Předpověď počasí hlásila nejteplejší sobotu v tomto roce. A ráno nás okny žumberského penzionu Marie skutečně vítala modrá obloha bez jediného mráčku. Cestou na startovní čáru nám Štěpán Škorpil doporučoval běžet pomalu a hlavně na občerstvovačkách vypít, co se do nás vejde. Tak s tempem mi nemusel říkat dvakrát. Krátce po startu mi i přes nevysokou rychlost vystoupal tep na 90% maxima a neměl se k poklesu. Peleton se mi vzdálil a já zůstal na chvostu s ostatními hlemýždi. Ale nezoufal jsem si. Loni jsem to přepískl a z Nových Hradů jsem se doslova ploužil. Tentokrát jsem měl v plánu si tempo udržet. A šlo to. Lidi nepředbíhali mě, ale naopak. Na obráce v Terezině údolí jsem předběhl Kolomba, cestou do kopce na sedmnáctý kilometr další dva borce a pak k silníci ještě další dva. Konečně Horní Stropnice. Na konci vesnice potkávám v protisměru Mirka s Evou. Čeká mě asi kilometr po silnici mezi poli. Jen na otočku a zpět na hřiště. Nohy mi sice nepříjemně těžknou, ale vím, že je to jen kousek. Náhle se mi ale začíná motat hlava a musím přejít do chůze. Mozek se mi vaří. Na silnici vidím nasprejovaný křížek se šipkou kolem dokola. Nezaměnitelný symbol otočky. Já si ho ale v pomatené mysli špatně vyložil a tak se v mírném poklusu plazím dál. Láteřím, že zase trať prodloužili, ale nic mi není podezřelé. A najednou občerstvovačka a chlapík na mě kouká jak na zjevení. "Tady ale půlmaraton nevede, tohle je trať maratonu!", začíná. A mě to najednou dojde. Otočka nastříkaná na asfaltu, od té doby žádní běžci. Tak se pořádně napiju, jak pan Škorpil radil, a mírným svahem sbíhám zpátky do Stropnice. Kolombo už určitě doběhl a kamarádi zjistili, že jsem se někam ztratil. Na silnici mi jdou naproti holky, jestli se náhodou neválím někde v příkopu. Nakonec se dovalím do cíle, k jednadvaceti kilometrům jsem si ještě dva a půl přidal a místo nadějných 2:30 si zapisuji čas 2:46.
Žádné komentáře:
Okomentovat