Myslím, že to bylo na jarním volejbalovém turnaji, kdy jsem se v nestřežené chvíli nechal zlákat po několikaleté odmlce k účasti na Velké Kunratické. A že jsem si na comeback nemohl vybrat lepší ročník. Ráno jsme v 
Hradešíně měli určitě přes pět čísel sněhu a stále padalo, obloha temně zamračená . Pražské webové kamery sice tolik sněhu neukazovaly, přesto ale všude déšť a marast. Před jedenáctou jsme se postupně sešli u výdeje čísel a v pláštěnkách se ustrojili. Už během rozběhu jsme rázem měli boty uniformně zablácené.12:22 start. a po stu metrech první potok. Sbohem, suché botky, říkám si, když do půl lýtek zajedu do ledové vody. Za potokem první kopec. Po stovkách borců, co běželi před námi, je z cesty jen blátivá skluzavka. My po ní bohužel musíme nahoru. S jazykem na vestě se tam vydrápu a po krátké rovince hned dolů, kde čekají brody dva a nekompromisně mě zmáchají.
Hrádeček. Bolí mě za krkem, když zakloním hlavu tak, abych dohlédl vršku. Tupá bolest se záhy přesune přes plíce do nohou. Zlaté provazy, které jsou natažené podél tratě, aspoň se můžu přitahovat rukama a když mi uklouzne noha, nesjedu zpátky až dolů pod kopec. Sjezd 
z Hrádečku. Klouzavé bahno. Stávám se snowborďákem. Boty obalené bahnem omývám v posledním čtvrtém brodu a povzbuzován nemnohými diváky vyklusávám pod poslední kopec. Opět skluzavka, provazy a sípavý dech. Rozeběhnout se na vrcholu vyžaduje nadlidské úsilí. Naštěstí to pak už jde, jen rovinky a závěrečný sešup k cíli. Odevzdat čip, posadit se na lavici a čekat na dech, až doběhne. Čas 22:55. Z naší party jsem poslední. O to větší šance, že příští rok bude rychleší...
Žádné komentáře:
Okomentovat