Bernardo Bellotto

Bernardo Bellotto (1721-80) byl italský malíř, původem z Benátek. Bellotto je jednim z hlavních tvůrců vedut, topograficky přesných zobrazení pohledů na města. Tato speciální forma krajinářství se rozvinula v Benátkách v průběhu 18. století v souvislosti se vzrůstajícím počtem cest po Evropě za duchovním vzdělánim. Hlavním mistrem tohoto žánru byl v Benátkách Antonio Canal, Bellottův strýc a učitel; od něho umělec přejal přídomek Canaletto. Bellotto byl zapsán v benátském cechu malířů mezi lety 1738 a 1743. V této době si také vybudoval svou reputaci. Potom odjel do Drážďan, kde byl jmenován dvorním malířem Frederika Augusta 11. Saského. V roce 1758 pracoval ve Vídni pro císařovnu Marii Terezii a po krátké zastávce v Mnichově v roce 1761 se vrátil do Drážďan. V roce 1767 se odstěhoval do Varšavy pracovat pro krále Stanislase Poniatowského a ve Varšavě už zůstal. Bellottův pozdější styl, po odjezdu z Itálie, je charakteristický chladnější paletou, výraznými stíny a naturalistickým podáním oblohy. Nejvíce jeho prací je z Drážďan a Varšavy. Jeho obrazy odtud byly považovány topograficky za tak dokonalé, že se použily jako vodítko pro rekonstrukci měst po bombardování za druhé světové války.

Penfolds Rawson's Retreat Shiraz Cabernet 2004

Velmi příjemné víno ze zaváděcí série jihoaustralského vinařství Penfold. Na Wine Cask Blogu jsem našel pěkné, výstižné hodnocení od Billyho Cripea:

Upon Opening: A nearly translucent red maroon greets me as I pour. It is inviting. Even before I sample the bouquet, cherries, raspberries and plums reach out to me from a distance (young Cabernet?). As I lift it to my nose sweet vanilla and lemmon cake greet me. There is an open-fire roasted skewered tomato that lurks just below the surface spiked with black pepper (that would be the Shiraz). It is intriguing to me.

As I taste, the wine flirts with a fruity character and texture that would be enjoyable, but it does not obtain. It has a slippery texture that moves much too quickly and is done with little noticible finish. However, I believe some air will mature this red quite nicely. I doubt that it will round out as much as I would like or as the bouquet suggests it could be.

My hunch is that this young wine will wind up being "nice" - like a movie script that really could be great - even Oscar great - but with Macaulay Culkin as leading man, it will just never (ever) get there.

Let's hope that some time and exposure does more for Rawson's Retreat Shiraz Cabernet than it has done for Mr. Culkin.

After Breathing: The intensity of the bouquet has rounded and softened nicely with the spice of the Shiraz coming noticeably to the fore with an appealing warmth. The raspberries are stonger and the vanilla less intense to create an overall very friendly nose.

As I taste again, I was right. The wine has blossomed albeit into a tiny, though beautiful, flower. The oak aging is pleasantly hinted at. It still retains a slipperyness that tries to be smooth but rushes it. This leaves me feeling wanting and a little bit used, like a virgin at prom who got his first french kiss before he knew what was coming. Still, after I realize what happened, it was exciting and I'll not hesitate to tell all my friends about it.

I won't say the wine is pleasantly round, but it does get close. What the wine leaves me wanting is easily fulfilled by something small to eat - nuts, cheese, a cracker or two. This makes this Penfolds Shiraz Cabernet a wonderful (and inexpensive) choice for casual meals or cocktail hour.

I'm going to buy another bottle.

Casa do Lago

Country: Portugal
Region: Ribatejo
Winemaker: José Neiva
Grape Varieties: Trincadeira 50% Castel?o 50%

Fermentation method:

Classic method of fermentation with selected extraction enzymes and compatible active dry yeasts. Fermentation temperature of 30C for the first 2/3 and afterwards at 20C. Fermentation lasted 15 days with 3 remontage daily. This is followed by a post-fermentation maceration period of about 30 days.

Winemaker tasting notes:

Full of character yet extremely smooth, it has a delicious flavour of ripe berry fruits complemented by oak spice.

Hahnheide Berg

Sníh odtává jen pomalu, teploty se pohybují pořád kolem nuly. Kde hledat rozptýlení na sobotní odpoledne? Zkusili jsme oblast Hahnheide, východně od Trittau. Mapa slibuje rozhlednu, věc v téhle zeměploše nevídanou. Z parkoviště v Hamfelde nás k cíli hned od začátku bezpečně navigují turistické směrovky. V lese je bílo, na cestách uježděný a ušlapaný sníh, škoda, že jsem zapomněl boby.
Hahnheide je zalesněná morénová krajina v oblasti Stormarn. Ve středověku byla tato oblast, původní název znamenal "Hohe Heide", tj. Vysoké pláně", propojené se Sachsenwaldem. Do 19. století se lesy díky zemědělskému využití půdy scvrkávaly a teprve od poloviny 19. století se začalo znovu zalesňovat, takže dnes Hanheide pokrývá 95% lesů . Od roku 1938 je Hahnheide chráněnou krajinou oblastí.
Nejvýraznějším vrcholem je tady Grosse Hahnheider Berg (99m), kde byla v roce 2001 postavena 27 metrů vysoká rozhledna. Za dobrého počasí je z ní prý vidět až do Lübecku. Kuriózně je nejvyšším vrcholem Kleine Hehnheider Berg, který je o jeden metr vyšší, než jeho slavnější protějšek.
Hahnheider Berg nám kromě rozhledny nabídl ještě jednu nečekanou zábavu. Jeho poměrně prudké svahy se na některých místech změnily v parádní klouzačky. Holky je bravurně zvládaly jen v kombinézách, ale říkám si, že si sem ještě zajedeme i s pekáčem...

Kalamita

Stavbou sněhuláka se nadílka sněhu neskončila, právě naopak. Za čtvrtek a pátek v Hamburku napadlo asi 30 centimetrů nového sněhu. Totální kalamita, které jsou plné noviny i televize. Rekordní počet bouraček, desítky kilometrů dlouhé zácpy na dálnicích, zavřená letiště. Já byl nakonec rád, že jsem se v pátek dostal domů letadlem z Prahy relativně načas. Cesta taxíkem z letiště pak byla mnohem adrenalinovější a já koukal na bílý Hamburg jak na zjevení. Tak jsme zase vytáhli na světlo boby, a protože se jaro nějak nechce chopit vlády, vrátili jsme se k zimním radovánkám...

Severní moře

V úterý jsme konečně vyrazili "do terénu", směr západ, podívat se, jak vypadá Severní moře u ústí Labe. Cestu jsme nevybrali tu nejrychlejší, ale podél menších silnic, které kopírují jižní břehy řeky. Představoval jsem si, že budeme mít výhledy přes vodu, ale prakticky všude jsou asi desetimetrové valy proti povodním. Nicméně jsme projížděli celkem malebnou oblastí ovocných sadů a statků z 19. století, které jsou všude kolem Jorku mezi Hamburkem a Stade. Sem se ještě určitě vypravíme, až budou stromy v plném květu. Do Cuxhavenu je to asi 180 kilometrů. K moři jsme dorazili kolem jedné po poledni, právě v době, kdy tam vrcholí odliv. Příliv kulminuje brzy ráno a pak kolem šesté sedmé večer. Den co den, takže na koupání si to tam člověk moc neužije. Mělčiny podél pobřeží jsou národním parkem (Niedersächsisches Wattenmeer) a jsou tak rozsáhlé, že hladina moře není za odlivu vůbec v dohledu. Údajně se v té době dá dojít suchou nohou až na ostrov Neuwerk, který je od pobřeží vzdálený asi 8 kilometrů a pak ještě dál na "dunový" ostrov Scharhörn.

Z Cuxhavenu jsme vyrazili na jih do Bremerhavenu, a to za jediným cílem - do místní Zoo am Meer. Malinká zoologická zahrádka, která se dá pohodlně projít za jednu-dvě hodiny, je postavená hned na břehu řeky Weser, co se v Bremerhavenu vlévá do moře. A naprostou většinu chovaných zvířat představují lachtani, tuleni, tučňáci, lední medvědi, na které se můžeme dívat jak "zeshora" nad hladinou bazénů, tak "zezdola" skrz okna přímo do světa pod hladinou.

Schneemann

Klářina virózka s nočním blinkáním a vydatná nadílka sněhu nám překazily plánovaný výlet. Protože skutečně sněžilo půl noci a ještě dopoledne, na balkóně se vytvořila poctivá vrstva mokrého sněhu, ideální na sněhuláka. A tak jsme jednoho uplácali, až kolem nezbyla jediná vločka. Je to náš malý Frankenstein. Jeho korkově tupý pohled a ďábelský škleb mě děsí, kdykoli se teď večer podívám ven....

Stellmoorer Tunneltal

Nachlazení našich holek pominulo a tak jsme se zase mohli vydat někam ven do okolí. Nechtělo se nám moc daleko a tak jsme popojeli jen k Ahrensburgu, do rezervace Stellmoorer Tunneltal, kde se také nachází sídlo původního hradiště Burg Aresvelde, které je vlastně první zaznamenaným sídlištěm na místě dnešního Ahrensburgu. Přes mokřady vede od stanice metra dlouhá lávka a okruh kolem středověké tvrze se dá pohodlně projít během hodiny.

Jméno rezervace Tunneltal, je odvozené od tunelu a od údolí, které vyhloubil proud vody z tajícího ledovce asi někdy před 15000 lety. Když se oteplilo, trvalo ještě velmi dlouho, než ledovec roztál. Na některých místech ho stihla pokrýt zem a taková území se později změnila v jezera a mokřady. Jednou geologickou zajímavostí jsou také valy - poměrně úzké vyvýšeniny či náspy z písku a štěrku, který se usazoval v puklinách ledovce, kam ho snášela roztátá voda. Početné vykopávky v Tunneltalu odkryly množství artefaktů z doby kamenné, tzv. "Ahrenburgské, popř. Hamburské kultury" (9500-8500 př.n.l.). Tuto kulturu tvořili nomádské kmeny lovců sobů, kteří sem přivandrovali z jižní Francie a jejich kmeny se zde dál vyvíjely poměrně nezávisle. Ahrenburgská kultura se dále rozpínala do dalekých oblastí dnešního Dánska a Polska. Jedním z výjimečných nálezů bylo kultovní kopí ozdobené sobí lebkou. Dodnes je základem Ahrenburgského erbu.

Valy se také staly základnou původních sídlišť v historii ne tak vzdálené, v raném středověku. Zbytky starého hradiště (jednoho z největších v Schleswig-Holsteinu, nazvaného Arnesvelde. "Arn" pravděpodobně pochází z jazyků baskických provincií a znamená údolí.) jsou stále patrné. Staré malby tvrze byly také inspirací pro heraldický symbol Ahrensburgu. V 16. století byla tvrz darována generálovi dánského krále. Jeho následovník Peter Ratzau tvrz opustil a postavil dodnes dochovaný renesanční Ahrenburgský zámek v roce 1595. To byl konec Burg Arnesvelde a začátek současné obce Ahrensburg.

Mimochodem, jaro pomalu začíná ťukat na dveře. I přes teploty jen slabě nad nulou je cítit, jak sluníčko hřeje na tvářích, ptáčků zpěváčků je slyšet čím dál tím víc a objevují se první jívy. Jen houšť.

Cerro Anón Reserva 1999

The river Ebro flows through La Rioja from West to East and it is right in the middle of its course, passing through the city of Logrono that Bodegas Olarra is situated. A place where nature and man join forces to produce truly outstanding wines. Founded in 1973 by a group of notable businessmen who, as great lovers of Rioja wine and appreciative of quality, took the decision to produce the best Rioja wine on the market. Thanks to a perfect combination of traditional methods and the most advanced technology, Olarra has attracted some of the best wine making talent in Rioja producing wines with their own identity.
Wine Description: 70 % Tempranillo, 20% Garnacha, 5% Mazuelo and 5% Graciano. Aged for 34 months in oak barriques and a further 3 years in bottle. A luminous ruby colour showing excellent harmony between the characteristics of bottle maturity and oak aging. Mellow with a long-lasting nutty flavour and a velvety finish. It will be drinking at its peak for the next few years.

Mölln

V sobotu jsme si z Globetrotteru přivezli krom jiného i pár dalších map kolem Hamburku a turistického průvodce z jeho okolí (+/- 80km). A v neděli vyrazili na východ do Möllnu k plavebnímu kanálu mezi Labem a Lübeckem. Jeho délka je 65 km, začíná v Launeburgu a končí parkticky v Baltickém moři. Kanál byl zbudovaný už ve čtrnáctém století, aby umožnil přepravu soli z Lüneburgu.
I městečko Mölln má dlouhou historii. Kostel pochází ze 13. století, cihlovou radnici postavili vedle něj v roce 1373, a celé město si až do začátku 19. století zachovávalo ráz opevněné obce se soustavou rybníků, která ho obklopuje ze tří stran a tvořila tak přirozenou ochranu proti nájezdům. Centrum Möllnu dnes vypadá prakticky stejně jako kdysi - kočičí hlavy ve strmých(!) uličkách, původní hrázděné domy, každý nakloněný na jinou světovou stranu. Mölln je také místem, kde zemřel v roce 1350 Till Eulenspiegel, venkovský šašek a klaun, který se stal nesmrtelný díky svým povedeným praktickým žertíkům vůči duchovním, měšťanům i řemeslníkům.
Naše procházka vedla ze severního břehu Möllnersee dál směrem na Lübeck bukovým lesem podél zamrzlého kanálu, asi 2.5 kilometru a pak oklikou přes louky a pastviny zpátky. Všude na cestách bláto, ale vzduch jako by začínal vonět jarem. Už aby přišlo.

Fleurie

Tak jsme si zase otevřeli pár francouzských vín a trošičku srovnávali. Netradiční a výborné bylo Fleurie z Domaine du Chapitre, jemné, lehčí a vonící po květinách. Odtud i název apelace, která se nachází v oblasti Beaujolais mezi Moulin a Vent a Chiroubles. Je poměrně malá a nepřesahuje hranice stejnojmenné obce. Vinicím Fleurie vévodí kopec s kaplí zasvěcenou panně Marii, aby chránila zdejší vinaře a jejich vinice.

Billetal

Neděle láká ven, je slabě pod nulou, a tak jsme po obědě vyjeli na jihovýchod do Sachsenwaldau a odtud pěšky procházkou podél rezervace Billetal. Billetal je jednou z mála přírodních, neupravovanývh říčních soustav v jihovýchodním

Schleswig-Holsteinu, která vznikla táním sněhu ke konci doby ledové před 10 000 lety.

Původním cílem dnešního výletu ale nebyla samotná rezervace, leč náhrobní kameny poschovávané někde v lese stranou od řeky. I když jsme v těch místech nakonec les proběhali křížem krážem, žádný hrob jsme nenašli, jen hlínu rozrytou od divočáků a spoustu oplocených obor. Možná se kameny schovávaly někde uvnitř. Cesta kolem Bille byla samý led, což se líbilo hlavně holkám. A lesy byly "houbové" jak z katalogu, určitě se tam na konci léta vydáme zase. Taky kvůli koním, kterých je hospodářství v Sachsenwaldau plné.

Odkazy:
Bille und Billetal Fauna (německy)
Bille na Wikipedia.org (německy)

Edward Hopper

Letošní kalendář "Umění na každý den" vyjevil ke konci ledna prvního malíře, který mě chytil za srdce. Je jím Edward Hopper, představitel amerického realismu, který tvořil zejména v předválečném období. Hopper se celkem vymykal tehdejší mainstreemové vlně abstraktního umění nebo evropského kubismu. Jeho obrazy, z cest po Evropě inspirované realisty jako byli Velazquez, Goya, Daumier, nebo Manet, jsou strohé a bez okras. Naprostá většina jeho maleb portrétuje scény v New Yorku nebo v Nové Anglii, jak venkovské, tak městské - opuštěné ulice, poloprázdná divadla, benzínové stanice, železniční koleje, náhledy do soukromí - všechny zachycují melancholii, osamělost a izolaci. Svému stylu zůstal Hopper věrný až do konce života.
Edward Hopper řekl: "Kdybych to mohl vyjádřit slovy, nebyl by žádný důvod malovat." A taky: "Možná jsem trochu nelida...všechno, co jsem kdy chtěl dělat, bylo malovat sluneční světlo na stěnách domů..."
Odkazy: The Watercolor Artists,
Artchive

Otto Schokoll Höhenweg

Naším dnešním cílem poznávání okolí byla část chráněné oblasti Wittenbergen Heide. Konkrétně pobřežní cesta od konce ulice Rissen Ufer k přístavu Schnalles a zpátky po vyhlídkové cestě (Höhenweg) Otta Schokolla.
Opět nás trochu zarazily davy Němců, co se vydali na procházku, podobně jako my. Ale už si začínáme zvykat, že na pusté místo tady člověk jen sotva narazí. Místní jsou zkrátka výletníci tělem i duší.
Týden mrazů je znát i na Labi, které je plné ledových ker. Mnohé klidnější kanály jsou zamrzlé úplně. Přijeli jsme během přílivu. Proud hnal ledové masy poměrně svižně směrem od moře a na břehu, kde se do sebe hormady ledu klínily, zkoušeli výdrž svých kotníků mnozí šílenci, včetně nás.
Celkem nás překvapilo, jak se příliv a odliv projevuje i tady v Hamburku. Když jsme se asi po dvou hodinách vrátili zpátky na malou pláž u majáku, bylo ledové pole, kde jsme se předtím vesele procházeli, téměř pod vodou.
Dnešní počasí sice nebylo nejlepší, ale na druhou stranu udělala zatažená obloha a silný opar skvěle severskou atmosféru k zamrzlému Labi. Určitě tady nejsme naposledy, pod ledem prý je slibná pláž s jemným pískem a nahoře na kopci se někde uprostřed lesa skrývají velké písčité duny.
Více informací: zde

Bobří rezervace

Mrzne, ale jinak je den jak malovaný. Vyrážíme proto poznávat širší okolí Hamburku. Ještě jsme se pořádně nebyli podívat kolem Labe, tak jsme se nasměrovali na Launeburg a Schnakenbek, na 574. kilometr německého toku, kde vysoko nad řeku (až 80 metrů) stoupají břehy Hohes Elbufer.
V chráněných zátokách mimo hlavní proud se začíná dařit bobrům. Podél Labe se začali objevovat, množit a stěhovat celé minulé století, ale až po roce 2000 se usídlili i v okolí Sandkrugu. V říjnu 2004 tady vznikla rezervace s naučnou bobří stezkou.
Bobry jsme nezahlédli, ani jejich doupata, jen některé popadané stromy od nich měly ohlodanou kůru. Zato jsme si užili šífů, co si razily cestu zamrzajícím Labem směrem do Hamburku, hejn kachen, co s hlasitým kejháním létaly ve formacích sem a tam, a vůbec, nádherného lednového odpoledne.

Barolo Brunate-Le Coste 2000

Jako dárek od jednoho obchodního partnera se mi v domácí vinotéce objevil po delší době skutečný klenot, piedmonské Barolo z vinic Le Coste. Protože "sklípek" v kuchyni nad lednicí není zdaleka ideální, a protože jsem hořel až nemístnou zvědavostí, víno jsme otevřeli. I přesto, že by se s klidem mohlo nechat ležet dalších deset let. I když, ono by se taky mohlo rozbít a to by byla skutečně velká škoda.
Škálu vůní, které dovedou hlavu provonět skrz naskrz, ani tóny chutí, které se na patře dlooooouuuze probouzejí k životu, nebudu popisovat. O to už se mnohem lépe a fundovaněji postarali jiní. Je to víno s velkou strukturou, plné a robustní. Granátová barva s rubínovými podtóny. Nápadná vůně s nádechem vanilky, koření a růží. Chuť je plná, suchá a sametová, s velmi dlouhým závěrem na patře. Další informace o oblasti, odrudě a vinicích jsou zde a zde.

Česká školka

Dlouho jsme hledali, jestli je v Hamburku nějaký spolek Čechů nebo česky mluvících lidí. Internet nevracel žádná rozumná vodítka. Až velikou oklikou se k nám dostala informace přes známou pošťačku, ketrá byla v Berlíně na konzulátu a tam dostala kontakt na volné sdružení něměckých Čechů a českých Němců a jejich dětí, kteří dvakrát do měsíce organizují českou školku. Školka představuje asi dvě hodiny, kdy jsou děti pohromadě s čekými učitelkami a rodiče mají volno. A jdou společně do kavárny, nebo po svých.
Přihlásili jsme jak Kláru tak Alici, byť je školka oficiálně až od tří let. Alice měla velký den, protože byla ve "školce" poprvé. Klára by měla být otrkaná, ale právě ona si ještě před začátkem pobrečela, že tam nechce. Příslib Happy Mealu a neokoukané hračky zaujaly obě dvě natolik, že našemu odchodu nevěnovaly pražádnou pozornost.
Kavárnou zněla čeština i němčina, protože řada lidí z téhle party se v němčině cítí přeci jen pevněji v kramflecích. Náš případ, že jsme tady vlastně jen na skok, se zdá být výjimečný. Ostatní tady žijí už roky, žení se, vdávají, rodí děti, a chytají německý přízvuk. Ale je to prima a holky byly nadšené, že tady taky někdo jiný mluví "normálně".

Chateldon Reserva 1999

Cabernet Sauvignon, oblast Penedes, Španělsko. Po nějaké době zase španělské víno, tentokrát nikoliv tradiční Tempranillo, ale solidní Cabernet, oceněný zlatou mj. na International Wine and Spirit Competition.

Vzhled - jiskrné, mahagonové barvy s tóny červené a hnědé
Vůně - intenzivní buket s nádechem vanilky a pepře připomíná, že víno zrálo v dubových sudech. Nepřebíjí však charakteristickou vůni cabernetu, naopak s ní vytváří velmi příjemné aroma.
Chuť - extraktivní a poměrně dlouhé, trochu sametovější díky čtrnáctiměsíčnímu vyzráváni v sudech a poté dvouletém zrání v lahvích. Velmi pitelné.

Dudlíky

Nastává rok, kdy by Alice měla začít chodit do školky a tak se loučíme s dudlíky. Dneska jsme je slavnostně, i když s malým podfukem, darovali rybím miminkám. Chudák Ali si v tu chvíli vůbec neuvědomila, že už je večer nenajde. A je to tady. Z dětského pokoje se teď místo spaní ozývá nářek: "Byby maj, Ali nemá..." a pořád dokola.

Už víc jak týden tady nikdo neviděl slunce. A sníh je nenávratně pryč. Stále jen sychravo a temno, co se pomalu vtírá i do našich nálad...

Guten Rutsch!

Einen guten Rutsch! Tak praví Němec, když přeje hodně štěstí do Nového roku. Ale jen do půlnoci 31. prosince. Pak už je, zdá se, po klouzání. I když je v tuto roční dobu v mírném evropském pásu celkem pravděpodobné, že budou chodníky i ulice zasněžené a smekavé, nemá přání nic společného s veselým sklouznutím (rutschen=klouzat) do nového roku. Rutsch se do němčiny zřejmě dostal oklikou přes hebrejské rosch, původně rosh, což znamená hlava nebo také začátek. Lidé si tak v podstatě navzájem přejí dobrý začátek (nového roku).