Třeboňský půlmaraton

Letošní běžecká sezóna se díky bolavým patám moc nevydařila. Ani příprava, ani závody. Třeboňský půlmaraton je vlastně jediným závodem, na který jsem letos nastoupil, když nepočítám Hradešínský orienťák. Trasa letos byla okružní a hezčí než loni, počasí velmi podobné tomu loňskému, pod mrakem, asi třináct stupňů. Na startu jsme se sešli i s partou z Jablonce, Jitka ve své kategorii doběhla na senzačním druhém místě a došla si na bednu pro dortík. Běželo se hezky, střídali jsme se s Evou Šimánkovou, míli před cílem si ťukli šampaňským s jahůdkou a pak společně doběhli do cíle. Záludná Eva ale startovala asi dva metry za mnou, takže tím pádem byla asi o dvě vteřiny rychlejší a o tři místa přede mnou. Čas 2:10:19 s ohledem na chabou přípravu a problémy s achilovkami vysoko předčil mé očekávání.

Orientační běh na Hradešíně

Na úřední desce se objevila pozvánka pro veřejnost na oblastní žebříček orientačního běhu, který se 12.10. koná přímo v Hradešíně. Taková nabídka se nedá odmítnout a přihlásil jsem se. Start v 11:37. Na hřiště jsem vyrazil v jedenáct, že je času dost. Zapomněl jsem se ale podívat, kde přesně je start a ten byl v lese dva kilometry daleko. Takže jsem se ještě před startem pěkně proběhl. Cestou jsem marně studoval lístek se seznamem kontrol, než mi jeden pán vysvětlil základy. Na startu mi pak mladá holčina od pořadatelů vysvětlovala, jak a kam mám srkat čip, načež jsem zjistil, že třicátá sedmá minuta už proběhla a já vyrazil se zpožděním. Mapa pokrývá Hradedšínský les, což je oblast s mnoha stržemi, potůčky, težko prostupným terénem, ostružiním. S pobavením jsem si vzpomněl na web oddílu OB v Hostivicích, který sem lákal na běh v rovinách u Českého Brodu. S tepovkou na maximu jsem dělal, co jsem zmohl. Na dvou kontrolách jsem ale ztratil kolem dvaceti minut, u jedné z nich jsem musel vyběhnout až na pole k Masojedům, abych se na mapě vůbec našel. Takže jsem nakonec skončil na pěkném pátém místě od konce se ztrátou na vítěze 37 minut. Ale zábava to byla a nic víc jsem od toho nečekal.

Madridský půlmaraton, tentokrát bez běhu

S bolavými achilovkami a s probíhající kúrou rázovými vlnami jsem se tento rok nezařadil do koridorů před startovní branou, nýbrž jsem postával s foťákem asi třista metrů za ní, abych cvakl probíhající kamarády. V třicetitisícovém davu se fakt hledali blbě a takového Jirku Moulíka jsem na trati nezahlédl ani jednou.
Zázemí jsme opět našli v obřím bytě rodiny Boadů kousek od královského paláce na Plaza de Espaňa. Ale tam jsme si to užili jen noc po závodě. V neděli dopoledne jsme na nádraží nasedli do regionálního rychlíku a dvěstěpadesátkovou rychlostí se nechali dopravit 200km na sever to Valladolidu. Jako město to není žádný úchvatný historický krasavec. Ne že by tam památky nikde nestály, ale mezi ně kdysi v sedmdesátkách tehdejší radní nechali nasekat řadu ohyzdných budov a tak vše působí poněkud rozdroběně, roztroušeně, rozpačitě. Všechny jsme si je ještě v neděli obešli, protože v pondělí na to nebude čas. To se necháváme odvézt linkovým autobusem na východ do Arandy de Duero, malého kastilského vinařského města. Všude kolem vinice vinařské oblasti Ribera del Duero.  A některé z nich patří vinařství Valduero, v kterém máme sjednanou exkurzi s ochutnávkou. Nevíme, do čeho jdeme, nikdo ještě ve španělském bodegas nikdy nebyl. Cena je třicet eur, to nás trochu znervózňuje, aby to nebyl zajíc v pytli. Ale byli jsme příjemně překvapení. Celým vinařstvím nás přes dvě hodiny prováděl mladý průvodce a prohlídku jsme zakončili ochutnávkou tří jejich výborných vín s talíři neodmyslitelných tapas. Nikdo nebyl zklamaný.
Den před odletem domů jsme stihli v Madridu zajít do oblíbené lokální masny na regionální specialitu Callos Madrilenos - dršťky zapékané s prasečími kopýtky. Ne každému to sedne, tak na stůl přistály ještě na oleji restované papričky Pimientos de Padrón, klobásky a kousky olihní. S červeným Tempranillem to byla pěkná gurmánská tečka za letošním Španělskem.

Třeboňský půlmaraton

Silva Nortica skončila, Petr přišel s nápadem zaběhnout si místo toho na podzim půlmaraton v Třeboni. Že by měl ubytování přímo na náměstí, že je to rovinka a taky první ročník. Takže kdyby se závod líbil a osvědčil, mohli bychom ho běhat od samého začátku. Vyjít ze vrat baráku přímo pod startovní bránu byl skutečně luxus. Přihlášeno bylo asi 1600 lidí rozdělených zhruba půl na půl mezi maratonem a půlkou. Start v 11:15, čtvrt hodiny za maratónci. Přestože jsem chtěl běžet víc na pohodu, abych to hned v začátku neutavil, tempo peletonu bylo samozřejmě od prvních metrů ostřejší, asi 5:30. Tepovka mi postupně lezla výš a výš až do nezdravých výšek. Tak jsem si řekl, kašlu na to, bude to buď a nebo, a běžel dál v tempu, které nakonec mělo průměr 5:36 a cílovou branou jsem proběhl o 18 vteřin dřív, než odbila druhá hodina od startu. Kompletní výsledky jsou zde. 

Vltava Run 2018

Pátý ročník Vltava runu jsme zahájili setkáním na Zadově stejně jako loni. První auto se odebralo na kutě záhy, start Tkačevovy letky  byl stanoven na 5:30. Ráno bylo kýčovitě krásné, louky plné odkvétajících pampelišek, před rokem jásavě žluté, svědčily o letošním překotném a tropickém jaru.  Cestou jsme se dověděli, že Petr Dvořák, jinak skvělý běžec a Jarynův bratranec, chytil nějakou virózu, půl noci problil a běh musí vzdát. Jeho první štafetu na sebe vzal Potapěč, který si tak po prvních šesti etapách na konto připsal téměř třicet kilometrů. Do Horní Plané, kde dochází k velké předávce, jsme dorazili s dostatečným předstihem. Přesto Jaryn ještě nebyl zcela připravený, když do cílové rovinky přiběhl Rafa, klasika. V naší šestce mám devátou etapu, prohodili jsme se s Kolombem, abychom každý běželi něco jiného, než vloni. Z Černé v Pošumaví přes Muckov a Liščí vrch do Vřesné. Před cílem se přihnaly mraky a spustil se přímo tropický liják, to už jsem naštěstí předal kolík Kolombovi, který si pak té vody užil přímo vrchovatě. Trochu vzrušení jsme zažili v Rožmberku, kde na předávku nedorazilo auto A, protože díky uzávěrám jim navigace byla houby platná. Po chvílích horečnatého telefonování si jejich první etapu vzal Jaryn a my se s Áčkem setkali až v Rožmitále. Noční pasáž jsme zahajovali v Hluboké nad Vltavou, tady už jsem měl čtvrtou etapu ze šesti, která vedla z Kolodějů nad Lužnicí pořád dovrchu do Koloměřic, Dražíče, až pak jsem si trochu seběhl do Písecké Smoleče a zase dokopce do Slabčic. Během etapy mě předběhlo osmnáct lidí, já pouze jednoho, a to ještě jen proto, že si odskočil do lesa.  Po odpočinku v Osečanech jsme se opět setkali s Áčkem na Slapech u Štoly Josef. Byť bylo dopoledne, už panovalo pořádné vedro a dalo se čekat, že bude ještě hůř. Poctivé krpály si letos vybral Mirek na štafetě z Živohoště do Třebenic. Ze všech délek auta B je to asi nejnáročnější kus. Na mě čekala celkem pohodová šestikilometrová štreka z Hradištka do Davle. Seběh k Sázavě byl celkem fajn, ale výheň podél řeky mě dost potrápila, moc rychle jsem v ní běžet nedokázal. Teplotní peklo si asi nejvíc užila Eva na posledním jedenáctikilometrovém úseku z Vraného do Braníku. Ale doběhla a jako jeden tým jsme proťali cílovou pásku v čase 34h 37m 47s a skončili na pěkném 239. místě. Tým VR letos opět připravil krásné video ze závodu.

Madridský půlmaraton

Loni jsem se nechal ukecat na půlmaraton do Madridu.  Pár kluků už tam jednou či dvakrát bylo a hrozně si to chválili. Ubytování v centru města v obřím bytě u Rafaelovy maminky, Rafova sestra, jejíž krásu všichni opěvují, a jako vějička i návštěva vinné oblasti Valladolid, tato lákadla se nedala odmítnout. Ze samotného Madridu jsme si moc památek neprohlédli. Při páteční večerní vycházce jsme zkoukli královský palác, jenže pak nás to vcuclo tu na točený vermut, tam zase do tržnice na víno a místní specialitky, za rohem pak klasický bar, který se nedal jen tak minout, a najednou jsme se ocitli na ulici a všechny lokály už měly rolety stažené. V sobotu, kdy dorazila i druhá část výpravy, jsme se vydali na společnou večeři i s Rafovou mamkou do místní jídelny, kluci už celí natěšení na zdejší zadělávané dršťky. Drželi jsme se trochu zpátky, zítra nás čeká časné vstávání, půlmaraton startuje už v devět hodin.

Se startovním výstřelem na nás z reproduktorů volá Freddie Mercury svoje "We will rock you!" a všichni se přidávají.  Jedna rocková pecka následuje za druhou, startovní bránou probíhám za doprovodu Thunderu od AC/DC. Běžců jsou mraky a peleton zůstává hustý až do samého konce. Prvních pět kilometrů stále mírně do kopce, tepovka mi záhy vylezla do nezdravých výšin přes 170 a po zbytek závodu se nesnížila. Takže došlo k nevyhnutelnému, na třináctém kilometru mě začal polévat studený pot a cítil jsem, jak mi tuhnou nohy. Představa, že kde bude trať mírně z kopce, tam to rozeběhnu, vzala za své. Dlouhou dobu jsem viděl Míru Šimánka, jak běží pět, deset metrů přede mnou. Až během občerstvení na šestnáctém kilometru mi někam zmizel. Na pronásledování jsem neměl ani energii, ani morál. Cílová rovinka za trest - dlouhá, předlouhá a brána je celou dobu hrozně daleko. Ale už tam jsem, zaplať pánbu. Medaile, ionťák, banán, pořád jdu, cítím, že kdybych zastavil, vzaly by mě křeče. Borci rychlíci si už válejí šunky na trávě, tři ještě zůstávají za mnou.  Jakmile jsme se všichni sešli a vydýchali, vydali jsme se na pomalou cestu městem zpět domů a nechali se opět vcucávat příjemnými bary. Všude to bylo na stojáka, ale brzy nám to přestalo vadit. Na španělských barech a bistrech je  kouzelné to, že i k malému pivu člověk dostane něco drobného místního k zakousnutí. A nejsou to buráky! Jednohubky, smažené koule čehosi, škvarky, pomazánky s bagetkou, olivy, mističky s masem... každý podnik něco jiného, svého. Večer máme pro sebe bar hned kousek od bytu, Rafa je s majiteli kamarád. Podává se víno, výborné tapas a naprosto senzační paella, světlá i tmavá, která je skutečnou lahůdkou.

Rafa našel ubytování v historickém městě Ávila, které se pyšní nejzachovalejšími hradbami v celém Španělsku. Obepínají poměrně rozsáhlé historické centrum, kterému vévodí katedrála Svaté Terezie od Ježíše, významné reformátorky řádu Karmelitek. Procházka po hradbách nám zabrala podstatnou část pozdního odpoledne a dovedla nás téměř k podniku, kde jsme měli domluvenou večeři. Tou byla místní specialita "Chuleton", čili kotleta, třičtvrtěkilová flákota, na kterou jsme si troufli jen ve dvou, zejména, když nás nejdřív napěchovali židovskými fazolemi a polévkou. Abychom ukrátili následné hekání, museli jsme se probrat jejich barem s digestivy. Ne každému chutnaly, takže měl kdekdo dvě i více skleniček. Abychom tu gastro pornografii rozdýchali, šli jsme na kopec za řekou podívat se na osvětlené hradby. To je pohled, který za to stojí. Tam jsme ještě společně vykouřili dýmku míru a cestou zpět jsme se tak nějak navzájem poztráceli, někteří zase na sebe v křivolakých uličkách záhadně narazili a nikdo si závěr moc dobře nepamatuje.

Z vinných sklípků sešlo, odtud jsou daleko a bídně dostupné, necháme si je na příští rok. Místo toho jsme zvolili cestu do dalšího výrazně historického města Segovii. Ráno po snídani, pořád v Ávile, jsme měli pocit, že bychom po včerejšku potřebovali ještě nějaký digestiv. Hned vedle hostelu lákal k posezení na ulici otevřený bar. Jahodový gin s tonikem byl jasným favoritem výběru a na zahájení nového dne skvělou volbou. Prohlédli jsme zbytek hradeb a kostelů, pak se autobusem přesunuli šedesát kilometrů na východ. Jednou z hlavních atrakcí v Segovii je obrovský římský akvadukt, který protíná Plaza del Azoguejo a je velkolepý. Náš hotýlek stojí hned pod hlavním náměstím s obří gotickou katedrálou, ve které byla taková zima, že jsme se pak museli rozehřívat několika džbány sangrie. Už Karel Čapek psal, že aby člověk nějakou zemi poznal, musí se jí propít a projíst. Nešidili jsme ani jedno. V Segovii mají zase jinou regionální specialtu, pečená mléčná selata. Mladá servírka v baru nám doporučila podnik, kde neuděláme chybu. Všech dvanáct se nás vešlo kolem kulatého stolu. Po obligátní polévce a předkrmech přirazili ke stolu vozík se dvěma dozlatova upečenými selátky. Pan majitel nám vysvětlil, že je-li sele dobře upečené, je možné ho porcovat talířem. Načež se jednoho talíře chopil a přesně mířenými údery během chvíle nasekal dvanáct porcí. K prasátku jsme pili asi nejlahodnější víno, co jsme zatím ve španělsku měli a které s ním vytvářelo dokonalý akord. Taky nám stoupalo do hlavy a jednu chvíli nás dokonce musel personál uklidňovat, když jsme začali houkat na sklenice a prázdné lahve. Rozloučili jsme se nicméně v dobrém a mastnotu zašli spláchnout do nedalekého baru Murphy's stoutem a Guinnessem. Byl to poslední španělský večer a my ho prožili naplno, jak se na správné atlety patří.