Sturmtief Britta

Tak jsme chtěli ukázat rodičům naši oblíbenou pláž u Heligenhafenu. Kromě silného vichru nás čekalo i překvapení na pláži. Ta totiž vypadala úplně jinak než před čtrnácti dny, kdy jsme tam zajeli s Kotkovými. Zřejmě jsme trochu zapomněli na bouři Brittu, která se minulý týden přehnala podél pobřeží Německa, zvedla vody jak Severního moře, Baltu, tak i stav Labe v Hamburku. "Louže" vody na pláži, o které jsme si mysleli, že musí být napršená, očividně dešťová nebyla a navíc se zvětšila do rozměrů menšího jezera. Břehy omývaly kalné vlny, ne sice ukrutně velké, ale přesto největší, jaké jsme kdy u Baltu viděli. Ale to "nejlepší" nás ještě čekalo. Duny byly mořem ukousané dobré dva metry. Bouře, která dokázala na Baltu potopit švédskou kontejnerovou loď, ukázala svoji sílu i tady. Písek z pláže byl i na druhé straně dun a zavalil tam silničku k domům Graswarderu v ptačí rezervaci. V marině vichr vodu vzedmul téměř dva metry nad normál, takže z 50cm zatopila i níže položené domky na břehu. Podle výpovědí lidí v novinách jen málokdo takovou bouři pamatuje.

Linka č. 62

Linka 62 je jedním z "autobusů", co proplouvá po Labi přístavem od Speicherstadtu, kolem Landungsbrücke a rybího trhu, doků, dál po proudu až do Finkenwerderu. Ještě nikdy za celou dobu, co jsme v Hamburku, jsme se takhle hromadně neplavili. Na Sandtor jsme přišli, právě když se k němu řítila jedna z linkových lodí. Vyběhli jsme na horní palubu, kde ale fičel neskutečný vichr a tak většina družstva zalezla do podpalubí. Než jsme dopluli do Neumühlen, měli jsme v hlavě místo mozku jen meluzínu. Hladina Labe stoupala, na parkovišti u břehu měla auta vodu až po prahy, tak jsme šli parkem zpátky jednu zastávku do Dockland, oblasti skladů za rybím trhem. I když, i tady se staví, podobně jako v Hafen City, a některá díla jsou celkem zajímavá, jako například kancelářská budova na Van der Smissen Straße, vyznamenaná Deutscher Stahlbaupreis nebo britskou Leaf Awards. Po kosé stěně budovy vede schodiště až na vršek na veřejnou vyhlídkovou terasu, odkud je krásný rozhled na přístav a břehy podél Labe. Cestou zpět jsme se vylodili na Landungsbrücke, podívali se dolů do starého tunelu pod Labem a nakonec nabrali kurs zpět na Sasel.

Stade

V práci mě pár kolegů a kolegyň navnadilo, že z okolí Hamburku prý ještě stojí za návštěvu malé městečko Stade, které je asi 50 km po proudu Labe na jeho jižní straně. Na návštěvě u nás zrovna byli senioři z Jablonce, velcí fandové Hamburku a tak jsme se v sobotu vydali na jih skrz Speicherstadt a Hafen city, po Kohlbrandbrücke z druhé strany, než jsme po něm zatím vždycky jezdili, a pak ven přes Finkenwerder, kde má montážní a servisní haly Airbus a zrovna tam vedle hangáru parkovala obří třístaosmdesátka, do kraje sadů - das Alte Land, kde schované u Labe se střídají jabloně, třešně, švestky, zahrady se zelím, jahodová políčka, uklizené a načančané Obsthofy jak z katalogu.
Stade, nebo lépe kraj kolem města byl už nejspíš obýván dlouho před Kristem, jak tomu nasvědčují hroby z doby bronzové, později se tady vystřídaly kmeny různých Polabanů, Sasů a Normanů, až v roce 1209 získalo Strade status města. Celá historie v kostce je zde. Původní město je obehnané vodním příkopem a možná díky tomu si zachovalo kompaktní nenarušenou podobu, cihlové a hrázděné domy, uličky, kostely.
Po couračce městem jsme popojeli kousek na východ, kde se mezi pravěkými hroby z bronzové doby schovával poklad. Kromě zajímavých odkrytých dolmenů jsme našli i keš a v ní poklad nevídané kvality...

Lidové tradice a náboženství

Historie Halloweenu a jeho prapůvod v keltských oslavách přelomu (tehdejšího) roku mi připomněla jeden krátký dokument, který se podobně vrtá v dalších křesťanských svátcích. Takže:



MIKULÁŠSKÁ NADÍLKA

Světec jménem Mikuláš žil ve 3.stol.n.l. a do povědomí lidí se dostal tím, že tajně obdaroval tři dcery zadluženého otce, čímž je zachránil před jejich prodejem za dluh. Stal se pak biskupem východořímské říše a tradice nadělování darů od Mikuláše se dostala do Čech ve 13. století (Matouš 7:11).

ŠTĚDRÝ VEČER A VÁNOCE

Původ těchto svátků pochází z pohanského Babylona, kdy se 24. a 25.prosince konaly slavnosti na počest syna královny Aštarote a byly nazývány: „Dny dítěte.“ Ozdobený stromek byl součástí těchto oslav, kdy navečer 24.prosince byl babylonský bůžek Julog vhozen do stromečku a z něho pak padaly dárky bohů, přinášející štěstí lidem v novém roce (Jeremjáš 10:3,4). V Evropě se začaly objevovat vánoční stromky až na počátku 19.století. Dnešní oslava štědrého dne má souvislost s narozením Krista, ale tento čas není možno znát, protože jej Bible nikde neuvádí (Matouš 1:18-25).

MASOPUST

Tyto veselé každoroční oslavy mají svůj původ v pohanském rituálu pro začátek nové etapy úrody země a skončení užívání zásob úrody minulé. Taneční reje jsou pak rituálem vzývání plodivých sil země i uctíváním slunce (Ezechiel 8:16,17). Masky a převleky i označování dalších lidí (saze, vejce) mají určitým způsobem změnit identitu člověka a docílit tím lepšího spojení se s tajemnými silami pro zajištění nové úrody (Ezechiel 13:18,21). Zároveň se i upaluje nebo topí ve vodě figurina coby symbol zimy nebo smrti.

VELIKONOCE

U nás běžný zvyk velikonočních vajíček pochází ze starobabylonského kultu uctívání bohyně a královny nebes Aštarote (1.Samuel 7:3,4). Na její svátek se pekly kulaté koláče se znamením kříže, což bylo babylonské mystické znamení života (Jeremiáš 44:19). Zdobená vajíčka pak byla rekvizitou tohoto pohanského svátku, kdy podle báje spadlo veliké vejce z nebe do řeky Eufratu a z něho se zrodila bohyně Aštarote. Pošlehávání čerstvými pruty, které mohou být i různě spletené (označení "pomlázka" je od slova pomladit), má zajistit přelití posilující životadárné energie stromů, z kterých byly vzaty. Jedná se tak o bezbožné uctívání přírody (Ozeáš 4:13).

Halloween

Abychom si trochu oživili večery a soumrak už o páté odpoledne, abychom si vyzkoušeli něco nového, a aby holkám nebylo líto, že jako jediní nemáme svítící bubáky v "zadýněné" ulici, pořídili jsme parádní dýni, že si doma uděláme Halloween. Ale ještě než nabrousíme nože, trochu nahlédneme do historie tohohle dušičkového svátku.

Behind the name... Halloween, or the Hallow E'en as they call it in Ireland , means All Hallows Eve, or the night before the 'All Hallows', also called 'All Hallowmas', or 'All Saints', or 'All Souls' Day, observed on November 1. In old English the word 'Hallow' meant 'sanctify'. Roman Catholics, Episcopalians and Lutherians used to observe All Hallows Day to honor all Saints in heaven, known or unknown. They used to consider it with all solemnity as one of the most significant observances of the Church year. And Catholics, all and sundry, was obliged to attend Mass. The Romans observed the holiday of Feralia, intended to give rest and peace to the departed. Participants made sacrifices in honor of the dead, offered up prayers for them, and made oblations to them. The festival was celebrated on February 21, the end of the Roman year. In the 7th century, Pope Boniface IV introduced All Saints' Day to replace the pagan festival of the dead. It was observed on May 13. Later, Gregory III changed the date to November 1. The Greek Orthodox Church observes it on the first Sunday after Pentecost. Despite this connection with the Roman Church, the American version of Halloween Day celebration owes its origin to the ancient (pre-Christian) Druidic fire festival called "Samhain", celebrated by the Celts in Scotland, Wales and Ireland. Samhain is pronounced "sow-in", with "sow" rhyming with cow. In Ireland the festival was known as Samhein, or La Samon, the Feast of the Sun. In Scotland, the celebration was known as Hallowe'en. In Welsh it's Nos Galen-gaeof (that is, the Night of the Winter Calends. According to the Irish English dictionary published by the Irish Texts Society: "Samhain, All Hallowtide, the feast of the dead in Pagan and Christian times, signalizing the close of harvest and the initiation of the winter season, lasting till May, during which troops (esp. the Fiann) were quartered. Faeries were imagined as particularly active at this season. From it the half year is reckoned. also called Feile Moingfinne (Snow Goddess).(1) The Scottish Gaelis Dictionary defines it as "Hallowtide. The Feast of All Soula. Sam + Fuin = end of summer."(2) Contrary to the information published by many organizations, there is no archaeological or literary evidence to indicate that Samhain was a deity. The Celtic Gods of the dead were Gwynn ap Nudd for the British, and Arawn for the Welsh. The Irish did not have a "lord of death" as such. Thus most of the customs connected with the Day are remnants of the ancient religious beliefs and rituals, first of the Druids and then transcended amongst the Roman Christians who conquered them.

Takže žádná Amerika, žádný obchodní kalkul, ale echt prastará druidská taškařice. A jak se to má s vydlabanou dýní? Tak to prý byl ve starém Irsku nějaký chasník, Jack se jmenoval, zanámý ožrala a podvodník, a ten přiměl čerta, aby vylezl na strom. Když byl čert nahoře, Jack rychle vyryl do kmenu kříž a měl satanáše v pasti. Pak s ním uzavřel dohodu, že ho pustí, když ho čert přestane pokoušet. Dál se povídá, že když Jack umřel, nepustili ho do nebe kvůli jeho hříchům, ale oni ho nechtěli ani v pekle, protože kdysi napálil čerta. Místo toho mu dali jediný řeřavý uhlík, abymu aspoň trochu svítil na cestu v temnotách. Uhlík vložili do vydlabané řepy, aby vydržel déle žhavý. Původně Irové používali k lampionům řepy a tuříny. Když ale přistěhovalci do Ameriky zjistili, že dýní je tam daleko víc a že se dají lépe zpracovat, rychle se ujaly jako dušičkové lampióny.

Tak jsme si nakreslili, jaký bychom chtěli mít ksichtík, uřízli čepičku a začli z dýně vyvrhávat semínka a další nevábné svinstvo. Naštěstí holky dychtily po tom, aby si dýni mohly vydlabat, a tak jsme jim tu práci s radostí přenechali. Vykrajování šlo tenkým nožem překvapivě dobře a už za pár minut jsme mohli zhasnout světla, zapálit svíčku a kochat se naším výtvorem.

Bad Segeberg

Nedávno jsme zase byli ve Wunderlandu a tam jsme si při pohledu na Bad Segebergský amfiteátr opět připomněli, že jsme se tak nějak tomuhle místu zatím vyhýbali. Jen co ráno přešla bouřka s průtrží mračen, naskákali jsme do auta a vyrazili na sever. Příjezd do Bad Segebergu ještě provázely poslední sluneční paprsky, než je zakryla černočerná hradba mraků. A hned nás pořádně zkropily, ještě pod kopcem Kalkbergem, kam jsme se chstali vydrápat. Je tam totiž několik lákadel. Tak třeba už zmíněný amfiteátr pod vápencovou stěnou, kde se rok co rok celé léto hrají hry podle knížek Karla Maye. Letos byl na programu Vinnetou, poslední výstřel a v hlavní roli zářila indiánská balkánská zombie Gojko Mitič! Pak samotný kopec s vyhlídkami, odkud je vidět celý Bad Segeberg a daleké okolí. A nakonec poměrně nové netopýří středisko Noctalis, kde se dá proniknout do života těhle létajících myší.
I přes pláštěnky jsme zmokli hned pod kopcem, a tak jsme se šli do netopýřího domu usušit. Vyfasovali jsme každý po baterce a hurá do temnot. Noctalis město otevřelo letos v březnu, tak jde o záležitost poměrně novou a je to vidět i na interiéru. Nápaditě a zajímavě tady představují netopýry, jejich bydlení, zimování a vůbec všechno. Kalkberg je v Německu totiž netopýří metropolí, v jeho jeskyních jich hnízdí velká společenství. Kalkberg je také tzv. Earthcache, tj. keš bez pokladu, geologicky zajímavé místo. Dneska už se takové "(ne)poklady" na geocaching.com přidat nedají, ale zato mají svůj vlastní sesterský server waymarking.com, kde jsou souřadnice míst, která jsou něčím zajímavá, ať už jde o bar, kde hraje na klarinet Woody Allen, psí hřbitovy nebo přírodní rarity.
Amfieátr i s westernovou vesnicí byl samozřejmě zavřený a opuštěný, jen dva totemy hlídaly vstupní brány. Lepší pohled na celou scénu jsme měli z vyhlídky na vrcholu Kalkbergu. Kromě věcí na zemi jsme ale viděli i nacucané temné mraky, které se na nás valily, a tak jsme seběhli z kopce zpátky do města, našli to správné parkoviště a nabrali kurs domů do Hamburku.

Stá cache v Billetalu

Podzim naplno rozehrál svoji barevnou hru, vzduch je prosycený vůní listí, byl by hřích zůstat doma. V Billetalu jsme byli naposledy v zimě, navíc je tam spousta cest, kudy jsme nešli, plus nějaké ty neobjevené poklady. Druhá cache na cestě byla naším stým nalezeným pokladem. A nebyl tak úplně zadarmo, schovaný uprostřed řeky Bille na ostrůvku, kam se dalo přejít jen po padlém stromu. Sice mohutném, ale po deštích klouzavém, téměř dva metry nad vodou a bahnem. Klára Spiderman absolutně bez problémů, ještě hrála frajerku. Alici jsem pevně držel za ruku a modlil se, aby nesklouzla, protože bych to nemusel ustát a pak bychom se poroučeli oba. A na závěr Ivča s dvoumetrovým, totálně shnilým klackem, který jí byl jedinou oporou na vrtkavé cestě za pokladem. "Jestli mě budeš fotit, tak s tebou končim!!!", standardní hrozby, ale nemůžu si to nechat ujít. Cache je celá mokrá, nic v ní není, vlastně malá mušlička, kterou si zabírá Alice. Kladina cestou zpátky je ještě humornější, protože je mírně z kopce a tak vypadá o to víc neschůdně. Tak schovávám foťák a raději pomáhám.
Bukové lesy kolem Bille stačily už zem pokrýt vrstvou listí, takže cesty není téměř vidět. Ale vedou zhruba podél řeky a tak se držíme nahoře na břehu a dáváme pozor, aby se Alice nezřítila dolů. U dalšího mostu nacházíme další malou cache a pak se oklikou vracíme zpátky ke konírnám Sachsenwaldau. Dneska je ještě světlo, ale zítra už touhle dobou padne tma a my budeme muset chodit na procházky s baterkami...

Slovní fotbal

Pár večerů jsem pozoroval Ivču, jak nevnímá, nedovolí žádné rušení, jen zběsile kliká na notebooku a příležitostně šťavnatě nadává. Tak mi to samozřejmě nedalo a nenápadně jsem jí pokukoval přes rameno, co ji tak zaměstnává. Prý slovní fotbal. Cha! Slovní fotbal na počítači, to musí být "vzrůšo k popukání". Podle zevních příznaků to ale vypadá na silně návykovou drogu, bez fotbálku nemine večer. "Aspoň jeden zápas...", a už si mne ruce jako karbaník před partičkou mariáše. Samo sebou jsem si to musel vyzkoušet taky, online hry třeba mají něco do sebe. Mají. Mají sílu heroinu, koksu a perníku dohromady. Už si člověk nehraje jen tak s naprogramovaným počítačem, ale s nějakých chasníkem kdovíkde. A tak se v duelech střídají borci s těmi méně nadanými, které já miljuju, protože jen s nimi mám šanci udělat si vrub do pažby... Navíc hra nemá se slovním fotbalem nic společného, je to spíš scrabble načas a na šest kol. A krom toho hry.atlas.cz nabízí piškvorky, šachy, poker a řadu dalších. Ale teď už fakt musím končit, vyzývá mě totiž "degu", moje nejoblíbenější soupeřka...

Na návštěvě v Čechách

Rozhodli jsme se strávit výrazně prodloužený víkend v Čechách. Parta našich přátel už tradičně obsadila Monínec a tak jsme se tam na dva dny taky nastěhovali. Cestou jsme stihli najít dva poklady, jeden přímo v Sedleci, druhý nás zavedl do lesa ke kruhu z menhirů, o kterém jsem nikdy neslyšel a to už na Monínec jezíme nějaký pátek. Holky byly natěšené na koníky v Cunkově, kde spolu s ostatními prcky v sobotu odpoledne obsadili celkem osm sedel a projeli louky a lesy v okolí. Koně, pěší výlet, čerstvý vzduch zajistili hladký průběh ukládání do postele a tak jsme se mohli vesele věnovat klábosení a koštování vín z celého světa.
Budík po třech nocích s minimem spánku nebyl vůbec příjemný, ale museli jsme hned po snídani vyrazit do Raškovic za mamkou, abychom ji po operaci potěšili návštěvou. Světlým bodem časného vstávání byly neuvěřitelné červánky, které se ale velice rychle změnily v šedý ranní opar. V Raškovicích jsme odevzdali naše tři morčata do péče podlažických. Klára na ně začala být alergická a tak nezbylo, než je dát z domu pryč. Takhle je aspoň může navštěvovat a ví, že jsou v dobrých rukou.
Pondělí a úterý se neslo ve znamení doktorů a zubařů. Naštěstí nám vyšel čas navštívit i rodiče v Jablonci, kde jsme snad rok nebyli. A nestačil jsem zírat, co dokážou udělat evropské fondy s dobrými projekty - město rozkvetlo. Dokončená je stavba Eurocentra místo bývalého výstaviště, Dolní náměstí je vydlážděné, s novou studnou a moderní kašnou, kostel svaté Anny, nejstarší jablonecký kostel, rekonstruovaný a otevřený pro veřejnost a výstavy. Všechno jsme si prohlédli po procházce na Dobrou vodu, kde se na rozhledně schovával poklad. Tam jsme umístili posledního norského chrousta, ať se chvíli toulá taky po Čechách. Zkoušeli jsme na louce pouštět draky, ale kombinace nezkušených rukou a nestálého větru byla zárukou nezdaru. Ale aspoň jsme se proběhli.

Heiligenhafen - první podzimní den

Touha vyrazit si ještě jednou k moři nás společně s Rožkovými vytáhla k Baltu, do našeho oblíbeného Heiligenhafenu. Jihovýchodní vítr vál jak teplý fén, takže se dalo koupat, i když teplota vody byla trochu nižší než ideální. S chlapíčky jsme postavili parádní pískovou dráhu pro závody kuliček a pak rozbalili draky. Vlastně to byla premiéra s naším drakem - křídlem, který jsme pořídili v červnu a ještě ho nevyzkoušeli. A zjistili jsme, že je to ohne sranda, drak je citlivý na sebemenší změnu větru nebo pohyb rukou, pořád se nám kroutil a motal šňůry. A o sto metrů dál si dva drakaři náramně užívali se svými křídly. Zřejmě to chce cvičit, cvičit, cvičit...

Heide Park Soltau

Přijeli na návštěvu Rožkovi s chlapíčkama, mimo jiné fandové zábavních parků. Proč ne, řekli jsme si a v práci od kolegů dostal tipy na to nejlepší v okolí Hamburku. Tím byl Heide park u Soltau, někde mezi Hamburkem a Hannoverem. Kromě akčních atrakcí pro dospělé má prý také docela dost věcí pro děti.
Pro návštěvu jsme zvolili pátek a dobře jsme udělali - naše obavy, že se budeme prodírat davem a čekat věky na každý kolotoč, se ukázaly jako naprosto liché. Park volný, na žádnou akci jsme nemuseli čekat víc než pět minut a na leckterých se dalo udělat i pár kol, protože ve frontě nikdo nestál. Krom toho nebe bez mráčků, zkrátka kýč jak bič.
Nejhůř na tom byla Alice. Se svými třemi roky jí byla většina atrakcí zapovězená a tak to většinou oplakala, když viděla ostatní nastupovat do vozíků horských drah, do člunů na kanálech... Snažili jsme se to střídat, abychom se dostali i na bezpečnější kolotoče , vláčky, lodičky, ale těch nebylo tolik.
První velkou atrakcí, a pro mě tou největší, byla jízda na obří horské dráze Colossus. Dřevěná konstrukce, 61° sešup, při kterém vlak nabere stodvacítku a tep, tlak i močák stoupá, kam nemá. Celé dvě minuty téměř bez dechu a se staženým ksichtem... Abych si nemusel nic vyčítat, vyzkoušel jsem buď sám nebo s Kryštofem Rožků všechny dráhy, co se nabízely - lopingovou, bobovou, i sedačkovou, co jsou na ní lildi většinou hlavou dolů a kvílejí a kvílejí...
Postupně jsme obešli téměř veškeré atrakce a z posledních nás museli doslova vyhánět, když v parku o šesté padla a obsluha kolotočů začala své budky nekompromisně zavírat.

Lüneburger Heide

Babí léto jak z katalogu, přes den 25°C, zlaté slunce, vzduch začíná nenápadně vonět po podzimu. Letos jsme si ho ještě moc neužili a tak jsme vyrazili ven, do míst, kde jsme ještě nebyli. Asi šedesát kilometrů na jih od Hamburku začíná rezervace Lüneburger Heide - písky, vřesy, jalovce, pastviny, ovce, koně, a tak... Celá oblast vřesovišť vznikla někdy ve středověku, kdy tehdejší solivary v Lüneburgu kácely a kácely, aby měly, čím topit. Aspoň je dneska na co se dívat. Tu a tam se objeví kopeček, který většinou schovává hrobky z doby bronzové. Je to něco jako britské nebo bretaňské cairny, akorát že jsou schované pod nánosy písku a půdy.
První vycházku jsme začali u Undelohu. Směrem na severovýchod se nacházela jedna multicache, která nás příjemně provedla celkem liduprázdným vřesovištěm s naučnou stezkou. Po obědě jsme podnikli druhý výlet pár set metrů na jih. Tady už měla krajina výrazně osobitý charakter, také lidí jsme potkávali víc, dokonce i koně s kočáry (a s naloženými Helmuty). Druhý poklad se nám ale stále ukazoval asi dvěstě metrů od cesty. A protože jsme byli v rezervaci, nikam mimo pěšinu se nám nechtělo. Tak jsme cache vzdali a udělali si krásný asi pětikilometrový okruh.

Zpátky z dovolené

Využili jsme toho, že je to z Hamburku do Norska blíž než z Prahy, a naplánovali si dovolenou v pronajaté chatě u Samnangerfjordu, nedaleko Bergenu. Celý zápis a výběr fotografií je na http://www.jdemeven.cz/akce/Norsko/index.html.

Tananger

Půl neděle volné ve Stavangeru. Respektive v Tanangeru, což je ostrov hned vedle, sídlí tam naše firma a já se tam ubytoval v pohodovém hotýlku hned u vody. Navíc je krásné počasí a mám v plánu projít pobřeží Tanangeru od jihu na sever a při té příležitosti najít dvě kešky, co se tady skrývají. První je nedaleko, ještě v civilizaci, schovaná mezi zástavbou a pobřežím. Druhá je až na druhém konci ostrova, na jeho severozápadním výběžku. A mezi nimi pár kilometrů balvanů, útesů, ostrůvků, vřesovišť a bažinek. Tu a tam se objeví stezička, aby se po pár desítkách metrů zase ztratila kdoví kde. V trávě a vřesu není vidět, co se skrývá vespod, párkrát jsem si málem vyvrátil kotníky, a tak radši skáču po skalách a útesech jako koza. V jednu chvíli málem vbíhám do obýváku nějakého baráčku postaveného přímo u vody, a za ním několik dalších. Nechce se mi procházet jejich zahradami jako vetřelec a tak podnikám okliku do vnitrozemí. Je delší než jsem čekal, všude narážím na ploty a soukromé pozemky. Nakonec jako Král Šumavy protancuji jednou bažinkou a jsem zase u vůně chaluh, škeblí a vyplavených krabů. Jedno místo s hlubší vodou a hladkými útesy, asi 200m od cíle, je tak lákavé, že shazuju věci a po osvěžení skáču ze skalek jak malej Jarda. Voda je překvapivě teplá, jižní vítr také, a tak si vychutnávám koupání v Severním moři, téměř na 59. rovnoběžce (N 58°57.536', E 5°34.675'). Obcházím lesem hnízdící pár labutí, starý labuťák je na stráži a já nemám nejmenší chuť zkoušet, jestli ten zlý kukuč jenom tak hraje. A pak už je to jen kousek k druhému pokladu, nechávám tam jednu svoji geocoin, uvidíme, kam doputuje. Cestu zpátky volím po pěšinách a silničkách, poskakování už mám dost. Začíná se zatahovat, od jihozápadu se žene temná hradba mraků, do hotelu jsem to stihnul právě včas. Jó, kdyby takhle začínala každá služební cesta...

Vattenfall Cyclassics

Dokonáno, dojeto! V limitu a medaile se mi houpe na krku. "Der Mut!! Odvahu!!" volala na mě jedna stařenka, když jsem se z posledních sil ploužil proti větru hamburským přístavem do Speicherstadtu. Té už naštěstí nebylo potřeba, když do cíle zbývaly čtyři poslední kilometry. Tak nové nohy, kdyby mi radši hodila....
Vattenfall-Cyclassics je pro Hamburg událost. Kombinace cyklistického závodu profi kategorie a tisíců hobíků. Letos bylo podle organizátorů rozděleno 22,000 (!!) startovních míst, a to jen pro amatéry. Nemám sice žádné zkušenosti s podobnými závody, ale musel jsem obdivovat organizaci celé akce. Všechno běželo jak na drátkách, nikde jsem si nevšiml problémů, nikde jsem nebloudil a zbytečně nečekal. A jak to vlastě bylo?

• Čtyři dny před startem se otevřelo aktreditační centrum, kde každý přihlášený borec dostal pytel s instrukcemi, startovním číslem, transpondérem na kolo, energetickými tyčkami a gelíky a novou cyklo lahví. Plus instrukce přímo od pořadatelů.
• Řazení na start bylo rozdělené do 19 zón, celkem to zabralo tři dlouhé ulice, a byli jsme tam v pohodě asi půl hodiny před startem.
• Skupiny postupně startovaly, naše kolem čtvrt na deset, čas se pak počítal až od projetí startovní čárou.

Pořadatelů, policie, hasičů a samozřejmě diváků bylo kolem celé tratě jak naseto. Tempo bylo ze začítku pěkně svižné, ale v balíku jezdců se jelo celkem dobře. Nohy mi začaly tuhnout, až když se peleton roztrhal, resp. když mi většina rychlejších borců ujela, a já se musel potýkat s větrem sám. Bral jsem za vděk každou malou skupinkou, za kterou jsem se mohl zavěsit. Ukázalo se v plné nahotě, že pár mých výletíků s průměrnou rychlostí kolem dvacítky se jako trénink počítat nedá. A spěchat jsem musel, protože informační balíček stanovil minimální rychlost 26km/h. Kdo bude pomalejší, nebude se počítat. Bohužel jsem to zjistil jen tři dny před závodem, v přihlášce tenhle detail nějak chyběl...
Trasa závodu vedla na jih, přes Jesteburg do Holm-Seppensenu a pak zase nahoru přes Buchholz do Hamburku. Celá cesta byla mírně zvlněná, naštěstí bez krpálů. Nakonec největším kopcem byl výjezd na Kohlbrandbrücke na 80. kilometru. Tam se mi dokonce podařilo předjet pár borců zvyklých na hamburské roviny, které výjezd na most shodil ze sedla.
Diváci byli úžasní. V každé vesnici vyvalené lavice s židlemi a místní s pivem v jedné ruce a s řehtačkami, klapadly a zvonci v druhé povzbuzovali ze všech sil, tu a tam i nápoje podávali. V menších městěch jako je Buchholz nebo Jesteburg měli dokonce i chearleaders jako někde v Americe. A dojezd do cíle na Mönkebergstraße byl naprosto jedinečný. Byť jsem byl téměř na chvostu, díky vřavě povzbuzujících davů, zvonění, klapání, tleskání jsem se cítil jako král.
Odevzdat transpondér, převzít medaili, pak dojet metrem na Poppenbüttel a odtud posledních pět kilometrů domů (mimochodem velmi bolestivých, jak se to v nohách rozleželo), a je po všem. Slovy Járy Cimrmana - na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to!
A výsledky?

Čas: 3:39:38
Umístění na stovce bez rozdílu kategorií: 7742 (z 7938)
Umístění na stovce v kategorii Senioři 1: 3105 (z 3172)
Více: http://www.vattenfall-cyclassics.de/ergebnisse/jedermann.php

Cykolvýlet v Segebergském kraji

Aneb "když je to daleko do jižních Čech, najdu si je v Německu". Skutečně, krajina na pomezí Kreis Plön a Kreis Segeberg, asi 50km na severo-severovýchod od Hamburku, na mě dýchla čarem jihočeského kraje kolem Jindřichova Hradce, kde jsem na kole také najezdil desítky kilometrů. Nekonečnou Hamburskou rovinu tady vystřídaly vlny kopečků, ne sice žádných monster, ale tak akorát, aby se člověk mohl těšit, co uvidí za obzorem, až dorazí na vrchol. A k tomu řada menších i větších jezer. Ta zde vznikla už v době ledové, respektive hned po ní, jak ledovce odtávaly, takže v tomhle případě srovnání s třeboňskými rybníky pokulhává. Ale jinak... zlaté lány se střídají s remízky, sem tam voda, sem tam větrník, die norddeutsche Idylle... a navíc téměř bez turistů, narozdíl od bezprostředního okolí Hamurku.

GC v přístavu

Naplnil jsem Garmin řadou kešek poschovávaných porůznu v Hamburském přístavu, od Speicherstadtu až ke Kohlbrandbrücke, a vyrazil. Opět jsem žasl, do jakých míst člověka tyhle schovávačky zavedou. Hamburgský přístav jsem měl v plánu prokřižovat i bez nich, ale poklady tomu přeci jen dají trochu víc šťávy.
A tak jsem navštívil jednu z mála zachovaných (a možná, že i jedinou) původních přístavních kantýn a kafáren "Oberhafenkantine", dnes opět v provozu jako kantýnka, byť památkově chráněná. Skrz Speicherstadt a cache schovanou hned u Kaispeicher A - největšího skladu v této oblasti, na jehož střeše má vyrůst "koruna" pro koncertní sál Hamburské filharmonie, jsem se propracoval do rozestavěného Hafen City, kde už stojí první obytné a kancelářské budovy a fungují první kavárny a restaurace. Hamburg si od tohoto nesmírného stavebního projektu slibuje podstatné oživení jinak hluché východní části přístavu. Mimochodem, až při hledání jsem se dověděl, že celý Speicherstadt stojí na 3,500,000 dubových pilířů zaražených na dvanáct metrů hluboko. Dneska byl odliv a byly vidět. Jsou fakt všude...
Další schovávačky mě provedly změtí ocelových konstrukcí na vedle sebe stojících mostech Freihafen-Elbbrücke a Neue Elbbrücke, nekonečným překladovým nádražím podél Veddeler Damm, až k dopravní webcam cache na Ellerholzbrücke. Svoji fotku se mi sice odchytit podařilo, ale v regulích téhle keše je, že tam musí minimálně dvojice udělat z rukou velké "A", jinak se nález nepočítá. Tak se tam budeme muset vypravit někdy všichni.
Pohled na blížící se Kohlbrandbrücke je dechberoucí. Vypráskal jsem na něj spoustu snímků na starou Minoltu s 300mm objektivem, doufám, že aspoň některé budou za něco stát. Most vede přes takzvané Jižní Labe, tj. jižní větev, která se od toku Labe odděluje před Hamburkem. Severní Labe je to, co protéká podél centra Hamburku. A na soutoku těhle dvou ramen se schovávala keška. Na místě, kam bych se stoprocentně nikdy nevydal. Jmenuje se to tam Ködelhöft, echt jméno, prý nepřložitelné, ale má něco společného se smradem, protože je na konci hubeného poloostrova, kde stojí sklady nějakých plynů a chemikálií. Taky jsem se cestou tam ocitl téměř na dosah nejmodernějšího systému na vykládání obřích kontejnerových lodí, který jede automaticky 24 hodin denně a zvládne toho strašnou spoustu.
Poslední micro cache mě zavedla přímo ke starému tunelu pod Labem, který na druhé straně ústí přímo na Landungsbrücken. Vstup je hned vedle závodů Blohm + Voss, které mimo jiné vlastní několik suchých doků a tradičně opravují nějvětší zaoceánské parníky Queen Mary 1 a 2. Jen jsem si představoval, jak moc bych musel zaklánět hlavu, kdyby tam QM2 zrovna parkovala...