Naturpark Elbufer-Drawehn

Už jsme delší dobu nevyběhli někam do přírody mimo Hamburk. Po krátké poradě s mapou a s průvodcem jsme nabrali směr jihovýchod na Lauenburg a odtud proti proudu Labe až téměř k Hitzackeru. Cílem byl kousek chráněné oblasti Elbufer-Drawehn, konkrétně kolem rozhledny na Kniepernbergu. Turistů tam sice pár bylo, ale jak se ukázalo, všichni typu "od parkoviště na rozhlednu a zpátky". Jakmile jsme opustili udržovaný chodník a po pěšinách se vydali dolů k Labi a dál, nenarazili jsme na živáčka. Kopce dolů, nahoru, dokonce i vrstevnice na mapě, to byla po dlouhé době příjemná změna. Na březích, ale i na loukách dál od vody to už naplno vonělo létem. V Drethemském Gasthausu, kam jsme se stavili na oběd, se současně konala zábava pro důchodce i pohřební hostina místní (zřejmě) hasičské celebrity, soudě podle počtu hasičů, co se trousili kolem. Taky hrob na zdejším hřbitově doslova zářil, jak byl posetý květinami.

Naše mapa slibovala, že v polích nad hřbitovem se nalézá nějaký menhir. Nencházíme však nic jiného, než neobdělaný písečný pahorek, zarostlý řídkou trávou. Skrovné informace na internetu pak prozradily, že se jedná o zvětraný, rozpadlý, pískovcový menhir bez určitého stáří a významu. Takže žádné tajemno. S pomocí GPS překonáváme úsek bez cest, přes louky a lesy, abychom se dostali na stezku, která nás zavede zpátky k parkovišti. Téměř u cíle nás po dlouhém dunění konečně dožene bouřka s parádním lijákem. Aspoň Alici se to líbí, protože cesty jsou naráz plné potoků a louží, a tak se konečně po šesti kilometrech dočkala skvělé vodní zábavy...

ZOO Hagenbeck

Tierpark Hagnbeck, lákadlo na tento víkend. Všechno to začalo už v roce 1848, kdy obchodník s rybami Clas Carl Hagenbeck v St. Pauli vystavil šest lachtanů. O půlstoletí později jeho syn zpřístupnil první zoologickou zahradu na světě, která představila exotická zvířata v přirozeném prostředí, bez mříží, oddělená od návštěvníků přírodní bariérou. Dnes vede ZOO už šestá generace Hagenbecků a rostoucí zahrada je velkým lákadlem pro obyvatele Hamurku i širokého okolí.
ZOO je příjemně rozlehlá, když jsme ji prošli křížem krážem a pohráli si na dětském hřišti, vydalo to asi na pět hodin. Je v ní jen minimálně expozic v interiéru, vše se odehrává ve formě volných výběhů, stepní zajíci, srnečkové, ale taky divoká prasátka se potulují volně po celé zahradě. V centrální části je vybudován ostrov ve stylu klasických japonských zahrad. Tenhle kousek, ale i mnohé další, se spoustou rozkvetlých rododendronů, keřů a stromů, potěší oko a pohladí duši. Člověk by se zastavil a poseděl, ale s Alicí a Klárou pádícími za dalšími zvířátky je tak čas narychlo cvaknout několik záběrů a pustit se do jejich stíhání.

Bleší trhy a Duvenstedter Brook

S teplejším jarním počasím se jako houby po dešti vyrojily i tradiční bleší trhy. Loni nás z nějakého důvodu minuly, tak jsme v neděli vyrazili, abychom zjistili, co jsou zač. První v Norderstedtu nás trochu zklamal, na place mezi Penny a Albertem rozložilo své zboží jen pár prodejců, ale jako předkrm to stačilo. Flohmarkt v Ahrensburgu patří zřejmě do jiné kategorie. Tlačenice aut a lidí je kvalitní a stejně tak i rozmanitá nabídka prodejců - najít se tady dá skutečně lecos a o ceny může člověk smlouvat jak na tureckém bazaru. Dorost prodává své hračky, knížky, ale i sešity ze školy, a dospělí co se dá. Trh předčil naše očekávání. Žádné vietnamské stánky jako u nás. Němčina se tady sice trochu míchala s polštinou a ruštinou, ale pokud jde o zboží, naprosto převládá klasický bazar "co dům dal".
Po poledni přišel čas vyrazit zase někam do přírody. Tentokrát do největší chráněné oblasti v okolí Hamburku, do Duvenstedter Brook. Se svými 780 hektary je to skutečně prostor, co se jen tak za odpoledne obejít nedá. A tak jsme se vydali na asi pětikilometrový výlet menšími stezkami skrz srdce rezervace. Ta je mozaikou lesů, bažin, vřesovišť, rákosišť, luk a tůní, všude člověk narazí na břízy a olše, a když má štěstí, může zahlédnout srnce, daňky, divočáky, husy šedé, ale taky jeřáby, kteří zde mají své oblíbené hnízdiště a vyvádějí tady svá mláďata. U větších luk jsou vedle cest postavené pozorovatelny a skutečně mnozí kolemjdoucí měli kolem krků dalekohledy, včetně nás. Pověstná je oblast v září a říjnu, kdy jsou tu k slyšení i vidění jelení zápasy a vše, co k říji patří. Pak se prý cesty Duvenstedter Brooku podobají Spitaler Straße během vánočních výprodejů. Uvidíme.

Více informací: NSG Duvenstedter Brook

Hafengeburtstag

V roce 1989 měl hamburský přístav své 800. výročí. Město samotné je ještě o cca 350 let starší a už v roce 830 mělo svůj malý přístav. V té době vystavěl Ludwig der Fromme Hammaburg coby předmostí pro šíření křesťanství ve všech zemích na sever od Labe. Lodě tehdy kotvili na jednom z ramen Alsteru, tedy jinde než kde leží přístav současný.
1188 - Hrabata ze Schauenburku zakládají Nové město, Neustadt. V roce 1143 založili Lübeck a hledali místo s pohodlnějším přístupem k Severnímu moři. Místo, které mělo s Lübeckem úzce spolupracovat. Území při ústí Alsteru do Labe se jim k tomu zdálo příhodné. Neustadt stavějí hned vedle Starého města, odděluje je od sebe Alsterlauf (dnes Nikolaifleet). Neustadt byl hned od začátku míněn jako místo pro podnikání lodníků a kupců a plnil i roli překladišť a skladišť zboží.
Hrabě Adolf III. ze Schauenburku ponechal Hamburčanům mnoho výhod a o osadníky se dobře staral. Pro své lidi také vymohl nejdůležitější privilegium. Postaral se, aby císař Fridrich Barbarossa krátce před zahájením křižácké výpravy vystavil Hamburku privilej. Počínaje 7. května 1189 se obyvatelům dostává celní svobody pro jejich lodě na Labi, od města až k Severnímu moři. Od té doby považují obyvatelé Hamburku sedmý květen 1189 za oficiální vznik přístavu.
Letos se slavilo 817. výročí. Nic kulatého, přesto byla celá oblast přístavu plná po tři dny od 5. do 7. května. Navíc přicestovala i Queen Mary 2 na opravy v doku Blohm+Voss. A co bylo k vidění? Plachetnice od malých až po veliké trojstěžníky, balet a fotbal remorkérů, záchranné operace námořních vrtulníků, bohoslužba v "plovoucím kostele", dny otevřených dveří na vybraných lodích, desítky stánků s pivem a s buřty, a především tisíce podobně zvědavých lidí.

Drakiáda v Heiligenhafenu

Kdo nebyl u Baltu, jako by nikdy nebyl v severním Německu ;o) A tak jsme i s Kašperkama vyjeli na naše oblíbené místo u Heiligenhafenu. Ve městě jsme narazli na krámek, kde kromě jiného měli i různé draky a tak jsme dva pořídili, že to na pláži pořádně "rozbalíme". Kašperkovic motýl se hned krásně vznesl a navíc se i ve vzduchu udržel. Zato náš klasik byl tak trochu přízemní. Ať jsme se s ním po pláži honili sem a tam, ať jsme ho vyvažovali víc nahoru nebo víc dolu, ať jsme mu ocas zatěžovali, jen se zazmítal, provázek zašmodrchal a ulehl. Navíc svým nekonečným klauním šklebem pokoušel mou trpělivost až za hranice snesitelnosti, tak jsem ho raději smotal a schoval pod deku. Třeba mu ještě někdy dáme druhou šanci.
Abychom netrpěli nedostatkem vzrušení a akce, vyzval mě drahý Herr Kašperek ke koupeli. Poslední ledové kry tam roztály snad teprve před týdnem, i rackové cvakali zubama a naše loňské plavání v plese pod Zugspitze bylo ve srovnání s Baltem rochněním v termálním pramenu. Na rozmýšlení po pás ve vodě nebylo dost času, z nohou se vytrácel cit a už bychom se zpátky na břeh nikdy nemuseli vybelhat. Takže do vody, pod vodu, pár tempíček, hlavně dýchat a co chvíli si mocným úderem do hrudi nahodit stávkující srdce. A co nejrychleji pryč. Dokázali jsme to! Ale Venclovský ze mě asi nikdy nebude...

Blankenese

Prvomájové odpoledne nás doslova vytáhlo ven do rozkvétající Blankenese, oblíbené hamburské "Treppenviertel", kde člověk v různých uličkách a zkratkách poměrně lehce, ale snad i rád, zabloudí. Staré záznamy říkají, že první hrad byl na vysokém břehu Süllbergu postavený před tisíci lety, ale krátce nato ho Hamburčané zbourali, když si hájili svá rejdařská a obchodní práva podél Labe. Blankenese je poprvé oficiálně zmíněna v roce 1301 jako rybářská vesnice s malým počtem obyvatel. Jak se počet obyvatel zvyšoval, zvětšovala se i řevnivost mezi rybáři z Blankenese a z Hamburku. Šestnácté století se pak nese ve znamení šarvátek o rybářská práva. Když se tudy ubíral Schleswig-Holstein do Dánska, dánský král se tehdy postavil na stranu blankeneských rybářů proti hamburským. Dá se říct, že i dnes se někteří místní na toto období ohlížejí s hřejivým pocitem.
V roce 1670 podle knih vlastnili Blankenesští 45 lodí, zatímco Hamburg měl 30 a Altona 18! Do roku 1806 počet vzrostl na 170 lodí. Tou dobou také začínají první obchodníci kupovat pozemky na vyšším břehu mezi Blankenese a Altonou a stavět na nich sídla a parky v anglickém stylu. Celá řada jich je i nyní k vidění například na Elbchaussée. V roce 1837 koupil Peter Hansen Süllberg a postavil na něm dnes dobře známou věž. Rybaření bylo stále více vytlačováno přepravou zboží a obchodem. Malá flotila parníků začala provozovat pravidelný spoj mezi Hamburkem, Blankenese a dál až do Buxtehude. V polovině 19. století zaměstnávala blankeneská flotila 1500 mužů. Když se v druhé polovině 19. století začala stále razantněji prosazovat pára, nové lodě se registrovaly pouze v Hamburku a blankenesská flotila se začala zmenšovat, až se v roce 1902 prodala i její poslední obchodní loď.
V roce 1918 se Blankenese spojila se dvěma sousedními obcemi Dockenhunden a Mühlenberg, a pak i přes protesty připojena k Altoně. Což později znamenalo, že se zavedením "Velkohamburského zákona" prvního dubna 1937 (aprílový žertík v tom tehdy nikdo nehledal...) se celá oblast stala oficiální částí Hamburku.

Museumsdorf Volksdorf

Museumsdorf ve Volksdorfu je naše oblíbená zastávka, hlavně holky pokaždé nadšeně krmí zdejší ovce a kozy a kontrolují ostatní zvířata, jestli se jim náhodou neurodila mláďata. S Terkou a Ájou od Kašperků bylo toho povyku a běhání ještě o něco víc.
Muzeum představuje jak žili a pracovali sedláci severoněmeckých vesnic devatenáctého století v zachovaném dvoře se sedmi hospodářskými budovami z 18. století - dílny, stodola, žentourem poháněná mlýnice, vesnická kovárna a i pekárna. V historické průjezdní stodole se pořádají různé výstavy. Spiekerhus v sobě skrývá kavárnu pro seniory, koncertní síň a prostory pro další výstavy.

Více informací: http://www.museumsdorf-volksdorf.de/

NSG Wittmoor

Na mnohých zahrádkách je vidět kvetoucí vřes ve všech možných odstínech. A tak mi v hlavě začal bzučet brouk, jestli náhodou taky nekvetou vřesy na rašeliništích kolem Hamburku. Dneska jsem vzal holky a vyrazili jsme na nejbližší místo - Naturschutzgebiet Wittmoor. Nekvetou...
Wittmoor je jedním z mnoha vrchovišť v severozápadním Německu, která za svůj původ vděčí odtávajícím ledovcům po poslední době ledové. Vrchoviště zhruba vznikne tak, že na mokré půdě, chudé na minerály, roste jen rašeliník, který není náročný na živiny. Zaplavená část vrchoviště „šlenk“ se přerůstáním rašeliníku mění v „bult“, ten je pravidelně zaplavován vodou. Sesedáním a odumíráním spodních vrstev vzniká rašelina.
Wittmoor je Hamburčanům nejbližší močál a vřesoviště. Leží mezi Duvenstedtem a Norderstedtem a nabizí nejpůsobivější scenérie někdejších močálů v Hamburku. Rašelina zde místy dosahuje hloubky až tří metrů a mokřady jsou domovem mnoha chráněných rostlin a živočichů.

Jarní Frýdštejn

Velikonoční týden v Čechách se vydařil, od neděle nezapršelo, sluníčko začalo pálit tak, že jsme mohli být venku jen v triku celý den. Čtvrteční cestu z Podlažic do Jablonce jsme nejeli po hlavní přes Hodkovice, ale zadem přes Frýdštejn. A nádherné výhledy na podvečerní Maloskalsko nám vnukly myšlenku udělat si tam o víkendu výlet.

Kopanina
Vznik myšlenky, postavit na Kopanině rozhlednu, se datuje do roku 1892, kdy byl na Kopaninu směřován jeden z prvních výletů Klubu českých turistů z Turnova. Hřbet Kopaniny byl tehdy vnímán, jako pomyslná jazyková hranice mezi českým vnitrozemím a pohraničím s převážnou většinou německého obyvatelstva. A proto se všem zúčastněným jevilo vhodné vztyčit na vrcholu jakousi „strážní baštu českého národa. Smělá výzva byla bez otálení realizována vedením odboru KČT. Byl pověřen její člen ing. František Duba, aby vypracoval projekt vystavění rozhledny. V základním návrhu byla předložena 18 metrů vysoká věž vystavěná z pálených cihel, na konci zakončená cimbuřím. Návrh byl přijat a tak se na podzim 1893 konalo symbolické položení základního kamene rozhledny. Práce byly úspěšně završeny 3.června 1894 při slavnostním předání rozhledny do provozu. V časopise turistů popsal přímý účastník tehdejší slavnosti takto: „V ten den se do Malé Skály sjely stovky příznivců turistiky z celých Čech. Z Prahy byl dokonce vypraven zvláštní vlak, který přivezl delegáty ústředí i zástupce ostatních odborů KČT. Ve tři hodiny odpoledne se všichni shromáždili u rozhledny. Po projevech a odeznění Chorálu národa českého předal stavitel Knop klíče od rozhledny jednateli turnovského odboru panu Reslovi, který stavbu slavnostně odevzdal turistické veřejnosti. První den prý na vyhlídkovou plošinu věže vystoupilo více než 400, lidí a na vstupném se vybralo 20 zlatých a 7 krejcarů.“

Frýdštejn

Hrad Frýdštejn byl typický skalní hrad. Leží 3 km do Malé Skály. Předpokládá se, že byl založen již v první polovině 14. století. Po změnách majitelů a poměrů ztratil svou funkci začal po roce 1556 chátrat. Před úplnou zkázou jej zachránil Okrašlovací spolek v Turnově, který jej v r. 1892 koupil od knížat Rohanů, dal zpevnit zbývající zdi a zabránil využívání tesaných kvádrů na okolní stavby. Po důkladném prozkoumání objektu i jeho okolí a zajištění bezpečnosti návštěvníků byl hrad zpřístupněn veřejnosti.

více informací: http://www.interregion.cz/turistika/hrady_zamky/frydstejn/frydstejn.htm

Muzeum historie Hamburku

Je nevlídno a předpověď počasí slibuje jen déšť. Tak jsme po České školce vyrazili do Hamburského muzea "Museum für Hamburgische Geschichte". Samotné muzeum, jen kousek od Großneumarkt Platz, je impozantní cihlová budova, s osobitým návrhem střechy a korunovaná věžičkou ve tvaru majáku. Byla postavená mezi lety 1914 a 1922 známým Hamburským architektem Fritzem Schumachrerem a hned po dokončení tam otevřeli historické muzeum. V roce 1989 bylo zastřešeno prosklenou konstrukcí celé jeho veliké patio.
Hlavním tématem Hamburského muzea je pestrá historie svobodného a hanzovního města Hamburku, od jeho vzniku kolem roku 800 př.n.l. dodnes. Stálé i dočasné výstavy se věnují přístavu, námořnictví, trhu a obchodu, ale také ústavní, kulturní a společenské historii města.

Lüneburg

Konečně se nám podařilo navštívit Lüneburg. Při minulém pokusu zrovna začínaly celému Hamburku prázdniny a silnice na jih byly tak zasekané, že jsme to v půli cesty obrátili. Lüneburg je kouzelný, člověk se najednou vrátí o staletí zpátky do minulosti. Tady je trochu faktů:
Lüneburg je jedním z mála německých měst, která nebyla poničená za druhé světové války. A tak zůstalo víceméně zachovaná i jeho tisíciletá historie. Poprvé byla obec zmíněná v roce 956 v souvislosti s produkcí soli. V roce 1189 zažilo město prudký růst pod ochranou krále Jinřicha III. Lvího srdce. Sůl se prodávala především do Skandinávie, kde byla potřeba pro kladování obrovského množství ryb. Po několik století byl Lüneburg jedním z nejbohatších měst v Německu a užíval mnoha privilegií a prestiže. Stavěla se velkolepá stavení, měšťanské domy, opevnění s trojitými hradbami, ochranný příkop, stážní věže i městské brány. Až 18. a 19. století přinesly období úpadku, jako důsledku bojů o trůn, vojenských konfliktů a politických půtek. V roce 1866 byl Lüneburg anektován Pruským královstvím, pozbyl svých mnohých pokladů i opevnění. Další rozvoj město zažilo až ke konci 19. století, kdy se zde začala stavět lázeňská zařízení se slanovodními kůrami.

Odkazy:
Panoramatické obrázky
Brožura (anglicky, pdf, 4.2 MB)
Wikipedia (anglicky)

Bernardo Bellotto

Bernardo Bellotto (1721-80) byl italský malíř, původem z Benátek. Bellotto je jednim z hlavních tvůrců vedut, topograficky přesných zobrazení pohledů na města. Tato speciální forma krajinářství se rozvinula v Benátkách v průběhu 18. století v souvislosti se vzrůstajícím počtem cest po Evropě za duchovním vzdělánim. Hlavním mistrem tohoto žánru byl v Benátkách Antonio Canal, Bellottův strýc a učitel; od něho umělec přejal přídomek Canaletto. Bellotto byl zapsán v benátském cechu malířů mezi lety 1738 a 1743. V této době si také vybudoval svou reputaci. Potom odjel do Drážďan, kde byl jmenován dvorním malířem Frederika Augusta 11. Saského. V roce 1758 pracoval ve Vídni pro císařovnu Marii Terezii a po krátké zastávce v Mnichově v roce 1761 se vrátil do Drážďan. V roce 1767 se odstěhoval do Varšavy pracovat pro krále Stanislase Poniatowského a ve Varšavě už zůstal. Bellottův pozdější styl, po odjezdu z Itálie, je charakteristický chladnější paletou, výraznými stíny a naturalistickým podáním oblohy. Nejvíce jeho prací je z Drážďan a Varšavy. Jeho obrazy odtud byly považovány topograficky za tak dokonalé, že se použily jako vodítko pro rekonstrukci měst po bombardování za druhé světové války.

Penfolds Rawson's Retreat Shiraz Cabernet 2004

Velmi příjemné víno ze zaváděcí série jihoaustralského vinařství Penfold. Na Wine Cask Blogu jsem našel pěkné, výstižné hodnocení od Billyho Cripea:

Upon Opening: A nearly translucent red maroon greets me as I pour. It is inviting. Even before I sample the bouquet, cherries, raspberries and plums reach out to me from a distance (young Cabernet?). As I lift it to my nose sweet vanilla and lemmon cake greet me. There is an open-fire roasted skewered tomato that lurks just below the surface spiked with black pepper (that would be the Shiraz). It is intriguing to me.

As I taste, the wine flirts with a fruity character and texture that would be enjoyable, but it does not obtain. It has a slippery texture that moves much too quickly and is done with little noticible finish. However, I believe some air will mature this red quite nicely. I doubt that it will round out as much as I would like or as the bouquet suggests it could be.

My hunch is that this young wine will wind up being "nice" - like a movie script that really could be great - even Oscar great - but with Macaulay Culkin as leading man, it will just never (ever) get there.

Let's hope that some time and exposure does more for Rawson's Retreat Shiraz Cabernet than it has done for Mr. Culkin.

After Breathing: The intensity of the bouquet has rounded and softened nicely with the spice of the Shiraz coming noticeably to the fore with an appealing warmth. The raspberries are stonger and the vanilla less intense to create an overall very friendly nose.

As I taste again, I was right. The wine has blossomed albeit into a tiny, though beautiful, flower. The oak aging is pleasantly hinted at. It still retains a slipperyness that tries to be smooth but rushes it. This leaves me feeling wanting and a little bit used, like a virgin at prom who got his first french kiss before he knew what was coming. Still, after I realize what happened, it was exciting and I'll not hesitate to tell all my friends about it.

I won't say the wine is pleasantly round, but it does get close. What the wine leaves me wanting is easily fulfilled by something small to eat - nuts, cheese, a cracker or two. This makes this Penfolds Shiraz Cabernet a wonderful (and inexpensive) choice for casual meals or cocktail hour.

I'm going to buy another bottle.

Casa do Lago

Country: Portugal
Region: Ribatejo
Winemaker: José Neiva
Grape Varieties: Trincadeira 50% Castel?o 50%

Fermentation method:

Classic method of fermentation with selected extraction enzymes and compatible active dry yeasts. Fermentation temperature of 30C for the first 2/3 and afterwards at 20C. Fermentation lasted 15 days with 3 remontage daily. This is followed by a post-fermentation maceration period of about 30 days.

Winemaker tasting notes:

Full of character yet extremely smooth, it has a delicious flavour of ripe berry fruits complemented by oak spice.

Hahnheide Berg

Sníh odtává jen pomalu, teploty se pohybují pořád kolem nuly. Kde hledat rozptýlení na sobotní odpoledne? Zkusili jsme oblast Hahnheide, východně od Trittau. Mapa slibuje rozhlednu, věc v téhle zeměploše nevídanou. Z parkoviště v Hamfelde nás k cíli hned od začátku bezpečně navigují turistické směrovky. V lese je bílo, na cestách uježděný a ušlapaný sníh, škoda, že jsem zapomněl boby.
Hahnheide je zalesněná morénová krajina v oblasti Stormarn. Ve středověku byla tato oblast, původní název znamenal "Hohe Heide", tj. Vysoké pláně", propojené se Sachsenwaldem. Do 19. století se lesy díky zemědělskému využití půdy scvrkávaly a teprve od poloviny 19. století se začalo znovu zalesňovat, takže dnes Hanheide pokrývá 95% lesů . Od roku 1938 je Hahnheide chráněnou krajinou oblastí.
Nejvýraznějším vrcholem je tady Grosse Hahnheider Berg (99m), kde byla v roce 2001 postavena 27 metrů vysoká rozhledna. Za dobrého počasí je z ní prý vidět až do Lübecku. Kuriózně je nejvyšším vrcholem Kleine Hehnheider Berg, který je o jeden metr vyšší, než jeho slavnější protějšek.
Hahnheider Berg nám kromě rozhledny nabídl ještě jednu nečekanou zábavu. Jeho poměrně prudké svahy se na některých místech změnily v parádní klouzačky. Holky je bravurně zvládaly jen v kombinézách, ale říkám si, že si sem ještě zajedeme i s pekáčem...

Kalamita

Stavbou sněhuláka se nadílka sněhu neskončila, právě naopak. Za čtvrtek a pátek v Hamburku napadlo asi 30 centimetrů nového sněhu. Totální kalamita, které jsou plné noviny i televize. Rekordní počet bouraček, desítky kilometrů dlouhé zácpy na dálnicích, zavřená letiště. Já byl nakonec rád, že jsem se v pátek dostal domů letadlem z Prahy relativně načas. Cesta taxíkem z letiště pak byla mnohem adrenalinovější a já koukal na bílý Hamburg jak na zjevení. Tak jsme zase vytáhli na světlo boby, a protože se jaro nějak nechce chopit vlády, vrátili jsme se k zimním radovánkám...

Severní moře

V úterý jsme konečně vyrazili "do terénu", směr západ, podívat se, jak vypadá Severní moře u ústí Labe. Cestu jsme nevybrali tu nejrychlejší, ale podél menších silnic, které kopírují jižní břehy řeky. Představoval jsem si, že budeme mít výhledy přes vodu, ale prakticky všude jsou asi desetimetrové valy proti povodním. Nicméně jsme projížděli celkem malebnou oblastí ovocných sadů a statků z 19. století, které jsou všude kolem Jorku mezi Hamburkem a Stade. Sem se ještě určitě vypravíme, až budou stromy v plném květu. Do Cuxhavenu je to asi 180 kilometrů. K moři jsme dorazili kolem jedné po poledni, právě v době, kdy tam vrcholí odliv. Příliv kulminuje brzy ráno a pak kolem šesté sedmé večer. Den co den, takže na koupání si to tam člověk moc neužije. Mělčiny podél pobřeží jsou národním parkem (Niedersächsisches Wattenmeer) a jsou tak rozsáhlé, že hladina moře není za odlivu vůbec v dohledu. Údajně se v té době dá dojít suchou nohou až na ostrov Neuwerk, který je od pobřeží vzdálený asi 8 kilometrů a pak ještě dál na "dunový" ostrov Scharhörn.

Z Cuxhavenu jsme vyrazili na jih do Bremerhavenu, a to za jediným cílem - do místní Zoo am Meer. Malinká zoologická zahrádka, která se dá pohodlně projít za jednu-dvě hodiny, je postavená hned na břehu řeky Weser, co se v Bremerhavenu vlévá do moře. A naprostou většinu chovaných zvířat představují lachtani, tuleni, tučňáci, lední medvědi, na které se můžeme dívat jak "zeshora" nad hladinou bazénů, tak "zezdola" skrz okna přímo do světa pod hladinou.

Schneemann

Klářina virózka s nočním blinkáním a vydatná nadílka sněhu nám překazily plánovaný výlet. Protože skutečně sněžilo půl noci a ještě dopoledne, na balkóně se vytvořila poctivá vrstva mokrého sněhu, ideální na sněhuláka. A tak jsme jednoho uplácali, až kolem nezbyla jediná vločka. Je to náš malý Frankenstein. Jeho korkově tupý pohled a ďábelský škleb mě děsí, kdykoli se teď večer podívám ven....

Stellmoorer Tunneltal

Nachlazení našich holek pominulo a tak jsme se zase mohli vydat někam ven do okolí. Nechtělo se nám moc daleko a tak jsme popojeli jen k Ahrensburgu, do rezervace Stellmoorer Tunneltal, kde se také nachází sídlo původního hradiště Burg Aresvelde, které je vlastně první zaznamenaným sídlištěm na místě dnešního Ahrensburgu. Přes mokřady vede od stanice metra dlouhá lávka a okruh kolem středověké tvrze se dá pohodlně projít během hodiny.

Jméno rezervace Tunneltal, je odvozené od tunelu a od údolí, které vyhloubil proud vody z tajícího ledovce asi někdy před 15000 lety. Když se oteplilo, trvalo ještě velmi dlouho, než ledovec roztál. Na některých místech ho stihla pokrýt zem a taková území se později změnila v jezera a mokřady. Jednou geologickou zajímavostí jsou také valy - poměrně úzké vyvýšeniny či náspy z písku a štěrku, který se usazoval v puklinách ledovce, kam ho snášela roztátá voda. Početné vykopávky v Tunneltalu odkryly množství artefaktů z doby kamenné, tzv. "Ahrenburgské, popř. Hamburské kultury" (9500-8500 př.n.l.). Tuto kulturu tvořili nomádské kmeny lovců sobů, kteří sem přivandrovali z jižní Francie a jejich kmeny se zde dál vyvíjely poměrně nezávisle. Ahrenburgská kultura se dále rozpínala do dalekých oblastí dnešního Dánska a Polska. Jedním z výjimečných nálezů bylo kultovní kopí ozdobené sobí lebkou. Dodnes je základem Ahrenburgského erbu.

Valy se také staly základnou původních sídlišť v historii ne tak vzdálené, v raném středověku. Zbytky starého hradiště (jednoho z největších v Schleswig-Holsteinu, nazvaného Arnesvelde. "Arn" pravděpodobně pochází z jazyků baskických provincií a znamená údolí.) jsou stále patrné. Staré malby tvrze byly také inspirací pro heraldický symbol Ahrensburgu. V 16. století byla tvrz darována generálovi dánského krále. Jeho následovník Peter Ratzau tvrz opustil a postavil dodnes dochovaný renesanční Ahrenburgský zámek v roce 1595. To byl konec Burg Arnesvelde a začátek současné obce Ahrensburg.

Mimochodem, jaro pomalu začíná ťukat na dveře. I přes teploty jen slabě nad nulou je cítit, jak sluníčko hřeje na tvářích, ptáčků zpěváčků je slyšet čím dál tím víc a objevují se první jívy. Jen houšť.