Sice jsme plánovali trávit pár dní s kamarády na chatě v Jiřetíně pod Jedlovou, ale naši chcípáčkové nám to se svými chřipičkami zařídili jinak a tak jsme nakonec zůstali všichni v Hradešíně. Silvestra jsme zahájili výletem do Hrusic, procházkou po Ladových stopách až k pokladu nad dálnicí, kterou jsme završili báječným obědem v hospodě U Sejků. Po stole nám teklo víno i kola, snad díky nešikovným rukám, odpoledne jsme se ale dověděli, že švagrovou odvezli do porodnice. Že by znamení?
Doma jsme oslavy zahájili sérií společenských her, skončili pak u Prší, které Klára chtěla hrát pořád dokola. Jednou z perel bylo:
My ostatní v bdělém stavu jsme vyndali na ulici pár kompaktů, spustili krátkou ale intenzivní salvu a pak sledovali, co se dějě kolem. Soused Votočka na své zahradě konkuroval raketkami, 
co se nám vyhořelé snášely na dvůr, ale jinde v Hradešíně to překvapivě skvěle bouchalo a v dálce na západě bylo vidět kytičky ohňostrojů nad Prahou. Na ulici se sešli všichni naši sousedé i děti, co to do půlnoci vydržely, popřáli jsme si hodně štěstí, přiťukli si na Nový rok a prokřehlí se rádi vrátili do tepla sednic, abychom si ten začátek nového roku hezky zažili.
Nakupoval jsem na Silvestra vína ve Tvinu a jedním z nich bylo Chilské Carmenére, odrůda, se kterou jsem se dosud nesetkal. Prvním příjemným překvapením byla plná tmavě červená barva, dále bohatý buket plný lesních plodů a zralých třešní, na patře se pak přidají decentní tóny koření a tabáku. Tříslovin víno moc nepobralo, k archivaci tedy nejspíš nebude, ale na celkovém příznivém dojmu to ničemu neubralo.
Kvůli Klárčině chřipce jsme odvolali návštěvu v Jablonci. Ale abychom se celý den jen neváleli doma, vzal jsem Alici a vydali jsme se na další kešky v nedalekém okolí. Ve Voděradských bučinách nedaleko Struhařova jsme měli 
naplánovanou první - "Bludné kameny". Mrzlo až praštělo, v lese takřka sváteční atmosféra, nikde nikdo, jen pár srnek. Skrýš pokladu byla zavalená zamrzlými kameny, museli jsme je z ledu vytlouct, teprve pak jsme mohli plechovku vyndat.
Dnešní setkání v Radotíně začalo dobrodružnou etudou, když Moulíkovi zabouchli v dodávce jak klíče, tak obě děti a pak zjistili, že je vůz zamčený. Malou Agátu vevnitř částečně paralyzoval hysterický záchvat, když se nemohla dostat z pásů a chvíli trvalo, než se jí z posledních sil podařilo vytáhnout čudl ve dveřích. Všichni pohromadě jsme se pak mohli vydat do lesa nad Radotínem k tradiční borovičce. Všem se nám za ty roky zdála 
nějaká větší a nehezká. Možná od toho, jak ji každý rok okusují zvířata, když na ní navěsíme ozdoby. Letos nám jabloň nadělila minijablíčka a ta se náramně hodila jako zdobení. Všem se to moc líbilo. Vánoční koledy jsme měli s doprovodem, Kačenka Šimánková zahrála na flétničku a pak přišel hřeb představení - Momo vytáhl housle, vylovil z paměti několik koled a zmrzlými prsty zahudlal.
O půl šesté se oblékáme a opouštíme Ivču, abychom se šli porozhlédnout, jestli někde kolem kostela nepoletuje Ježíšek či jeho pomocníci. Abychom ho nevyplašili, kdyby náhodou byl právě u nás v sednici, lezeme do chalupy oknem ložnice. Za chvíli zvoním a holky mají oči navrch hlavy, že na nás fakt nezapomněl. Z večeře tradičně jen uždibnou, asi mají bříška stažená očekáváním. Letos se nám daří zabránit neřízené rozbalovací smršti. Nastupuje 
Klárka, aby četla, čí je který balíček. Alice dělá doručovatele a za chvíli máme čtyři pěkné hromádky. Aličina kupička je rozbalená v mžiku, ostatní si otevíráme jeden po druhém. Vypadá to, že holky dostaly to, co si přály, hlavně mluvícího 
Ponyho a Barbie víly.
Na lyžařskou školičku na Severák jsme se nedokopali, chtěl jsem holky vytáhnout ven aspoň na chvíli odpoledne, ale prý né, že si krásně hrají a ať jdu sám. Tak jsem nabil GPSku poklady, nastartoval Astru a poodjel k Ondřejovu. Dva poklady čekaly u Zvánovického potoka na jižním cípu Voděradských bučin. Námraza kouzlila v korunách stromů a tak byl les zajímavě dvojbarevný. Keška "Mlecí kameny" mě zavedla na místo, kde jsou podél potoka tu a 
tam položené žulové kruhové kameny, dnes už obrostlé mechem, které se dřív používaly k drcení rud. Do setmění ještě zbýval nějaký čas a proto jsem přejel do Ondřejovského areálu astronomického muzea, kde se schovávala dnešní třetí keška 
"Pod peřinou". Vrch nad Ondřejovem byl pohádkově bílý, každá volná vetvička obalená bohatou námrazou, nikde nikdo, ticho, mlha, radary, anténky... Zmátl mě trochu název pokladu a tak jsem hrdinně hledal pod "peřinou" namrzlých tisů, kde samozřejmě nic nebylo. O kešku jsem pak naštěstí zakopl pod naprosto jinou duchnou, ale procházka by tentokrát jistě stála za to i bez úspěšného lovu.
Než se rozjedeme do Psár k Rožkům na tradiční pečení vánoček, jen malou vsuvku, která se týká vánočních her Klárky a Alice. Klára hraje Marii, na klíně chová bejbyborna Ježíška, Alice představuje gratulující dav. Klára: "A 
nezapomeň přinýst dary! Hlavně zlato, jsme chudý..."
pomocí receptů našich babiček a dědů se kolem půlnoci podařilo vyndat z trouby voňavé a dozlata upečené vánočky.
Třetí lekce lyžařské školičky. Přes všechny pochyby se začínají projevovat zkušenosti nabrané předcházející dvě neděle. Na vleku jezdí obě holky suveréně samy, dolů z kopce to taky jede celé skupině rychleji, a mně 
nezbývá, než běhat nahoru a dolů. Počasí se dneska vydařilo, dole v údolí Jablonce je vidět jen mlhu, ale tady na kopcích je modrá obloha a sluníčko příjemně hřeje do tváří. Stále se nám nedaří vstávat po pádech, musím si lépe všimnout ostatních dětí, zda jim to jde líp. Jestli je rovnání lyží pro holky nápor na koordinaci a svaly, pro mě je to frontální útok na nervy. Někdy si až říkám, že to není normální, že mám na svahu dva tydýty. Závěrem ale dostávají holky velkou pochvalu, ještě jednou si navíc sjedeme sjezdovku a hurá do nížin.
Přes týden bylo teplo a tak jsem denně sledoval zpravodaj, jestli se vůbec na Severáku lyžuje. Žádné rušení školky se neobjevilo a proto jsme v neděli ráno nazuli přeskáče a začali šplhat ke svahu. Teplo a déšť přes týden, mráz minulou noc udělaly ze sjezdovky jedno velké 
tvrdé kluziště. Na čerstvé začátečníky podmínky ideální... A taky že jo, lyže se smekaly na všechny strany, pády bolely, děcka bečela. Ještě že před obědem začalo hustě padat. Rychlost se zmírnila, naopak nový sníh se začal lepit na skluznice a mnoha lyžařům se z kopce moc nedařilo. To ale nebyl případ Klárky, které nové lyže na rychlosti vůbec neubraly a stále si dělaly, co chtějí. Závěrečné jízdy na laně ale všem spravily náladu, spousta křiku a legrace, veškeré bolístky rázem zapomenuté.
Odbíjí šestá. Alice už hodinu bučí, že se bojí čerta, čelo jí jen hoří. Klára se zdá taky nedočkavá, nalepená u okna vyhlíží, jestli už nejdou. Vrznou vrátka a zahradou se začnou trousit stíny. Čekali jsme skromnou výpravu Mikuláše, čerta, možná i anděla, ale namísto ní se nám do sednice nahrnula tlupa čertů, andělů, a dokonce dva Mikulášové. Zhodnocení dobrého a zlého, básničky, odměny v punčoškách, holky vypadaly docela spokojené, že celá banda zase odtáhla na další štaci. Klára: "A mami, teď zase přijdou, až bude zima, jaro, léto a podzim?" "No jo, až za rok, to je spousta času." "Uffff...."
Napadlo a SkiBižu zahájila školičku lyžování. Kam jsme se přihlásili. Abychom neměli začátek jednoduchý, naočkovala si Klára angínu a musela zůstat doma. A my s Alicí zahájili sami.
9:00 družstvo Veverky. Desítka prcků v helmách začíná poznávat, co to je mít na nohou lyže. Které si většinou dělají, co chtějí. Padání, zvedání, chození, klouzání, padání, sem tam pláč i vzteklý řev. Trojice instruktorů ve mně budí téměř posvátný obdiv. Ale i prckové se nakonec dopraví na kopec a začne první jízda dolů. Samozřejmě styl nočník. Pobaví 
mě okamžik, kdy instruktor zavolá "Můžem!" a na to se celá desítka lyžiček natočí směrem z kopce a děti se rozjedou. Kam se na jeho chytačksý výkon hrabe Čech v Chelsea. Pod svahem mě potkává chlapík, co říká, že jsme spolu chodili do 
třídy. Bavím se, jako kdybychom se viděli včera, ale v hlavě mi to šrotuje a za nic si ho nedokážu zařadit, natož pojmenovat. Jsem srab, nepřiznal jsem se.
Páteční soumrak u kostela Sv. Jiří byl velice ponurý a vnukl mi nápad na strašidelné téma krátké bojovky pro děti, až v sobotu přijedou na Adventní tematický večer. První brečela hrůzou Janička Šimánková, u kostelní zdi pak i Majda Kotků. 
Zřejmě to mělo náboj... Zatímco jsme se my dospělí zahřívali svařákem, děti se odreagovávali tvořením figurek z vizovického těsta. Z jeho přípravy máme ještě dneska namožené prsty. Adventně 
laděný znalostní kvíz potrápil mozkové závity, ale každý si víceméně mohl hodit kostkou. Průměrné skóre bylo asi tři body z deseti. Kulinářským tématem byla staročeská kuchyně a na stole se sešly klasické polévky, 
škvarkové placky, kachna se zelím.... výsledkem byla narvaná bříška, která jsme museli uplácet pestrým výběrem vín.
Přihláška do lyžařské školky je podaná, sníh padá a je tedy nejvyšší čas opatřit holkám výbavu. Ivča to kouzelně stihla za jedno odpoledne a tak jsme se večer mohli kochat sportovní výbavou. Nejvíc se asi líbila Alici. S helmou a brýlemi by nejradši spala. Když to nejde, aspoň s nimi kreslí...
Konečně je tam! Po dvou neúspěšných pokusech, po téměř třech týdnech bez nálezu se naskytla další příležitost. Tou byla služební cesta do Bratislavy, kde jsem měl pohovor s kanadským uchazečem na místo do naší Belgické kanceláře. Jak říkal pan obchodník Lustig v Lotrandu a Zubejdě - "Inu, svět je malý a o překvapení není nouze..."
Sněží a já se s autem plazím z letiště do Hradešína. Silnice jsou pěkně bílé, dálková světla se prodírají poletujícími vločkami, večerní idylka. Konečně odbočka na Hradešín. Najednou koukám, přes silnici běží kaňour, nic moc velikého, ale i tak brzdím, jak se jen na sněhu dá. Už je na druhé straně, pohoda. Ale v tom za ním vyráží jeho větší brácha nebo teta, nemám čas to sledovat, stihnu tak akorát přibrzdit a BUCH! pravým předkem ho nafackuju. Pokračuju dál, nemám chuť se pasovat s naštvaným divočákem. Auto a tudíž snad i prasátko vyvázli bez újmy, ono v patnáctikilometrové rychlosti to byla spíš taková pusinka...
Myslím, že to bylo na jarním volejbalovém turnaji, kdy jsem se v nestřežené chvíli nechal zlákat po několikaleté odmlce k účasti na Velké Kunratické. A že jsem si na comeback nemohl vybrat lepší ročník. Ráno jsme v 
Hradešíně měli určitě přes pět čísel sněhu a stále padalo, obloha temně zamračená . Pražské webové kamery sice tolik sněhu neukazovaly, přesto ale všude déšť a marast. Před jedenáctou jsme se postupně sešli u výdeje čísel a v pláštěnkách se ustrojili. Už během rozběhu jsme rázem měli boty uniformně zablácené.
Hrádeček. Bolí mě za krkem, když zakloním hlavu tak, abych dohlédl vršku. Tupá bolest se záhy přesune přes plíce do nohou. Zlaté provazy, které jsou natažené podél tratě, aspoň se můžu přitahovat rukama a když mi uklouzne noha, nesjedu zpátky až dolů pod kopec. Sjezd 
z Hrádečku. Klouzavé bahno. Stávám se snowborďákem. Boty obalené bahnem omývám v posledním čtvrtém brodu a povzbuzován nemnohými diváky vyklusávám pod poslední kopec. Opět skluzavka, provazy a sípavý dech. Rozeběhnout se na vrcholu vyžaduje nadlidské úsilí. Naštěstí to pak už jde, jen rovinky a závěrečný sešup k cíli. Odevzdat čip, posadit se na lavici a čekat na dech, až doběhne. Čas 22:55. Z naší party jsem poslední. O to větší šance, že příští rok bude rychleší...
Svatý Martin na bílém koni přijel. Sice o den dřív, ale zato s pořádnou chumelenicí, když kolem snídaně začalo ze zamračené oblohy padat a padat. Sníh nic moc, rtuť teploměru se stále držela stupínek nad nulou, nicméně se na trávě hned nerozpouštěl a tak jsme ještě během dopoledne měli bílo. Prvním přáním holek byl samozřejmě sněhulák a tak 
zatímco já se pachtil kolem výměny letních gum za zimní, začala Klára s Alicí valit koule na schneemanna. Výsledek je trochu rozpačitý, ale je to přece jen první letošní ptotoyp...
Na jednatřicátého jsme letos jen rozsvítili dýňovou lampu před vchodem do chalupy. Teprve až dneska jsme dovršili vše, co k Halloweenu patří - masky, lampióny a tak. Mateřské centrum Klubiště pořádalo pro Šterboholské prcky 
lampiónový průvod a řadu dalších atrakcí. Akce lokálního významu, my se o ní dověděli díky Bendovým, protože Petra se v Klubišti angažuje a je jednou z organizátorek.
místního úřadu a dřívě též štěrboholského kina. Na prcky tu čekalo několik aktivit. Mohli se nechat našminkovat na čarodejnice a jiné bytosti podsvětí, mohli dlabat dýně, potiskávat bramborovými razítky plachty na monstrlampión, mlsat koláče, pít čaj a my kávu a svařák. Kromě toho se spousta dětí vrhla do čarodejnicky laděných omalovánek. Zejména Alici se dařilo dodávat vybarvené papíry v neuvěřitelném tempu.
V šest jsme zapálili lampióny a vydali se za doprovodu městské policie na místní dětské hřiště. Průvodu vévodil monstrlampión potiskán rodinnými insigniemi účastníků. Jakmile všichni došli, spustil se z kopečka nad pískovišti celkem slušný ohňostroj. Prckům spadly brady a s němým úžasem pozorovali barevné deštníky světlic a rachot petard vysoko nad hlavami. Někteří jedninci se z podívané celkem rychle vrátili do své reality, třeba Alice:
"Koukám v televizi na 'Dobré ráno', předvádějí tam barevné kombinace malby v bytě a já si řikám, tohle je mi nějak povědomé, kout s počítačem, obrazy, rollpa... vždyť je to sedláčků u nás v Braníku!", říká Mirka, když k nám Machálkovi přijeli na návštěvu. Chvíli jsem lovil v archivech a ukázal tuhle fotku."No jo, to je přesně ona." Zřejmě si ostravská televize vypůjčila fotku od realitní kanceláře a vesele na ní dělala pokusy s různě barevnými zdmi. Je fajn vědět, že jsme měli 'výstavní byt'....
V Hamburku jsme se trochu nakazili halloweenskou výzdobou, která tam už byla docela "in", obchody se zeleninou se předháněly, který má lepší nabídku dýní a jiného dekoru. Letos jsme dýni nakonec sehnali až v Tesku, jinak nikde nic. Já nakreslil, Ivča vydlabala a vyřezala, a od včerejška máme strážce domovních dveří, co se šklebí na hradešínské sousedy. Široko daleko žádný jiný dýňový bubák k vidění není.
Naše dvoustá keš je určitě prokletá. V Jablonci nic a tak jsme dneska s Alicí vyrazili za další v Přelouči. Dvoufázová multinka, ani podle logů nic podezřelého. U elektrárny jsme u pamětních desek vypočítali souřadnice finálky, které nás vedly pěknou cestou podle Labe. Na místě pak strom s nádhernou schovkou ve vykotlaném kmeni, ale ta byla prázdná. Kolem dokola taky nic. Že by špatné souřadnice? Přepočítal jsem je ještě dvakrát, jenže pořád ukazovaly na totéž místo. Nezbývalo nám, než se zase vrátit s prázdnou...
