obsthofy jak z katalogu.
Stade, nebo lépe kraj kolem města byl už nejspíš obýván dlouho před Kristem, jak tomu nasvědčují hroby z doby bronzové, později se tady vystřídaly kmeny různých Polabanů, Sasů a Normanů, až v roce 1209 získalo Strade status města. Celá historie v kostce je zde. Původní město je obehnané vodním příkopem a možná díky tomu si zachovalo kompaktní nenarušenou podobu, cihlové a hrázděné domy, uličky, kostely.
Po couračce městem jsme popojeli kousek na východ, kde se mezi pravěkými hroby z bronzové doby schovával poklad. Kromě zajímavých odkrytých dolmenů jsme našli i keš a v ní poklad nevídané kvality...

Zpátky z dovolené

Využili jsme toho, že je to z Hamburku do Norska blíž než z Prahy, a naplánovali si dovolenou v pronajaté chatě u Samnangerfjordu, nedaleko Bergenu. Celý zápis a výběr fotografií je na http://www.jdemeven.cz/akce/Norsko/index.html.

Tananger

Půl neděle volné ve Stavangeru. Respektive v Tanangeru, což je ostrov hned vedle, sídlí tam naše firma a já se tam ubytoval v pohodovém hotýlku hned u vody. Navíc je krásné počasí a mám v plánu projít pobřeží Tanangeru od jihu na sever a při té příležitosti najít dvě kešky, co se tady skrývají. První je nedaleko, ještě v civilizaci, schovaná mezi zástavbou a pobřežím. Druhá je až na druhém konci ostrova, na jeho severozápadním výběžku. A mezi nimi pár kilometrů balvanů, útesů, ostrůvků, vřesovišť a bažinek. Tu a tam se objeví stezička, aby se po pár desítkách metrů zase ztratila kdoví kde. V trávě a vřesu není vidět, co se skrývá vespod, párkrát jsem si málem vyvrátil kotníky, a tak radši skáču po skalách a útesech jako koza. V jednu chvíli málem vbíhám do obýváku nějakého baráčku postaveného přímo u vody, a za ním několik dalších. Nechce se mi procházet jejich zahradami jako vetřelec a tak podnikám okliku do vnitrozemí. Je delší než jsem čekal, všude narážím na ploty a soukromé pozemky. Nakonec jako Král Šumavy protancuji jednou bažinkou a jsem zase u vůně chaluh, škeblí a vyplavených krabů. Jedno místo s hlubší vodou a hladkými útesy, asi 200m od cíle, je tak lákavé, že shazuju věci a po osvěžení skáču ze skalek jak malej Jarda. Voda je překvapivě teplá, jižní vítr také, a tak si vychutnávám koupání v Severním moři, téměř na 59. rovnoběžce (N 58°57.536', E 5°34.675'). Obcházím lesem hnízdící pár labutí, starý labuťák je na stráži a já nemám nejmenší chuť zkoušet, jestli ten zlý kukuč jenom tak hraje. A pak už je to jen kousek k druhému pokladu, nechávám tam jednu svoji geocoin, uvidíme, kam doputuje. Cestu zpátky volím po pěšinách a silničkách, poskakování už mám dost. Začíná se zatahovat, od jihozápadu se žene temná hradba mraků, do hotelu jsem to stihnul právě včas. Jó, kdyby takhle začínala každá služební cesta...

Brémy

"Tak pojď s námi do Brém a staň se muzikantem", říkali oslík, pes, kočka i kohout v pohádce bratří Grimmů. A tak jsme šli. Bylo sychravo nevlídno, akorát na dlouho plánovaný výlet do Brém. Historické centrum města je příjemně velké na pohodlnou jednodenní návštěvu. Hned první kroky od parkoviště nás vedou do nejstarší části - Schnoorviertel, čili provaznické čtvrti. Říká se, že domy podél hlavní ulice Schnoor jsou jak korálky navlečené na šňůrce, a je to trefné přirovnání. Všechny se zachovaly z 15. a 16. století, tehdy obývané pestrým mixem řemeslníků a obchodníků, a jsou protkané průchody a uličkami, kde se dva stěží vyhnou.
O kousek dál narážíme na františkánský katolický kostel a procesí malých princezen a desetiletých elegánů v oblecích, jak se chystají k prvnímu přijímání. Svatopetrský dóm je ještě zavřený, ale aspoň si procházíme na něj těsně přilepenou biblickou zahradu, na které tu pěstují 120 rostlin vyjmenovaných ve Starém i Novém zákoně.
Brémami protéká řeka Weser a původně bylo město velkým přístavem. Dnes je hlavní přístav v Bremerhavenu, zhruba 50 kilometrů na sever, kde se Weser vlévá do Severního moře. A byť se co do velikosti nedá promenáda kolem řeky srovnávat třeba s Landungsbrücke v Hamburku, díky množství restaurací, kaváren, zahrádek a útulnému prostředí pod košatými stromy mnohem více láká k posezení a příjemné zahálce. I my se tady stavujeme na pozdní oběd a už nevím po kolikáté se přesvědčujeme, že chodit s našimi miláčky do restaurace není akce, kdy bychom se mohli uvolnit a návštěvu si vychutnat...
Skrz novější obchodní část se vracíme zpátky na Marktplatz k radnici, k plastice čtyř zvířátek - Brémských muzikantů. Dóm Sv. Petra je už otevřený a holky se hrnou dovnitř, aby si mohlxy zapálit svíčku. Kostel, původně zbudovaný v 9. století, několikrát vyhořelý, znovu opravený, dostavěný, rozšiřovaný, a naposledy na přelomu 20. století restaurovaný a vymalovaný podle středověkých motivů, nás překvapuje svou barevností, uspořádáním, i oltářem uprostřed prostřední lodi. Pěkné.
Ještě jednou se vracíme skrz Schnoorviertel a pak kolem působivé městské knihovny, kunsthalle a divadla zpátky na parkoviště. Ještě se sem nejspíš zase podíváme před Vánocemi, některé zimní fotky na internetu jsou neodolatelné.

Lüneburg

Konečně se nám podařilo navštívit Lüneburg. Při minulém pokusu zrovna začínaly celému Hamburku prázdniny a silnice na jih byly tak zasekané, že jsme to v půli cesty obrátili. Lüneburg je kouzelný, člověk se najednou vrátí o staletí zpátky do minulosti. Tady je trochu faktů:
Lüneburg je jedním z mála německých měst, která nebyla poničená za druhé světové války. A tak zůstalo víceméně zachovaná i jeho tisíciletá historie. Poprvé byla obec zmíněná v roce 956 v souvislosti s produkcí soli. V roce 1189 zažilo město prudký růst pod ochranou krále Jinřicha III. Lvího srdce. Sůl se prodávala především do Skandinávie, kde byla potřeba pro kladování obrovského množství ryb. Po několik století byl Lüneburg jedním z nejbohatších měst v Německu a užíval mnoha privilegií a prestiže. Stavěla se velkolepá stavení, měšťanské domy, opevnění s trojitými hradbami, ochranný příkop, stážní věže i městské brány. Až 18. a 19. století přinesly období úpadku, jako důsledku bojů o trůn, vojenských konfliktů a politických půtek. V roce 1866 byl Lüneburg anektován Pruským královstvím, pozbyl svých mnohých pokladů i opevnění. Další rozvoj město zažilo až ke konci 19. století, kdy se zde začala stavět lázeňská zařízení se slanovodními kůrami.

Odkazy:
Panoramatické obrázky
Brožura (anglicky, pdf, 4.2 MB)
Wikipedia (anglicky)

Severní moře

V úterý jsme konečně vyrazili "do terénu", směr západ, podívat se, jak vypadá Severní moře u ústí Labe. Cestu jsme nevybrali tu nejrychlejší, ale podél menších silnic, které kopírují jižní břehy řeky. Představoval jsem si, že budeme mít výhledy přes vodu, ale prakticky všude jsou asi desetimetrové valy proti povodním. Nicméně jsme projížděli celkem malebnou oblastí ovocných sadů a statků z 19. století, které jsou všude kolem Jorku mezi Hamburkem a Stade. Sem se ještě určitě vypravíme, až budou stromy v plném květu. Do Cuxhavenu je to asi 180 kilometrů. K moři jsme dorazili kolem jedné po poledni, právě v době, kdy tam vrcholí odliv. Příliv kulminuje brzy ráno a pak kolem šesté sedmé večer. Den co den, takže na koupání si to tam člověk moc neužije. Mělčiny podél pobřeží jsou národním parkem (Niedersächsisches Wattenmeer) a jsou tak rozsáhlé, že hladina moře není za odlivu vůbec v dohledu. Údajně se v té době dá dojít suchou nohou až na ostrov Neuwerk, který je od pobřeží vzdálený asi 8 kilometrů a pak ještě dál na "dunový" ostrov Scharhörn.

Z Cuxhavenu jsme vyrazili na jih do Bremerhavenu, a to za jediným cílem - do místní Zoo am Meer. Malinká zoologická zahrádka, která se dá pohodlně projít za jednu-dvě hodiny, je postavená hned na břehu řeky Weser, co se v Bremerhavenu vlévá do moře. A naprostou většinu chovaných zvířat představují lachtani, tuleni, tučňáci, lední medvědi, na které se můžeme dívat jak "zeshora" nad hladinou bazénů, tak "zezdola" skrz okna přímo do světa pod hladinou.