Schmalsee

Azurová obloha nás vytáhla ven, na východ k Möllnu. Už jednou jsme v tomhle místě byli, minulou zimu jsme si tady udělali výlet kolem zamrzlého Labsko-Lübeckého kanálu. Dneska nás průvodce navnadil na procházku kolem Schmalsee, hned u jižního kraje města. Nejdřív, hned za parkovištěm, jsme krátce prošli Wildparkem, ale žádná divoká zvířata jsme v něm neviděli. Cesta se pak svezla dolů k rybníku Schmalsee. Ten je v podstatě západní vstupní branou do přírodního parku Lauenburgských jezer. Zalité zlatým odpoledním sluncem, přilákalo jezero spoustu lidí a tak se cestičky podél vody jen hemžili výletníky, pejskaři a běhači.
S Alicí v závěsu (protože se musí věnovat každému dostupnému klacku nebo větvi) jsme cestou zpět vystoupali vysoko nad hladinu a zašli si trochu do lesa, kde jsme měli vyhlídnutý celkem čerstvý poklad "Králíčkův ďolík". Našli jsme ho celkem snadno a rychle a holky si hned zabraly svou kořist. Bohužel jsem si na webu pořádně nepřečetl, že kamenný králíček má v kešce zůstat, a německý název Häschen in der Grube mi zajíčky taky hned neasocioval. No, stalo se a králíček se vydal na cestu s námi u Kláry v kapse. Snad mi to majitel pokladu odpustí...

Vánoční trhy v Lüneburgu

Přestože jsme ještě neviděli jedinou sněhovou vločku a rtuť teploměru je stále v kladných číslech, je půlka adventu pryč a nejvyšší čas jít se podívat na vánoční trh. Loni jsme byli v Lübecku a samozřejmě i v Hamburku, letos jsme si vyjeli o trochu víc na jih do Lüneburgu. Usoudili jsme, že celá podívaná bude nejpíš hezčí za tmy, až se rozsvítí všechny ty girlandy na náměstí, světýlka na stromech a svícny za okny. Asi jsme nebyli sami, kdo měl stejný nápad, projezdili jsme spoustu ulic, než jsme víceméně náhodou narazili na parkoviště, které nebylo narozdíl od ostatních beznadějně plné.
Trh byl pěkný, i když se tam nedalo hnout. Alici jsme museli mít na ramenou, jinak by neviděla nic než stovky nohou v tlačenici kolem nás. První atrakcí na ráně byl kolotoč, na který Alice bezpodmínečně musela, ale když došlo na věc, rozbečela se, že se jí tam nechce. S žetonem v kapse jsme šli náladu vylepšit do stánku se "Schmalzküchen", malými horkými minikoblížky prosypanými cukrem. Velký kornout skutečně dokázal veškeré chmury zahnat. Na koblížky jsme si dali pikantní žampióny s česnekovou remuládou a holky pak ještě vyžebrali perníkové Mikuláše. Prošli jsme si půvabné centrum města, Klára ukousala svému Wheinachtsmannovi celou nohu a pak se do nás dala zima, tak jsme zamířili zpět k autu a do Hamburku.

Wittmoor

Slibovali déšť a bylo sluníčko. Kam na krátký výlet? V rezervaci Wittmoor se dá udělat asi tříkilometrové kolečko, kde se navíc schovává jeden poklad, a my potřebujeme umístit někam Belgickou Geocoin, kterou už dva týdny máme doma.

Wittmoor je jednou z mnoha sníženin, co taky vznikly v pozdní době ledové, podobně jako Duvendstedter Brook. A bahna je tam skutečně dost, dřív se i v oblasti intenzivně těžila rašelina, je to v lesích tu a tam ještě vidět. Ještě že jsme nedávno pořídili holkám slušnější pohorky na výlety. Bláta a potoky jsme dneska prošli suchou nohou. Nakonec se Alice chopila navigátora a bezpečně nás dovedla až k pokladu. Klárce se ho podařilo okamžitě najít a hned následovalo zabírání nejlepších věcí. A tak jsme zbytek cesty k autu došli za neustálého Aliččina pohvizdávání na získanou píšťalku, zatímco Klára se snažila ožehnout si vlasy starým zapalovačem...

Víc informací: http://de.wikipedia.org/wiki/Wittmoor

http://www.freizeitziele.hamburg.de/downloads/wittmoor.pdf

Odpoledne dnes bylo adventní. Němci dávali po obědě Tři oříšky pro Popelku, a protože už všechny repliky známe téměř nazpaměť, udělali jsme si pohodu a koukli se na německou verzi. Některé výrazy ale přesto znínesmírně řežou do uší . Třeba když Libuška rozlouskne poslední oříšek a překvapeně zavolá: "Aber sie sind bräutlich!".... V týdnu holky napekly vánoční perníčky a odpoledne jsme je zdobili. Cukrová pasta, špejle a stříkačky na malování a začali jsme. Alice s Klárkou velice ochotně malovaly, víc pěny šlo ale do bříšek, než na perník. Živit bychom se tím asi nemohli...

Nord-Ostsee Kanal

Zjišťujeme, že čas do konce našeho pobytu v Hamburku se začíná pomalu naplňovat a přitom je tady stále tolik míst, kde jsme se ještě nestavili... Jako třeba národní park Wattmeer nebo plavební kanál mezi Severním a Baltským mořem.
Před dvanáctou přijíždíme do Friedrichskoogu. Za ochrannou hrází bychom našli moře, kdyby zrovna nebyl odliv a voda vzdálená stovky metrů, snad i víc. Tak jsme mohli jen obhlížet nekonečnou plochu wattenmeeru, tj. pobřežních písčin a bahýnka. Na parkovišti jsme viděli pár lidí, jak se vracejí, s holinami celými od bahna. Patrně jsou procházky za odlivu oblíbenou činností. Na hrázi jsme snadno našli jeden schovaný mikropoklad, pak rozbalili draky a chvíli pouštěli. Tráva i cesta byly doslova poseté ovčími bobky, při pouštění jsme si je bleskově našťouchali do podrážek pohor, Alice se v nich dokonce stačila vyválet. Ještě že nemáme v plánu zajít někam do hospody. Vzal by za své...
Kolem třetí hodiny jsme u Burgu, kde je přívoz přes Nord-Ostsee kanál. Cestou k moři jsme ho přejížděli po mostě na silnici B5 a odtud jsme viděli celou šňůru lodí, menších i větších, jak se kanálem plaví. Ale teď nic. Nichts! Jen přívoz, co pobere osm aut, pendloval mezi oběma břehy sem a tam. Procházeli jsme podél řeky, až najednou se v zákrutě objevila loď. Nic extra obrovského, ale za ní se vynořila další, plná kontejnerů a pak ještě jedna. A to samé z druhé strany. Nejspíš se zdymadla na obou stranách kanálů otevírají současně a propouštějí lodě po dávkách. Velikost lodí je asi limitovaná, hloubka kanálu je 11 metrů a taky se tady musejí vyhnout dvě vedle sebe, takže obří cargo koráby asi stále musejí obeplouvat celé Dánsko, jestli mají namířeno na Balt. Ale nechť. Dočkali jsme se.
Přívoz byl zadarmo, nejpíš skutečně supluje normální silnici, cesta přes řeku netrvá víc než pět minut. Pár kilometrů od kanálu dojiždíme na místo, které je oficiálně označené jako nejnižší/nejhlubší bod v Německu, 3.6 m pod hladinou moře. To už slunce zapadalo za obzor. Na poslední chvíli stíháme dnešní třetí poklad, kam bychom mohli uložit chrousta, co jsme našli minulý víkend, ale cache byla tak promočená a místy už plesnivá, že jsme tam nic nenechali. Červánky postupně tmavnou, přestože je teprve čtvrt na pět. Cestou zpátky tu a tam míjíme domečky, které už září předvánoční výzdobou, byť advent začíná až příští neděli.

Další odkazy:
http://schleswig-holstein.nabu.de/m04/m04_02/
http://www.wattenmeer-nationalpark.de/main.htm

Deutschland ganz unten: Wo ist der tiefste Punkt?

Freepsum/Bunde/Neuendorf - Mit dem Anspruch auf den tiefstgelegenen Landstrich Deutschlands buhlen gleich drei Orte im Norden um touristisches Interesse. Allerdings gibt es in der Frage "immer Ärger", wie Doris Kleinwächter von der Landesvermessung und Geo-Basisinformation Niedersachsen (LGN) sagt. Offizieller Rekordhalter ist nach ihrer Aussage die Gemeinde Neuendorf-Sachsenbande in Schleswig-Holstein. Bürgermeister Johannes Rehder aus dem ostfriesischen Freepsum sieht das aber völlig anders: "Wir stehen mit 3,54 Meter unter Normalnull im Guinness-Buch der Rekorde. Daran ist nicht zu rütteln." Am Wynhamster Kolk im ostfriesischen Rheiderland lässt man sich von derartigen Superlativen nicht einschüchtern: "Es gibt nirgends eine derart große zusammenhängende Fläche, die so tief liegt", behauptet Hartmut Reincke von der Gemeinde Bunde. Auf einem großen Hinweisschild und sogar im Internet wird damit geworben. Bei der Touristik GmbH Krummhörn-Greetsiel ist man indes nicht ganz so überzeugt. Im neuen Gastgeberverzeichnis für 2004 sei jedenfalls nur noch von einem der tiefsten Punkte die Rede, sagt Sprecherin Maike Arendt.

Aprílové počasí

Od rána to venku na obloze vypadalo jak v dubnu. Slunce a protrhaný azur se střídal s nacucanými mraky, ze kterých pršely "junge Hunde", jak Němci říkají, když se venku čerti žení. Abychom se trochu provětrali, hodili jsme na sebe gumáky, sbalili nezbytné propriety na hledání pokladů a popojeli trochu na jih k Geesthachtu na hranice Schleswig-Holstein a Niedersachsen. Tam se uprostřed bukových kopečků schovávala cache Fahrendorf a kus cesty od ní chroustí hotel, kam jsme chtěli umístit dánsko-vyýchodoafrické tébéčko, které jsme minulý týden našli v Dockland v Hamburku. Stmívá se ale rychleji, než jsem čekal a tak nakonec došlo i na baterky. I tak, nebýt toho, že Ivča náhodou na chache šlápla, mohli jsme si chrousta zase odvézt domů. Takhle jsme ho aspoň umístili někam, odkud může cestovat na jih do teplých krajů, jak to má v náplni práce.

Svatý Martin

Oslavu svátku Svatého Martina a lampiónový průvod přádá školka vždycky přesně jedenáctého. Na rozdíl od loni, kdy se celá akce konala uprostřed Saselu, jsme se letos všichni sešli venku v příjemném prostředí u Starého Mlýna, dnes výletní restaurace a místa pro pořádání různých akcí. Možná i díky tomu byl sraz vylepšený o podávání punče a párečků. Jakmile se setmělo, rozsvítily se všechny lampiony, děti, učitelky i rodiče si zazpívali pár písniček o Martinovi, které se poslední dva tři týdny ve školce učili, a pak jsme se všichni vydali temným lesem na louku, kde se písně zopakovaly v pěkně v kruhu, paní ředitelka popřála všem pěkný zbytek večera, víkendu i podzimu, a bylo po parádě.

Kdo to byl Sv.Martin?

Sv. Martin se narodil v rodině setníka v římské Panonii, kde byl naverbován do římského vojska se kterým dorazil do Gálie (dnešní Francie). Legenda praví, že při průjezdu městskou branou obdaroval mrznoucího žebráka polovinou svého kabátu. V Gálii se dal pokřtít – stává se tedy křesťanem a odešel od vojska. Ve francouzském Poitiers založil mnišskou osadu. V roce 381 byl vysvěcen biskupem v Tours. Sv.Martin žil skromně na břehu řeky Loiry. Založil zde také mnišskou osadu, později opatství Marmotier. Ve Francii je nazýván apoštolem Gálie. Sv. Martin zemřel v roce 397 nebo 399 v 81 letech a je pochován v klášteře v Poitiers (1. západoevropský klášter ). Za panování Franckého krále Chlodvika byl přijat za ochránce křesťanství v Gálii a odtud se úcta rozšířila zvláště do severního Německa.

Svatomartinská tradice mladého vína

Sv. Martina bylo tradiční datum, kdy čeleď opouštěla sjednanou službu, dostávala mzdu a hledala si nového hospodáře, případně o rok prodlužovala dohodu se stávajícím. Smlouvy také uzavírala obec s obecním pastýřem, ovčákem, ponocným a dalšími lidmi, kterým obec platila. Také majitel vinice – šlechtic či zeman na Sv.Martina zasedl se svými vinaři, aby poprvé ochutnali mladé víno a společně zhodnotili uplynulou sezónu. Kvalita mladého vína rozhodovala o tom, zda majitel vinice obnovil se svými vinaři smlouvu na další rok či nikoli. Toho dne se tedy velmi slavilo, existují záznamy o rozpustilostech a výtržnostech “Martínků“. Na Sv. Martina se také konaly posvícenské hody, jejichž neodmyslitelnou součástí byla pečená husa. Tahle tradice existuje již od 15. století, kdy při společném obědě dostával čeledín od své hospodyně křídlo, aby celý rok “létal“. A již ve 14 století je dochována česky složená Martinská koleda s níž chodili nejen chudí žáci, ale i kanovníci a dokonce i městský kat.

Další zdroje: Wikipedia

Sturmtief Britta

Tak jsme chtěli ukázat rodičům naši oblíbenou pláž u Heligenhafenu. Kromě silného vichru nás čekalo i překvapení na pláži. Ta totiž vypadala úplně jinak než před čtrnácti dny, kdy jsme tam zajeli s Kotkovými. Zřejmě jsme trochu zapomněli na bouři Brittu, která se minulý týden přehnala podél pobřeží Německa, zvedla vody jak Severního moře, Baltu, tak i stav Labe v Hamburku. "Louže" vody na pláži, o které jsme si mysleli, že musí být napršená, očividně dešťová nebyla a navíc se zvětšila do rozměrů menšího jezera. Břehy omývaly kalné vlny, ne sice ukrutně velké, ale přesto největší, jaké jsme kdy u Baltu viděli. Ale to "nejlepší" nás ještě čekalo. Duny byly mořem ukousané dobré dva metry. Bouře, která dokázala na Baltu potopit švédskou kontejnerovou loď, ukázala svoji sílu i tady. Písek z pláže byl i na druhé straně dun a zavalil tam silničku k domům Graswarderu v ptačí rezervaci. V marině vichr vodu vzedmul téměř dva metry nad normál, takže z 50cm zatopila i níže položené domky na břehu. Podle výpovědí lidí v novinách jen málokdo takovou bouři pamatuje.

Linka č. 62

Linka 62 je jedním z "autobusů", co proplouvá po Labi přístavem od Speicherstadtu, kolem Landungsbrücke a rybího trhu, doků, dál po proudu až do Finkenwerderu. Ještě nikdy za celou dobu, co jsme v Hamburku, jsme se takhle hromadně neplavili. Na Sandtor jsme přišli, právě když se k němu řítila jedna z linkových lodí. Vyběhli jsme na horní palubu, kde ale fičel neskutečný vichr a tak většina družstva zalezla do podpalubí. Než jsme dopluli do Neumühlen, měli jsme v hlavě místo mozku jen meluzínu. Hladina Labe stoupala, na parkovišti u břehu měla auta vodu až po prahy, tak jsme šli parkem zpátky jednu zastávku do Dockland, oblasti skladů za rybím trhem. I když, i tady se staví, podobně jako v Hafen City, a některá díla jsou celkem zajímavá, jako například kancelářská budova na Van der Smissen Straße, vyznamenaná Deutscher Stahlbaupreis nebo britskou Leaf Awards. Po kosé stěně budovy vede schodiště až na vršek na veřejnou vyhlídkovou terasu, odkud je krásný rozhled na přístav a břehy podél Labe. Cestou zpět jsme se vylodili na Landungsbrücke, podívali se dolů do starého tunelu pod Labem a nakonec nabrali kurs zpět na Sasel.

Stade

V práci mě pár kolegů a kolegyň navnadilo, že z okolí Hamburku prý ještě stojí za návštěvu malé městečko Stade, které je asi 50 km po proudu Labe na jeho jižní straně. Na návštěvě u nás zrovna byli senioři z Jablonce, velcí fandové Hamburku a tak jsme se v sobotu vydali na jih skrz Speicherstadt a Hafen city, po Kohlbrandbrücke z druhé strany, než jsme po něm zatím vždycky jezdili, a pak ven přes Finkenwerder, kde má montážní a servisní haly Airbus a zrovna tam vedle hangáru parkovala obří třístaosmdesátka, do kraje sadů - das Alte Land, kde schované u Labe se střídají jabloně, třešně, švestky, zahrady se zelím, jahodová políčka, uklizené a načančané Obsthofy jak z katalogu.
Stade, nebo lépe kraj kolem města byl už nejspíš obýván dlouho před Kristem, jak tomu nasvědčují hroby z doby bronzové, později se tady vystřídaly kmeny různých Polabanů, Sasů a Normanů, až v roce 1209 získalo Strade status města. Celá historie v kostce je zde. Původní město je obehnané vodním příkopem a možná díky tomu si zachovalo kompaktní nenarušenou podobu, cihlové a hrázděné domy, uličky, kostely.
Po couračce městem jsme popojeli kousek na východ, kde se mezi pravěkými hroby z bronzové doby schovával poklad. Kromě zajímavých odkrytých dolmenů jsme našli i keš a v ní poklad nevídané kvality...

Lidové tradice a náboženství

Historie Halloweenu a jeho prapůvod v keltských oslavách přelomu (tehdejšího) roku mi připomněla jeden krátký dokument, který se podobně vrtá v dalších křesťanských svátcích. Takže:



MIKULÁŠSKÁ NADÍLKA

Světec jménem Mikuláš žil ve 3.stol.n.l. a do povědomí lidí se dostal tím, že tajně obdaroval tři dcery zadluženého otce, čímž je zachránil před jejich prodejem za dluh. Stal se pak biskupem východořímské říše a tradice nadělování darů od Mikuláše se dostala do Čech ve 13. století (Matouš 7:11).

ŠTĚDRÝ VEČER A VÁNOCE

Původ těchto svátků pochází z pohanského Babylona, kdy se 24. a 25.prosince konaly slavnosti na počest syna královny Aštarote a byly nazývány: „Dny dítěte.“ Ozdobený stromek byl součástí těchto oslav, kdy navečer 24.prosince byl babylonský bůžek Julog vhozen do stromečku a z něho pak padaly dárky bohů, přinášející štěstí lidem v novém roce (Jeremjáš 10:3,4). V Evropě se začaly objevovat vánoční stromky až na počátku 19.století. Dnešní oslava štědrého dne má souvislost s narozením Krista, ale tento čas není možno znát, protože jej Bible nikde neuvádí (Matouš 1:18-25).

MASOPUST

Tyto veselé každoroční oslavy mají svůj původ v pohanském rituálu pro začátek nové etapy úrody země a skončení užívání zásob úrody minulé. Taneční reje jsou pak rituálem vzývání plodivých sil země i uctíváním slunce (Ezechiel 8:16,17). Masky a převleky i označování dalších lidí (saze, vejce) mají určitým způsobem změnit identitu člověka a docílit tím lepšího spojení se s tajemnými silami pro zajištění nové úrody (Ezechiel 13:18,21). Zároveň se i upaluje nebo topí ve vodě figurina coby symbol zimy nebo smrti.

VELIKONOCE

U nás běžný zvyk velikonočních vajíček pochází ze starobabylonského kultu uctívání bohyně a královny nebes Aštarote (1.Samuel 7:3,4). Na její svátek se pekly kulaté koláče se znamením kříže, což bylo babylonské mystické znamení života (Jeremiáš 44:19). Zdobená vajíčka pak byla rekvizitou tohoto pohanského svátku, kdy podle báje spadlo veliké vejce z nebe do řeky Eufratu a z něho se zrodila bohyně Aštarote. Pošlehávání čerstvými pruty, které mohou být i různě spletené (označení "pomlázka" je od slova pomladit), má zajistit přelití posilující životadárné energie stromů, z kterých byly vzaty. Jedná se tak o bezbožné uctívání přírody (Ozeáš 4:13).

Halloween

Abychom si trochu oživili večery a soumrak už o páté odpoledne, abychom si vyzkoušeli něco nového, a aby holkám nebylo líto, že jako jediní nemáme svítící bubáky v "zadýněné" ulici, pořídili jsme parádní dýni, že si doma uděláme Halloween. Ale ještě než nabrousíme nože, trochu nahlédneme do historie tohohle dušičkového svátku.

Behind the name... Halloween, or the Hallow E'en as they call it in Ireland , means All Hallows Eve, or the night before the 'All Hallows', also called 'All Hallowmas', or 'All Saints', or 'All Souls' Day, observed on November 1. In old English the word 'Hallow' meant 'sanctify'. Roman Catholics, Episcopalians and Lutherians used to observe All Hallows Day to honor all Saints in heaven, known or unknown. They used to consider it with all solemnity as one of the most significant observances of the Church year. And Catholics, all and sundry, was obliged to attend Mass. The Romans observed the holiday of Feralia, intended to give rest and peace to the departed. Participants made sacrifices in honor of the dead, offered up prayers for them, and made oblations to them. The festival was celebrated on February 21, the end of the Roman year. In the 7th century, Pope Boniface IV introduced All Saints' Day to replace the pagan festival of the dead. It was observed on May 13. Later, Gregory III changed the date to November 1. The Greek Orthodox Church observes it on the first Sunday after Pentecost. Despite this connection with the Roman Church, the American version of Halloween Day celebration owes its origin to the ancient (pre-Christian) Druidic fire festival called "Samhain", celebrated by the Celts in Scotland, Wales and Ireland. Samhain is pronounced "sow-in", with "sow" rhyming with cow. In Ireland the festival was known as Samhein, or La Samon, the Feast of the Sun. In Scotland, the celebration was known as Hallowe'en. In Welsh it's Nos Galen-gaeof (that is, the Night of the Winter Calends. According to the Irish English dictionary published by the Irish Texts Society: "Samhain, All Hallowtide, the feast of the dead in Pagan and Christian times, signalizing the close of harvest and the initiation of the winter season, lasting till May, during which troops (esp. the Fiann) were quartered. Faeries were imagined as particularly active at this season. From it the half year is reckoned. also called Feile Moingfinne (Snow Goddess).(1) The Scottish Gaelis Dictionary defines it as "Hallowtide. The Feast of All Soula. Sam + Fuin = end of summer."(2) Contrary to the information published by many organizations, there is no archaeological or literary evidence to indicate that Samhain was a deity. The Celtic Gods of the dead were Gwynn ap Nudd for the British, and Arawn for the Welsh. The Irish did not have a "lord of death" as such. Thus most of the customs connected with the Day are remnants of the ancient religious beliefs and rituals, first of the Druids and then transcended amongst the Roman Christians who conquered them.

Takže žádná Amerika, žádný obchodní kalkul, ale echt prastará druidská taškařice. A jak se to má s vydlabanou dýní? Tak to prý byl ve starém Irsku nějaký chasník, Jack se jmenoval, zanámý ožrala a podvodník, a ten přiměl čerta, aby vylezl na strom. Když byl čert nahoře, Jack rychle vyryl do kmenu kříž a měl satanáše v pasti. Pak s ním uzavřel dohodu, že ho pustí, když ho čert přestane pokoušet. Dál se povídá, že když Jack umřel, nepustili ho do nebe kvůli jeho hříchům, ale oni ho nechtěli ani v pekle, protože kdysi napálil čerta. Místo toho mu dali jediný řeřavý uhlík, abymu aspoň trochu svítil na cestu v temnotách. Uhlík vložili do vydlabané řepy, aby vydržel déle žhavý. Původně Irové používali k lampionům řepy a tuříny. Když ale přistěhovalci do Ameriky zjistili, že dýní je tam daleko víc a že se dají lépe zpracovat, rychle se ujaly jako dušičkové lampióny.

Tak jsme si nakreslili, jaký bychom chtěli mít ksichtík, uřízli čepičku a začli z dýně vyvrhávat semínka a další nevábné svinstvo. Naštěstí holky dychtily po tom, aby si dýni mohly vydlabat, a tak jsme jim tu práci s radostí přenechali. Vykrajování šlo tenkým nožem překvapivě dobře a už za pár minut jsme mohli zhasnout světla, zapálit svíčku a kochat se naším výtvorem.

Bad Segeberg

Nedávno jsme zase byli ve Wunderlandu a tam jsme si při pohledu na Bad Segebergský amfiteátr opět připomněli, že jsme se tak nějak tomuhle místu zatím vyhýbali. Jen co ráno přešla bouřka s průtrží mračen, naskákali jsme do auta a vyrazili na sever. Příjezd do Bad Segebergu ještě provázely poslední sluneční paprsky, než je zakryla černočerná hradba mraků. A hned nás pořádně zkropily, ještě pod kopcem Kalkbergem, kam jsme se chstali vydrápat. Je tam totiž několik lákadel. Tak třeba už zmíněný amfiteátr pod vápencovou stěnou, kde se rok co rok celé léto hrají hry podle knížek Karla Maye. Letos byl na programu Vinnetou, poslední výstřel a v hlavní roli zářila indiánská balkánská zombie Gojko Mitič! Pak samotný kopec s vyhlídkami, odkud je vidět celý Bad Segeberg a daleké okolí. A nakonec poměrně nové netopýří středisko Noctalis, kde se dá proniknout do života těhle létajících myší.
I přes pláštěnky jsme zmokli hned pod kopcem, a tak jsme se šli do netopýřího domu usušit. Vyfasovali jsme každý po baterce a hurá do temnot. Noctalis město otevřelo letos v březnu, tak jde o záležitost poměrně novou a je to vidět i na interiéru. Nápaditě a zajímavě tady představují netopýry, jejich bydlení, zimování a vůbec všechno. Kalkberg je v Německu totiž netopýří metropolí, v jeho jeskyních jich hnízdí velká společenství. Kalkberg je také tzv. Earthcache, tj. keš bez pokladu, geologicky zajímavé místo. Dneska už se takové "(ne)poklady" na geocaching.com přidat nedají, ale zato mají svůj vlastní sesterský server waymarking.com, kde jsou souřadnice míst, která jsou něčím zajímavá, ať už jde o bar, kde hraje na klarinet Woody Allen, psí hřbitovy nebo přírodní rarity.
Amfieátr i s westernovou vesnicí byl samozřejmě zavřený a opuštěný, jen dva totemy hlídaly vstupní brány. Lepší pohled na celou scénu jsme měli z vyhlídky na vrcholu Kalkbergu. Kromě věcí na zemi jsme ale viděli i nacucané temné mraky, které se na nás valily, a tak jsme seběhli z kopce zpátky do města, našli to správné parkoviště a nabrali kurs domů do Hamburku.

Stá cache v Billetalu

Podzim naplno rozehrál svoji barevnou hru, vzduch je prosycený vůní listí, byl by hřích zůstat doma. V Billetalu jsme byli naposledy v zimě, navíc je tam spousta cest, kudy jsme nešli, plus nějaké ty neobjevené poklady. Druhá cache na cestě byla naším stým nalezeným pokladem. A nebyl tak úplně zadarmo, schovaný uprostřed řeky Bille na ostrůvku, kam se dalo přejít jen po padlém stromu. Sice mohutném, ale po deštích klouzavém, téměř dva metry nad vodou a bahnem. Klára Spiderman absolutně bez problémů, ještě hrála frajerku. Alici jsem pevně držel za ruku a modlil se, aby nesklouzla, protože bych to nemusel ustát a pak bychom se poroučeli oba. A na závěr Ivča s dvoumetrovým, totálně shnilým klackem, který jí byl jedinou oporou na vrtkavé cestě za pokladem. "Jestli mě budeš fotit, tak s tebou končim!!!", standardní hrozby, ale nemůžu si to nechat ujít. Cache je celá mokrá, nic v ní není, vlastně malá mušlička, kterou si zabírá Alice. Kladina cestou zpátky je ještě humornější, protože je mírně z kopce a tak vypadá o to víc neschůdně. Tak schovávám foťák a raději pomáhám.
Bukové lesy kolem Bille stačily už zem pokrýt vrstvou listí, takže cesty není téměř vidět. Ale vedou zhruba podél řeky a tak se držíme nahoře na břehu a dáváme pozor, aby se Alice nezřítila dolů. U dalšího mostu nacházíme další malou cache a pak se oklikou vracíme zpátky ke konírnám Sachsenwaldau. Dneska je ještě světlo, ale zítra už touhle dobou padne tma a my budeme muset chodit na procházky s baterkami...

Slovní fotbal

Pár večerů jsem pozoroval Ivču, jak nevnímá, nedovolí žádné rušení, jen zběsile kliká na notebooku a příležitostně šťavnatě nadává. Tak mi to samozřejmě nedalo a nenápadně jsem jí pokukoval přes rameno, co ji tak zaměstnává. Prý slovní fotbal. Cha! Slovní fotbal na počítači, to musí být "vzrůšo k popukání". Podle zevních příznaků to ale vypadá na silně návykovou drogu, bez fotbálku nemine večer. "Aspoň jeden zápas...", a už si mne ruce jako karbaník před partičkou mariáše. Samo sebou jsem si to musel vyzkoušet taky, online hry třeba mají něco do sebe. Mají. Mají sílu heroinu, koksu a perníku dohromady. Už si člověk nehraje jen tak s naprogramovaným počítačem, ale s nějakých chasníkem kdovíkde. A tak se v duelech střídají borci s těmi méně nadanými, které já miljuju, protože jen s nimi mám šanci udělat si vrub do pažby... Navíc hra nemá se slovním fotbalem nic společného, je to spíš scrabble načas a na šest kol. A krom toho hry.atlas.cz nabízí piškvorky, šachy, poker a řadu dalších. Ale teď už fakt musím končit, vyzývá mě totiž "degu", moje nejoblíbenější soupeřka...

Na návštěvě v Čechách

Rozhodli jsme se strávit výrazně prodloužený víkend v Čechách. Parta našich přátel už tradičně obsadila Monínec a tak jsme se tam na dva dny taky nastěhovali. Cestou jsme stihli najít dva poklady, jeden přímo v Sedleci, druhý nás zavedl do lesa ke kruhu z menhirů, o kterém jsem nikdy neslyšel a to už na Monínec jezíme nějaký pátek. Holky byly natěšené na koníky v Cunkově, kde spolu s ostatními prcky v sobotu odpoledne obsadili celkem osm sedel a projeli louky a lesy v okolí. Koně, pěší výlet, čerstvý vzduch zajistili hladký průběh ukládání do postele a tak jsme se mohli vesele věnovat klábosení a koštování vín z celého světa.
Budík po třech nocích s minimem spánku nebyl vůbec příjemný, ale museli jsme hned po snídani vyrazit do Raškovic za mamkou, abychom ji po operaci potěšili návštěvou. Světlým bodem časného vstávání byly neuvěřitelné červánky, které se ale velice rychle změnily v šedý ranní opar. V Raškovicích jsme odevzdali naše tři morčata do péče podlažických. Klára na ně začala být alergická a tak nezbylo, než je dát z domu pryč. Takhle je aspoň může navštěvovat a ví, že jsou v dobrých rukou.
Pondělí a úterý se neslo ve znamení doktorů a zubařů. Naštěstí nám vyšel čas navštívit i rodiče v Jablonci, kde jsme snad rok nebyli. A nestačil jsem zírat, co dokážou udělat evropské fondy s dobrými projekty - město rozkvetlo. Dokončená je stavba Eurocentra místo bývalého výstaviště, Dolní náměstí je vydlážděné, s novou studnou a moderní kašnou, kostel svaté Anny, nejstarší jablonecký kostel, rekonstruovaný a otevřený pro veřejnost a výstavy. Všechno jsme si prohlédli po procházce na Dobrou vodu, kde se na rozhledně schovával poklad. Tam jsme umístili posledního norského chrousta, ať se chvíli toulá taky po Čechách. Zkoušeli jsme na louce pouštět draky, ale kombinace nezkušených rukou a nestálého větru byla zárukou nezdaru. Ale aspoň jsme se proběhli.