Narozeniny

Kláře jsme k narozeninám slíbili kolo a tak jsme v sobotu zajeli do Brodu, že se podíváme, co mají. Váhali jsme mezi dvacítkou a čtyřiadvacítkou. Ta by asi byla praktičtější, ale Klára na ní byla natažená jak žížala a asi by se jí moc dobře nejezdilo. Vzhledem k tomu, že se pak kolo ještě využije pro Alici, jsme se rozhodli pro dvacítku a tak si za pár minut odváděla stříbrného Authora, kterému hned začala říkat "Arabela"... Zajet jsme ho museli hned na parkovišti, zatímco Ivča s Alicí se vrátili koupit zvonek na Aliččino kolo po Klárce.
Odpoledne jsme samozřejmě museli vyjet. Vytáhl jsem holky do lesa a pak po malé slepé asfaltce směrem ke Škvorci. Alice se ale před finálním sjezdem do vsi zašprcla, že se bojí, že prý neumí brzdit, zkrátka se totálně zabejčila. Ovládl jsem se a nezahodil jí kolo daleko do trní. Obrátili jsme a stejnou cestou se vraceli do Hradešína. Pak jsem koukal, že jsme ujeli asi devět kilometrů. Není divu, že večer holky omdlely, než bys řekl švec.
V neděli přijeli děda s babičkou z Přelouče a tak jsme holkám udělali dort a malou oslavu. Aby Alici nebylo líto, že nedostala nové kolo, našla v krabici kolečkové brusle. Kláře pak podarovala starší brusle naše neúnavná zásobitelka kamarádka Mirka. Samosebou jsme se odpoledne vypravili na hřiště, aby si je holky vyzkoušely. Alice s pomocí dědy objela půl hřiště a začala se zouvat, že se ráda vrátí ke svému kolu. Klára se cítila v kramflecích silnější. Jakmile viděla, že se Aličiny brusle uvolnily, hned se do nich soukala, že prý určitě líp jedou. Taky že jo - jen se postavila, měla kopyta nahoře a válela se na zadku. Párkrát jsme ji s dědou na střídačku provedli kolem hřiště, pak už se do boje pustila sama, zřejmě je Klárčina motivace podstatně silnější, než Aliččina. Ta si až do konce vystačila jen s kolem (a i na něm si dokázala dát párkrát kvalitně na kokos).