Už ani nevím, proč jsme v loňském roce závod vynechali. Letos jsem nereflektoval na Aliččiny protočené panenky a protesty a holky přihlásil. Sobotní ráno bylo díky páteční firemní akci, která byla velmi vydařená a bouřlivá, poněkud kocovinoidní, nicméně jsem provedl rozborku kol, aby se vlezly do kufru Škodovky, a vyjeli jsme směr Osečany. Složit kola, registrovat, nacvaknout čísla na řídítka a do startu zbývalo sotva pár
minut. V 10:30 se rozezní houkačka městské policie a peleton dětí a jejich doprovodu šlápne do pedálů. Po minulé zkušenosti se nikam nehrneme a vzápětí jsme na chvostu. Klára naštvaná, že nám všichni ujedou, Alice zpruzená, že tady musí závodit. Povzbuzování a hecování nepomáhá. Na prvním
kilometru vyndavám Twixku, ta Alici trochu uklidní. Přesto další povzbuzování házím za hlavu, nemá to cenu. Na dalším kopci dojíždíme Evu Šimánkovou s malou Janičkou a to je naše spása. Holky byly spolu na
táboře, hned se daly do povídání, blbnutí a najednou už jízda tolik nebolela. Takže opět máme pohodový výlet, po závodnickém duchu ani památky. Asi je to tak lepší. Jediná nehoda nás potkala téměř na konci při sjezdu do
Osečan, kdy Alice přehlédla kámen a vystřihla let plavmo rovnou do kopřiv. Sice dopadla do měkkého, ale zle se popálila. Pocit soutěže se mi podařilo vyvolat až půl kilometru před cílem. Vyhecoval jsem holky, abychom dojeli do cíle dřív než duo Šimánkových. Trochu nefér za to, že s námi celou cestu kolegiálně jely, ale Klára s Alicí to vzaly vážně a těch posledních pětset metrů do kopce vyjely a vyběhly s jazykem na vestě. A jaké bylo Aliččino zhodnocení poté, co dostala odměny a medaile? "Už na tyhle závody
nikdy nepojedu!!!"
Už ani nevím, proč jsme v loňském roce závod vynechali. Letos jsem nereflektoval na Aliččiny protočené panenky a protesty a holky přihlásil. Sobotní ráno bylo díky páteční firemní akci, která byla velmi vydařená a bouřlivá, poněkud kocovinoidní, nicméně jsem provedl rozborku kol, aby se vlezly do kufru Škodovky, a vyjeli jsme směr Osečany. Složit kola, registrovat, nacvaknout čísla na řídítka a do startu zbývalo sotva pár 
minut. V 10:30 se rozezní houkačka městské policie a peleton dětí a jejich doprovodu šlápne do pedálů. Po minulé zkušenosti se nikam nehrneme a vzápětí jsme na chvostu. Klára naštvaná, že nám všichni ujedou, Alice zpruzená, že tady musí závodit. Povzbuzování a hecování nepomáhá. Na prvním 
kilometru vyndavám Twixku, ta Alici trochu uklidní. Přesto další povzbuzování házím za hlavu, nemá to cenu. Na dalším kopci dojíždíme Evu Šimánkovou s malou Janičkou a to je naše spása. Holky byly spolu na 
táboře, hned se daly do povídání, blbnutí a najednou už jízda tolik nebolela. Takže opět máme pohodový výlet, po závodnickém duchu ani památky. Asi je to tak lepší. Jediná nehoda nás potkala téměř na konci při sjezdu do 
Osečan, kdy Alice přehlédla kámen a vystřihla let plavmo rovnou do kopřiv. Sice dopadla do měkkého, ale zle se popálila. Pocit soutěže se mi podařilo vyvolat až půl kilometru před cílem. Vyhecoval jsem holky, abychom dojeli do cíle dřív než duo Šimánkových. Trochu nefér za to, že s námi celou cestu kolegiálně jely, ale Klára s Alicí to vzaly vážně a těch posledních pětset metrů do kopce vyjely a vyběhly s jazykem na vestě. A jaké bylo Aliččino zhodnocení poté, co dostala odměny a medaile? "Už na tyhle závody nikdy nepojedu!!!"
Žádné komentáře:
Okomentovat