U Nežárky

Dostali jsme pozvánku do Dolní Lhoty, abychom se tam na chvíli utábořili na zahradě u Moresů, hnedka vedle řeky Nežárky. Ještě jsme letos pořádně nevyjeli na kole a tohle byla příležitost.
Ještě odpoledne po příjezdu jsme vyrazili na projížďku k nejsevernějšímu cípu Rakouska. Jelo se ale pomalu, Klárka zaostávala. Až později jsem si všiml, že má brzdy nějak rozhozené a neustále trochu svírají, zkrátka pruda. Do kopce tlačit, z kopce šlapat, není divu že nám po osmé večer volali rodiče, jestli pro nás nemají někam dojet. A všude zákazy vjezdu...
Ve středu jsme už s opravenými brzdami popojeli na Jemčinu a udělali si okruh k Vydymači a Holné. Nejdřív jsme ale navštívili největší dub na Třeboňsku a zámecký park. Kola nám všem jela fajn, takže jsme ještě měli čas na pár vycházek za keškami - na hrázích rybníků Láska a Naděje jsme se nacpali ostružinami, u břehů Rožmberka jsme se nad jednou keškou potkali s dalšími kačery. Skončili jsme na pěkné multince ve Stráži nad Nežárkou a pak hurá na kánoi a pádlovat k jezu a zpátky k chatě a koupat se a blbnout.
Cestu domů do Hradešína jsme si zpestřili zastávkou v Jindřichovém Hradci. Hlavním cílem byla návštěva Krýzových jesliček v městském muzeu. A holky z nich byly nadšené. Pak taky z "úplatku" na památku z Červené Lhoty (Alice nezklamala a mezi korálemi, náhrdelníky a dalšími krásami ze stánku si vybrala krabičku s kobrou...)

In-line

Říká se, že člověk by měl pořád zkoušet něco nového. Tak já si letos zaškrtávám in-line bruslení. Důvodem je zejména nadšení holek pro tuhle zábavu, a to i přes spoustu pádů (hlavně Alice). A taky ďábelské tempo, s jakým se zlepšují (hlavně Alice). Běhat za nimi jen v keckách, připadal bych si za chvíli trapně. V prima krámku v Braníku jsme si s Klárou udělali radost a pořídili si nové brusle, aby nám to pěkně jelo. Hned jsme je u ledáren nazuli a voilà - jelo to! Povozili jsme se alejí podél Vltavy několikrát tam a zpátky, dokud Ali neměla fialový zadek a dokud nám všem nezačalo kručet v břiše. Báječný zážitek!

Štolpich

Po letech jsem se s radostí vydal s holkama na severní stranu Jizerských hor, konkrétně na Velký Štolpich a vrchol Ořešníku nad Hejnicemi. Dopoledne to vůbec nevypadalo na vyhlídkový výlet. Vrcholky kopců mizely v mlze, připadali jsme si jako někde pod Roraimou. Atmosféra ještě o něco zhoustla, jakmile jsme vystoupali do sevřené rokliny Štolpichu, nad našimi hlavami se zavřely koruny jizerských buků a dolů se na nás sem tam snášely kapky vysrážené mlhy. Tři kilometry stoupání nám občas zpestřovaly tůňky a vodopádky Sloupského potoka. Štolpišskou alpskou silinici jsme opustili u velkého Štolpišského vodopádu a pokračovali dál do vrchu po červené směrem k Ořešníku. Mlha se najednou začala rozplývat a dokonce sem tam vykouklo sluníčko. Na hřebenu už bylo fajn, nohy přestaly bolet, snad tomu pomohly i spousty borůvek kolem cesty, a my svižně došli k odbočce na Ořešník. Výstup na vrchol byl trošičku adrenalinový, na každou stranu sráz do hlubin, naštěstí se Klára pohybovala s jistotou Spidermana a na jištění mi zbyla jen Alice. Sestup lesem do Ferdinandova jsme si krátili hledáním hub a skutečně jsme dokázali nasbírat tucet pěkných hříbků jen tak kolem cesty. Dokonce i hříbky, jaké jsme doposud neviděli, doma jsme pak s pomocí atlasu a internetu usoudili, že se jednalo o hřib kříšť. Myslel jsem si konečně poprvé na satana, ale není mi souzen...

Bruslení v Nymburku

Včera jsem udělal rozborku a sborku Klářiných inline bruslí, promazal každé kolečko a dneska jsme vyjeli na "trénink" do Nymburku, kde by měly být příjemné asfaltové cesty pro pěší podél Labe. Ne že bychom si troufali na celou štreku až do Poděbrad, jen jsme se chtěli podívat a projet se. Do batohu jsem přibalil i trekové hole, vděčně pak po nich šáhla Alice, jejíž brusle jezdily jako blesk do všech stran.
Cestou domů jsme se stavili na nějaké kešky. Zaujala jedna u písečného přesypu u Píst, velmi mi připoměla podobné duny u Veselí nad Lužnicí.

DinoPark

Slíbili jsme po vysvědčení návštěvu DinoParku v Plzni, ale pořád nám do toho něco lezlo. Můj první den dovolené byl pro takovou akci jako stvořený. Druhohorní park je součástí plzeňské ZOO. Tu jsme samozřejmě prošli křížem krážem. Některé expozice průměrné, jiné se nám moc líbily, jako třeba dravci, noční Madagaskar nebo vodní ptáci, kde se člověk přiblížil téměř na dosah vystavovaným zvířátkům. Celou dobu k nám doléhal "řev" různých ...saurů z DinoParku na kopci. Jestli už někoho "bolely nožičky" nebo byl "strašně unavený", před branou do parku byla únava tatam a následoval neřízený běh od diplodoků přes triceratopsy k tyranosaurovi, s krátkou zastávkou v 3D kině, kde jsme sdíleli osud druhohorního gigantosaura. Hlavičky plné zážitků jsme pak cestou domů trochu provětrali hledáním kešek. Zajímavá byla nová rozhledna na Třenické hoře u Cerhovic, jedna ze sedmi rozhleden otevřených v roce 2007.

Plasťák

Jedenáctý ročník Plasťáka se vydařil. Opět bez kapky deště, se slušnou účastí, bez nehod a bloudění, i s veselým táborákem dlouho do noci. Já se ze závodění letos "vyzul" tím, že jsem si při kosení jungle za zahradou uhnal zánět svalového úponu a půl týdne chodil jak Peyrac. Ortopedka mi pak řekla, že triatlon rozhodně nepovažuje za vhodnou rehabilitaci. A basta. Tak jsem se zase projednou chopil foťáku a celé dění dokumentoval. Víc o akci na plastak.jdemeven.cz.

Bathory

Zmasírovaní mohutnou reklamní kampaní jsme si vyrazili do kina na film Bathory. Natěšení, s velkým očekáváním. Pravidlo, že po prvku očekávání se dostaví prvek zklamání, se zde naplnilo mírou vrchovatou. Celkem povedený nápad, výzva Jožovi Nižnánskému, a sice že Alžběta Báthoryová, v podstatě dobrá a vzdělaná šlechtična, zranitelná vdova, dostala nálepku krvelačné zrůdy jen díky komplotu sousedních hrabivých hrabat, by mohl vydat na povedený film. Bohužel z toho Juraj Jakubisko po vzoru "Nejasné zprávy" udělal další roztahanou televizní mešugárnu, bez emocí a bez valného děje. Poměrně výstižná recenze je na moviezone. Jediným tahákem tak pro mě zůstaly nádherné záběry slovenské krajiny a okouzlující půvab Anny Friel, představitelky Čachtické paní. Na víc jak dvouhodinový film je to ale zoufale málo.

Bruggy

Štěstí tomu přálo, že jsme na poslední služebce do Belgie měli jednání nedaleko "Benátek severu", Brug. Takže jen co jsme jednání po páté ukončili, vjeli jsme do tohoto historického města a vydali se na couračku. Jak jsme vkročili do spleti dlážděných uliček, okamžitě mě ovanula atmosféra známá z jiných severních měst a městeček, která jsme navštívili v Německu - Brémy, Stade, Lübeck, Lüneburg... Staré cihlové domy, hrázděné fasády se zdobenými štíty, kanály s kamennými mosty, impozantní kostely nahusto nasázené v samém centru, hospůdky a kavárny na každém možném plácku, prostě nádhera.

Stan

Slíbil jsem holkám, že dneska postavím nový stan. Netušil jsem, že se u toho tak zapotím, přeci jen je to malý obřík. Ale s asistencí koťátek se nám ho podařilo vztyčit, ukotvit a teď tam jsou i s kamarádkami zalezlé jak v zámecké komnatě. A je klid...
.
.
.

Bronzový Earthcache Master

Americká geologická společnost má patronát nad veškerými earthkešemi po světě. A vyhlásila program Earthcache Masters. A že jsem splnil základní podmínky pro bronzový odznak (zalogované minimálně tři eartchkeše ve dvou a více zemích), poslal jsem si žádost. A voilà, dneska se ve schránce objevil dopis z Boulderu v Coloradu a v něm bronzový odznáček. Mé kačerské srdce se sladce tetelí...

Řecký večer

Netradičně v pondělí jsme se sešli u Müllerů v Hodkovičkách, abychom společně strávili letní večer v duchu řeckých zahradních slavností. Na stole vybrané pochoutky, na sudu roste počet vín s každým novým příchozím, z pod schodů se linou tóny řeckých skladeb. Před desátou přichází na řadu kvíz, kde totálně propadáme, Ivča si dokonce odnáší putovního oslíka za minimální dosažený počet bodů. Správné odpovědi a spoustu dalších věcí rozebíráme za potahování z výborných chorvatských doutníků, dokud se čas nenavrší. Koneckonců, je přeci jen pondělí a ráno nám nikdo vstávání do práce neodpustí.

Kvočny

Potřeboval jsem se zbavit dvou geocoinů a tak jsem přemýšlel, kam s nimi, když budeme v Jablonci. Až po chvíli mě trklo, že tady vlastně brácha založil svoji první kešku u Bezděčínských skal. A bylo rozhodnuto. Na skalách kruhů jak naseto, však se tam taky na lanech věšelo pár horolezců, tak jsme se pokochali, holky hned srdnatě naběhly do stěn, naštěstí se nikde nedostaly tak vysoko, abych je pak nemohl sundat. V lese nad skalami jsme objevili plantáže nádherných borůvek a tak jsme za chvíli měli modré zuby, jazyky i ruce. Posilněni jsme odlovili Sedláčkovic poklad a ještě se zašli podívat pod Kvočny, kde kdysi rodiče zkoušeli zahradničit. Trochu se to tam změnilo, zahrada je dnes udržovaná jen jedna, trempská bouda pod převisem Biskupa je taky pryč, navíc všude roje neodbytných upírků, tak jsme se ani moc nezdržovali a taky mazali.

Vjesolyje kartinki

Jeden z posledních obrazů, co Alice udělala ve škola a který se nám podařilo ukořistit z nástěnky.

Vysvědčení

Už je to tady, první ročník úspěšně za námi a velké prázdniny můžou začít. Před školou to hýřilo barvami, jak školáčci nosili květiny svým učitelkám. Klára samozřejmě mezi nimi. Netrvalo ani čtyřicet minut a už se první začínali trousit ven, když kvítí vyměnili za list papíru. A hurá někam do hračkárny pro odměnu, tedy snad jen za mladší ročníky. Využil jsem příležitosti a nakoupil drobnosti za babku na výměnu do pokladů. Teď jen, abych je někde rychle udal.
.
.
.
.
.

Vjesolyje kartinki

Klárka přinesla ze školy štos prací, tak vybíráme ty nejzajímavější.

GC do Tater a zpět

Služebka na Slovensko byla skvělou příležitostí posbírat pár keší během cesty. A některé z nich stály za to. Poblíž Slavkova například keška u betonárky ZAPA, která stojí blízko místa bitvy tří císařů. A ZAPA spolu s architektem Janem Radou vytvořila ze zásobníků a přepravníků figury vojáků s dělem jako připomínku zdejších někdejších bojů.
Další zajímavou byla earthcache na vrcholu Mnich u Ružomberku. Kopec byl sice prudký, že se muselo trávou lozit po čtyřech (parádní cesta na kopec nebyla na mapě v GPS zakreslená), ale na kopci čekalo překvapení v podobě zkamenělin numulitů. Šutrů s fosiliemi se tam válí na kila, i výhled do kraje stál za výstup.
Poslední keškou, která mě dostala byl vršíček Hradištěk nedaleko Velkých Bílovic. Musel jsem se prokličkovat úzkými uličkami mezi sklípky a vinicemi, pěšky nebo na kole by si to člověk asi daleko víc vychutnal. Finále se ale odměnilo nádhernou kaplí, výhledem do širokého okolí, zejména na jih a západ, vinicemi zalitými zlatým večerním sluncem a absolutním klidem, který přímo vyzýval k posezení a k rozjímání.

Český Šternberk a Zapomenuté Údolí

Po sobotním "zahrádkaření" a vybírání stanu na výstavě v Letňanech jsme už byli celí natěšení někam vypadnout. Dostali jsme nápad podívat se na hrad Český Šternberk a pak zajít na místo, kam jezdí Jablonečtí na tábor - do Zapomenutého údolí.
Do prohlídky zbývalo asi půl hodiny a zrovna začalo pršet a foukat ledový vítr. Semkli jsme se pod jediný deštník, sledovali ukázku dravých ptáků a ručičky hodinek, kdy už se půjdeme ohřát dovnitř. Z hradu je veřejnosti vyhrazeno jedno necelé patro, zbytek je soukromými prostory rodiny Šternberků. Prohlídka byla fajn, průvodkyně s intonací Věry Ferbasové nám nalila nějaké vědomosti do palic, snad se nám tam něco uchytí. Nad hradem jsme odlovili šternberskou kešku a pak poodjeli několik kilometrů do Drahňovic a polňačkou dolů do údolí ke Křešickému potoku. Je to téměř čtvrt století, co jsem tady byl naposledy a taky jsem koukal, jak se změnila louka, kde tehdy stával náš tábor. O louce už nemůže být řeč, teď je to neprostupná olšová houština, a z mlází vedle ní, kde jsme tehdy stromky ožínali, vyrostl regulérní les. Pěšina podle potoka byla téměř neprůchodná, tak jsme zvolili pevnou cestu, která kopíruje jeho tok ve větší vzdálenosti. Po kilometru nebo dvou jsme došli k současnému táborovému místu. Schovali jsme na skále poklad, zpestření pro Jablonecké, až pojedou na tábor. Zamaskovaný je kvalitně, snad ho nikdo neobjeví předčasně. Louka neuvěřitelně voněla rozkvetlým heřmánkem a hned zlákala naše víly, aby si s sebou nasápaly. Za loukou nás vábila informační cedule Drahňovických mokřadel a dál jen bažinky a rákosí. Tak si říkáme, jestli se jim to tady v létě nehemží komáry a jinými upírky.

Balounova Fankovka 2006, pozdní sběr

Vypadá to, že vína ze sklepů Radomila Balouna jsou jeden klenot vedle druhého, zejména ta přívlastková. Po Sauvignonu jsme dneska otevřeli jeho pozdněsběrovou Frankovku ročník 2006 a musím uznat, že už velmi dlouho jsem neměl tak dobré červené moravské víno.

Vinařská oblast Morava, podoblast Velkopavlovická, obec Velké Pavlovice, viniční trať Nadzahrady.
Víno se představuje rubínovou až purpurově červenou barvou s fialovými nádechy. Jeho vůně je výrazná, ovocná s kořenitými aromaty. Projevují se v ní tóny višní, červené papriky a peckovin. Chuť je teplá s kulatým tělem, jemnými kyselinami a nasládlou tříslovinou. Ovoce, které jsme cítili ve vůni, přechází v chuti do tónů kompotu a marmelády.

Sauvignon Baloun 2006

Tak jsem dneska dal po téměř třinácti letech u firmy výpověď, dávám sbohem rusky mluvící organizaci a od září nastupuji u holandského LeasePlanu. Samozřejmě jsme museli takovou událost doma probrat a nejlíp se o věcech hovoří venku na špalkách u sklenky dobrého vína. Za cvrkání kobylek a zpěvu kosáků jsme si otevřeli přepychový pozdní sběr Sauvignonu 2006 od Balouna, stříbrného medailisty Concours Mondial 2007 v Bruselu a také Vinalies International 2007 v Paříži. Toto víno bylo také podáváno při několika slavnostních příležitostech ve Španělském sále Pražského hradu a i my jsme si ho náležitě vychutnali.

Hrozny dozrály na hlinito-písčité spraši na jižně položené vinici, v mírném svahu. Hrozny okamžitě pomlety a lisovány na pneumatickém lisu za malého tlaku. Mošt odkalen a zakvašen kvasinkou - řízené kvašení při teplotě 16°C v nerezové nádobě. Sauvignon patří k nejkvalitnějším a k nejvyhledávanějším vínům. Ve vůni dominuje kompozice tropického ovoce, zeleného jablka a citron. Chuť vína je osvěžující s nádechem černého bezu, k závěru je příjemný 4g zbytek hroznového cukru. Cukernatost hroznů při lisování 20,2°NM. Alkohol: 13% cukr: 4g/l kyseliny: 5,6g/l

EURO 2008

Sobota, pátá ranní, překládáme věci do dodávky a vyrážíme do Bázlu na zahájení Eura 2008 a náš zápas se Švýcarskem. Říká se, že gentleman nepije před desátou. My se desinfikujeme výbornou meruňkovicí už v sedm. Kolem jedné jsme v cíli u Bendovy ségry Ivany a vydáváme se tramvají do centra. Všude mraky helvétských křížů, záplava červené, těžko na první pohled rozeznat Čecha od Švýcara. Cestou na stadión potkáváme velmi veselého Ivana Trojana, my se ovšem taky jaksepatří připravili. Zápas byl zklamáním, upachtěný gól nepřebil pachuť z trapné hry. I tak jsme vítězství oslavili, ve městě na plátně shlédli utkání Portugalců s Turky, a vítězné tažení zakončili téměř dvouhodinovou cestou do Aesch, při které jsme vystřídali několik tramvají a různých směrů. Švýcaři byli naštěstí velmi dobrými hostiteli, v našem tápání nám vždy ochotně pomohli. Nedělní ráno přineslo daň za včerejší juchání v podobě rozbouřeného žaludku. Paní domácí z nazelenalého obličeje vytušila mé trápení a uvařila lektvar ze šalvěje a zeměžluče, který sice chutnal odporně, ale byl skutečně zázračný a do hodiny mi bylo fajn. Novinářské ohlasy na náš fotbalový výkon nebyly slavné. 'Z Čechů nemusíme mít strach!', 'Nezasloužená výhra!', to jsou příklady titulků z německého Bildu. Uvidíme, jak si hoši povedou dál.