Organizátoři letošního ročníku pražského půlmaratonu již nevypsali kategorii firemích štafet 4x5km, zbyla pouze možnost týmového běhu, kde každý ze čtyřky poběží celých jednadvacet kilometrů. Dal jsem dohromady čtyřku kolegů, u Malostranské jsme se bohužel sešli jen tři a ještě se zpožděním. Prodrat se davem, převlíknout, zase se prodrat davem k úschovnám, pak ještě naproti k záchodům, rychle se zdravím s Bendou, má taky naspěch. Začíná panika, protože start je za pár minut a já jsem ještě ve frontě na kadibudku. Startovní výstřel a tóny smetanovy Vltavy se ozývají, právě když na mě přijde řada. To je teda začátek! Ulevuji si a pak honem do svého koridoru E, naštěstí se ještě ani nezačal rozbíhat, takže se dávám zase do klidu. Vedle mě jsou vodiči na dvě hodiny, budu se jich držet. Vzduch je svěží, ale slunce už začíná hřát, měl jsem si asi vzít trenky místo dlouhasů. Tempo zatím ujde, přestože tepovka není ideální, v horní půlce stošedesátky. U smíchovského lihovaru předbíhám Michala Prokopce, který startoval ze sektoru B, hned za Keňany. K Rudolfínu přibíhám, právě když se po mostě blíží první ženská závodnice. Poprvé využívám občerstvení na jedenáctém kilometru. Vodiči na 2:00:00 se mi pomalinku začínají vzdalovat a přibývá počet lidí, co se kolem mě valí dopředu. Tempo postupně klesá k šesti minutám. Přestávám sledovat čas a je to trochu škoda. Možná bych se vybičoval k rychlejšímu závěru, abych měl čas pod dvě hodiny, ale já tomu moc nevěřím. Tak jak tak dobíhám v osobním půlmaratónském rekordu a jsem z toho patřičně nadšený.
Žádné komentáře:
Okomentovat