Sádra

Podařilo se mi zranit svoje dítě. A tak to byl pěkný den, když jsme za dopoledního sluníčka u jablonecké přehrady nazuli brusle a po hladkém asfaltu se kolébali kolem vody. Právě, když jsme se chystali otočku za Břízkami, slyším za sebou rachot a vidím rozpláclou Alici. Zase si dala pořádně na zadek, až se jí objevily v očích slzičky. Spěchám, abych ji pomohl, ale nějak mi nevyšlo brždění a přejel jsem jí navrch ještě prsteníček u pravé ruky. Z pod nehtu teče krev, Alice řve. Dáváme si pauzu a pak pomalu jedeme zpátky. "Já si na těch bruslích vždycky ublížím...", lamentuje každých pár metrů. Osvěžení ve vodě ji spraví náladu. O dva dny později si ale stěžuje, že s prstem nemůže hýbat, že ji to hrozně bolí, poslední článek je trošičku do fialova a tak jedeme do Krče. "Tatínek mi při bruslení omylem přejel prst", vysvětluje Alice panu doktorovi příčinu. Ten chvíli přemýšlí a pak se na mě bezradně obrátí: "Můžete mi říct, jak se to mohlo stát??". A tak zatímco sanitář dělá Alici parádnickou dlahu, vyprávím znovu celou příhodu. Ali se se sádrou sžila velmi rychle. Když doma svou ozdobu ukazovala, říká Ivče: "Víš co? Já si ji klidně dokážu sundat, chceš to vidět? .... "