Pouštíme draky

Nádherný den a na rozdíl od soboty se i vítr rozfoukal. Tak jsme místo odpolední vycházky nabrali Quipa a veškeré draky a odjeli do Třebohostic na oblíbený kopec Na Plachtě, abychom si zalítali. Loni jsem pořídil druhého dvoušňůráka, ale tehdy na něj nedošlo, takže měl dnes premiéru. A létal naprosto úžasně. Svižný, nárazuvzdorný, dokonce se dá říct, že je i útočný. Alici se totiž podařilo za letu tímto drakem přefiknout obě šňůry od starého draka, kterého zrovna pouštěla Klára. A Quip? Ten seděl schovaný za autem a na draky štěkal a skákal, kdykoliv se jejich bzučení přiblížilo.

Divokej Bill Doma

V rámci patnáctiletého působení skupiny Divokej Bill se letos konalo jejich turné po různých velkých městech Česka. A 21. září se vrátili do domovského města Úval, aby tady spustili svůj bonusový, šestnáctý letošní  koncert a zároveň pokřtili svoji novou desku "15".  Lístky byly rychle pryč, stihli jsme ale nakoupit pro nás i pro Kašperkovic. Ti dorazili, když už měli předskokani odehráno a Miloš Knor svými výstupy na stojáka vyplňoval čas, aby se mohla připravit stage pro hlavní skupinu. Divokej Bill hrál až do půl dvanácté. Alice byla unavená, takže jsme se sbalili a odjeli domů. Ostatní z ulice zůstali na after party, která se asi dobře rozjela, protože ještě o půl páté ráno na pódiu vyhrávali všichni členové Divokýho Billa. To si zase jednou Úvaly užily...

Je to magor...

Po páté jsme se dnes sešli s Ivčou a s Quipem ve Velkých Popovicích před veterinární ambulancí. Quipovi byl rok a my jsme chtěli vědět, jestli má v pořádku kyčle, když jako magor všude skáče. Lidí jak máku, čekali jsme přes hodinu, než jsme se dostali na řadu. Při vyšetření pohmatem jsem musel psa držet v kravatě, jinak by asi doktorovi ukousnul ruku. Nebo obě. "Je nějakej vykolejenej, to chci vidět, jak ho udržíte pod rentgenem...", odtušil. Já mu znehybnil hlavu, Ivča ho jak ve svěráku držela za nohy a tak se dílo podařilo. "Kyčle má jak šampión, s nima nikdy problémy mít nebude. Ale je to magor...", povídá pan doktor Truhlář, když nám dává výsledky. Jeho paní chce Quipa odměnit piškoty, ale ten je jen plive na zem. "To je ale magor...", kroutí hlavou paní Truhlářová. Doma se přivítal s ostatními a hned se postavil před zeď, aby mohl skákat na stíny, co se na ní promítají. Co bychom po něm mohli chtít. Je to magor...

Lendlův Mucha

Téměř za pět dvanáct jsme se vydali do Obecního domu prohlédnout si Lendlovu výstavu sbírky plakátů a obrazů Alfonse Muchy. Duchem jsme se vrátili do doby na přelomu devatenáctého a dvacátého století a nechali na sebe působit reklamy na divadelní představení, na alkohol, na sušenky...  a shodli se, že Muchovy reklamí práce se nám z jeho tvorby líbily asi nejvíc.

Bohdanka

Rádia předpovídala poslední skutečně letní víkend, tak jsme se Šárovými domluvili výlet. Padl návrh podívat se na unikátní dřevěnou rozhlednu Bohdanka, která stojí nad obcí Bohdaneč několik kilometrů za Kutnou Horou. Navíc tam mají asi devítikilometrovou poznávací stezku, která mimo jiné vede kolem sklářské huti Jakub v Tasicích, bude se na co koukat. A taky bylo. V sobotu jsme odjížděli z Hradešína už po osmé hodině a krásným ranním oparem za hodinku dojeli do Bohdanče. Vystoupali jsme ke vskutku impozantní rozhledně, ale byli jsme tam příliš brzy, do otevírací doby jsme si museli ještě dvacet minut počkat. Alespoň byl klid na odlovení místní kešky. Ženské s Quipem zůstaly pod rozhlednou, jinak jsme všichni vystoupali dvěstěšestnáct schodů až pod střechu rozhledny. Krajinu stále halil mírný opar, takže jsme na Krkonoše nebo Orlické nedohlédli. Ale i tak byl po okolí nádherný výhled. Z Bohdanče jsme se vydali po šipkách okruhu "Historie českého sklářství", aby se nám cesta asi po kilometru ztratila pod nohama. Díky orientačnímu smyslu jsme na ni na kopci opět narazili. V lese jsme se nakazili houbařskou mánií, z mechu na nás koukaly čerstvé hlavičky podhříbků a babek a tak jsme během půlhodiny měli víc než dost. Po poledni jsme dorazili do Tasic, kde je deset let zavřená sklářská huť, která snad jako jediná u nás má vše původní a stal se z ní skanzen. Bývalý sklář nám během prohlídky o všem zasvěceně povyprávěl, i o tom, jak se tam v osmdesátých letech točil seriál "Synové a dcery Jakuba skláře" a jak se pan Munzar skutečně učil foukat sklo do forem. Jsme na šestou zváni na Hradešíně k Lánským, že měl Standa čtyřicetiny a že mu hasiči jen vypili kořalu, ale z připraveného masa moc nepojedli, tak prý ať jim s tím přijdeme pomoct. V galerii sklárny nám padl do oka jednoduchý elegantní tuplák místní výroby a tak abychom nepřišli s prázdnou, jsme ho Standovi přivezli. Okruh zpátky do Bohdanče jsme dokončili trošku v tempu, protože čas přímo letěl. Děti lkaly, že jsme se nikde nestavili na oběd. "Víš jak dlouho už jsme venku? Osm hodin!", stěžovala si ztrhaně Klára a během cesty domů tvrdě usnula. Asi to nebylo tak zlé, protože u Lánských s holkama lítaly venku až do pozdních hodin...

Rodinné setkání

Někdy zjara se nad sklenkou vína a hrníčkem mátového čaje v hlavách Renaty a Ivči vylíhla myšlenka na větší rodinné setkání rodiny Kuchařovic včetně všech potomků. Nápad uzrál a začátkem srpna se rozesílaly pozvánky. Dorazili téměř všichni, až na pár jedinců. Maxík Norek vězel v karanténě kvůli (slabé) salmonele, Dan ho hlídal a Matouš Kuchař byl se svým dědou někde na dovolené. Hlavní hosté se ale objevili všichni, celkem osmnáct lidí a dva psi. To mladí Kuchařovi vyměnili syna Matouše za psa Faraóna. S Quipem se naštěstí snesli, dokonce si i dost hráli.
Počasí vyšlo náramně, voda v bazénu se dokonce od rána ohřála o jeden stupeň na celých devatenáct a tak nalákala holky s Kubou ke koupání, byť to bylo vždycky jen na pár minut a pak honem na sluníčko trochu se vyhřát. Mezitím se na stolech objevily různé ňaminky, co kdo přinesl, sklenice se naplnily sektem a vínem, povídalo se, vzpomínalo se, po babičce Růžence kolovaly z ruky do ruky rodinné fotografie od jejího dětství až po současnost, některé byly velmi vtipné.
Kuchařovi a Hurychovi odjeli kolem sedmé, my ostatní jsme pokračovali, dokud se z oblohy nespustil déšť, který nás zahnal do sednice. To už ale nastupoval všeobecný útlum, tedy hlavně já byl po pátečním firemním Hýskově dost opotřebovaný a tak jsem se se zbytkem rozloučil, zatímco Ivča s Marcelou pokračovaly až do druhé ranní. Setkání se všeobecně setkalo s velmi vřelým ohlasem a je naděje, že si ho zase někdy zopakujeme.

Les Colporteurs

Děti na táboře, volné večery, proč je nevyužít na vychvalované představení fransouzského artistického souboru Les Colporteurs. O osmé jsme se sešli spolu s Müllerovými a Moulíkovými na Letní Letné a vstoupili do šapitó, které nakonec praskalo ve švech. Proč, to celkem dobře zhodnotil  Tomáš Šťástka z iDnes:

Představení Le bal des intouchables přivezl do Prahy akrobatický soubor Les Colporteurs okolo režiséra Antoina Rigota. Ten v něm v titulní postavě klauna reflektuje svůj osobní příběh akrobata, který kvůli nešťastné nehodě skončil upoután na invalidní vozík. Le bal des intouchables můžeme přeložit jako Ples nedotknutelných, ve francouzštině se ale výraz intouchable používá i pro postižené. Divák tak může polemizovat, kdo ve hře skutečně na onom plese tančí a kdo jen přihlíží. Zda klaun bojující s invalidním vozíkem či naopak okolo hrající akrobati, kteří mohou mimovi právě jako nedotknutelní připadat. Představení nese samo o sobě těžké téma, navíc podtržené autorovou osobní zkušeností. Není proto divu, že úvod vyznívá až depresivně. Slabě nasvícený invalidní vozík uprostřed scény a momenty, kdy si hlavní hrdina nechtěný dar teprve osahává. V kombinaci s tísnivou hudbou (tu rytmické brnkání na housle, tu elektronika, tu kytara a bicí) se diváci ihned vcítí do pocitu zmaru a bezvýchodnosti. Přese všechno je však Le bal des intouchables především o akrobacii. Výkony Francouzů jsou bezchybné. Ať už jde o vysoké balancování s tyčí téměř v tanečním rytmu vyprávějící o setkání ženy s mužem, proplétání třech artistů v malé kleci či hudební sólo houslistky během chůze po laně. Zaujme i dialog dvou dívek mezi svislou tyčí a spuštěným lanem. V těchto momentech hudební doprovod exceluje a odhání prvotní tísnivost pryč. Představení má dobrou režii, která akrobaty na scénu přivádí a opět z ní odvádí v pravý čas. Vrcholy pak dva. Prvním je téměř neuvěřitelná akrobacie jednoho z mužů na houpající se hrazdě. Doba, kdy na ní dokáže za kývavého pohybu balancovat hlavou dolů, přičemž jediným kontaktním bodem s trapézou je jeho temeno, se zdá doslova nekonečná. Druhým je finální motiv, ve kterém si klaun konečně troufne na tenké lanko, podpírán pouze elastickými berlemi, aby se setkal se svou dámou v červeném. (Ta zatím za nevěřícných poznámek diváků přechází po tomtéž v podpatcích.) Situace, kdy se oba uprostřed potkávají, vyznívá humorně i křehce zároveň a dává hře nadějné a optimistické vyústění.Je veliká škoda, že v pražské verzi nemůže hrát přímo Rigot. Kvůli zranění ramene přijel na Letnou pouze v roli režiséra a můžeme si jen představovat, jak by hra vyzněla, kdyby v jejím středu skutečně stál opravdový hrdina. To je ale jen malé, navíc nezaviněné zaškobrtnutí, které Les Colporteus z pomyslné hrazdy rozhodně neshodí.

Odjezd na tábor

Po roce se Modřanským náměstím neslo úlevné ááách, když dva autobusy vyjely z parkoviště a odvážely si veškerá mláďata na letní tábor.

Laktátový test

V pátek jsem u expertů zjistil, že běhám blbě (rychle), že jsem obézní s deseti kily přebytečných špeků a že můj biologický věk je o tři roky vyšší, než co mi říká občanka. Když jsem to pak volal Bendovi jen se tlemil, "Byls v CASRI? U Tvrzníka? Ty vole, takhle jsme tam dopadli všichni....". Konzultace s panem magistrem Tvrzníkem nad výsledky testů probíhala taky dost zajímavě: "Co vaše výkony, jdou nahoru? Ani ne? No to jsem si myslel. A co váha, daří se vám ji snižovat? Ne? Hmm, to se nedivím. Tak podívejte.... ", a následovalo vysvětlení laktátové křivky, kdy organismus zpracovává tuky a kdy zase cukry. A ten můj bral dosud jen cukry, protože moje veškeré běhání bylo příliš rychlé, úplně mimo aerobní zónu. "Snažte se běhat kolem 140 tepů za minutu a za dva, tři měsíce uvidíte pokrok!" Dneska jsem to zkusil. Budík začal výstražně pískat, ještě jsem ani na náves nedoběhl. Takže zpomalovat, zpomalovat, až se i Quip divně koukal, co to se mnou je. Ale bylo to příjemné, vůbec jsem se nezadýchal... :o)

Dovolená u Soči a na Visu

Do třetice jsme spáchali dovolenou ve stylu hory-moře. I když, letos jsme se i v těch horách spíš motali kolem vodních toků, byť sladkých a ledových. O to víc jsme si pak vychutnali průzračné a vyhřáté vody jaderského moře kolem ostrova Vis. Více o celé dovolené zde.

Psí tábor

 Těch pár lekcí agility, které jsme s Quipem od zimy udělali, se za výcvik považovat nedá. A tak jsme se nechali nalákat na týdenní  letní výcvikový tábor do Heřmanova Městce. Kdo už tam kdy byl, jen pěl ódy. To ale asi nejel s Quipem. Poměrně záhy jsem zjistil, že je to ten nejmíň poslušný pes a exot, nedostatek výcviku se zkrátka nedá okecat. Takže, představa, že to bude pohoda oddech, vzala hned zkraje za své. Ráno vstávat o půl sedmé, abychom už v sedm vyráželi na stopovačku. Hned v ponděli šla se mnou i Klára, ale pak už se ani jedna z holek nedokázaly tak brzy z postele vykopat. Ale to nevadilo. Na loukách v zámecké oboře jsme vyšlapávali stopy, ve kterých pak psi čmuchali a sbírali pamlsky, celé to mělo trochu romantický nádech. V deset začínala poslušnost. Tu si vzala na starost Klára. A odpoledne pak hodinka agility, na kterou se zase zaměřila Alice. Já u ničeho nemohl být, protože pak Quip holky vůbec neposlouchal. Jenže nakonec mi cvičitelky řekly, že to takhle asi nepůjde, že nejdřív musím vycepovat hunda já a až teprve potom se do toho můžou holky vložit. Skvělá výhra! Takhle jsem si to vždycky představoval... Po týdnu jsem byl vystresovaný já, vystresovaný Quip a holky poněkud zmatené. Ale na druhou stranu jsme se pár věci přiučili, Quipa čekají zajímavé časy. Navíc díky pejskařce a fotografce Aničce máme pár krásných fotografií, které se tady nestydím použít...

Plasťák 2013

Termín letošního Plasťáka se po pěti letech přesunul z červencového víendu na polovinu června a tak mé účasti na tomto horském triatlonu nestálo nic v cestě. Tedy pominu-li zcela nedostatečný trénink čítající jeden naplavaný kilometr a asi třicet kilometrů najetých na kole. Ale jak mi říkali: "Tak si aspoň účastí na Plasťáku ten svůj letošní nájezd zdvojnásobíš...". Voda rybníka Klechtavce ještě zdaleka nebyla prohřátá na pohodlnou teplotu a první ponoření nám trochu vyrazilo dech. Plavání nic moc, z vody jsem lezl třetí od konce a od rybníka na kole vyrážel jako úplně poslední. Ale během dvaadvaceti kilometrů jsem přece jen asi čtyři borce předjel, to náladu trochu spravilo. Na běh jsem si věřil, jenže už jsem zapomněl, jak se po cyklovýletě totálně ztuhlé nohy nechtějí rozeběhnout. Dalo to hodně přemlouvání, nakonec jsem ale do cíle dorazil, snad i v rekordním čase. Ten se ovšem letos nedá srovnat s minulostí, protože jsme byli nuceni plavání poněkud zkrátit díky rozbahněnému břehu na místě tradičního startu. Více informací je na plastak.jdemeven.cz.

Grilovací sezóna

Povodně a deštiva jsou fuč, je třeba se slunnému počasí postavit čelem, nejlépe grilováním dobrůtek, proloženém koupáním v osmnáctistupňovém bazénu.
 

Vyjížďka na kole

Holky by se jen válely, tak jsem je v sobotu odpoledne vzal i se Zuzkou Šárovou na kolo. Musel jsem se obrnit nesmírnou trpělivostí, protože už za Masojedy v mírném kopečku Alice slezla, že to nevyjede. Raději jsem jim dopředu neříkal, kam až jedeme. Ze Štíhlic jsme uhli malou silničkou na Vyžlovku a tam jsem jim teprve naočkoval, že musíme zjistit, jestli je z vyžlovské rozhledny vidět Hradešín. Není. Ale vylezli jsme nahoru, porozhlédli se po kraji a pak už mě holky uháněly, že musíme do hospody, jinak že umřou žízní, protože svoje lahve s vodou už si vypily. Zastávku jsme udělali až v Doubku, abychom to měli domů jen skok. Najeli jsme příjemných devatenáct kilometrů, ale v neděli už nechtěli o kolech ani slyšet...