Celý minulý týden byl hektický, bez chvilky odpočinku. Hamburg jsme opustili ve slušném čase v úterý odpoledne, jakmile nás stěhováci vyklidili a my vyčistili koberce a dali byt do pucu. Otálet jsme moc nemohli, protože podle plánu přijedou do Braníku ve středu ráno. Skutečně dorazili bez většího zpoždění. Překvapilo nás, že se rozhodli stěhovat věci nikoli "tradičním" nošením po schodech, ale popojeli si pod balkon a hrnuli to rovnou do bytu přes zvednutou nakládací plošinu. A jak to tam lifrovali, pořád se ptali, kam tohle a kam tamto a místa ubývalo a ubývalo. Nakonec se dalo stěží projít skrz naskrz, všude jen hory beden. Do toho všeho popletené holky, hlavně Alice: "A kdy pojedeme zpátky domů do Hambulku?" a "Oni tady mají jen jeden záchod...!" Tak jsem je odpoledne nabral a odvezl k babičce do Přelouče, aby se nám pořád nemotaly pod nohama.
V sobotu ráno přijel z Přelouče táta Jarda s velkým Jumperem, do kterého jsme nastrkali poskládané krabice, skříň, lednici a věci, co nechceme vyhodit, ale do bytu se nám nevlezou. V Raškovicích na půdě pár měsíců přečkají, než najdeme něco většího na bydlení. Celkem všední záležitost se změnila v atrakci za vesnicí Sopřeč u Přelouče, kde jsme dojeli Ivču. "Hele, předjedeme ji!", zaradoval se Jarda a podřadil. Našeho Opla jsme sice parádně předjeli , ale nevšimli si, že je před ním zatáčka. No a dodávka chytila smyk a než jsme se nadáli, udělali jsme malé hodiny a s autem se zapíchli do bahna v příkopu. Půl metru hluboké bláto zřejmě uchránilo vůz od nějakých škod, ale na druhé straně ho dokonale uvěznilo. Za chvíli jela kolem Avie, ochotná nás vytáhnout. Přetrhali jsme dvě lana, poté dorazili místní zvědavci. Přivezli i řetěz a s ním už se podařilo Jumpera z bahna vydolovat. Dál už šlo všechno podle plánu. Lednici k babičce, skříně a další věci do Raškovic a odpoledne jsme všichni dorazili do Podlažic k Norkovým.
Další nečekané vzrůšo nás čekalo v neděli, když jsme vyšli na výlet k pokladu "U Vany" na potoku Žejbro nedaleko Podlažic. Navigaci jsem přenechal bez kontroly a bez přípravy klukům. A tak se stalo, že jsme sice k pokladu došli, ale dělila nás od něj říčka s poměrně čilým průtokem. Na jednom místě se dalo přeskákat po balvanech, ale co s dětmi? Alice už bečela, že poklad neuvidí, a tak jsme se se švagrem dohodli, že si je přehodíme. S holkama to šlo bez problémů, malý Dandee přeskočil jak žabák, zato s Páťou věci vzaly spád. Při prvním skoku si dokázal jen namočit botu, zato při druhém nedoskočil a svalil se do potoka jak pytel brambor. Chudák ještě netušil, co ho čeká. Aby nenastydl, hned po rychlém odlovení kešky jsme dali holky na ramena a klusem nabrali směr domů po druhé straně potoka. Páťa a běh se nemají rádi. To bylo ryku a kvičení, že už nemůže a povzbuzování, že ještě kousek. Když jsme doběhli domů, byl zplavený tak, že mu zima být nemohla, i kdyby chtěl. Zřejmě si udělal rekord ve vytrvalostním běhu. Už s námi přes potok prý nikdy nepůjde...
V sobotu ráno přijel z Přelouče táta Jarda s velkým Jumperem, do kterého jsme nastrkali poskládané krabice, skříň, lednici a věci, co nechceme vyhodit, ale do bytu se nám nevlezou. V Raškovicích na půdě pár měsíců přečkají, než najdeme něco většího na bydlení. Celkem všední záležitost se změnila v atrakci za vesnicí Sopřeč u Přelouče, kde jsme dojeli Ivču. "Hele, předjedeme ji!", zaradoval se Jarda a podřadil. Našeho Opla jsme sice parádně předjeli , ale nevšimli si, že je před ním zatáčka. No a dodávka chytila smyk a než jsme se nadáli, udělali jsme malé hodiny a s autem se zapíchli do bahna v příkopu. Půl metru hluboké bláto zřejmě uchránilo vůz od nějakých škod, ale na druhé straně ho dokonale uvěznilo. Za chvíli jela kolem Avie, ochotná nás vytáhnout. Přetrhali jsme dvě lana, poté dorazili místní zvědavci. Přivezli i řetěz a s ním už se podařilo Jumpera z bahna vydolovat. Dál už šlo všechno podle plánu. Lednici k babičce, skříně a další věci do Raškovic a odpoledne jsme všichni dorazili do Podlažic k Norkovým.
Další nečekané vzrůšo nás čekalo v neděli, když jsme vyšli na výlet k pokladu "U Vany" na potoku Žejbro nedaleko Podlažic. Navigaci jsem přenechal bez kontroly a bez přípravy klukům. A tak se stalo, že jsme sice k pokladu došli, ale dělila nás od něj říčka s poměrně čilým průtokem. Na jednom místě se dalo přeskákat po balvanech, ale co s dětmi? Alice už bečela, že poklad neuvidí, a tak jsme se se švagrem dohodli, že si je přehodíme. S holkama to šlo bez problémů, malý Dandee přeskočil jak žabák, zato s Páťou věci vzaly spád. Při prvním skoku si dokázal jen namočit botu, zato při druhém nedoskočil a svalil se do potoka jak pytel brambor. Chudák ještě netušil, co ho čeká. Aby nenastydl, hned po rychlém odlovení kešky jsme dali holky na ramena a klusem nabrali směr domů po druhé straně potoka. Páťa a běh se nemají rádi. To bylo ryku a kvičení, že už nemůže a povzbuzování, že ještě kousek. Když jsme doběhli domů, byl zplavený tak, že mu zima být nemohla, i kdyby chtěl. Zřejmě si udělal rekord ve vytrvalostním běhu. Už s námi přes potok prý nikdy nepůjde...
Žádné komentáře:
Okomentovat