GC v přístavu

Naplnil jsem Garmin řadou kešek poschovávaných porůznu v Hamburském přístavu, od Speicherstadtu až ke Kohlbrandbrücke, a vyrazil. Opět jsem žasl, do jakých míst člověka tyhle schovávačky zavedou. Hamburgský přístav jsem měl v plánu prokřižovat i bez nich, ale poklady tomu přeci jen dají trochu víc šťávy.
A tak jsem navštívil jednu z mála zachovaných (a možná, že i jedinou) původních přístavních kantýn a kafáren "Oberhafenkantine", dnes opět v provozu jako kantýnka, byť památkově chráněná. Skrz Speicherstadt a cache schovanou hned u Kaispeicher A - největšího skladu v této oblasti, na jehož střeše má vyrůst "koruna" pro koncertní sál Hamburské filharmonie, jsem se propracoval do rozestavěného Hafen City, kde už stojí první obytné a kancelářské budovy a fungují první kavárny a restaurace. Hamburg si od tohoto nesmírného stavebního projektu slibuje podstatné oživení jinak hluché východní části přístavu. Mimochodem, až při hledání jsem se dověděl, že celý Speicherstadt stojí na 3,500,000 dubových pilířů zaražených na dvanáct metrů hluboko. Dneska byl odliv a byly vidět. Jsou fakt všude...
Další schovávačky mě provedly změtí ocelových konstrukcí na vedle sebe stojících mostech Freihafen-Elbbrücke a Neue Elbbrücke, nekonečným překladovým nádražím podél Veddeler Damm, až k dopravní webcam cache na Ellerholzbrücke. Svoji fotku se mi sice odchytit podařilo, ale v regulích téhle keše je, že tam musí minimálně dvojice udělat z rukou velké "A", jinak se nález nepočítá. Tak se tam budeme muset vypravit někdy všichni.
Pohled na blížící se Kohlbrandbrücke je dechberoucí. Vypráskal jsem na něj spoustu snímků na starou Minoltu s 300mm objektivem, doufám, že aspoň některé budou za něco stát. Most vede přes takzvané Jižní Labe, tj. jižní větev, která se od toku Labe odděluje před Hamburkem. Severní Labe je to, co protéká podél centra Hamburku. A na soutoku těhle dvou ramen se schovávala keška. Na místě, kam bych se stoprocentně nikdy nevydal. Jmenuje se to tam Ködelhöft, echt jméno, prý nepřložitelné, ale má něco společného se smradem, protože je na konci hubeného poloostrova, kde stojí sklady nějakých plynů a chemikálií. Taky jsem se cestou tam ocitl téměř na dosah nejmodernějšího systému na vykládání obřích kontejnerových lodí, který jede automaticky 24 hodin denně a zvládne toho strašnou spoustu.
Poslední micro cache mě zavedla přímo ke starému tunelu pod Labem, který na druhé straně ústí přímo na Landungsbrücken. Vstup je hned vedle závodů Blohm + Voss, které mimo jiné vlastní několik suchých doků a tradičně opravují nějvětší zaoceánské parníky Queen Mary 1 a 2. Jen jsem si představoval, jak moc bych musel zaklánět hlavu, kdyby tam QM2 zrovna parkovala...

Kielerwoche - plachtění

Letos se mi podařilo rozvrhnout si práci tak, abych se mohl na den "ulejt" a odjet na plachetnici do Kielu, na akci, kterou pro své partnery už poněkolikáté pořádá Wincor-Nixdorf.

Kielerwoche je největší regatou a plachtařskou událostí na světě, a současně také největším letním festivalem v severní Evropě. Logo letošního ročníku poměrně dobře vystihuje, co je tady nejvíc k vidění - plachty a plachetnice všech velikostí a tvarů, od nejmenších žákovských "kachniček", přes zaoceánské sportovní plachetnice až trojstěžňové škunery, brigy a bárky.
A na jednom takové škuneru jménem Albert Johannes jsme vypluli z Kielského přístavu. Žádné hučení dieslu, žádný kouř a smrad. S první napnutou gaflovou plachtou se najednou začal břeh vzdalovat a my pomalu a potichu klouzali po Kielském zálivu pryč, kolem vojenského přístaviště Tirpitz, a pak rychleji, když plachet přibývalo, až jsme propluli kolem Bülkského majáku na severní straně zálivu, a byli jsme na moři.
A sami jsme rozhodně nebyli. Kolem nás se to hemžilo dalšími plachetnicemi. Na různých místech, většinou dál od nás, kde se právě konaly závody, bylo vidět roje bílých plachet jak hejna racků. A do toho všeho přišel ještě běžný provoz - remorkéry, šífy, trajekty, vojenské hlídkové motoráky a vrtulníky, aby nezůstalo jen u vody.
Naši námořníci nás zaměstnávali - tahat lana, napínat plachty, povolovat, uvazovat na vazáky, křižovat ráhna, motat a uklízet lana (zejména tahle poslední činnost se mi dařila a často jsem za odměnu mohl smotat leccos od přídi k zádi).
V závěru byla paluba celkem prázdná, naprostá většina se vytratila sledovat zápas Německa s Ekvádorem, a na palubu se zezdola nesly jen hromadné vzdechy (tj. neproměněné šance) a čas od času taky neomylný signál, že Helmuti skórovali.
Cestou domů jsem si udělal pár zastávek a připsal si na účet tři další geocache. Zejména jedna z nich - Olympské bohyně - byla kouzelná, když se schovávala na vrcholu kopce nad Plönským jezerem uprostřed magického kruhu z pořádných balvanů, kde každý nesl jméno jedné z řeckých bohyní.

GC v Hahnheiderském lese

Naše dnešní výprava za pokladem měla nečekaný úspěch. Teprve čtvrtá keška všeho všudy a už jsme narazili na putovního chrousta, resp. Travelbug, který cestuje z jedné schránky do druhé a na internetu se zaznamenává jeho pohyb. Náš dnešní sem dorazil z Tunisu, kde se "schovával" dvacet měsíců a do nalezené schránky dorazil předevčírem. Příští týden poputuje do Čech. Dnešní čtvrtý poklad byl také první multicache; na hahnheiderské rozhledně se schovávalo vodítko, s kterým jsme mohli dopočítat souřadnice skutečného pokladu, schovaného asi 300m od rozhledny. V lese jsme měli poznačený ještě jeden poklad, který jsme po chvíli hledání také našli. Výměnou za figurky jsme v něm nechali špalík Autanu proti komárům, ten se určitě bude dalším hledačům hodit.
Počasí bylo dneska naprosto letní a les voněl víc jak leckterá parfumerie. Navíc byl jen minimální opar a s dalekohledem člověk dohlédl až do hamburského přístavu, kde bylo vidět jeřáby, dál pak věže nejvyšších kostelů a televizní vysílač.

Kupujeme auto

Naše stará Astra začala po osmi letech točit svou 202. tisícovku kilometrů a navíc v ní začalo nějak divně rachtat, snad jen výfuk, ale i tak..... S vyhlídkou dlouhé cesty na dovolenou a s nutností prodat letos firemní akcie jsme se rozhodli porozhlédnout, jestli se v Německu nedá něco rozumně pořídit. A skutečně, díky místnímu oblíbenému triku prodat auto, jakmile mu po roce vyprší záruka, jsme byli překvapení, kolik se jich dá v bazarech najít. Ceny, reference, testy, zkušenosti ostatních automobilistů a příbuzných nás oklikou přes několik značek přivedly zpátky k Oplu a jeho Astře.

Trochu naivně jsem si představoval, že koupit v Německu ojetinu je něco jako jít si do krámu pro housky. V Neumünsterském bazaru Kisin to ještě bylo fajn, aspoň ze začátku. Pěkně nás přivítali a po kávě nám dali klíče od vybraných kousků, abychom se na ně mohli pořádně podívat. Po zkušební jízdě jsem se pak nad papírováním dověděl, že nejdřív musí autu udělat nové STK a emise, že mi ta všechna potvrzení pošlou, abych mohl auto zaregistrovat v místě bydliště, protože jinde se to tady v Německu nesmí. Půlka dokumentů přišla podle očekávání, druhá půlka až o týden později, když se ukázalo, že je v bazaru tak nějak založili do špatného šanonu. V té době v Hamburku už čtvrtým měsícem trvala stávka veřejných služeb, která se týkala i dopravního úřadu, co registrace dělá. Díky tomu se tam zřejmě nakupila dlouhá fronta žádostí. Zprostředkovatelská servisní firma mi řekla, ať si nedělám starosti, že to do čtyř dnů bude. Pátý den - nic. Desátý den - zase nic. Po dvou týdnech dorazili z úřadu dokumenty, ale stále chybí espézetky. Volají z bazaru, co jako, jestli to auto vůbec ještě chci. Teprve až včera, téměř po třech týdnech od podání žádosti, jsem si všechno mohl vyzvednout, zároveň taky poklesnout v kolenou, kolik nás budou stát daně na ten půlrok ježdění, a to už vůbec nemluvím o povinném ručení. Na ja, chceš jezdit v Německu německým autem? Plať, holoto!

Dneska jsme se zase všichni vydali do Neumünsteru, abychom si nové Wagen konečně odvezli. Stará Astra nám ještě udělá poslední službu na cestě do Čech a po Čechách přes léto, pak půjde pryč, snad z ní ještě nějaká zlatka kápne. A je zase na pár let vystaráno. Doufám.

Bez koleček

A je to tady! Sundali jsme Kláře z kola pomocná kolečka. Připadalo nám, že s nimi zápasí, kolo pořádně nejelo, a každá vyjížďka byla útokem na naše nervy. A stal se zázrak - napoprvé jsme museli Kláru dost přidržovat, jinak by ležela každých pár metrů na zemi, a pak, z ničeho nic, ujela dvacet metrů, sto, naučila se sama rozjíždět a zastavovat, a co je nejdůležitější, je z toho všeho nadšená právě tak jako my. A tak teď před námi leží nový problém - jak uhlídat současně Kláru na kole a Alici na laufradu, když jsou od sebe třeba třista metrů. Jestli se nechceme dát na jogging, bez velkého kola už to nepůjde...

Geocaching u Mönchteich

Dneska jsme se vydali za pokladem všichni čtyři. Vybral jsem jednu kešku u Mönchteich, která se dala spojit s příjemným výletem kolem rybníka. Z našeho oblíbeného parkoviště u Großensee jsme se vydali kolem ještě oblíbenějších stájí a nakrmili tam pár koníků pampeliškama. Brzy na to jsme opustili značenou cestu a vydali se pěšinkami podél rybníka Mönchteich. Místy, zejména když se otevřel přístup k vodě a pohled na druhý břeh, nám to připadalo jako někde v jižních Čechách. V létě tady musí být prima koupání (až na mraky komárů, kteří nás trápili i dneska). Jen jednou jsme se museli vracet, když nás stezka zavedla do močálu a pak se někam vytratila. Na třiapůltém kilometru jsme došli na místo pokladu a začali hledat. Úspěšná byla tentokrát Ivča a hned jsme začali zkoumat obsah zavařovačky - umělý nos, hračka z kindervajíčka, zatavená kartička belgických geohledačů a hlavně log, kam jsme se také zapsali. Na oplátku jsme do kešky dali dvě české dvoukoruny a dvě maličkosti z kinder surprise, zadělali ji, zabalili, schovali ji tak jak byla a oslavili úspěch sladkostmi. Goecaching nás pomalu začíná všechny chytat!

Brémy

"Tak pojď s námi do Brém a staň se muzikantem", říkali oslík, pes, kočka i kohout v pohádce bratří Grimmů. A tak jsme šli. Bylo sychravo nevlídno, akorát na dlouho plánovaný výlet do Brém. Historické centrum města je příjemně velké na pohodlnou jednodenní návštěvu. Hned první kroky od parkoviště nás vedou do nejstarší části - Schnoorviertel, čili provaznické čtvrti. Říká se, že domy podél hlavní ulice Schnoor jsou jak korálky navlečené na šňůrce, a je to trefné přirovnání. Všechny se zachovaly z 15. a 16. století, tehdy obývané pestrým mixem řemeslníků a obchodníků, a jsou protkané průchody a uličkami, kde se dva stěží vyhnou.
O kousek dál narážíme na františkánský katolický kostel a procesí malých princezen a desetiletých elegánů v oblecích, jak se chystají k prvnímu přijímání. Svatopetrský dóm je ještě zavřený, ale aspoň si procházíme na něj těsně přilepenou biblickou zahradu, na které tu pěstují 120 rostlin vyjmenovaných ve Starém i Novém zákoně.
Brémami protéká řeka Weser a původně bylo město velkým přístavem. Dnes je hlavní přístav v Bremerhavenu, zhruba 50 kilometrů na sever, kde se Weser vlévá do Severního moře. A byť se co do velikosti nedá promenáda kolem řeky srovnávat třeba s Landungsbrücke v Hamburku, díky množství restaurací, kaváren, zahrádek a útulnému prostředí pod košatými stromy mnohem více láká k posezení a příjemné zahálce. I my se tady stavujeme na pozdní oběd a už nevím po kolikáté se přesvědčujeme, že chodit s našimi miláčky do restaurace není akce, kdy bychom se mohli uvolnit a návštěvu si vychutnat...
Skrz novější obchodní část se vracíme zpátky na Marktplatz k radnici, k plastice čtyř zvířátek - Brémských muzikantů. Dóm Sv. Petra je už otevřený a holky se hrnou dovnitř, aby si mohlxy zapálit svíčku. Kostel, původně zbudovaný v 9. století, několikrát vyhořelý, znovu opravený, dostavěný, rozšiřovaný, a naposledy na přelomu 20. století restaurovaný a vymalovaný podle středověkých motivů, nás překvapuje svou barevností, uspořádáním, i oltářem uprostřed prostřední lodi. Pěkné.
Ještě jednou se vracíme skrz Schnoorviertel a pak kolem působivé městské knihovny, kunsthalle a divadla zpátky na parkoviště. Ještě se sem nejspíš zase podíváme před Vánocemi, některé zimní fotky na internetu jsou neodolatelné.

Geocaching poprvé

Tak konečně došlo na hledání "pokladu" (cache) v rámci geocachingu, outdoorové aktivity a zábavy rozjeté po celém světě díky GPS. V Hamburku a okolí jich jsou poschovávané spousty . Vybral jsem dvě nedaleko od sebe, tak aby jejich hledání vydalo na příjemnou procházku a dneska dopoledne jsme s holkama vyrazili. Zjistil jsem, že je užitečné pamatovat si poznámky uvedené u každého pokladu. Hned na prvním jsme chodili kolem dokola a až po chvíli jsem si vzpoměl, že pod popisem na internetu byl uvedený jako vodítko betonový sloupek. Pak už jsme celkem rychle našli v jednom z nich díru a za kamenem se schovávala malinká schránka s minizápisníčkem. Moje nadšení se na holky přeneslo jen částečně, pořád se domáhaly, kde že bude ta truhla se skutečným pokladem. Trochu nám pak pomohla druhá schránka schovaná pod mostem, kde se schovávaly kromě zápisníku i dva žetony, tak se podělily (na druhé fotografii je schránka vidět jako modrý uzávěr od tuby pod mostem).

Odkazy: Wikipedia
Geocaching.cz
Historie (anglicky)

Naturpark Elbufer-Drawehn

Už jsme delší dobu nevyběhli někam do přírody mimo Hamburk. Po krátké poradě s mapou a s průvodcem jsme nabrali směr jihovýchod na Lauenburg a odtud proti proudu Labe až téměř k Hitzackeru. Cílem byl kousek chráněné oblasti Elbufer-Drawehn, konkrétně kolem rozhledny na Kniepernbergu. Turistů tam sice pár bylo, ale jak se ukázalo, všichni typu "od parkoviště na rozhlednu a zpátky". Jakmile jsme opustili udržovaný chodník a po pěšinách se vydali dolů k Labi a dál, nenarazili jsme na živáčka. Kopce dolů, nahoru, dokonce i vrstevnice na mapě, to byla po dlouhé době příjemná změna. Na březích, ale i na loukách dál od vody to už naplno vonělo létem. V Drethemském Gasthausu, kam jsme se stavili na oběd, se současně konala zábava pro důchodce i pohřební hostina místní (zřejmě) hasičské celebrity, soudě podle počtu hasičů, co se trousili kolem. Taky hrob na zdejším hřbitově doslova zářil, jak byl posetý květinami.

Naše mapa slibovala, že v polích nad hřbitovem se nalézá nějaký menhir. Nencházíme však nic jiného, než neobdělaný písečný pahorek, zarostlý řídkou trávou. Skrovné informace na internetu pak prozradily, že se jedná o zvětraný, rozpadlý, pískovcový menhir bez určitého stáří a významu. Takže žádné tajemno. S pomocí GPS překonáváme úsek bez cest, přes louky a lesy, abychom se dostali na stezku, která nás zavede zpátky k parkovišti. Téměř u cíle nás po dlouhém dunění konečně dožene bouřka s parádním lijákem. Aspoň Alici se to líbí, protože cesty jsou naráz plné potoků a louží, a tak se konečně po šesti kilometrech dočkala skvělé vodní zábavy...

ZOO Hagenbeck

Tierpark Hagnbeck, lákadlo na tento víkend. Všechno to začalo už v roce 1848, kdy obchodník s rybami Clas Carl Hagenbeck v St. Pauli vystavil šest lachtanů. O půlstoletí později jeho syn zpřístupnil první zoologickou zahradu na světě, která představila exotická zvířata v přirozeném prostředí, bez mříží, oddělená od návštěvníků přírodní bariérou. Dnes vede ZOO už šestá generace Hagenbecků a rostoucí zahrada je velkým lákadlem pro obyvatele Hamurku i širokého okolí.
ZOO je příjemně rozlehlá, když jsme ji prošli křížem krážem a pohráli si na dětském hřišti, vydalo to asi na pět hodin. Je v ní jen minimálně expozic v interiéru, vše se odehrává ve formě volných výběhů, stepní zajíci, srnečkové, ale taky divoká prasátka se potulují volně po celé zahradě. V centrální části je vybudován ostrov ve stylu klasických japonských zahrad. Tenhle kousek, ale i mnohé další, se spoustou rozkvetlých rododendronů, keřů a stromů, potěší oko a pohladí duši. Člověk by se zastavil a poseděl, ale s Alicí a Klárou pádícími za dalšími zvířátky je tak čas narychlo cvaknout několik záběrů a pustit se do jejich stíhání.

Bleší trhy a Duvenstedter Brook

S teplejším jarním počasím se jako houby po dešti vyrojily i tradiční bleší trhy. Loni nás z nějakého důvodu minuly, tak jsme v neděli vyrazili, abychom zjistili, co jsou zač. První v Norderstedtu nás trochu zklamal, na place mezi Penny a Albertem rozložilo své zboží jen pár prodejců, ale jako předkrm to stačilo. Flohmarkt v Ahrensburgu patří zřejmě do jiné kategorie. Tlačenice aut a lidí je kvalitní a stejně tak i rozmanitá nabídka prodejců - najít se tady dá skutečně lecos a o ceny může člověk smlouvat jak na tureckém bazaru. Dorost prodává své hračky, knížky, ale i sešity ze školy, a dospělí co se dá. Trh předčil naše očekávání. Žádné vietnamské stánky jako u nás. Němčina se tady sice trochu míchala s polštinou a ruštinou, ale pokud jde o zboží, naprosto převládá klasický bazar "co dům dal".
Po poledni přišel čas vyrazit zase někam do přírody. Tentokrát do největší chráněné oblasti v okolí Hamburku, do Duvenstedter Brook. Se svými 780 hektary je to skutečně prostor, co se jen tak za odpoledne obejít nedá. A tak jsme se vydali na asi pětikilometrový výlet menšími stezkami skrz srdce rezervace. Ta je mozaikou lesů, bažin, vřesovišť, rákosišť, luk a tůní, všude člověk narazí na břízy a olše, a když má štěstí, může zahlédnout srnce, daňky, divočáky, husy šedé, ale taky jeřáby, kteří zde mají své oblíbené hnízdiště a vyvádějí tady svá mláďata. U větších luk jsou vedle cest postavené pozorovatelny a skutečně mnozí kolemjdoucí měli kolem krků dalekohledy, včetně nás. Pověstná je oblast v září a říjnu, kdy jsou tu k slyšení i vidění jelení zápasy a vše, co k říji patří. Pak se prý cesty Duvenstedter Brooku podobají Spitaler Straße během vánočních výprodejů. Uvidíme.

Více informací: NSG Duvenstedter Brook

Hafengeburtstag

V roce 1989 měl hamburský přístav své 800. výročí. Město samotné je ještě o cca 350 let starší a už v roce 830 mělo svůj malý přístav. V té době vystavěl Ludwig der Fromme Hammaburg coby předmostí pro šíření křesťanství ve všech zemích na sever od Labe. Lodě tehdy kotvili na jednom z ramen Alsteru, tedy jinde než kde leží přístav současný.
1188 - Hrabata ze Schauenburku zakládají Nové město, Neustadt. V roce 1143 založili Lübeck a hledali místo s pohodlnějším přístupem k Severnímu moři. Místo, které mělo s Lübeckem úzce spolupracovat. Území při ústí Alsteru do Labe se jim k tomu zdálo příhodné. Neustadt stavějí hned vedle Starého města, odděluje je od sebe Alsterlauf (dnes Nikolaifleet). Neustadt byl hned od začátku míněn jako místo pro podnikání lodníků a kupců a plnil i roli překladišť a skladišť zboží.
Hrabě Adolf III. ze Schauenburku ponechal Hamburčanům mnoho výhod a o osadníky se dobře staral. Pro své lidi také vymohl nejdůležitější privilegium. Postaral se, aby císař Fridrich Barbarossa krátce před zahájením křižácké výpravy vystavil Hamburku privilej. Počínaje 7. května 1189 se obyvatelům dostává celní svobody pro jejich lodě na Labi, od města až k Severnímu moři. Od té doby považují obyvatelé Hamburku sedmý květen 1189 za oficiální vznik přístavu.
Letos se slavilo 817. výročí. Nic kulatého, přesto byla celá oblast přístavu plná po tři dny od 5. do 7. května. Navíc přicestovala i Queen Mary 2 na opravy v doku Blohm+Voss. A co bylo k vidění? Plachetnice od malých až po veliké trojstěžníky, balet a fotbal remorkérů, záchranné operace námořních vrtulníků, bohoslužba v "plovoucím kostele", dny otevřených dveří na vybraných lodích, desítky stánků s pivem a s buřty, a především tisíce podobně zvědavých lidí.

Drakiáda v Heiligenhafenu

Kdo nebyl u Baltu, jako by nikdy nebyl v severním Německu ;o) A tak jsme i s Kašperkama vyjeli na naše oblíbené místo u Heiligenhafenu. Ve městě jsme narazli na krámek, kde kromě jiného měli i různé draky a tak jsme dva pořídili, že to na pláži pořádně "rozbalíme". Kašperkovic motýl se hned krásně vznesl a navíc se i ve vzduchu udržel. Zato náš klasik byl tak trochu přízemní. Ať jsme se s ním po pláži honili sem a tam, ať jsme ho vyvažovali víc nahoru nebo víc dolu, ať jsme mu ocas zatěžovali, jen se zazmítal, provázek zašmodrchal a ulehl. Navíc svým nekonečným klauním šklebem pokoušel mou trpělivost až za hranice snesitelnosti, tak jsem ho raději smotal a schoval pod deku. Třeba mu ještě někdy dáme druhou šanci.
Abychom netrpěli nedostatkem vzrušení a akce, vyzval mě drahý Herr Kašperek ke koupeli. Poslední ledové kry tam roztály snad teprve před týdnem, i rackové cvakali zubama a naše loňské plavání v plese pod Zugspitze bylo ve srovnání s Baltem rochněním v termálním pramenu. Na rozmýšlení po pás ve vodě nebylo dost času, z nohou se vytrácel cit a už bychom se zpátky na břeh nikdy nemuseli vybelhat. Takže do vody, pod vodu, pár tempíček, hlavně dýchat a co chvíli si mocným úderem do hrudi nahodit stávkující srdce. A co nejrychleji pryč. Dokázali jsme to! Ale Venclovský ze mě asi nikdy nebude...

Blankenese

Prvomájové odpoledne nás doslova vytáhlo ven do rozkvétající Blankenese, oblíbené hamburské "Treppenviertel", kde člověk v různých uličkách a zkratkách poměrně lehce, ale snad i rád, zabloudí. Staré záznamy říkají, že první hrad byl na vysokém břehu Süllbergu postavený před tisíci lety, ale krátce nato ho Hamburčané zbourali, když si hájili svá rejdařská a obchodní práva podél Labe. Blankenese je poprvé oficiálně zmíněna v roce 1301 jako rybářská vesnice s malým počtem obyvatel. Jak se počet obyvatel zvyšoval, zvětšovala se i řevnivost mezi rybáři z Blankenese a z Hamburku. Šestnácté století se pak nese ve znamení šarvátek o rybářská práva. Když se tudy ubíral Schleswig-Holstein do Dánska, dánský král se tehdy postavil na stranu blankeneských rybářů proti hamburským. Dá se říct, že i dnes se někteří místní na toto období ohlížejí s hřejivým pocitem.
V roce 1670 podle knih vlastnili Blankenesští 45 lodí, zatímco Hamburg měl 30 a Altona 18! Do roku 1806 počet vzrostl na 170 lodí. Tou dobou také začínají první obchodníci kupovat pozemky na vyšším břehu mezi Blankenese a Altonou a stavět na nich sídla a parky v anglickém stylu. Celá řada jich je i nyní k vidění například na Elbchaussée. V roce 1837 koupil Peter Hansen Süllberg a postavil na něm dnes dobře známou věž. Rybaření bylo stále více vytlačováno přepravou zboží a obchodem. Malá flotila parníků začala provozovat pravidelný spoj mezi Hamburkem, Blankenese a dál až do Buxtehude. V polovině 19. století zaměstnávala blankeneská flotila 1500 mužů. Když se v druhé polovině 19. století začala stále razantněji prosazovat pára, nové lodě se registrovaly pouze v Hamburku a blankenesská flotila se začala zmenšovat, až se v roce 1902 prodala i její poslední obchodní loď.
V roce 1918 se Blankenese spojila se dvěma sousedními obcemi Dockenhunden a Mühlenberg, a pak i přes protesty připojena k Altoně. Což později znamenalo, že se zavedením "Velkohamburského zákona" prvního dubna 1937 (aprílový žertík v tom tehdy nikdo nehledal...) se celá oblast stala oficiální částí Hamburku.

Museumsdorf Volksdorf

Museumsdorf ve Volksdorfu je naše oblíbená zastávka, hlavně holky pokaždé nadšeně krmí zdejší ovce a kozy a kontrolují ostatní zvířata, jestli se jim náhodou neurodila mláďata. S Terkou a Ájou od Kašperků bylo toho povyku a běhání ještě o něco víc.
Muzeum představuje jak žili a pracovali sedláci severoněmeckých vesnic devatenáctého století v zachovaném dvoře se sedmi hospodářskými budovami z 18. století - dílny, stodola, žentourem poháněná mlýnice, vesnická kovárna a i pekárna. V historické průjezdní stodole se pořádají různé výstavy. Spiekerhus v sobě skrývá kavárnu pro seniory, koncertní síň a prostory pro další výstavy.

Více informací: http://www.museumsdorf-volksdorf.de/