Vjesolyje kartinki

Za třicet dní Mikuláš, holky už začínají pomalu nervoznět...

Vinnetou

Po velmi, velmi dlouhé době, asi tak po celém čtvrtstoletí, jsem se znovu podíval na film Vinnetou. Samozřejmě i s holkama. Velká akce. Pořád je to prima biják, jen nevím jestli i pro holky. Když zloduch Santer v závěru filmu visí za jednu ruku nad proastí a dole na něj čekají kopí Apačů, Klára prohlásí: "Má pěkný boty...."
:o)

Vjesolyje kartinki

Naprosto nás umrtvil Aliččin komentář k vlastnímu dílu, respektive k růžové slepici, co se vznáší nad postavou Michala: "To je Michalův anděl strážný..."
:o)

Halloween

O den dříve, ale na druhé straně je sobota a to se oslavuje o něco lépe než v neděli. Na šestou jdeme ke Králům, u nás doma je necelých šestnáct stupňů a to by se k nám asi nikdo moc nehrnul. Madla s Adámkem nás už vyhlížejí. Bez velkých průtahů se pouštíme do dlabání dýní. Naše jsou odleželé, pořídili jsme je už před třemi nedělemi u silnice. Jedna z nich začíná trochu řidnout, snad ještě nějaký ten den vydrží. Holky si navrhují ksichtíky podle sebe, jen jim je pomáhám vyřezat, aby si nerozkrájely svoje pacičky. Ještě svíčku a hurá na verandu, tuříny naše i Králových pěkně v řadě vedle sebe. Děti jdou celou akci oslavit po svém do patra, my si otvíráme lahvinky lahodných bílých, abychom svaté i pohanské duše v žádném případě neošidili...

Draci Na Plachtě

Dopoledne jsme vyzkoušeli za barákem, jak draci létají, nebo spíš nelétají, vítr se tam co chvíli ztrácel. A protože foukal jihozápadní, vyjeli jsme odpoledne nad Třebohostice Na Plachtu. Tady skutečně dulo stále a dostatečně. Aliččin nový drak jednošňůrák plachtil bez problému a vítr byl silný i na kreace s velkým dvoušňůrákem. Klářina draka jsme zřejmě někam zabalili během vyklízení předsíně, tak trénovala s velkým. Párkrát to napálila přímo do země, ale nakonec s rogalem vydržela mávat ve vzduchu docela dlouho. Stejně tak i Alice. Asi se porozhlédnu po menších dvoušňůrácích, abychom si zalétali všichni.

Pražská procházka

Nad hlavou nám bouchají o trámy cihly a kyblíky s betonem, doma je sychravo, raději prcháme ven. Dlouho jsme nebyli společně na procházce v Praze, tak necháváme auto v Hostivaři a Áčkem se necháváme zavézt na Staroměstskou. Lidí tradičně tisíce, proplétáme se mezi davy turistů. Holkám to nevadí, stejně jsou nejlepší krámky se šperky, figurkami, loutkami a cetkami. Co chvíli stojíme. Před Karlovým mostem je fakt husto, to samé i na něm, celý svět se sjel do Prahy... Teprve na Kampě si můžeme trochu vydechnout. Zábradlí mostku u Velkopřevorského mlýna je celé ověšené visacími zámky, čerti vědí, jaká akce tady kdy proběhla. V Mostecké jsme zamířili na dvůr jednoho z domů, kde jsme se v nenápadné galerii kdysi kochali obrazy JŠ. Ale nájemce se změnil, a dneska tu měli jen jakousi abstraktní modernu. No nic. V Cihelné ulici je keška v nejužší uličce v Praze. Je tak úzká, že se v ní dva lidé nevyhnou a proto tam "provoz" řídí semafor. Bohužel vede jen do vinárny, pod schody čeká číšník a s vlčím úsměvem se příchozích ptá, co si dají. Na kešku tedy nedojde, asi bychom se museli nejdřív usadit na venkovní zahrádku. Poslední dnešní odlov u Mánesova mostu nám hatí jakýsi pracovník ochranky, co se promenáduje přímo kolem místa, kde má být pokládek ukrytý. K odchodu se nemá, začíná pršet a tak se raději klidíme my na nedalekou Malostranskou a zpátky na periferii.

Hypoalergenní krém

Klára se právě učí anglická slovíčka a došlo na zvířata. Důsledek?
Večer po koupání...
Ivča: "Vem si ten hypoalergenní krém!"
Klára: "Cože?? To jako že je z hrocha?!?!?"
...

Cyklostezky Pošmbeří

Na úřadě jsme dostali pozvánku na malý hromadný cyklistický výlet z Hradešína do Tismic. Tam se totiž sjedou zástupci z většiny okolních obcí, kudy vedou nově otevřené cyklostezky Pošembeřím. Nazvat akci hromadnou by bylo trochu nadsazené, já s Klárkou a s Alicí jsme tvořili polovinu skupiny. Když bylo jasné, že se nikdo nepřidá, vyjeli jsme směr Přišimasy, Klepec, Limuzy a pak po silnici do Tismic. Byť bylo skoro jedenáct a sluníčko svítilo, teploměr ukazoval jen pár stupňů nad nulou. Holky proto cestou dolů neskutečně skučely, že jim umrznou a upadnou prsty na rukou. Až limonáda na tismickém hřišti jim spravila náladu. Slavnostní otevření cyklostezek proběhlo fajnově, pro děti tam zorganizovali závody kolařské zručnosti. A protože vítěz vždycky dostal čokoládové lízátko, jezdila Alice jednu rundu za druhou, dokud odměny nedošly. My s Klárkou jsme si zatím pochutnali na klobáse a když jsme se dosyta vyblbli, naskočili jsme znovu do sedel, abychom se vydali vzhůru do Hradešína. Vzali jsme to přes Mrzky a pak kola tlačili po lesní cestě až skoro k Hradešínu, k Aliččině veliké nelibosti. Bez jídla ("klobásu nejim...") začala hrozně prudit, tak jsme si cestu užili...

Mutanti

Ke konci dnešního běhání se ke mně ve Škvorci přiřítila tak šestiletá holčička a povídá:
"Pozor na mutanty!!!"
"Hmm?"
"Jsou to keře, ale pozor, aby vás nechytly!"
"Tak jo, díky, dám si bacha." a běžím dál. Holčička kluše za mnou.
"Kam běžíte?"
"Domů do Hradešína."
"Hmm, ale to byste neměl, běhat takhle nahatej!"
"Už jsem se zahřál, neboj."
"Hmm aha, tak nashledanou..."
A než jsem se otočil, byla fuč...

Škvorecký jarmark

Dneska jsme se coby správní vesničáci vydali přes pole do Škvorce, kde se na návsi konal jarmark. Pár stánků s uměleckými výtvory, s kořením, s medem, občerstvení, ale hlavně pultíky dětí ze škvorecké školy, které tam prodávaly své výtvory, nebo lépe jedlé produkty svých maminek. Do toho velká scéna historického poutního divadla, která byla menšími návštěvníky jarmarku doslova obležená a atrakce jízdy na oslu. Ta byla jak pro naší Alici, tak pro Zuzku Šárovou magnetem. Od osla se nehly. Jednu jízdu si zaplatily, ale tak dlouho chodily s ostatními malými jezdci, až si vydyndaly nejednu další jízdu zadaráč.
Cestou zpátky jsme potkali hradešínské domorodce s košíky plnými hub a tak jsme dpoledne vyrazili do Hradešínského lesa kouknout se, co tam na nás zbylo. Babky na nás koukaly za kdejakým stromem, sem tam bedla, dva kotrče, nějaké ty holubinky a klouzky. Co nemá žlutý spodek, je podle holek jedovaté. Mám svoji smrtelnou směs schovanou v mrazáku, dnešní smaženici jsme raději udělali jen z těch "jedlých" kousků.

Osečanská šlapka

Už ani nevím, proč jsme v loňském roce závod vynechali. Letos jsem nereflektoval na Aliččiny protočené panenky a protesty a holky přihlásil. Sobotní ráno bylo díky páteční firemní akci, která byla velmi vydařená a bouřlivá, poněkud kocovinoidní, nicméně jsem provedl rozborku kol, aby se vlezly do kufru Škodovky, a vyjeli jsme směr Osečany. Složit kola, registrovat, nacvaknout čísla na řídítka a do startu zbývalo sotva pár minut. V 10:30 se rozezní houkačka městské policie a peleton dětí a jejich doprovodu šlápne do pedálů. Po minulé zkušenosti se nikam nehrneme a vzápětí jsme na chvostu. Klára naštvaná, že nám všichni ujedou, Alice zpruzená, že tady musí závodit. Povzbuzování a hecování nepomáhá. Na prvním kilometru vyndavám Twixku, ta Alici trochu uklidní. Přesto další povzbuzování házím za hlavu, nemá to cenu. Na dalším kopci dojíždíme Evu Šimánkovou s malou Janičkou a to je naše spása. Holky byly spolu na táboře, hned se daly do povídání, blbnutí a najednou už jízda tolik nebolela. Takže opět máme pohodový výlet, po závodnickém duchu ani památky. Asi je to tak lepší. Jediná nehoda nás potkala téměř na konci při sjezdu do Osečan, kdy Alice přehlédla kámen a vystřihla let plavmo rovnou do kopřiv. Sice dopadla do měkkého, ale zle se popálila. Pocit soutěže se mi podařilo vyvolat až půl kilometru před cílem. Vyhecoval jsem holky, abychom dojeli do cíle dřív než duo Šimánkových. Trochu nefér za to, že s námi celou cestu kolegiálně jely, ale Klára s Alicí to vzaly vážně a těch posledních pětset metrů do kopce vyjely a vyběhly s jazykem na vestě. A jaké bylo Aliččino zhodnocení poté, co dostala odměny a medaile? "Už na tyhle závody nikdy nepojedu!!!"

Smetanova vyhlídka

Poslední prázdninový den jsme nechtěli strávit jen tak v Hrdešíně a tak jsme se dopoledne naložili do auta a odvezli jsme se za Krňany, že si uděláme výletík po nejhezčích vyhlídkách na bývalé Svatojánské proudy, dnes meandry Štěchovické přehrady. První překvapení se dostavilo, když cesta, která se v mapách Seznamu.cz jevila jako zpevněná, vůbec neexistovala a my se prodírali hovězí pastvinou a kopřivami. Druhým překvapením byl studený déšť, byť včerejší předpověď slibovala sucho až do dnešního odpoledne. Část týmu byla vybavená líp, část hůř. Na Smetanově vyhlídce už byla Ivča durch a její modré rty věstily návrat k autu. Vyhlídku Máj si necháme napříště.

Hluboká a Židova strouha

Už předlouho jsme nebyli na žádném hradě nebo zámku. Historické siločáry nás tahem silným a neustálým přivedly až na Hlubokou, do Mekky romantických duší. Duší tam bylo mraky a mluvily jak česky, tak rusky, německy, polsky, svahilsky, japonsky, no zkrátka kakofonie jazyků. Do toho svatby, fotografové, kameramani, mumraj jak na damašském tržišti. Já doufal, že se před venkovním shonem ukryjeme do útrob zámku, do jeho reprezentačních sálů (trasa A). Ale ouha, průvodce leckdy ani nestačil povědět všechno, co chtěl, a ze dveří už nedočkavě nakukovala skupina, která nastoupila po nás. My zase šlapali na paty německy mluvící expedici turistů před námi. Zkrátka Verkehr jak hrom. Poklidu jsme si užili až v parku, kde jsme lovili místní kešky.

Po pozdním obědě v Týnu nad Vltavou jsme popojeli k Bechyni a sestoupili k soutoku Lužnice a Židovy strouhy. Já tu byl někdy před třiceti lety, ještě s dědou. Popisky na netu líčí soutěsku jako nesmírně romantický kus přírody. Jak pro koho. Začátek je fajn, potok zařízlý mezi skalními stěnami, žlutá značka kopíruje pravý břeh. Jenže najednou ji vidíme na břehu druhém a před námi je jen voda a kolmá skála. Přes potok je položené prkno neznámé (a zřejmě nevalné) nosnosti. Holky a já to bereme jako prima zpestření. Ivča už míň. "Hlavně se pořádně rozkroč, ať rozložíš váhu", radím a podávám pomocnou ruku. Klára s Alicí hýkají smíchy a jen čekají, kdy se prkno zlomí. Ale jsme bez ztráty desítky na druhé straně. Ujdeme dvěstě metrů a značka opět pokračuje na protějším břehu. Tentokrát bez lávky. "Boty dolů a brodíme", velím. "I ponožky?", pro jistotu se ptá Alice. Ta vodou projde jako první. Bez problému. Já svoje boty raději hážu na druhý břeh, abych měl volné ruce. Proud naštěstí není prudký, strouha se dá přejít poměrně snadno. Za mnou Klárka a nakonec Ivča, která má s rovnováhou trochu problémy a tak se nám opět stará o zábavu. Kouknu do mapy, podle ní jde žlutá už jen po pravém břehu. Samozřejmě, že po pěti minutách dospějeme k dalšímu brodu. Raději volíme ústup od vody a místo brodění lozíme strmou necestou do vršku, kde tušíme silnici. Aspoň že ta tam byla. O kus dál odlovím místní kešku a to je závěr naší procházky. Zážitek...

Když už jsme u Bechyně, byl by hřích nepodívat se na zdejší most Bechyňská Duha. Projdeme si ho tam i zpátky, za městem se sluníčko pomalu blíží k západnímu obzoru. Nad hloubkou se trochu tají dech, Ivča se raději jen dívá k obzorům. Pokocháme se a valíme domů.

Toulovcovy maštale

Holky jsme vyzvedli v Podlažicích, kde byly u Norků ve "školce" spolu s dalšími deseti kousky různých věkových kategorií. A když už jsme byli takhle na východě, zašli jsme se podívat do chráněné krajinné oblasti Toulovcovy Maštale. Měl jsem v plánu udělat si tam jednu multinku - "Poklad rytíře Toulovce", která nás měla provést mezi skalami, ale vyhořeli jsme už na první kontrole, kde jsme nenašli mikro. Schovaná byla někde u Dudychovy jeskyně. Vstup do ní je impozantní - velmi strmé stupy v úzkém komíně. Bohužel jsem si špatně zabalil a na tenhle výlet musel vyrazit jen v ošoupaných sandálech. Ty na vlhké skále klouzaly o stošest a tak jsem se do žádných výstupů nepouštěl. Mikro sice nebyla až nahoře, ale i tak jsem neuspěl. Šli jsme pak po červené ještě dál podél Voletínského potoka. U Mojžíšova pramene začalo docela hustě pršet, navíc se Alice zasekla, protože nesnídala, přišel na ni hlad a tím pádem velká trudomyslnost a tudíž jí to přestalo šlapat. My s sebou v baťohu neměli žádnou traťovku. Takže konečná, obracíme. Ale kout je to moc hezký, určitě se sem ještě vydáme.

Běhání v high-tech stylu

To jsme se takhle z kraje srpna sešli na obědě s Bendou a s Kolombem, aby do nás Benda nalil základy pro rozvoj běžecké vytrvalosti. "Nejdůležitější jsou boty a pulsmetr, pak už si jen hlídáš 60-70% maxima. Jo a musíš běžet minimálně hodinu..." Staré kecky se mi právě rozpadly, skvělá příležitost na pořízení nějakých vychytaných běžeckých botasek. Začátečnický snímač tepovky jsem si nadělil bokem. Nastavil své parametry, u maximální frekvence jsem si trochu přidal, nejsem přece nějaké béčko, a vyrazil. Než jsem doběhl dvěstě metrů k silnici, už na mě hodinky ječely pi-pi-pi, po-ma-lejc. Zpomalím. pi-pi-pi... Přejdu do chůze a srdce se ukázní. Mírně z kopce Hradešínským lesem se pomalým indiánským během snažím udržet tep na uzdě. Po půl hodině se otočím, abych se vrátil. Pi-pi-pi! Dobrá, je to do kopce, půjdu pěšo. Pi-pi-pi! Tak co mám sakra dělat? Nemám na to celý den! Asi mám blbě nastavenou maximálku (185). Jak to říkali - běžet rychle do kopce a když už nemůžeš, ještě zrychlit. Vyrazím z bloků. Dech se mi někde ztratil. Jakmile se mi před očima začnou dělat černé kruhy, kouknu na budík. 175. Sakra! Vzpomenu si na Bendova slova: "Musíš se psychicky obrnit, voe, budeš nejpomalejší ze všech v parku..." Jediná klika, že tady v lese jsem úplně sám. Volným krokem dojdu domů, k budíkově spokojenosti. Nedá mi to. Na internetu jsem naštěstí objevil Karvonenovu rovnici, která zóny upravuje podle klidové frekvence. Přenastavil jsem budík a najednou to jde! V pohodě uběhnout i deset kilometrů. Tempíčko je to sice lážo plážo, ale za pár měsíců se to prý zlepší. Nově nafasované služební telefony mají v sobě GPS a za přispění vychytaných prográmků umožňují pořizovat sbírku tréninků. Dobrá motivace...

Botanická

Děti pryč, tak co doma. Z pražských lákadel nás tentokrát dostala návštěva botanické zahrady. Zejména nás přesvědčila nabídka rozkvetlých trvalek a letniček, my vesničani si na tyhle věci dost potrpíme...
Naše první kroky směřují do střední části, kde se zahrada už šestým rokem pyšní obřím skleníkem Fata Morgana. Cedule vysvětlují rozdíly mezi palmami a cykasami, v jejich rozlišení naživo ale totálně selháváme. Zůstanu u osvědčeného pojmenování "palmy". Okouzlilo nás amazonské jezírko, kde se vedle velkých ryb prohánějí také hejna akvarijních pavích oček, neonek a teter. V horské části skleníku budí respekt dost velké masožravky. Do Adély jim ještě kousek chybí, ale i tak...
Venku lozíme kolem záhonů s pestrobarevnými trvalkami, abychom zjistili, že se téměř vše točí kolem různých kultivarů plaménky latnaté a zápleváků, sem tam proložené trsy třapatek. Teď víme, na co se příští rok soustředit.

Penis

Alice opět proškolila babičku v Raškovicích:
"Babi, víš co je to penis?"
"Hm chm, to já snad ani nevím..." volila babička opatrný ústup, který ovšem Alici nevychýlil z kurzu.
"Víš co? Tohle bys ale mohla vědět!"...

August Macke

Německý malíř August Robert Ludwig Macke se narodil 3. ledna 1887 v Meschede. Jeho otec August Friedrich Hermann Macke byl inženýrem a stavitelem, jeho matka Maria Florentine Macková, rozená Adolphová, pocházela z rodiny statkáře. Brzy po jeho narození se jeho rodina přestěhovala do Kolína nad Rýnem, kde bydleli na tamní Brüsseler Strasse. Když mu bylo třináct let, přestěhovala se jeho rodina do Bonnu, kde bydleli na Meckenheimer Strasse 29 (nyní Thomas-Mann-Strasse). V říjnu 1904 byl Macke přijat na Akademii v Düsseldorfu, ovšem brzy začal být nespokojený s konzervativní výukou tamních profesorů, nelíbilo se mu hlavně ‚repetitivní kopírování sádrových panáků‘. V roce 1905 začal Macke docházet také na večerní kurzy na Kunstwerbeschule, se kterými byl o poznání spokojenější. V roce 1906 pak Macke z Akademie kvůli nespokojenosti odešel úplně.
Macke se přátelil s celou řadou svých malířských kolegů tehdejší doby: v roce 1907 žil několik měsíců v berlínském bytě Lovise Corintha, se kterým sdílel ateliér i myšlenky o umění a jeho vývoji. Jeho přítelem byl i Franz Marc, na jehož naléhání se v srpnu 1911 stal jedním z vedoucích členů expresionistické skupiny Der Blaue Reiter. Marc Mackeho seznámil s Kandinskym, který měl na oba umělce rovněž nezanedbatelný vliv. Mackeho blízkými přáteli byli také von Jawlensky a Münterová, kteří často na jeho pozvání pobývali v jeho domě.
V roce 1908 Macke sloužil svou roční povinnou vojenskou službu. 5. října 1909 se Macke v Bonnu oženil se dcerou továrníka Elizabeth Gerhardtovou, se kterou se seznámil už v roce 1903 na cestě ze školy. Na svatební cestě navštívili Frankfurt, Colmar a Bern, kde pobývali u známých Elizabeth, rodiny Moillietových. Jejich syn Louis byl rovněž malířem a navštívil s Mackovými Paříž. Po svatbě se novomanželé přestěhovali do Tegernsee v Bavorsku, v roce 1911 se vrátili do Bonnu, kde žili na Bornheimer Strasse 88 (nyní 96), o tři roky později se přestěhovali do Hiltfingenu u Thunerského jezera.
V říjnu 1912 Macke navštívil Paříž, kde se setkal s Robertem Delaunayem, jež ho seznámil se svými principy orfismu. Delaunay na oplátku Mackeho navštívil v lednu 1913 společně se svým přítelem Apollinairem. Od 5. do 22. dubna pobýval společně s Paulem Kleem a Louisem Moillietem v Tunisku, kde vytvořil celou řadu akvarelů inspirovaných tamním jedinečným světlem a členitou krajinou.
Na svých plátnech Macke používal především jasné barvy, které byly charakteristické pro jeho velmi osobní styl. Abstraktní kompozice pozadí v jeho kompozicích byly příbuzné tvorbě Delaunaye a Kandinského, nicméně jasné barvy a stylizované formy postav byly typické hlavně pro expresionismus. Na rozdíl od Kandinského Macke nikdy nehledal za barvami žádné mystické významy, maloval čistě podle toho, jak se mu líbilo a jak sám cítil.
V červnu 1914 se Macke vrátil do Bonnu, po vyhlášení války byl v srpnu povolán do armády. Poprvé se zúčastnil bojů 23. srpna, byl zastřelen o tři dny později 26. září 1914 ve věku pouhých 27 let na západní frontě v Perthes-les-Hurlus poblíž Champaigne ve Francii. Byl pohřben na vojenském hřbitově v Souain. Ve smutečním oznámení Marc popsal Mackeho jako ‚malíře, který dal barvám nejjasnější a nejčistější tón z nás všech‘.

Sádra

Podařilo se mi zranit svoje dítě. A tak to byl pěkný den, když jsme za dopoledního sluníčka u jablonecké přehrady nazuli brusle a po hladkém asfaltu se kolébali kolem vody. Právě, když jsme se chystali otočku za Břízkami, slyším za sebou rachot a vidím rozpláclou Alici. Zase si dala pořádně na zadek, až se jí objevily v očích slzičky. Spěchám, abych ji pomohl, ale nějak mi nevyšlo brždění a přejel jsem jí navrch ještě prsteníček u pravé ruky. Z pod nehtu teče krev, Alice řve. Dáváme si pauzu a pak pomalu jedeme zpátky. "Já si na těch bruslích vždycky ublížím...", lamentuje každých pár metrů. Osvěžení ve vodě ji spraví náladu. O dva dny později si ale stěžuje, že s prstem nemůže hýbat, že ji to hrozně bolí, poslední článek je trošičku do fialova a tak jedeme do Krče. "Tatínek mi při bruslení omylem přejel prst", vysvětluje Alice panu doktorovi příčinu. Ten chvíli přemýšlí a pak se na mě bezradně obrátí: "Můžete mi říct, jak se to mohlo stát??". A tak zatímco sanitář dělá Alici parádnickou dlahu, vyprávím znovu celou příhodu. Ali se se sádrou sžila velmi rychle. Když doma svou ozdobu ukazovala, říká Ivče: "Víš co? Já si ji klidně dokážu sundat, chceš to vidět? .... "

Kalich

Další pidi dvoudenní dovolená, tentokrát ji s holkama trávím v Jablonci. S GPSkou vypůjčenou od bráchy hned po snídani nasedáme a popojíždíme do Besedic, abychom si prošli po žluté okruh skalami Kalichu. Na místě jsme mezi prvními, parkoviště téměř prázdné, stejně tak i cesta na Sokol, vrchol, ze kterého je nádherný výhled na panorama Suchých skal. Za chvíli už jsme mezi skalami s vyhlídkami na údolí Jizery, Drábovnu a Maloskalský Pantheon. Holky jsou jak utržené ze řetězu a nenechávají bez povšimnutí žádnou z uliček. Alici se to v jedné roklince vymstilo, uklouzla, odřela se snad úplně všude, i na krku... Postupně přibývá rodin, od Kazatelny už nejsme sami ani na chvíli. Z pátky v Besedicích koukáme, že už je parkoviště celkem zaplněné. Ještě je čas na jednu malou multinku naproti v Suchých skalách. Tady už je zase pusto prázdno, v lese jen sem tam z borůvčí vykouknou místní sběračky s bandaskami v rukou. Je už to spousta let, co jsem tady byl naposledy, poznávám skálu Babu, na kterou jsme kdysi lezli a já její severní stěnu s pětkovou obtížností nikdy nepokořil. Novější GPSka je skutečně perla. Drží si signál i sevřená mezi skalami, tam kde by moje navigace dávno hlásila, že je bez družic. Díky tomu jsme dnes snadno dali šest pokladů, po delší době úspěšný lov...

Chorvatsko

Nejistí, jak to bude s letošním létem, zda a kdy budeme přestavovat půdu, naplánovali jsme si raději jen kratičkou dovolenou z kraje července. Holkám jsme nic neprozradili, ty do poslední chvíle žily v přesvědčení, že (zase...) jedeme dělat turistiku do Moravského krasu. Skutečný cíl - jadranské pobřeží někde v Chorvatsku - se domákly, až když bylo moře téměř na dohled. Více povídání i obrázků je na www.jdemeven.cz.