Zdice a Vraní skály

V sobotu ráno jsem s holčičkami odjel do Zdic. Kamarádi tam potřebovali probrat a setřídit věci na letní dětský tábor a já se nabídl, že se odpoledne postarám o děti. Dopoledne se ještě zabavily samy - vysypávali jsme z pytlů mraky oblečků na táborové akce, takže měly obrovský prostor ke zkoušení různých šatů.
Cílem našeho malého výletu byla Vraní skála ve stejnojmenné rezervaci nad Zdicemi. Museli jsme ovšem popojet na kopec autem, jinak by byla cesta příliš dlouhá. Našlapal jsem do Oktávky sedm prcků a vyrazili jsme. Naštěstí to nebylo daleko. Domluvili jsme se, že trio nejstarších dětí půjdou napřed a udělají nám šipkovanou s úkoly. Já zatím chvíli hrál s prcky "Já jsem hloupá teta Běta". Když se všechny vystřídaly, vydali jsme se po stopách starších a cestu nám zpestřovaly všelijaké úkoly. Takže jsme celkem v pohodě došli až pod Vraní skálu. Vědomí, že se někde na skále schovává keška, a taky touha dostat se co nejdřív na vrchol způsobily, že se tým neřiditelným způsobem rozptýlil a všichni lozili jak uměli vzhůru na skálu. Dohlížel jsem na nejmenší a doufal ve spidermanní kvality svěřenců. Nahoře byl nádherný výhled na Křivoklátskou vrchovinu, leč keška nikde a museli jsme zase slézt dolů a traverzovat po skalní římse, než jsme dosáhli kýženého cíle, výměny "zboží", a zejména svačiny. Zpět na normální cestě jsem si oddychl, že mám kritické místo za sebou. Náhle mi před očima skočí parádního tygra Majda Kotková. Když za vřískotu vstává, ukazuje mi podivně vyhnutý malíček. Na čele mi vyrazil studený pot, ale Madla vysvětluje, že si ho umazala od Brumíka.... Nestačím si ani oddychnout, když se odněkud z cesty před námi nese bekot Janičky Šimánků. Taky pád, naštěstí bez krve. Potkáváme dva výletníky. Přejedou pohledem moji partu, pak se kouknou na mě a vypadne z nich jen: "S kym to máte???" Úlevou vydechuji teprve když vcházíme na dvůr u Slezáků a já si můžu nalít poctivou míru Gambáče.
Zatímco my chlapi se splachujeme dvanáctkou, holky se cákají v bazénku s ledovou vodou. Práce je hotová, je čas na zábavu, grilování, kytarky a pohodu. Výhled na neděli kalí jen fakt, že se ukládáme ke spaní kolem čtvrté ráno...
Abychom den nějak rozumně nastartovali, vydáváme se s týmem Kotků za dvěma keškami v bezprostředním okolí Zdic. Je parno jak v prádelně. Za prvním pokladem se musíme prodírat vzrostlou loukou, holkám nejsou pomalu vidět ani hlavy, Anička Kotková alergicky opuchává. Je to však jen přípravka na druhou, schovanou na kopci Knihov. Úzká stezka nás vede hustým lesem, najednou se ale ztrácí a my se musíme vhůru do vrchu doslova probíjet jak v bornejské džungli. Dětem se do nohou zaplétá všudypřítomná svízel, kloužeme po hlíně, pálíme se o kopřivy. "Já tady nechci být!" pobrekává Majda, když se svalí asi tři metry prodkým podrostem. Ale nakonec je keška naše, dolů se jde daleko snáz. Holky mi v autě usínají po několika minutách...

Blaník

Nedělní ráno jak malované, my si navíc pěkně pospali, nálada téměř růžová, nezkazily ji ani úkoly, které jsem s Klárou před výletem dodělával předpokládaje (oprávněně), že večer po příjezdu už na takovou "zábavu" nebude energie. Na parkovišti mezi blanickými kopci jsme proto vystupovali až kolem dvanácté. No nic, zanořili jsme se do lesa a zahájili zteč na Malý Blaník. Všichni plní energie, za chvíli jsme byli na vrcholu a procházeli zákoutími rozpadlé kaple. Kešku o pár desítek metrů bokem jsme našli celkem hned, pohráli si na zloděje a na stráže a pokračovali po červené dál na jihovýchod. Pod kopcem se značená cesta stáčela nevhodným směrem a my to nabrali nezančenou "nábližkou" na severovýchod, kde bychom měli narazit na zelenou. Zprvu slušná lesní cesta se znenadání změnila na bažinu a nám nezbylo, než hledat schůdný terén lesem a držet se azimutu. Když jsme se konečně dobrali zelené značky, Alici došla sťáva a začala nesnesitelně kvičet. Teprve když se ji podařilo přesvědčit, ať si dá krajíc chleba a skutečně ho do sebe nasoukala, nálada se dramaticky zlepšila a my mohli celkem v klidu pokračovat ve stoupání na Velký Blaník. I tady se schovává poklad a už ho tam hledal pár mladých kačerů. Jen co jsme se přidali, mladá slečna ho jako na potvoru hned našla. No nic, aspoň se nemusíme trápit hledáním v moři balvanů. Dáváme do oběhu náš další geocoin, prý ho zkusí udat v Egyptě, uvidíme.


Na rozhlednu vede asi stovka příkrých dřevěných schodů, téměř žebříků. Ivče s Alicí zbělely strachem klouby na rukou a ani rozhled z vrchu jim kuráže nedodal, spíš naopak. Ani Kláru výhledy nenadchly. "Samá řepka", dvěma slovy zhodnotila krajinu kolem. Poslední kus cesty zpátky k parkovišti byl celkem prudký, navíc se spoustou kamenů a kořenů, co se pletly pod nohy. Naše opakované neběhej, pomalu! se míjelo účinkem. Výsledkem bylo, že se Alice dvakrát sklátila a rozšířila svou sbírku odřenin. Celkem kuriozně pak zní její napomínání Kláře: "Neběhej, nebo si natlučeš nos! A pak i držku!!"

Houpačka

Přišlo zakoupené šplhací lano. Jen co jsem posekal zahradu, vytáhl jsem žebřík a provaz zavěsil na silnou větev ořešáku. Teď už zbývá jen udělat sedátko z kulatiny, ale nejdřív budu muset najít pilku, někam jsem ji uklidil...

Dopoledne jsme s holkama vyjeli pro jednu mysterku do Dolních Počernic. Majitel vyhlásil, že jakmile ji najde stý kačer, tak ji zruší, protože se na místě staví golfové hřiště. Já se tam stavoval už v pátek, ale blbě jsem si spočítal souřadnice a pak lozil v poli a v kopřivách. Tentokrát nás skoro celou cestu vedla pěšinka kolem rybníka Martiňáka a poklad Alice hravě našla.

Vjesolyje kartinki

Tentokrát Klárčina vizualizace maminky...

.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.

Hořice

Na tradičním květnovém volejbalovém turnaji jsme letos byli nad očekávání úspěšní, z dvacítky týmů jsme neskončili poslední jako minule, ale na pěkném čtrnáctém místě. Troufám si říct, že zejména díky kvalitním hráčkám, jaké jsme v minulých ročnících postrádali. Téměř nekazily, což se o zbytku družstva vůbec nedá prohlásit. Počasí vyšlo jako zázrakem, celou sobotu nepadla ani kapka, až v noci během společenského programu se prý rozpoutala ukrutná bouřka a slejvák, která ale za zvuků budějovické folkověrokověpankověpopové kapely, jejíž jméno jsem nebyl schopný zachytit natož udržet, zcela zanikla.
Na cestu domů jsem měl naplánovaných hezkých pár kešek, ale bylo tak hnusně, že jsme se v plné protidešťové polní vypravili jen ke dvěma. Zbytek necháme na příští výlet do Jižních Čech.

Jihlavská ZOO

K ránu jsem od bolení v krku skoro mluvit nemohl a tak zatímco celý barák ještě spal, odskočil jsem si na ORL do Thomayerky. Když sloužící doktor nahlédl do mých útrob, jen uznale zabručel a předepsal mi balení nějakých antibiotik. Na velké výletování to tedy nebylo a tak Ivča nadhodila ZOO. Jasně, hurá do Jihlavy! Jen jsem vyměnil v GPSce kokořínské poklady za jihlavské a jeli jsme.
Holky byly neskutečně natěšené, zejména Alici šlo jen velmi těžko udržet v dohledu, pořád se někam hnala za novými objevy. Tu hroch, tam zas lachtani, tady mě zvedni, abych viděla na hady, jé a zezadu volají papoušci, honem k nim... Toulání po ZOO jsem si zpestřoval sbíráním indicií pro kešku, která se v areálu měla schovávat, ale jednu se mi nepodařilo najít a tak jsem si výslednými souřadnicemi nebyl moc jistý. Nepřekvapilo mě tedy, že jsme žádnou kešku nenašli. Snad jindy. Neúspěch jsme si vynahradili cestou domů. Jednu jsme odlovili na nejvyšším bodu dálnice u Větrného Jeníkova a druhou na kouzelném místě soutoku Želivky a Sázavy.

Voděradské bučiny

Úkoly jsme napsali hned po snídani, abychom co nejdřív mohli vyrazit do přírody. Hodil jsem kola holek do kufru a přesunuli se do Jevan, že pojezdíme ve Voděradksých bučinách. První kopec na rozcestí u Jevanské studánky jsme z vlané části vytlačili (zde úžasně skrytá keška, viz první fotka), ale pak holky nasedly, nasadily tempo a mně nezbylo, než za nimi klusat. Výletík se pro mě rázem změnil v kondiční záležitost. Ještě, že jsme cestou měli nějaké poklady, kde jsem mohl vydechnout. Ujeli, ušli a uběhli jsme bezmála dvanáct kilomterů. Příště si radši přibalím i svoje kolo...

Slezina

Každoroční jarní smršť narozenin a svátků právě skončila společnou oslavou s Kašperkovými a se Sedláčkovými z Jablonce. Přišel čas věnovat se jiným aktivitám....



Fotky v plném rozlišení jsou ke stažení zde.

Ten německej doktor

Zřejmě procházím spodní amplitudou křivky mozkové aktivity, zejména co se paměti týče. Začalo to už ve středu, když jsem vyzvedával Alici ze školky. Zapomněl jsem se popídit po veškerých svršcích a tak se stalo, že jsme domů nepřinesli šátek na hlavu. Ve čtvrtek se sháním po kapkách do nosu, co jsem pro Alici vydyndal od doktorky předchozí den. Nikde nic. Pamatuju si, že jsem je nesl z auta, pak výpadek. Hledání bezúspěšné. Nálada klesá. Při luxování se mi přicucne igelitka s cetkama z K70 k hadici, všechno se vysype a voilà! kapičky jsou na světě. Večer si vyndavám cyklodržák na GPSku, abych měl stroj na očích, až v pátek pojedu do práce a zpět. A ráno zase black out, vysypávám batoh (dvakrát), koukám na zaručená místa, bez výsledku. No nic, balim se bez držáku a pospíchám, protože skluz narůstá. V tom zmatku jsem na schodech zapomněl láhev s vodou, ale to bohužel zjišťuji až v Měcholupech, když vyndavám kolo z auta....

Fotografie: William Untermohlen - Descent Into Alzheimer's

Čarodějnice

Dostali jsme hlášku, že jsou od sedmi na hřišti čarodějnice s ohněm. "Nic velkýho, takovej menší táborák pro děti", říkal Roman Hanuš. Ivča byla ještě zaseklá ve šňůrách lufťáků prchajících z Prahy na dlouhý víkend, tak jsem před sedmou sehnal holky a šli jsme. Alice už jako ježibaba vypadala, snad si někde dávala bahenní lázně. Sčuchli jsme se s Hanušovými a s novými sousedy Královými (bydlejí na konci ulice už od Vánoc, ale nějak jsme se míjeli) a společně došli na hřiště. O menším táboráku pro děti mám jiné představy. Na place trůnila hromada dřeva, na ní zhroucená figura baby jagy. Po zážehu se dlouho valil jen mocný dým, který si náramně užívaly děti, slzíce a udíce se v minimální viditelnosti. Jakmile největší zábava pominula, slovo dalo slovo a celá ulice, děti i dospělí, se přesunuli k nám na zahradu, kde jsme si udělali čarodějnický oheň pro sebe. S pivem, vínem, se špekáčky a později večer i s kytarou od sousedů.

Zahradní železnice

Přijela k nám výprava z Podlažic, naše dva dětské krky se rázem rozrostly na osm a v chalupě bylo najednou velmi živo. Slunečné sobotní odpoledne jsme nehodlali strávit doma. Při průzkumu vhodných kešek v okolí jsem se dověděl, že v Horních Chvatlinách nadšenci ze sdružení Posázavský Pacifik vybudovali zahradní železnici a že je náhodou otevřená právě 26. dubna. Poklad hned vedle - skvělá kombinace slibující prima zábavu. Místo jsme našli hladce podle aut zaparkovaných kde se dalo a hned nás uvítala malá průvodčí, která nám procvakla lístky na vlak a podala základní informace, kde se nastupuje a tak. Po zahradě kroužil jeden vláček, na odstavné koleji popojížděl druhý, děti běhaly kolem a předháněly se, kdo se na stanici vecpe do vagónů první. My starší obdivovali nadšení a kumšt, se kterým je železnice vybudovaná. Keška se schovávala hned za plotem pozemku. Když jsme k ní dorazili, akorát jsme narazili na její majitele, co prováděli kontrolu a údržbu. Měli jsme ji tedy bez práce.
Popojeli jsme auty do Toušic a krátkou procházkou se vydali k baroknímu kamennému mostu nad potokem Vavřincem, kde se v minulosti nacházela i středověká tvrz takzvaná Trmalova. Z té vidět mnoho nebylo, ale mostík a peřeje potoka pod ním vytvářely velmi pěkné místo. Poté, co jsme odlovili nedaleký poklad, jsme dojeli na hlavní kutnohorskou silnici a zbývala nám jen závěrečná keška u památníku obětem nacismu nedaleko Ždánic. V Hradešíně na dvorku jsme pak rychle rozdělali oheň na buřty a spálili zase něco roští. Se západem slunce začali odpadat první ospalci, poměrně brzy se pak uložila i celá parta mládeže a my se dočkali zaslouženého oddychu...

Párty

Holky si na dnešek nasmlouvaly kamarádky a kamarády ze sousedství, že se u nás uspořádá narozeninová párty pro tento okruh přátel. Už když nám tuhle novinu oznámily a termín se začal nebezpečně blížit, začali jsme přemýšlet, co pro prcky vlastně uděláme. Nic podobného jsme nikdy nepodnikali, a tak jsem inspiraci zkoušel hledat i na internetu. Nikde nic, ale jeden odkaz mě aspoň velmi pobavil. Nakonec jsem poschovával různě po zahradě sladkosti, že si děcka "zaloví".
Alice, ale hlavně Klárka byly na oslavu velmi natěšené a náležitě si veškerou pozornost užívaly. Spolu s dětmi od Šárů a od Košťálů nejdřív zapadly do pokojíka, kde si všichni hráli s dárky a hračkami našich holek. Hledání sladkých pokladů na zahradě mělo jednu závadu - starší Anetka Košťálová byla rychlá jak vítr a našla víc než polovinu poschováváných sladkostí. Ostatní pak rozpačitě koukali na své dva, tři bonbóny a sušenky...
Později přišli dospěláci a až nás překvapilo jak víno teklo proudem. Když se jednu chvíli řeč stočila na slovník našich ratolestí, Míša Šárová povídá, že za ní tuhle na hřišti přišla naše Klárka s kolem a stěžovala si: "Spadla jsem a natloukla si pipku. Lenka ve škole ale říká PÍČA. To je pěkný slovo! To se mi líbí!!" Nejspíš ale tuší, co je to zač, doma tenhle výraz ještě nepadl...

Den Země na Klepci

Docela dost lidí se chystalo na dnešní Den Země na Klepci, rozhodně všichni naši sousedi, protože tam bude vystupovat za Škvorecou školu Danda a Anetka v pěveckém sboru.
Nám akci do jisté míry opět zpestřila děvčátka, respektive Alice, která si od rána stěžovala na bolení v uchu. Tak jsme se tedy rozhodli, že s ní Ivča pojede do Krče, po operaci raději nic nezanedbáme. Jakmile se to Alice dověděla, popadl ji hysterák, že ji nic nebolí a že chce na Klepec. Ať už je skutečnost jakákoliv, s námi to nepohlo. Když jsem pak s Klárou odcházel, doprovázel nás srdcervoucí ryk. Doktor později jakoukoliv "závadu" vyloučil, že je vše čisté a jak má být (Alice pak připustila, že si bolení vymyslela, a proto tolik řvala, že s námi nemůže. Snad ji to z podobného vymýšlení vyléčilo).
Na Klepci už bylo plno, přišli jsme právě včas, během chvíle zahajovali slavnost vlajkonoši se zástavami okolních obcí. Následovala vystoupení dětí ze Škvorecké i Přišimašské školky a hry, které nastudovali žáci základky ve Škvorci. Naše dvě malé sousedky se ve sboru neztratily. Přestalo poprchávat, zůstalo jen sychravo, místní horolezci se pokusili volně zdolat Slouhu, ale podařilo se to jen jednou cestou, skála byla přeci jen trochu mokrá. Za zpěvu Holubího domu, který pod Slouhou začala produkovat místní kutálka, jsme si pořídili bramboráky a pomalu se odebírali pryč směrem na Hradešín.

Narozeniny

Kláře jsme k narozeninám slíbili kolo a tak jsme v sobotu zajeli do Brodu, že se podíváme, co mají. Váhali jsme mezi dvacítkou a čtyřiadvacítkou. Ta by asi byla praktičtější, ale Klára na ní byla natažená jak žížala a asi by se jí moc dobře nejezdilo. Vzhledem k tomu, že se pak kolo ještě využije pro Alici, jsme se rozhodli pro dvacítku a tak si za pár minut odváděla stříbrného Authora, kterému hned začala říkat "Arabela"... Zajet jsme ho museli hned na parkovišti, zatímco Ivča s Alicí se vrátili koupit zvonek na Aliččino kolo po Klárce.
Odpoledne jsme samozřejmě museli vyjet. Vytáhl jsem holky do lesa a pak po malé slepé asfaltce směrem ke Škvorci. Alice se ale před finálním sjezdem do vsi zašprcla, že se bojí, že prý neumí brzdit, zkrátka se totálně zabejčila. Ovládl jsem se a nezahodil jí kolo daleko do trní. Obrátili jsme a stejnou cestou se vraceli do Hradešína. Pak jsem koukal, že jsme ujeli asi devět kilometrů. Není divu, že večer holky omdlely, než bys řekl švec.
V neděli přijeli děda s babičkou z Přelouče a tak jsme holkám udělali dort a malou oslavu. Aby Alici nebylo líto, že nedostala nové kolo, našla v krabici kolečkové brusle. Kláře pak podarovala starší brusle naše neúnavná zásobitelka kamarádka Mirka. Samosebou jsme se odpoledne vypravili na hřiště, aby si je holky vyzkoušely. Alice s pomocí dědy objela půl hřiště a začala se zouvat, že se ráda vrátí ke svému kolu. Klára se cítila v kramflecích silnější. Jakmile viděla, že se Aličiny brusle uvolnily, hned se do nich soukala, že prý určitě líp jedou. Taky že jo - jen se postavila, měla kopyta nahoře a válela se na zadku. Párkrát jsme ji s dědou na střídačku provedli kolem hřiště, pak už se do boje pustila sama, zřejmě je Klárčina motivace podstatně silnější, než Aliččina. Ta si až do konce vystačila jen s kolem (a i na něm si dokázala dát párkrát kvalitně na kokos).

Spiderman aneb kde se berou prachy

Včera večer jsme si s holkama udělali kino a koukali na posledního Spidermana. Ráno mi Alice vlezla do postele a začala film rozebírat:
A: "A proč byl ten písečný muž zlý?"
H: "Protože kradl peníze."
A: "A proč ho honili policajti?"
H: "Protože jim utekl z vězení. Tam byl, protože kradl."
A: "Ti policajti mu měli říct, aby si šel peníze vzít do bankomatu..."

Vjesolyje kartinki

Magický realismus podle Klárky. Wyeth to zrovna není, přesto ale odkrývá dvě fakta: novou červenou Oktávku, kterou jsem v práci vyměnil za starou bílou, a jméno "Blesk", protože se právě ve škole naučila psát písmeno B.

Andrew Wyeth

Tak jsem po čase opět ocenil sílu odkazů a jejich sdílení v blogách (blozích??), když jsem narazil na amerického malíře Andrewa Wyetha a jeho magický realismus v obrazech.

GC v Pošembeří

Alice by podle doktorů neměla po operaci nic moc dělat, ale trávit celý den domácími pracemi je dost hrozná představa a tak jsem holky vytáhl na nějaké kešky na sever od Českého Brodu. Do kufru jsme hodili jejich kola a hned cestou na druhý poklad k závlahové nádrži jsme je parádně využili. K pokladu to sice bylo pořád mírně do kopce a holky samozřejmě reptaly, ale zato zpátky jsem viděl jen jejich záda. Za třetí keškou na Břístevskou hůru k zřícenine barokní kaple Povýšení Svatého Kříže jsme šli polňačkou a tak jsme kola nechali v autě. Vyškrabali jsme se na vrch direttissimou, našli poklad a pohráli si na Leontýnku a Brtníka z Brtníku. Na stráních hůry už kvetly keře a stromky, stejně jako všude v okolí. Ještě chvíli a začnou kvést ovocné stromy. To teprve bude podívaná.