Běhání v high-tech stylu

To jsme se takhle z kraje srpna sešli na obědě s Bendou a s Kolombem, aby do nás Benda nalil základy pro rozvoj běžecké vytrvalosti. "Nejdůležitější jsou boty a pulsmetr, pak už si jen hlídáš 60-70% maxima. Jo a musíš běžet minimálně hodinu..." Staré kecky se mi právě rozpadly, skvělá příležitost na pořízení nějakých vychytaných běžeckých botasek. Začátečnický snímač tepovky jsem si nadělil bokem. Nastavil své parametry, u maximální frekvence jsem si trochu přidal, nejsem přece nějaké béčko, a vyrazil. Než jsem doběhl dvěstě metrů k silnici, už na mě hodinky ječely pi-pi-pi, po-ma-lejc. Zpomalím. pi-pi-pi... Přejdu do chůze a srdce se ukázní. Mírně z kopce Hradešínským lesem se pomalým indiánským během snažím udržet tep na uzdě. Po půl hodině se otočím, abych se vrátil. Pi-pi-pi! Dobrá, je to do kopce, půjdu pěšo. Pi-pi-pi! Tak co mám sakra dělat? Nemám na to celý den! Asi mám blbě nastavenou maximálku (185). Jak to říkali - běžet rychle do kopce a když už nemůžeš, ještě zrychlit. Vyrazím z bloků. Dech se mi někde ztratil. Jakmile se mi před očima začnou dělat černé kruhy, kouknu na budík. 175. Sakra! Vzpomenu si na Bendova slova: "Musíš se psychicky obrnit, voe, budeš nejpomalejší ze všech v parku..." Jediná klika, že tady v lese jsem úplně sám. Volným krokem dojdu domů, k budíkově spokojenosti. Nedá mi to. Na internetu jsem naštěstí objevil Karvonenovu rovnici, která zóny upravuje podle klidové frekvence. Přenastavil jsem budík a najednou to jde! V pohodě uběhnout i deset kilometrů. Tempíčko je to sice lážo plážo, ale za pár měsíců se to prý zlepší. Nově nafasované služební telefony mají v sobě GPS a za přispění vychytaných prográmků umožňují pořizovat sbírku tréninků. Dobrá motivace...