Štolpich

Po letech jsem se s radostí vydal s holkama na severní stranu Jizerských hor, konkrétně na Velký Štolpich a vrchol Ořešníku nad Hejnicemi. Dopoledne to vůbec nevypadalo na vyhlídkový výlet. Vrcholky kopců mizely v mlze, připadali jsme si jako někde pod Roraimou. Atmosféra ještě o něco zhoustla, jakmile jsme vystoupali do sevřené rokliny Štolpichu, nad našimi hlavami se zavřely koruny jizerských buků a dolů se na nás sem tam snášely kapky vysrážené mlhy. Tři kilometry stoupání nám občas zpestřovaly tůňky a vodopádky Sloupského potoka. Štolpišskou alpskou silinici jsme opustili u velkého Štolpišského vodopádu a pokračovali dál do vrchu po červené směrem k Ořešníku. Mlha se najednou začala rozplývat a dokonce sem tam vykouklo sluníčko. Na hřebenu už bylo fajn, nohy přestaly bolet, snad tomu pomohly i spousty borůvek kolem cesty, a my svižně došli k odbočce na Ořešník. Výstup na vrchol byl trošičku adrenalinový, na každou stranu sráz do hlubin, naštěstí se Klára pohybovala s jistotou Spidermana a na jištění mi zbyla jen Alice. Sestup lesem do Ferdinandova jsme si krátili hledáním hub a skutečně jsme dokázali nasbírat tucet pěkných hříbků jen tak kolem cesty. Dokonce i hříbky, jaké jsme doposud neviděli, doma jsme pak s pomocí atlasu a internetu usoudili, že se jednalo o hřib kříšť. Myslel jsem si konečně poprvé na satana, ale není mi souzen...