Banát

Každoroční podzimní vandr jsme tentokrát podnikli o něco dále, než na sousedním Slovensku. Vypravili jsme se do rumunského Banátu - oblasti krajanských vesnic, kopcovitých pastvin, salaší a zlátnoucích bučin. Více na jdemeven.cz.

Drakiáda II

Po pracovní sobotě (pro změnu jsme opět sázeli stromy) jsme si v neděli vyrazili jen tak do Janovického lesa. Klára potřebuje do školy nasbírat nějaké šišky na výzdobu a třeba najdeme nějakou houbu. Pomalu jsme se propletli mlázím až k Mukařovksým rybníkům, také známé jako rybníky ŽOS podle župní obce sokolské. Odpolední sluníčko prozařovalo dubovým listím, kochali jsme se nádherným koutem přírody. Houby nikde, šišek jsme brzy měli plné košíčky, tak jsme se přesunuli na kopec mezi Doubravčicemi a Masojedy. Na strništích tam příjemně foukalo, my rozbalili draky a začali pouštět. Bohužel se vítr po dvaceti minutách odebral na nějaké jiné pole a naši draci jen polehávali. Nicméně jsme vyzkoušeli dobrý plac, až zase začne vát.

Drakiáda v Mladé

Zajeli jsme si s holkama na nedělní poledne do Milovic na letiště Mladá, kde jeden z našich nejlepších powerkiterů hodlal předvádět své modely a taky závody na buginách. Plány jsou jedna věc, počasí druhá. Mírný vánek stačil akorát na ty nejnafoukanější padáky, ostatní neměli šanci. Včetně Alice s Klárou, které se snažily do vzduchu vynést své dráčky. To se jim dařilo jen když zasprintovaly po ranveji, pak následoval nevyhnutelný střemhlavý pád. Tak příště.

Sklízíme

GC na Monínci

Letošní podzimní Monínec se nesl téměř v komorním tónu, alespoň co do počtu lidí. Tři kusy dospělé a pět mláďat. Navzdory ponuré předpovědi se počasí vydařilo a my si mohli vychutnávat podzimně vybarvenou přírodu. Narvali jsme holky do kufru a poodjeli do Sedlece, kde jsme na židovském hřbitově odlovili první kešku. V Nadějkově jsme pak zahájili delší procházku po Nadějkovské naučné stezce a z informačních tabulí sosali údaje pro finální souřadnice pěkné multinky. Sem tam pěkné výhledy, překvapilo nás, když jsme v dálce identifikovali kouřící věže Temelína a za nimi na obzoru Šumavské kopce. Hned po večeři jsme všechny nahnali do roztopené sauny. Vnitřní bazének prázdný, museli jsme v prostěradlech vybíhat do bazénu na stráni, což všechny děti považovaly za náramný podnik. Ještě že s námi nebyly žádné matky, zcela jistě by z tohoto dobrodružství sešlo.
Neděle byla ještě výstavnější než sobota, víceméně v klidu jsme pojížděli po okolí a lovili poklady a kochali se. Jedna z kešek nás zavedla na "Samotu u lesa", k chalupě, kde bydlel děda Komárek. Z dálky s přimhouřenýma očima by se snad dalo hádat, jakmile jsme však nahlédli blíž na sterilní zápraží, kouzlo filmové chaloupky nebylo nikde k nalezení. Monínský víkend jsme zakončili čertovskou pohádkou na poslední kešce Vrškameni u Petrovic a rozjeli se za maminkami, k velké radosti našich děvčátek...

Consummatum est

čili dokonáno jest, všechny sazenice jsou v hlíně. Dokonce i s okrasnými stromy, pro které jsme dneska odpoledne jeli společeně s rodiči z Přelouče. Přijeli s vozíkem za autem, jedině tam se třímetroví obříci vešli. V kufru Oktávky se schovávalo další překvapení - dýně, co jsme si v Raškovicích nechali na kompostu vypěstovat. Počítali jsme tak s pěti rozumně velikými kousky, teď máme před domem naskládno dvakrát tolik a to ještě rozdali do Podlažic. To bude helloween...

Velký voči, Bédo Trávníčku!

Je čas sázení, návrh zahrady zatím ležel ladem, tak se vydáváme do školky u Kostelce. Seznam máme, počítám s tím, že koupíme pár základních stromů a pojedeme. Ovšem ze stromů se nám do auta vejde jen habr, zbytek jsou velikáni tak na vozík za auto a budeme je muset pořešit jindy. A tak se nám otevírá prostor pro keře. Vlastními silami jsme schopni najít jen něco málo a tak prosíme o pomoc místní paní. A začíná smršť: "Lísky? devět? Jó tak tamhle, chyteje... Trnka? Cože?? Pojďte se podívat, dyť jsou hnusný, že jo? Dneska se to sází jen k silnicím. Co kdybychom místo nich dali arónii a zimolez kamčatský? Aspoň budete mít něco na mlsání. Čtyři kaliny? A co byste řekli, kdybychom to namíchali.... Máte v tom zmatek? Tak si to naskládejte na vozíčky, já přinesu fixu a popíšeme si to..." Musíme zapojit i holky, protože se už obsazujeme třetí vozík. "Ovocné stromky? Přijďte osmnáctého, to tady zase budu já, tak to spolu proberem", jsou slova na rozloučenou od úžasné obsluhy zdejší školky.
Těžší to bylo na zahradě v Hradešíně. Rozsadit keře a stromky, kde by podle plánu měly být, byla jedna věc. Ale kopání, sázení, míchání hlíny, stěhování kompostu šlo tak zoufale pomalu i přes to, že ze mě cákal pot. Třináctou sazenici pěchuju už za naprosté tmy. Ve frontě stále čeká dalších sedmadvacet....

Osečanská Šlapka

Tři, dva, jedna, jedem! Jsme uprostřed houfu dalších menších či větších závodníků, kterým ale nemůžeme v rychlosti konkurovat a během chvíle jedeme po silnici sami. 500m - stavíme, abych připevnil Alici na oj. 800m - stavíme na čurání. 1200m - kopec Kláru sundavá ze sedla a tak vedeme.... tak začal pro holky první pořádný cyklistický závod, Osečanská šlapka. Jedeme kategorii dětí do deseti let s doprovodem, 20 kilometrů v kopcovaté Sedlčanské krajině. Tolik jsme ještě nikdy nedali. Od sedmého kilometru začínáme provozovat tzv. autobus, kdy za Alici zavěšujeme ještě Klárku na gumicukách. Funguje to jen do kopce, ale aspoň jedeme, byť pomalu. Navíc sklízíme obdiv od dospěláků, co nás předjíždějí, jakmile se naše krátká trať spojí s dlouhou. Konečně stojíme na posledním kopci, zhruba na úrovni nedalekého "Drahouška". Následuje jen dlouhý terénní sjezd do Osečan. Klárka mile překvapuje a nástrahy lesní cesty s bravurou překonává, byť ji občas nohy uletí ze šlapek a v závěru "strašně brní ruce". Dojezd do cíle je celkem zrada, musíme se vyhrabat dlouhým osečanským kopcem. Takže přichází ke slovu opět autobus a s velkou parádou projíždíme cílem. Celkový čas něco kolem čtyř hodin, přesné výsledky budou na webu závodů.
Nádherný den končíme zábavnou tečkou. Spolu s ostatními jedeme na kopec pouštět draky. Momo vybaluje šetimetrový padák s hrazdičkou. Je děsná psina pozorovat, jak si s ním drak dělá, co chce. Celý zadýchaný mě vybízí, ať si to taky zkusím. Rád se chápu hrazdičky, draky přece umím pilotovat. Jakmile padák nabere plný vítr, začínají mi klouzat boty, další poryvek větru mě zvedá, plavmo přistávám na břiše a jsem vláčen asi dvacet metrů strništěm, naž drak ztratí sílu a klesne k zemi. Všichni z toho mají samozřejmě ukrutnou srandu, lepší grotesky se vidí málokdy. Jsem vyřízený jak po zápasu s medvědem. Ještě dvakrát třikrát to zkouším znovu, pokaždé se stejným výsledkem. Začínám přemýšlet o pořízení nějakého většího draka....

Walchsee

aneb závěr léta na minidovolené v Tyrolích, který byl nesmírně silný na zážitky a prožitky, ostatně v detailu je celá akce popsaná na www.jdemeven.cz.

Jsme syrový

Alice: "A mami, jsme syrový? Jako jestli by nás lev sežral??"

Vjesolyje kartinki

Alice stále častěji zapomíná na své "to neumim" a pouští se do odvážnějších výtvorů. Tady třeba krabi. A milujou se. Proto ta srdíčka mezi nimi.

Klárčin první a jediný pozdrav z tábora

"... Jídlo se nedá jíst,
dneska byl jen zelný list,
polívka studená,
co v ní plavou místo nudlí
číslice a písmena...."

Koťátka

Dneska dopoledne zvoní telefon a v něm Alice: "Tatí, já ti musím něco říct. Víš, Julča si v noci vlezla do mojí postele a vyrodila tam koťátka. Tři..." Ne že by rodila Alici u nohou, ta si po svém zvyku v noci přešla k nám do ložnice. A toho nejspíš Julina využila a obsadila vyhřátý pelech. Marné byly naše přípravy doupátek v podobě vystlaných krabic. Kočce neporučíš. Teď tam leží, opečovává svá novorozeňata, na všechny prská, nikoho k sobě nepustí a nehne se z místa. To jsem opravdu zvědavý, co touhle nadílkou budeme dělat...

Na Petříně

"To je dost, žes nás taky jednou vyvez !!!", dal by se uvést dnešní program. Auto jsme nechali u kolejí na Strahově a pomalu se sunuli kolem růžových zahrad u Štefánikovy hvězdárny, kde jsme si jen tak mimochodem šmátli na jisté místo a vytáhli pěknou kešku. Fronta do bludiště přijatelná, před námi hlučná moravská trojgenerační rodina, která si výlet do Prahy náramně užívá. A křivá zrcadla. A lidi. Ukrutná spousta lidí. Stojíme před vchodem a čekáme, až se masa roztlemených křivonohých, dlohorukých, širokobřichých atd. posune. Za námi se začíná dělat had dalších chtivých. Už jsme uvnitř. Alice se dobře baví. Asi po osmi zrcadlech je rezerva našeho sociálního cítění vyčerpaná a prcháme ven na vzduch a pryč od lidí do méně frekventovaných cestiček petřínských sadů. Rozhlednu vzdáváme. Druhá keška nás zavede do naprosto liduprázdného místa - do jedné z petřínských štol. Ivču bychom tam nedostali ani heverem, a tak s Alicí za skřípění otevíráme železná vrata a s baterkami na plný výkon vstupujeme do úzké chodbičky. Pár zákrut, strop se snižuje, musím jít v předklonu. Najednou mě Alice tahá za šos a z díry u země vyndavá zablácenou kešku. Jsme asi třicet metrů hluboko v kopci. V jednom místě se štola větví, ani moje baterka nedosvítí na konec. Raději jdeme za Ivčou, aby neměla strach. Báječné dobrodružství.
Na Pražském hradě je turistů jak naseto, procházíme proto jen nádvořím a po schodech dolů na Malou stranu do volnějšího prostoru. Budeme se sem muset vypravit někdy za sychravého podzimu, až se turisti stáhnou ke svým krbům...

Ligvistická mysterka

Včera jsem se zapotil při luštění logicko-lingvistické hádanky. Správný výsledek mě měl dovést k finální kešce. Jistý jsem si samozřejmě nebyl, vyluštěné souřadnice ukazovaly do hustého trní v příkrém svahu. Do poloviny jsem se vyškrábal, málem zašlápl strakapouda a po této menší srdeční příhodě usoudil, že jsem to asi pořešil špatně. Dneska mi přišlo od autora potvrzení, že jsem byl na správném místě. Zřejmě sadista. No nic, půjdu tam ještě jednou.
Tak kdo by si chtěl potrápit mozkové závity, tady je.

Zde je sedm vet v imaginarnim jazyce:
a. tetrozor chup-chas fila-chan.
b. dingesor fila-cha bap.
c. sesnazor chup-chas filaf.
d. sqenesesor fila-cha mutan.
e. tetrosor chupi.
f. ceclisor fila-cha chup-chaf.
g. dingezor muta fila’q chup-chan.

A v české verzi:
1. Farmář šlape na psa.
2. Pes a kráva koušou zubaře.
3. Někteří zubaři berou některé krávy.
4. Farmář žaluje některé zubaře.
5. Farmář ukusuje chleba.
6. On ubližuje (působí bolest) některým zubům.
7. Někteří zubaři ubližují (působí bolest) farmáři.

Přiřaďte jednotlivé věty k jejich českým protějškům. Slovosled nemusí být stejný jako v češtině, ale je pravidelný a konzistentní. Ve zkoumaném jazyce jsou dvě třídy podstatných jmen a dvě třídy sloves. Ve větách se každý člen každé ze tříd chová podle stejného vzorce, ale tento vzorec může být u různých tříd různý.

Hodně štěstí!

U Nežárky

Dostali jsme pozvánku do Dolní Lhoty, abychom se tam na chvíli utábořili na zahradě u Moresů, hnedka vedle řeky Nežárky. Ještě jsme letos pořádně nevyjeli na kole a tohle byla příležitost.
Ještě odpoledne po příjezdu jsme vyrazili na projížďku k nejsevernějšímu cípu Rakouska. Jelo se ale pomalu, Klárka zaostávala. Až později jsem si všiml, že má brzdy nějak rozhozené a neustále trochu svírají, zkrátka pruda. Do kopce tlačit, z kopce šlapat, není divu že nám po osmé večer volali rodiče, jestli pro nás nemají někam dojet. A všude zákazy vjezdu...
Ve středu jsme už s opravenými brzdami popojeli na Jemčinu a udělali si okruh k Vydymači a Holné. Nejdřív jsme ale navštívili největší dub na Třeboňsku a zámecký park. Kola nám všem jela fajn, takže jsme ještě měli čas na pár vycházek za keškami - na hrázích rybníků Láska a Naděje jsme se nacpali ostružinami, u břehů Rožmberka jsme se nad jednou keškou potkali s dalšími kačery. Skončili jsme na pěkné multince ve Stráži nad Nežárkou a pak hurá na kánoi a pádlovat k jezu a zpátky k chatě a koupat se a blbnout.
Cestu domů do Hradešína jsme si zpestřili zastávkou v Jindřichovém Hradci. Hlavním cílem byla návštěva Krýzových jesliček v městském muzeu. A holky z nich byly nadšené. Pak taky z "úplatku" na památku z Červené Lhoty (Alice nezklamala a mezi korálemi, náhrdelníky a dalšími krásami ze stánku si vybrala krabičku s kobrou...)

In-line

Říká se, že člověk by měl pořád zkoušet něco nového. Tak já si letos zaškrtávám in-line bruslení. Důvodem je zejména nadšení holek pro tuhle zábavu, a to i přes spoustu pádů (hlavně Alice). A taky ďábelské tempo, s jakým se zlepšují (hlavně Alice). Běhat za nimi jen v keckách, připadal bych si za chvíli trapně. V prima krámku v Braníku jsme si s Klárou udělali radost a pořídili si nové brusle, aby nám to pěkně jelo. Hned jsme je u ledáren nazuli a voilà - jelo to! Povozili jsme se alejí podél Vltavy několikrát tam a zpátky, dokud Ali neměla fialový zadek a dokud nám všem nezačalo kručet v břiše. Báječný zážitek!

Štolpich

Po letech jsem se s radostí vydal s holkama na severní stranu Jizerských hor, konkrétně na Velký Štolpich a vrchol Ořešníku nad Hejnicemi. Dopoledne to vůbec nevypadalo na vyhlídkový výlet. Vrcholky kopců mizely v mlze, připadali jsme si jako někde pod Roraimou. Atmosféra ještě o něco zhoustla, jakmile jsme vystoupali do sevřené rokliny Štolpichu, nad našimi hlavami se zavřely koruny jizerských buků a dolů se na nás sem tam snášely kapky vysrážené mlhy. Tři kilometry stoupání nám občas zpestřovaly tůňky a vodopádky Sloupského potoka. Štolpišskou alpskou silinici jsme opustili u velkého Štolpišského vodopádu a pokračovali dál do vrchu po červené směrem k Ořešníku. Mlha se najednou začala rozplývat a dokonce sem tam vykouklo sluníčko. Na hřebenu už bylo fajn, nohy přestaly bolet, snad tomu pomohly i spousty borůvek kolem cesty, a my svižně došli k odbočce na Ořešník. Výstup na vrchol byl trošičku adrenalinový, na každou stranu sráz do hlubin, naštěstí se Klára pohybovala s jistotou Spidermana a na jištění mi zbyla jen Alice. Sestup lesem do Ferdinandova jsme si krátili hledáním hub a skutečně jsme dokázali nasbírat tucet pěkných hříbků jen tak kolem cesty. Dokonce i hříbky, jaké jsme doposud neviděli, doma jsme pak s pomocí atlasu a internetu usoudili, že se jednalo o hřib kříšť. Myslel jsem si konečně poprvé na satana, ale není mi souzen...

Bruslení v Nymburku

Včera jsem udělal rozborku a sborku Klářiných inline bruslí, promazal každé kolečko a dneska jsme vyjeli na "trénink" do Nymburku, kde by měly být příjemné asfaltové cesty pro pěší podél Labe. Ne že bychom si troufali na celou štreku až do Poděbrad, jen jsme se chtěli podívat a projet se. Do batohu jsem přibalil i trekové hole, vděčně pak po nich šáhla Alice, jejíž brusle jezdily jako blesk do všech stran.
Cestou domů jsme se stavili na nějaké kešky. Zaujala jedna u písečného přesypu u Píst, velmi mi připoměla podobné duny u Veselí nad Lužnicí.