Les Colporteurs

Děti na táboře, volné večery, proč je nevyužít na vychvalované představení fransouzského artistického souboru Les Colporteurs. O osmé jsme se sešli spolu s Müllerovými a Moulíkovými na Letní Letné a vstoupili do šapitó, které nakonec praskalo ve švech. Proč, to celkem dobře zhodnotil  Tomáš Šťástka z iDnes:

Představení Le bal des intouchables přivezl do Prahy akrobatický soubor Les Colporteurs okolo režiséra Antoina Rigota. Ten v něm v titulní postavě klauna reflektuje svůj osobní příběh akrobata, který kvůli nešťastné nehodě skončil upoután na invalidní vozík. Le bal des intouchables můžeme přeložit jako Ples nedotknutelných, ve francouzštině se ale výraz intouchable používá i pro postižené. Divák tak může polemizovat, kdo ve hře skutečně na onom plese tančí a kdo jen přihlíží. Zda klaun bojující s invalidním vozíkem či naopak okolo hrající akrobati, kteří mohou mimovi právě jako nedotknutelní připadat. Představení nese samo o sobě těžké téma, navíc podtržené autorovou osobní zkušeností. Není proto divu, že úvod vyznívá až depresivně. Slabě nasvícený invalidní vozík uprostřed scény a momenty, kdy si hlavní hrdina nechtěný dar teprve osahává. V kombinaci s tísnivou hudbou (tu rytmické brnkání na housle, tu elektronika, tu kytara a bicí) se diváci ihned vcítí do pocitu zmaru a bezvýchodnosti. Přese všechno je však Le bal des intouchables především o akrobacii. Výkony Francouzů jsou bezchybné. Ať už jde o vysoké balancování s tyčí téměř v tanečním rytmu vyprávějící o setkání ženy s mužem, proplétání třech artistů v malé kleci či hudební sólo houslistky během chůze po laně. Zaujme i dialog dvou dívek mezi svislou tyčí a spuštěným lanem. V těchto momentech hudební doprovod exceluje a odhání prvotní tísnivost pryč. Představení má dobrou režii, která akrobaty na scénu přivádí a opět z ní odvádí v pravý čas. Vrcholy pak dva. Prvním je téměř neuvěřitelná akrobacie jednoho z mužů na houpající se hrazdě. Doba, kdy na ní dokáže za kývavého pohybu balancovat hlavou dolů, přičemž jediným kontaktním bodem s trapézou je jeho temeno, se zdá doslova nekonečná. Druhým je finální motiv, ve kterém si klaun konečně troufne na tenké lanko, podpírán pouze elastickými berlemi, aby se setkal se svou dámou v červeném. (Ta zatím za nevěřícných poznámek diváků přechází po tomtéž v podpatcích.) Situace, kdy se oba uprostřed potkávají, vyznívá humorně i křehce zároveň a dává hře nadějné a optimistické vyústění.Je veliká škoda, že v pražské verzi nemůže hrát přímo Rigot. Kvůli zranění ramene přijel na Letnou pouze v roli režiséra a můžeme si jen představovat, jak by hra vyzněla, kdyby v jejím středu skutečně stál opravdový hrdina. To je ale jen malé, navíc nezaviněné zaškobrtnutí, které Les Colporteus z pomyslné hrazdy rozhodně neshodí.