Nedělní ráno jak malované, my si navíc pěkně pospali, nálada téměř růžová, nezkazily ji ani úkoly, které jsem s Klárou před výletem dodělával předpokládaje (oprávněně), že večer po příjezdu už na takovou "zábavu" nebude energie. Na parkovišti mezi blanickými kopci jsme proto vystupovali až kolem dvanácté. No nic, zanořili jsme
se do lesa a zahájili zteč na
Malý Blaník. Všichni plní energie, za chvíli jsme byli na vrcholu a procházeli zákoutími rozpadlé kaple. Kešku o pár desítek metrů bokem jsme našli celkem hned, pohráli si na zloděje a na stráže a pokračovali po červené
dál na jihovýchod. Pod kopcem se značená cesta stáčela nevhodným směrem a my to nabrali nezančenou "nábližkou" na severovýchod, kde bychom měli narazit na zelenou. Zprvu slušná lesní cesta se znenadání změnila na bažinu a nám
nezbylo, než hledat schůdný terén lesem a držet se azimutu. Když jsme se konečně dobrali zelené značky, Alici došla sťáva a začala nesnesitelně kvičet. Teprve když se ji podařilo přesvědčit, ať si dá krajíc chleba
a skutečně ho do sebe nasoukala, nálada se dramaticky zlepšila a my mohli celkem v klidu pokračovat ve stoupání na
Velký Blaník. I tady se schovává poklad a už ho tam hledal pár mladých kačerů. Jen co jsme se přidali, mladá slečna ho jako na potvoru hned našla. No nic, aspoň se nemusíme trápit hledáním v moři balvanů. Dáváme do oběhu náš další geocoin, prý ho zkusí udat v Egyptě, uvidíme.
Na rozhlednu vede asi stovka příkrých dřevěných schodů, téměř žebříků. Ivče s Alicí zbělely strachem klouby na rukou a ani rozhled z vrchu jim kuráže nedodal, spíš naopak. Ani Kláru výhledy nenadchly. "Samá řepka", dvěma slovy zhodnotila krajinu kolem. Poslední kus cesty zpátky k parkovišti byl celkem prudký, navíc se spoustou kamenů a kořenů, co se pletly pod nohy. Naše opakované
neběhej, pomalu! se míjelo účinkem. Výsledkem bylo, že se Alice dvakrát sklátila a rozšířila svou sbírku odřenin. Celkem kuriozně pak zní její napomínání Kláře: "Neběhej, nebo si natlučeš nos! A pak i držku!!"
Nedělní ráno jak malované, my si navíc pěkně pospali, nálada téměř růžová, nezkazily ji ani úkoly, které jsem s Klárou před výletem dodělával předpokládaje (oprávněně), že večer po příjezdu už na takovou "zábavu" nebude energie. Na parkovišti mezi blanickými kopci jsme proto vystupovali až kolem dvanácté. No nic, zanořili jsme 
se do lesa a zahájili zteč na Malý Blaník. Všichni plní energie, za chvíli jsme byli na vrcholu a procházeli zákoutími rozpadlé kaple. Kešku o pár desítek metrů bokem jsme našli celkem hned, pohráli si na zloděje a na stráže a pokračovali po červené 
dál na jihovýchod. Pod kopcem se značená cesta stáčela nevhodným směrem a my to nabrali nezančenou "nábližkou" na severovýchod, kde bychom měli narazit na zelenou. Zprvu slušná lesní cesta se znenadání změnila na bažinu a nám 
nezbylo, než hledat schůdný terén lesem a držet se azimutu. Když jsme se konečně dobrali zelené značky, Alici došla sťáva a začala nesnesitelně kvičet. Teprve když se ji podařilo přesvědčit, ať si dá krajíc chleba 
a skutečně ho do sebe nasoukala, nálada se dramaticky zlepšila a my mohli celkem v klidu pokračovat ve stoupání na Velký Blaník. I tady se schovává poklad a už ho tam hledal pár mladých kačerů. Jen co jsme se přidali, mladá slečna ho jako na potvoru hned našla. No nic, aspoň se nemusíme trápit hledáním v moři balvanů. Dáváme do oběhu náš další geocoin, prý ho zkusí udat v Egyptě, uvidíme.
Na rozhlednu vede asi stovka příkrých dřevěných schodů, téměř žebříků. Ivče s Alicí zbělely strachem klouby na rukou a ani rozhled z vrchu jim kuráže nedodal, spíš naopak. Ani Kláru výhledy nenadchly. "Samá řepka", dvěma slovy zhodnotila krajinu kolem. Poslední kus cesty zpátky k parkovišti byl celkem prudký, navíc se spoustou kamenů a kořenů, co se pletly pod nohy. Naše opakované neběhej, pomalu! se míjelo účinkem. Výsledkem bylo, že se Alice dvakrát sklátila a rozšířila svou sbírku odřenin. Celkem kuriozně pak zní její napomínání Kláře: "Neběhej, nebo si natlučeš nos! A pak i držku!!"
Žádné komentáře:
Okomentovat