"To je dost, žes nás taky jednou vyvez !!!", dal by se uvést dnešní program. Auto jsme nechali u kolejí na Strahově a pomalu se sunuli kolem růžových zahrad u Štefánikovy hvězdárny, kde jsme si jen tak mimochodem 
šmátli na jisté místo a vytáhli pěknou kešku. Fronta do bludiště přijatelná, před námi hlučná moravská trojgenerační rodina, která si výlet do Prahy náramně užívá. A křivá zrcadla. A lidi. Ukrutná spousta lidí. Stojíme před vchodem a čekáme, až se masa roztlemených křivonohých, dlohorukých, širokobřichých atd. posune. Za námi se začíná dělat had dalších chtivých. Už jsme uvnitř. Alice se dobře baví. Asi po osmi zrcadlech je 
rezerva našeho sociálního cítění vyčerpaná a prcháme ven na vzduch a pryč od lidí do méně frekventovaných cestiček petřínských sadů. Rozhlednu vzdáváme. Druhá keška nás zavede do naprosto liduprázdného místa - do jedné z petřínských štol. Ivču bychom tam nedostali ani heverem, a tak s Alicí za skřípění otevíráme železná vrata a s baterkami na plný výkon vstupujeme do úzké chodbičky. Pár zákrut, strop se 
snižuje, musím jít v předklonu. Najednou mě Alice tahá za šos a z díry u země vyndavá zablácenou kešku. Jsme asi třicet metrů hluboko v kopci. V jednom místě se štola větví, ani moje baterka nedosvítí na konec. Raději jdeme za Ivčou, 
aby neměla strach. Báječné dobrodružství.Na Pražském hradě je turistů jak naseto, procházíme proto jen nádvořím a po schodech dolů na Malou stranu do volnějšího prostoru. Budeme se sem muset vypravit někdy za sychravého podzimu, až se turisti stáhnou ke svým krbům...
Žádné komentáře:
Okomentovat