Oslavy narozenin mamky v Jablonci

Zatímco na loňské oslavy mamčiných, Adélčin a Terčin narozenin jsme do Jablonce přijeli s teplými bundami a deštníky, letos jsme se vybavili plavkami a ručníky. Grilovačka se tedy vydařila se vším všudy.

Bruslení v Jablonci

Týden mrzlo až praštělo, všechny rybníky zamrzly, i jablonecká přehrada. Tak jsme využili situace, jeli se podívat na babičku s dědou a odpoledne na přehradě nazuli brusle. Led nebyl zrovna jako zrcadlo, právě naopak, samý hrbol a tak naše první kroky byly dost neohrabané a legrační. Jakmile jsme se ale rozjeli, nerovnosti ztratily na síle a my se příjemně svezli kolem celé přehrady dvakrát dokola.
Video z bruslení je na https://youtu.be/wk0hcDiVNCc

V Jablonci

Ve středu jsme cestou z Rakouska nabrali Kláru a pokračovali do Jablonce. Zataženo se sněhem. Na druhý den ráno jsme odjeli pod Špičák. Parkoviště plné, fronta na permice, fronta na vlek. Za čtyři hodiny senám podařilo sjet kopec pouze sedmkrát, po hoblování svahů v Alpách těžké zklamání. Proto jsme v pátek na lyže rezignovali a místo nich se jeli podívat do nové IQlandie v Liberci. Tam čas běží asi nějak rychleji. Při odchodu jsme zjistili, že jsme mezi pokusy, testy, tornády a blesky strávili celých šest hodin.

Konec prázdnin v Jablonci

Tak jako celé prázdniny i jejich konec sliboval pěkné počasí a tak jsem si vzal na tři dny volno a ráno po cirkusové Letní Letné jsme s holkama, s dědou a s babičkou odjeli na tři dny do Jablonce. Klára s Alicí sice protáčely panenky při představě, že se tam nebudeme válet, nýbrž chodit na výlety, ale co už. Odpoledne po příjezdu jsme šli vyzkoušet, jaká je voda v jablonecké přehradě. Překvapil mě stav hladiny. Břehy lemovaly široké pásy zlatého písku a kamení, na hrázi bylo znát, že je tak dva metry pod normální stav. Ale koupání u věžičky bylo skvěle osvěžující. Jen Klára si zoufala, že jí budou vlasy smrdět rybinou, přestože byla voda celkem voňavá. V tom si notovala s tetou Jitkou, která se s bráchou odpoledne u našich stavila na krátkou návštěvu.
V pátek ráno byla obloha pod mrakem a my vyjeli přes Tanvald a Kořenov na Jizerku, kterou už jsem léta neviděl. Jelikož procházka na slatiny nebyla nic náročného, přidala se k nám i mamka, přestože ji zlobí bolavé koleno. Naučná stezka kolem potoka Jizerky byla příjemně měkká, nikde žádné kopce, jen tu a tam nás otravovali rojící se mravenci. Na rašeliništi jsme hledali vzácné rostliny, především masožravky. Vždycky jsem si představoval, že rosnatka bude minimálně tak veliká jako sedmikrásky, nakonec jsme ale zjistili, že jsou to jen pidi červené flíčky mezi trávou. Až velmi zblízka bylo možné poznat jejich charakteristický tvar. Cestou z Jizerky jsme udělali odbočku na Příchovickou rozhlednu "Maják" Járy Cimrmana. Pod rozhlednou je vtipné muzeum JC a z vrcholu pěkný rozhled především na jih od Jizerek. Škoda, že byl velký opar a moc daleko jsme nedokoukali.
V sobotu jsme vyrazili už jen ve třech, a to na Oldřichovské sedlo. Tam jsme auto opustili a vydali se okružní naučnou stezkou jizerskými bučinami, přes oldřichovský Špičák a Skalní hrad. Přestože jsme v mládí Jizerkami brousili velmi často, v této oblasti jsem byl poprvé a moc se mi líbila. Špičák nás překvapil podzimními barvami. Asi díky horkému a suchému létu řada buků na vršku kopce shodila listy, borůvčí v podrostu zrezlo dočervena a nebýt pálícího slunce, klidně bychom si mohli tipnout, že je listopad. Naučná stezka mezi Skalním hradem a Oldřichovským sedlem nabízí řadu zajímavých zastávek. Líbilo se nám naslouchadlo lesních zvuků, inzeráty zdejších živočichů, přírodní krasohled. Ale hlavně nádhera zelených bučin v kombinaci s drsnou krásou žulových skal.
Na nedělní večer jsme se domluvili se Šárovými na poslední prázdninovou grilovačku, a tak jsme místo poctivého výšlapu zvolili kratší variantu vyhlídkového okruhu na maloskalském Kalichu. A dobře jsme udělali. Slunce opět rozpálilo vzduch a teloty šplhaly vysoko nad dvacet stupňů. Ve stínu pískovcových skal se dalo dýchat celkem obstojně, v soutěskách by se dalo říct, že je téměř chladno. Výhledy do kraje byly nádherné a třeba na takové vyhlídce "Kde domov můj" by se člověk vydržel kochat velmi dlouho. Ne tak my. Holky pro krásu krajiny takové pochopení neukázaly a naopak mě hnaly, jen abychom už mohli skočit do přehrady a pořádně se tam zchladit. Najednou žádná rybina nevadila. 

Cesta do dějin rodiny Sedláčků

Jeli jsme do Jablonce popřát mamce k narozeninám. Kromě toho jsem si chtěl nafotit pár historických snímků, které jsme u babičky viděli už v zimě, když se tam stavovali Tomešáci z Kanady. Probírali jsme se krabicemi miniaturních fotek, bylo tam dokonce i pár předválečných CK fotopohlednic. Exkurz na začátek dvacátého století. 

Oslavy na Driketě

Narozeniny babičky Kamilky jsme slavili na chatě Driketa pod Severákem, která už byla svědkem dědových sedmdesátin i svatební hostiny Kašperkových. Vyjeli jsme autobusem do Horního Maxova, načež děda zjistil, že s sebou nemá žádné prášky, a to už si je měl dávno vzít. Naštěstí byl volný děda Kašperek, který naše v Maxově nabral, zajel s nimi domů a pak je hodil do Drikety. My tam zatím pohodlně došli a zalěvali se pivem. Cesta dolů do Janova byla odpoledne příjemná, jen na dědovi bylo znát, že nevzal léky, nechtěly ho poslouchat nohy. Ale domů jsme to zvládli, předali dárky, vypili kávu, ve Stavbařů nás byl plný byt, pomalu se chýlilo k večeru a tak jsme se vypakovali zpátky do Hradešína.

Jarní prázdniny

Jarní prázdniny jsme tradičně strávili u Sedláčků v Jablonci, kam jsme dorazili v neděli večer. Náplň byla celkem jasná - dopoledne lyžovat, odpoledne relaxovat. Jak, to se ještě domluvíme. Rozumně si dopoledne zalyžovat mimo jiné znamená, že bychom měli být na svahu nejpozději v devět, a to předpokládá vstávání tak ve čtvrt na osm.  Venku nad Jabloncem stále hustě zataženo s mlhou a to se z pelíšku moc nechce. Hlavně holkám. "Prázdniny jsou vod toho, abysme se aspoň trochu vyspaly!!!", ozývaly se z pod peřin rozhořčené protesty. V druhé polovině týdne přibyly výrazy jako "Tyranie!!!" a nekompromisní "Nejdeme nikam!!!". Jenom kombinací rodičovské autority a úplatků v podobě vytoužených odpoledních aktivit se mi je podařilo vytáhnout ke snídani a na tanvaldský Špičák. Lyžařské podmínky letos byly velmi slušné. Před prázdninami napadlo dost přírodního sněhu, v noci ještě mrzlo a tak jsme začínali na pěkně utažených sjezdovkách. První den jsem se začínal děsit, že holky od loňska lyžovat zapomněly, ale celkem se rozjezdily a mohli jsme sjíždět všechno, co Špičák nabízí. Alice sice inklinovala k modré a nakonec ji hoblovala výhradně, s Klárkou jsme barvy střídali. Ve středu odpoledne nás nadšená Ali vytáhla do libereckého IQ parku, kam už jednou zavítala v rámci školy v přírodě. Ani se mi nechtělo věřit, že jsme na čtyřech podlažích všemožných hrajátek,  pokusů a hlavolamů strávili přes čtyři hodiny. O den později jsme jeli do Babylónu podruhé, tentokrát do akvaparku, kde jsme měli možnost se vyřádit podle libosti, protože byl téměř prázdný.     Kýženou atrakcí byl Twister, skluzavka - trychtýř, na který si letos dosáhla i Alice, loni omezená věkovým limitem. Po šesté večer navíc světla pohasla a rozsvítily se podvodní barevné reflektory, takže jsme si užili i "chvíle romantiky", jak to Klára nazvala. Zatímco nad Jabloncem celý týden visela poklice mraků a mlhy, za humny panovala nálada mnohem rozmanitější a třeba v úterý a ve středu jsme si na lyžich užívali téměr kýčovité scenérie s azurovou oblohou a s panoramaty Jizerských hor...

Jarní prázdniny

Na jarní prázdniny jsme se tradičně odvalili do Jablonce s plánem naplno si je užít. Proto jsem první tři dny holky budil už po sedmé, abychom měli den delší a měli šanci si své zážitky náležitě vychutnat. Hlavním důvodem časného vstávání byla lyžovačka na tanvaldském Špičáku, kde dopoledne není tolik lidí a dá se tam celkem solidně pojezdit. Vyprávějte to ale holkám... "Prázdniny máme na to, abysme se pořádně vyspaly!!!". První dva dny bylo na svahu nádherně, sluníčko, teploty kolem nuly, ve středu už jsme lyžovali v mracích a tím jsme skončili, protože ve čtvrtek a v pátek regulérně pršelo a my se rádi vrhli na alternativní aktivity. Holky už byly měsíce natěšené, že pojedeme do akvaparku v libereckém Babylónu a nemohl jsem je o tuto radost připravit. Pobyli jsme tam co to jen šlo, k odchodu nás donutily až chlorem vylouhované oči, když už jsme všechno viděli jen v nádherně duhových barvách. V pátek jsme do programu přibrali Kašperkovic holky, které pobývaly v Jablonci u své druhé babičky. Nejdřív výroba šperků a obrázků v pěnčínské korálkové dílně,
pak honem na oběd do pizzerie ulicemi s horami sněhu a tudíž bez chodníků. Děda si doma vtipně zapomněl zuby, ale svoji pizzu srdnatě sežužlal. Tečkou pátečního programu byla návštěva kina Radnice, kde jsme s nasazenými brýlemi koukli na film Cesta na tajuplný ostrov. V sobotu se opět trochu vyčasilo a tak jsme si na cestu domů do Hradešína naplánovali řadu kešek. Tu jsme nečekaně ukončili, když jsme se zasekli na čtyřkové (terén) zastávce u Benátek nad Jizerou. Schovka vysoko na stromě. Alice nesmírně toužila pro ni dolézt. Když jsem ji vysadil do rozsochy stromu, skutečně se jí podařilo po větvi došplhat až k budce, krabičku vyndat a hodit nám ji dolů. Problém nastal, když jí nešlo pikslu vrátit zpátky do budky. Pořád vypadávala, dvířka se otvírala... Zoufalou Alici jsem odvolal a pokoušel se sám na strom vydrápat. Marně. Nezbylo, než krabičku schovat pod stromem a zajet do Benátek v neděli se žebříkem. Takto "zavěšený pytel" se nám při hledání pokladů ještě nepřihodil...

Jablonec

Před prázdninami jsme zajeli do Jablonce popřát mamce k narozeninám. Zrovna nepršelo a tak jsme se v sobotu odpoledne vydali na procházku. Holky objevily kouzlo dědova dalekohledu a téměř celou cestu se hádaly, která ho ponese. Na přehradě pod hrází se voda vařila hejny kaprů. Samozřejmě se nejlépe pozorují dalekohledem...

GC Jablonec

Dva dny z jarních prázdnin jsme trávili v Jablonci. Páteční dopoledne jsme věnovali návštěvě Bozkovských jeskyní, kde jsem byl naposledy snad někdy v mateřské školce. Mysleli jsme, že budeme na prohlídku sami, chvíli před zahájením se ještě přidala rodina se dvěma chalpíčky. I tak to byl celkem komorní výklad a my si ho náramně užili. Cestou jsme udělali tři kešky a dostali se tak téměř na dosah čtyřstému nalezenému pokladu. Ten jsme odlovili v sobotu odpoledne, když jsme si vyjeli na Vrkoslavice a přes Petřín a Střelnici ťapali zpátky do města. Keška u Čertova kamene byla celkem důstojným kulatým mezníkem.

Štolpich

Po letech jsem se s radostí vydal s holkama na severní stranu Jizerských hor, konkrétně na Velký Štolpich a vrchol Ořešníku nad Hejnicemi. Dopoledne to vůbec nevypadalo na vyhlídkový výlet. Vrcholky kopců mizely v mlze, připadali jsme si jako někde pod Roraimou. Atmosféra ještě o něco zhoustla, jakmile jsme vystoupali do sevřené rokliny Štolpichu, nad našimi hlavami se zavřely koruny jizerských buků a dolů se na nás sem tam snášely kapky vysrážené mlhy. Tři kilometry stoupání nám občas zpestřovaly tůňky a vodopádky Sloupského potoka. Štolpišskou alpskou silinici jsme opustili u velkého Štolpišského vodopádu a pokračovali dál do vrchu po červené směrem k Ořešníku. Mlha se najednou začala rozplývat a dokonce sem tam vykouklo sluníčko. Na hřebenu už bylo fajn, nohy přestaly bolet, snad tomu pomohly i spousty borůvek kolem cesty, a my svižně došli k odbočce na Ořešník. Výstup na vrchol byl trošičku adrenalinový, na každou stranu sráz do hlubin, naštěstí se Klára pohybovala s jistotou Spidermana a na jištění mi zbyla jen Alice. Sestup lesem do Ferdinandova jsme si krátili hledáním hub a skutečně jsme dokázali nasbírat tucet pěkných hříbků jen tak kolem cesty. Dokonce i hříbky, jaké jsme doposud neviděli, doma jsme pak s pomocí atlasu a internetu usoudili, že se jednalo o hřib kříšť. Myslel jsem si konečně poprvé na satana, ale není mi souzen...