Loni jsem se nechal ukecat na půlmaraton do Madridu. Pár kluků už tam jednou či dvakrát bylo a hrozně si to chválili. Ubytování v centru města v obřím bytě u Rafaelovy maminky, Rafova sestra, jejíž krásu všichni opěvují, a jako vějička i návštěva vinné oblasti Valladolid, tato lákadla se nedala odmítnout. Ze samotného Madridu jsme si moc památek neprohlédli. Při páteční večerní vycházce jsme zkoukli královský palác, jenže pak nás to vcuclo tu na točený vermut, tam zase do tržnice na víno a místní specialitky, za rohem pak klasický bar, který se nedal jen tak minout, a najednou jsme se ocitli na ulici a všechny lokály už měly rolety stažené. V sobotu, kdy dorazila i druhá část výpravy, jsme se vydali na společnou večeři i s Rafovou mamkou do místní jídelny, kluci už celí natěšení na zdejší zadělávané dršťky. Drželi jsme se trochu zpátky, zítra nás čeká časné vstávání, půlmaraton startuje už v devět hodin.
Se startovním výstřelem na nás z reproduktorů volá Freddie Mercury svoje "We will rock you!" a všichni se přidávají. Jedna rocková pecka následuje za druhou, startovní bránou probíhám za doprovodu Thunderu od AC/DC. Běžců jsou mraky a peleton zůstává hustý až do samého konce. Prvních pět kilometrů stále mírně do kopce, tepovka mi záhy vylezla do nezdravých výšin přes 170 a po zbytek závodu se nesnížila. Takže došlo k nevyhnutelnému, na třináctém kilometru mě začal polévat studený pot a cítil jsem, jak mi tuhnou nohy. Představa, že kde bude trať mírně z kopce, tam to rozeběhnu, vzala za své. Dlouhou dobu jsem viděl Míru Šimánka, jak běží pět, deset metrů přede mnou. Až během občerstvení na šestnáctém kilometru mi někam zmizel. Na pronásledování jsem neměl ani energii, ani morál. Cílová rovinka za trest - dlouhá, předlouhá a brána je celou dobu hrozně daleko. Ale už tam jsem, zaplať pánbu. Medaile, ionťák, banán, pořád jdu, cítím, že kdybych zastavil, vzaly by mě křeče. Borci rychlíci si už válejí šunky na trávě, tři ještě zůstávají za mnou. Jakmile jsme se všichni sešli a vydýchali, vydali jsme se na pomalou cestu městem zpět domů a nechali se opět vcucávat příjemnými bary. Všude to bylo na stojáka, ale brzy nám to přestalo vadit. Na španělských barech a bistrech je kouzelné to, že i k malému pivu člověk dostane něco drobného místního k zakousnutí. A nejsou to buráky! Jednohubky, smažené koule čehosi, škvarky, pomazánky s bagetkou, olivy, mističky s masem... každý podnik něco jiného, svého. Večer máme pro sebe bar hned kousek od bytu, Rafa je s majiteli kamarád. Podává se víno, výborné tapas a naprosto senzační paella, světlá i tmavá, která je skutečnou lahůdkou.
Rafa našel ubytování v historickém městě Ávila, které se pyšní nejzachovalejšími hradbami v celém Španělsku. Obepínají poměrně rozsáhlé historické centrum, kterému vévodí katedrála Svaté Terezie od Ježíše, významné reformátorky řádu Karmelitek. Procházka po hradbách nám zabrala podstatnou část pozdního odpoledne a dovedla nás téměř k podniku, kde jsme měli domluvenou večeři. Tou byla místní specialita "Chuleton", čili kotleta, třičtvrtěkilová flákota, na kterou jsme si troufli jen ve dvou, zejména, když nás nejdřív napěchovali židovskými fazolemi a polévkou. Abychom ukrátili následné hekání, museli jsme se probrat jejich barem s digestivy. Ne každému chutnaly, takže měl kdekdo dvě i více skleniček. Abychom tu gastro pornografii rozdýchali, šli jsme na kopec za řekou podívat se na osvětlené hradby. To je pohled, který za to stojí. Tam jsme ještě společně vykouřili dýmku míru a cestou zpět jsme se tak nějak navzájem poztráceli, někteří zase na sebe v křivolakých uličkách záhadně narazili a nikdo si závěr moc dobře nepamatuje.
Z vinných sklípků sešlo, odtud jsou daleko a bídně dostupné, necháme si je na příští rok. Místo toho jsme zvolili cestu do dalšího výrazně historického města Segovii. Ráno po snídani, pořád v Ávile, jsme měli pocit, že bychom po včerejšku potřebovali ještě nějaký digestiv. Hned vedle hostelu lákal k posezení na ulici otevřený bar. Jahodový gin s tonikem byl jasným favoritem výběru a na zahájení nového dne skvělou volbou. Prohlédli jsme zbytek hradeb a kostelů, pak se autobusem přesunuli šedesát kilometrů na východ. Jednou z hlavních atrakcí v Segovii je obrovský římský akvadukt, který protíná Plaza del Azoguejo a je velkolepý. Náš hotýlek stojí hned pod hlavním náměstím s obří gotickou katedrálou, ve které byla taková zima, že jsme se pak museli rozehřívat několika džbány sangrie. Už Karel Čapek psal, že aby člověk nějakou zemi poznal, musí se jí propít a projíst. Nešidili jsme ani jedno. V Segovii mají zase jinou regionální specialtu, pečená mléčná selata. Mladá servírka v baru nám doporučila podnik, kde neuděláme chybu. Všech dvanáct se nás vešlo kolem kulatého stolu. Po obligátní polévce a předkrmech přirazili ke stolu vozík se dvěma dozlatova upečenými selátky. Pan majitel nám vysvětlil, že je-li sele dobře upečené, je možné ho porcovat talířem. Načež se jednoho talíře chopil a přesně mířenými údery během chvíle nasekal dvanáct porcí. K prasátku jsme pili asi nejlahodnější víno, co jsme zatím ve španělsku měli a které s ním vytvářelo dokonalý akord. Taky nám stoupalo do hlavy a jednu chvíli nás dokonce musel personál uklidňovat, když jsme začali houkat na sklenice a prázdné lahve. Rozloučili jsme se nicméně v dobrém a mastnotu zašli spláchnout do nedalekého baru Murphy's stoutem a Guinnessem. Byl to poslední španělský večer a my ho prožili naplno, jak se na správné atlety patří.
Žádné komentáře:
Okomentovat