Voděradské bučiny

Úkoly jsme napsali hned po snídani, abychom co nejdřív mohli vyrazit do přírody. Hodil jsem kola holek do kufru a přesunuli se do Jevan, že pojezdíme ve Voděradksých bučinách. První kopec na rozcestí u Jevanské studánky jsme z vlané části vytlačili (zde úžasně skrytá keška, viz první fotka), ale pak holky nasedly, nasadily tempo a mně nezbylo, než za nimi klusat. Výletík se pro mě rázem změnil v kondiční záležitost. Ještě, že jsme cestou měli nějaké poklady, kde jsem mohl vydechnout. Ujeli, ušli a uběhli jsme bezmála dvanáct kilomterů. Příště si radši přibalím i svoje kolo...

Slezina

Každoroční jarní smršť narozenin a svátků právě skončila společnou oslavou s Kašperkovými a se Sedláčkovými z Jablonce. Přišel čas věnovat se jiným aktivitám....



Fotky v plném rozlišení jsou ke stažení zde.

Ten německej doktor

Zřejmě procházím spodní amplitudou křivky mozkové aktivity, zejména co se paměti týče. Začalo to už ve středu, když jsem vyzvedával Alici ze školky. Zapomněl jsem se popídit po veškerých svršcích a tak se stalo, že jsme domů nepřinesli šátek na hlavu. Ve čtvrtek se sháním po kapkách do nosu, co jsem pro Alici vydyndal od doktorky předchozí den. Nikde nic. Pamatuju si, že jsem je nesl z auta, pak výpadek. Hledání bezúspěšné. Nálada klesá. Při luxování se mi přicucne igelitka s cetkama z K70 k hadici, všechno se vysype a voilà! kapičky jsou na světě. Večer si vyndavám cyklodržák na GPSku, abych měl stroj na očích, až v pátek pojedu do práce a zpět. A ráno zase black out, vysypávám batoh (dvakrát), koukám na zaručená místa, bez výsledku. No nic, balim se bez držáku a pospíchám, protože skluz narůstá. V tom zmatku jsem na schodech zapomněl láhev s vodou, ale to bohužel zjišťuji až v Měcholupech, když vyndavám kolo z auta....

Fotografie: William Untermohlen - Descent Into Alzheimer's

Čarodějnice

Dostali jsme hlášku, že jsou od sedmi na hřišti čarodějnice s ohněm. "Nic velkýho, takovej menší táborák pro děti", říkal Roman Hanuš. Ivča byla ještě zaseklá ve šňůrách lufťáků prchajících z Prahy na dlouhý víkend, tak jsem před sedmou sehnal holky a šli jsme. Alice už jako ježibaba vypadala, snad si někde dávala bahenní lázně. Sčuchli jsme se s Hanušovými a s novými sousedy Královými (bydlejí na konci ulice už od Vánoc, ale nějak jsme se míjeli) a společně došli na hřiště. O menším táboráku pro děti mám jiné představy. Na place trůnila hromada dřeva, na ní zhroucená figura baby jagy. Po zážehu se dlouho valil jen mocný dým, který si náramně užívaly děti, slzíce a udíce se v minimální viditelnosti. Jakmile největší zábava pominula, slovo dalo slovo a celá ulice, děti i dospělí, se přesunuli k nám na zahradu, kde jsme si udělali čarodějnický oheň pro sebe. S pivem, vínem, se špekáčky a později večer i s kytarou od sousedů.

Zahradní železnice

Přijela k nám výprava z Podlažic, naše dva dětské krky se rázem rozrostly na osm a v chalupě bylo najednou velmi živo. Slunečné sobotní odpoledne jsme nehodlali strávit doma. Při průzkumu vhodných kešek v okolí jsem se dověděl, že v Horních Chvatlinách nadšenci ze sdružení Posázavský Pacifik vybudovali zahradní železnici a že je náhodou otevřená právě 26. dubna. Poklad hned vedle - skvělá kombinace slibující prima zábavu. Místo jsme našli hladce podle aut zaparkovaných kde se dalo a hned nás uvítala malá průvodčí, která nám procvakla lístky na vlak a podala základní informace, kde se nastupuje a tak. Po zahradě kroužil jeden vláček, na odstavné koleji popojížděl druhý, děti běhaly kolem a předháněly se, kdo se na stanici vecpe do vagónů první. My starší obdivovali nadšení a kumšt, se kterým je železnice vybudovaná. Keška se schovávala hned za plotem pozemku. Když jsme k ní dorazili, akorát jsme narazili na její majitele, co prováděli kontrolu a údržbu. Měli jsme ji tedy bez práce.
Popojeli jsme auty do Toušic a krátkou procházkou se vydali k baroknímu kamennému mostu nad potokem Vavřincem, kde se v minulosti nacházela i středověká tvrz takzvaná Trmalova. Z té vidět mnoho nebylo, ale mostík a peřeje potoka pod ním vytvářely velmi pěkné místo. Poté, co jsme odlovili nedaleký poklad, jsme dojeli na hlavní kutnohorskou silnici a zbývala nám jen závěrečná keška u památníku obětem nacismu nedaleko Ždánic. V Hradešíně na dvorku jsme pak rychle rozdělali oheň na buřty a spálili zase něco roští. Se západem slunce začali odpadat první ospalci, poměrně brzy se pak uložila i celá parta mládeže a my se dočkali zaslouženého oddychu...

Párty

Holky si na dnešek nasmlouvaly kamarádky a kamarády ze sousedství, že se u nás uspořádá narozeninová párty pro tento okruh přátel. Už když nám tuhle novinu oznámily a termín se začal nebezpečně blížit, začali jsme přemýšlet, co pro prcky vlastně uděláme. Nic podobného jsme nikdy nepodnikali, a tak jsem inspiraci zkoušel hledat i na internetu. Nikde nic, ale jeden odkaz mě aspoň velmi pobavil. Nakonec jsem poschovával různě po zahradě sladkosti, že si děcka "zaloví".
Alice, ale hlavně Klárka byly na oslavu velmi natěšené a náležitě si veškerou pozornost užívaly. Spolu s dětmi od Šárů a od Košťálů nejdřív zapadly do pokojíka, kde si všichni hráli s dárky a hračkami našich holek. Hledání sladkých pokladů na zahradě mělo jednu závadu - starší Anetka Košťálová byla rychlá jak vítr a našla víc než polovinu poschováváných sladkostí. Ostatní pak rozpačitě koukali na své dva, tři bonbóny a sušenky...
Později přišli dospěláci a až nás překvapilo jak víno teklo proudem. Když se jednu chvíli řeč stočila na slovník našich ratolestí, Míša Šárová povídá, že za ní tuhle na hřišti přišla naše Klárka s kolem a stěžovala si: "Spadla jsem a natloukla si pipku. Lenka ve škole ale říká PÍČA. To je pěkný slovo! To se mi líbí!!" Nejspíš ale tuší, co je to zač, doma tenhle výraz ještě nepadl...

Den Země na Klepci

Docela dost lidí se chystalo na dnešní Den Země na Klepci, rozhodně všichni naši sousedi, protože tam bude vystupovat za Škvorecou školu Danda a Anetka v pěveckém sboru.
Nám akci do jisté míry opět zpestřila děvčátka, respektive Alice, která si od rána stěžovala na bolení v uchu. Tak jsme se tedy rozhodli, že s ní Ivča pojede do Krče, po operaci raději nic nezanedbáme. Jakmile se to Alice dověděla, popadl ji hysterák, že ji nic nebolí a že chce na Klepec. Ať už je skutečnost jakákoliv, s námi to nepohlo. Když jsem pak s Klárou odcházel, doprovázel nás srdcervoucí ryk. Doktor později jakoukoliv "závadu" vyloučil, že je vše čisté a jak má být (Alice pak připustila, že si bolení vymyslela, a proto tolik řvala, že s námi nemůže. Snad ji to z podobného vymýšlení vyléčilo).
Na Klepci už bylo plno, přišli jsme právě včas, během chvíle zahajovali slavnost vlajkonoši se zástavami okolních obcí. Následovala vystoupení dětí ze Škvorecké i Přišimašské školky a hry, které nastudovali žáci základky ve Škvorci. Naše dvě malé sousedky se ve sboru neztratily. Přestalo poprchávat, zůstalo jen sychravo, místní horolezci se pokusili volně zdolat Slouhu, ale podařilo se to jen jednou cestou, skála byla přeci jen trochu mokrá. Za zpěvu Holubího domu, který pod Slouhou začala produkovat místní kutálka, jsme si pořídili bramboráky a pomalu se odebírali pryč směrem na Hradešín.

Narozeniny

Kláře jsme k narozeninám slíbili kolo a tak jsme v sobotu zajeli do Brodu, že se podíváme, co mají. Váhali jsme mezi dvacítkou a čtyřiadvacítkou. Ta by asi byla praktičtější, ale Klára na ní byla natažená jak žížala a asi by se jí moc dobře nejezdilo. Vzhledem k tomu, že se pak kolo ještě využije pro Alici, jsme se rozhodli pro dvacítku a tak si za pár minut odváděla stříbrného Authora, kterému hned začala říkat "Arabela"... Zajet jsme ho museli hned na parkovišti, zatímco Ivča s Alicí se vrátili koupit zvonek na Aliččino kolo po Klárce.
Odpoledne jsme samozřejmě museli vyjet. Vytáhl jsem holky do lesa a pak po malé slepé asfaltce směrem ke Škvorci. Alice se ale před finálním sjezdem do vsi zašprcla, že se bojí, že prý neumí brzdit, zkrátka se totálně zabejčila. Ovládl jsem se a nezahodil jí kolo daleko do trní. Obrátili jsme a stejnou cestou se vraceli do Hradešína. Pak jsem koukal, že jsme ujeli asi devět kilometrů. Není divu, že večer holky omdlely, než bys řekl švec.
V neděli přijeli děda s babičkou z Přelouče a tak jsme holkám udělali dort a malou oslavu. Aby Alici nebylo líto, že nedostala nové kolo, našla v krabici kolečkové brusle. Kláře pak podarovala starší brusle naše neúnavná zásobitelka kamarádka Mirka. Samosebou jsme se odpoledne vypravili na hřiště, aby si je holky vyzkoušely. Alice s pomocí dědy objela půl hřiště a začala se zouvat, že se ráda vrátí ke svému kolu. Klára se cítila v kramflecích silnější. Jakmile viděla, že se Aličiny brusle uvolnily, hned se do nich soukala, že prý určitě líp jedou. Taky že jo - jen se postavila, měla kopyta nahoře a válela se na zadku. Párkrát jsme ji s dědou na střídačku provedli kolem hřiště, pak už se do boje pustila sama, zřejmě je Klárčina motivace podstatně silnější, než Aliččina. Ta si až do konce vystačila jen s kolem (a i na něm si dokázala dát párkrát kvalitně na kokos).

Spiderman aneb kde se berou prachy

Včera večer jsme si s holkama udělali kino a koukali na posledního Spidermana. Ráno mi Alice vlezla do postele a začala film rozebírat:
A: "A proč byl ten písečný muž zlý?"
H: "Protože kradl peníze."
A: "A proč ho honili policajti?"
H: "Protože jim utekl z vězení. Tam byl, protože kradl."
A: "Ti policajti mu měli říct, aby si šel peníze vzít do bankomatu..."

Vjesolyje kartinki

Magický realismus podle Klárky. Wyeth to zrovna není, přesto ale odkrývá dvě fakta: novou červenou Oktávku, kterou jsem v práci vyměnil za starou bílou, a jméno "Blesk", protože se právě ve škole naučila psát písmeno B.

Andrew Wyeth

Tak jsem po čase opět ocenil sílu odkazů a jejich sdílení v blogách (blozích??), když jsem narazil na amerického malíře Andrewa Wyetha a jeho magický realismus v obrazech.

GC v Pošembeří

Alice by podle doktorů neměla po operaci nic moc dělat, ale trávit celý den domácími pracemi je dost hrozná představa a tak jsem holky vytáhl na nějaké kešky na sever od Českého Brodu. Do kufru jsme hodili jejich kola a hned cestou na druhý poklad k závlahové nádrži jsme je parádně využili. K pokladu to sice bylo pořád mírně do kopce a holky samozřejmě reptaly, ale zato zpátky jsem viděl jen jejich záda. Za třetí keškou na Břístevskou hůru k zřícenine barokní kaple Povýšení Svatého Kříže jsme šli polňačkou a tak jsme kola nechali v autě. Vyškrabali jsme se na vrch direttissimou, našli poklad a pohráli si na Leontýnku a Brtníka z Brtníku. Na stráních hůry už kvetly keře a stromky, stejně jako všude v okolí. Ještě chvíli a začnou kvést ovocné stromy. To teprve bude podívaná.

Jarní víkend

Tenhle víkend se nesl ve jménu odvážných plánů s mírnými výsledky. Rozložené šatní skříně nás v ložnici straší už dva týdny a nyní došlo na jejich dokončení. Opět si nemůžu vynachválit téměř primitivní způsob, s jakým montáže nábytku řeší Ikea. K ruce mi navíc byly i obě holčičky, které jen dychtily po tom, aby si mohly zatlouct nějaký ten hřebík. Toho jsem jim naštěstí mohl dopřát vrchovatě. Korpusy stojí, ale to je asi tak všechno. Odpoledne přijíždějí Miloš s Dančou, která naši chalupu ještě neviděla. Milá návštěva se protáhne až do večerních hodin, padne pár lahví vína, a po jejich oddjezdu jsme naprosto vyřazení z provozu.
Nedělní počasí je tak krásné, že domácí práce odkládáme. Radši provedu generálku kol, abychom byli připravení na cyklistickou sezónu. Pak mám v plánu řadu venkovních prací. Ale naše kontrolní cyklo vyjížďka končí na hřišti, kde se na inlajnech prohánějí děti od sousedů. Brusle Kláru i Alici okouzlily, musely si je hned během odpoledne vyzkoušet. Alice byla víc na zadku než na nohou a raději se rychle vrátila ke kolu, Klára poctivě několikrát hřiště obkroužila.
Všechny děti s pak slezly u nás, aby si na ohni opekly špekáčky, načež zase nasedly na kola a zmizely někde v ulici. U ohně je vystřídali sousedé Martin s Míšou a tak jsme si otevřeli Plzničku a povídali. Změna na letní čas nás trochu zaskočila, když jsme najednou zjistili, že je skoro půl osmé a to ještě máme dělat zbytek úkolů. Zahradní práce se tak odkládají na nějaký další z víkendů...

Velikonoce

Letos se po dlouhé době Monínec nekonal. Díky časnému termínu Velikonoc bylo pár lidí ještě někde na horách, ostatním se nechtělo, takže jsme se připravili, že je strávíme na domácí půdě. Nicméně jsme se v neděli odpoledne slezli u Puldů, deset dospěláků, deset dětí, abychom poklábosili a tak. Děti se báječně zabavily samy, byť to nebylo úplně v tichosti (některé hračky v Puldovic držení byly nejen velmi populární, ale taky dost hlučné).
My z Černošic odjeli kolem desáté, abychom byli doma v pondělí ráno, protože se dala očekávat vesnická koleda. Taky že jo. První se k nám dobýval Roman Hanuš, aby pak pokračoval dál do vesnice. A následovali další. Alice stávkovala a nikomu se ani neukázala, držela se svého přesvědčení: "Já nechci, aby mě pomlázkou pomlátili!". Dokonce nechtěla jít s Klárou a se mnou na koledu a dalo to hodně přemlouvání, než si oblékla bundu, vzala do ruky košíček a vyrazila ze dveří. Obešli jsme sousedy u nás v ulici a vykoledovali něco vajíček a čokoládových dobrot. Když jsme se vrátili domů, z naší zásoby pro koledníky nezbývalo mnoho. Aspoň že jsme se s barvením nedřeli nadarmo - zjistili jsme, že umělé barvy moc nefungují a že příští rok musíme vyzkoušet metody přírodní.

Narozeniny

Podle holek jsem už konečně věkem "dohonil naši maminku". A taková legrace se musí oslavit. Začali jsme v kolodějské pizzerii a po obědě se provětrali procházkou po dvou místních keškách. Zejména sympatická multinka nás provedla po hezkých koutech téhle části Prahy.
Doma došlo na přání. Každá z holčiček měla svou vlastní produkci. Klárka pečlivě ozdobila sedmikráskami a stuhou brousek na kosu, co našla v kůlně. Aby balení dárku vylepšila, zavázala to celé do kapesníku, na první pohled snad použitého. Alice tvořila obrázek. Naše rodina v modrém. Na Ivčinu připomínku, že by mohla přidat nějaké barvy, vzala žlutou, přílípla sluníčko a basta, finito, nikdo ji nebude kecat do uměleckého záměru.

Architekt

Mažu z práce o hodinu dřív, abych byl doma, až přijede architekt s návrhem na přestavbu. Jenže u domovních dveří zjišťuji, že jsem si nejspíš zapomněl klíče doma v druhém batohu... Asi budu muset vzít Herr architekta do hospody na jedno. Čekání si krátím štípáním dřeva. Ještě před architektem přijíždí od zubaře Ivča s Klárkou. Pivo se nekoná.
Pan Truneček rozkládá výkresy dnešního stavu a jeho nové návrhy. Začíná schodištěm do patra, které se mu zdá příliš strmé. Navrhuje prodloužení do dnešního zádveří, z něj udělat součást sednice a zádveří vybudovat tam, kde jsou dneska schody ke vchodu. Docela se nám to zamlouvá. Vršek se nám taky na první pohled líbí. Prostor pro dva větší vikýře na obou stranách střechy, čtyři místnosti, velká koupelna, otevřená podesta pro pracovní stůl... už si to malujeme.

Na pruty

Vyrazili jsme na pruty.Vrbové. Na pomlázku. Kolem Hradešína jsem si žádných vrb nikdy nevšiml, tak jsme vzali auto, že popojedeme. Projeli jsme pár okolních vesnic, projeli jsme kilometry podél říčky Šembery, nikde nic. Pak už holky usnuly a my dál brázdili vesnice a cesty na východ od Hradešína. Ještě že je odevšad vidět vysílač Liblice, sloužil líp než kompas. Zachránila nás až obec Žabonosy, kde jsem u rybníka zahlédl jedinou zelenou vrbku. Dohrabali jsme se k ní po zarostlé hrázi a překvapivě z ní ještě nebyla odřezaná ani větvička. Mohli jsme si tedy vybírat a zpátky jsme si nesli šestnáct nádherných prutů.

Zastavili jsme ve Škvorci, že si dojdeme pro poklad, který tady nedávno někdo založil. Je asi kilometr daleko, došli jsme k ní pohodlně po žluté značce. Keška je na místě, kde se mezi čtyřmi obrovskými lípami nachází socha Svatého Donáta z půlky 18. století. Než jsem se stačil rozkoukat, klesla Klára na kolena a začala se modlit. Za chvíli se vedle ní zhroutila Alice, že se přidá. "Musíš mít ruce stisknutý tahle před sebou! Jako ty se modlej Čínani!" peskovala Alici Klára. Kam na to chodí a za co se vlastně modlí jsem radši nezjišťoval...

Březnové lyžování

Holky mají prázdniny a já se urval na dva dny z práce, abychom si mohli zajet do Jablonce a vyzkoušet, jestli se ještě dá lyžovat na Severáku. Internetová stránka hlásila, že dětská louka je v provozu, a tak jsme se na ní po deváté dobatolili, já po šesti letech znovu na sjezdovkách. Trochu jsem podcenil tempo, s jakým budeme svah zdolávat, a za hodinu jsme byli bez jízdenek. Po dvaceti jízdách jsme toho měli akorát a holky už se ukrutně těšily na slíbené krokety v Arnice.
Abychom celé odpoledne nestrávili zavření doma, podnikli jsme aspoň malou procházku po Jablonci, při které jsme odlovili dvě kešky. Jednu přímo u budovy soudu, která připomíná doby, kdy v Jablonci fungovaly tramvaje, a druhá schovaná vysoko ve zdi pod kostelem a Horním náměstí. Obě byly velmi malé, musel jsem holkám slíbit, že se v pátek podíváme do lesa, jestli se tam nenajdou vetší piksly.
Ačkoliv Ivča volala, že je v Praze azur, páteční ráno bylo v Jizerkách zatažené, mlhavé, ba mrholivé. I tak mě holky vytáhly na další dvacítku jízd a já pro změnu je na výlet k přehradě. To už se naštěstí obloha vybrala a my se mohli vyhřívat na sluníčku. Tajemný pařez nad přehradou nás vyhnal na kopec u hráze mezi druhou a třetí přehradou a pak jsme se vyškrabali na vrcholek lyžařského kolečka nad Břízkami, kde se u zatopeného lomu schovával poklad druhý. V obou spousta věcí na výměnu, takže si holky (zejména Kašperkovic) přišly na své.

Návrat Teletubbies

Na návštěvě u Machálků se Alici podařilo ukořistit kazetu s Teletubbies. Pořad pro mimina se po velmi dlouhé odmlce stal opět naprostým hitem. Alespoň pro dnešní odpoledne. Protože ale Klára musela dělat věci do školy, nasadili jsme Alici sluchátka, aby ji televize nerušila. To jsme si dali. I normálně hlasově "nadaná" Alice se proměnila v Pepina na druhou. Smích, komentáře a otázky vyřvávané se sluchátky na uších nešlo ignorovat a snaha o klid pro domácí úkoly skončila naprostým fiaskem...

Hádanky

Cesty autem začínají být docela legrace. Holky se neustále dožadují, že budeme hrát hádanky typu "myslím si zvíře" a pak se otázkami na ano/ne pídit po odpovědi. A tak občas dochází k humorům jako tenhle:
K: "Má to víc než čtyři nohy?"
T: "Ano"
K: "Má to šest nohou?"
T: "Ano"
A: (Pepinovským hlasem) "Ovečka!!!"
M: "Ali, copak má ovečka šest nohou??"
A: "Vlastně né, pět!!!"
...

Zelené morče

V sobotu večer jsme zjistili, že jedno morče je celé zelené od nějakého fixu. Ruce holek taky. Křížovým výslechem jsme nedosáhli ničeho, Fučík by se od nich mohl učit. Indicie se objevila až ráno. Alice přišla, zacloumala naší postelí a dožadovala se nějaké blbosti. Odpálkovali jsme ji, ať se nejdřív holky domluvějí, kdo to Pepíka počmáral. Z kuchyně jsme pak zaslechli:
A: hmmm hmmm, lalalaaaa (zpěv)
K: Tak co řikali?
A: (nezúčastněně) Nic.....
:o)