Kartinki

S koncem roku Klárka přinesla díla, co malovala během druhého pololetí ve škole. Za ukázku stojí Bivoj a stany během naší loňské dovolené v Dolní Lhotě (vpravo náš, vlevo dědy a babičky z Jablonce).

Vysvědčení

Už dopředu paní učitelka psala do žákovských knížek, co můžeme na vysvědčení očekávat, a tak nebyl výsledek překvapením. Jen vízo z hudebky Klárce trochu zamotalo hlavu. Když se jí Ivča zeptala, co dostala, jen zamračeně pokrčila rameny: "Je tam napsané výborný, ale já nevím, co to znamená...". Dotřetice ještě mokré vysvědčení z plaveckého výcviku. Dotáhla to až na "želvu", když uplavala deset metrů. My jsme rádi, že se neutopila...

Bezzubá

Alice se dostala do období děravých úst. Navíc si nedá vysvětlit, že víla Zubnička si chodí jen pro první vypadlý zub a tvrdošíjně očekává, že v noci přijde a pod polštářem jí nechá něco za každý kus. Že by nás čekalo ještě sedmnáct navštívení?!?

Tablo

Školka v Přišimasech se pomalu loučí se svými nejstaršími. Rozlučka vyvrcholí posledním dnem před prázdninami spaním ve školce. Zatím se "mazáci" jen vystavují v okně do šaten.

Koncert

Zatímco nás rodiče decimoval virus střevní chřipky, Klára se chystala na vystoupení úvalské lidušky. A protože mi bylo přeci jen o fous líp než Ivče, jel jsem s Klárkou já. Sál v dětském domě praskal ve švech, a to byli na pořadu jen prvňáci a druháci. Klárka šla záhy, zahrála svůj Chlumecký zámek, na úklonu však pozapomněla. Nebyla ale jediná, řada pištců a klavíristů raději hned po dohrání brala čáru...

Dětský den na Hradešíně

Alice přijela ze školky v přírodě se zánětem spojivek, ale ani rudé oči nám nemohly zabránit, abychom si spolu s celým Hradešínem nevyšli na hřiště, kde se v deset hodin rozpoutal maraton dětských soutěží v rámci dne dětí. Jakmile holky vyfasovaly kartičku, vydaly se po atrakcích, kde si za splnění úkolu mohly vydělat "peníze". A za ně pak v saloonu koupit, na co jim budou stačit. Skákat panáka, lovit ryby, závody v pytlích... ale nejlepší byly soutěže hasičů z Doubku, ať už šlo o rozbalování hadic nebo shazování pet lahví vodou z proudnice. Ani dospělí nepřišli zkrátka. Kromě lahodného Prazdroje v hospodě na hřišti si na závěr mohli vyzkoušet, jaká je to síla, když se čerpadla rozjedou naplno a jeden má držet hadici ve vlastních rukou.
Dohodli jsme se s Královými, že si k obědu na ohni opečeme, co kdo doma najde. Během odpoledne jsme spállili spoustu roští, kterého jsme se chtěli zbavit, k tomu si otevřeli na zahřátí litránek griotky.... a pak druhý litránek.... až jsme se k večeru vesele rozešli, abychom mláďata natlačili do pelechů...

Orbis Pictus - Labyrint světla

Předpověď hlásila déšť a bouřky a já shodou náhod narazil na informaci, že v ekotechnickém muzeu začala výstava Orbis Pictus - Labyrint světla. Ta navazuje na předchozí expozici Orbis Pictus aneb Brána do světa lidské fantazie, kterou jsme v Praze prošvihli. Kolem jedenácté jsme v Bubenči a noříme se do zatemněných prostor bývalé kanalizační čistírny. Kolem nás je několik dalších rodin s dětmi, veškeré exponáty se můžou osahat a vyzkoušet, tady to dokonce doporučují, takže děti putují od jednoho "vynálezu" k druhému. Z vedlejší místnosti se ozývá strašidelné bručení. Později zjišťujeme, že to je jediný zvukový exponát - varhanní bicykl Jiřího Konvrzka. Šlapáním se v něm budí dost strašidelné zvuky, které nás provázejí celou výstavou. Největší strach holky mají, když po schodech sestupujeme do temných, vlhkých kanalizačních prostor. Zvlášť poslední zastavení je celkem hororové - kam oko dohlédne, všude jen spoře osvětlené nekonečné chodby plné stojaté vody. Veškeré zvuky se k nám vracejí neskutečnou ozvěnou. Klára prchá jako první, my se ještě chvíli kocháme, než vylezeme ven.
Po obědě v jedné z dejvických hospod se vracíme na místo činu, ale tentokrát se necháváme vést multikeškou do západního cípu Královské obory, kolem Císařského mlýna a podél Malé říčky až k plavebnímu kanálu Vltavy. Za ním na Císařském ostrově by se měl nacházet dřevěný Trojský kůň, kterého vybudoval výtvarník Ivan Nacvalač v roce 2007. Ale pak jsem se z předchozích logů dověděl, že ho odtáhli někam jinam, a na nás zbyli jen koně opravdoví za ohradou. Ve Stromovce se to jen hemžilo cyklisty, bruslaři, pejskaři, a hlavně taky koloběžkáři, kteří tu zrovna měli vytrvalostní závod "24 hodin na koloběžce". Zvládáme ještě jednu kešku a polomrtví žízní se vracíme zpět do Bubenče.

Styx

Došlo na den, kdy všichni měli čas a chuť se vrhnout do útrob pražské kanalizace s cílem najít kešku Styx, na kterou kačeři pějí ódy. Před půl sedmou skáčeme s koloběžkami a skateboardem do ústí Botiče na Výtoni. Pohodlný vystouplý břeh potoka po dvoustech metrech končí a nám nezbývá než vyskočit na metr vysoký obrubník, místy široký tak patnáct centimetrů, a po něm traverzovat dál proti proudu potoka. Dalších sto-dvěstě metrů a jsme pod Vršovickým nádražím, kde odbočuje nevelká zděná šachta, co svádí přívalovou dešťovou vodu do Botiče. Nastupují ke slovu nástroje. Skateboard je zřejmě nejlepší, s koloběžkou dost zápasím. Zkouším to i bez ní po čtyřech. Je to fuška. Nakonec jsem dospěl ke stylu, který je trochu použitelný - zavěšený na řídítkách, jedním kolenem na kolobrndě, druhou nohou a rukama se odrážím od stěn - ale výhra to není. Šachta se zdá nekonečná. Když dorážím k ostatním ke kešce, pot ze mě jen stříká. Vkládáme geocoiny a lozíme zpátky k Botiči. Pak ještě kus dál proti proudu a už jsme u žebříku, kterým se dá vylézt na povrch. Bonusem k tomuto dobrodružství jsou užaslé pohledy kolemjdoucích. Není divu, nejdřív lezou koloběžky, za nimi se noří pět zablácených, zaprasených speleologů. Už se těšíme na další "kanálovou".

Bazén

Konečně je usazený, napuštěný, vyčištěný a funkční. A po třech dnech v něm člověk ani neumrzne. Nejvíc ale láká ke kaskadérským kouskům našeho Čendu, jak jsem zjistil dneska ráno...

Naučná stezka Kněží hora - Halíře

Navzdory novoročnímu předsevzetí jsme dosud výlety trochu šidili, práce na zahradě nás přeci jen držely u chalupy. Krásný májový den jsme už nehodlali trávit v Hradešíně a rozhodli se vyzkoušet naučnou stezku Kněží hora-Halíře u Jílového. Nejprve trochu stoupání k chatovým osadám Na Pískách a na Pohorce, pak jsme se formou schováváné posunuli k Ježdíkovu lomu, kde jsme odlovili první kešku. Až později doma jsem zjistil, že to nebyl Ježdíkův lom, ale jen vrch s děsnou spoustou balvanů blízko Kněží hory, odbočka k lomu nebyla patrná (ono vůbec to značení bylo místy značně bojové). Z nejvyššího vrchu Požárského lesa jsme se spustili do Turyně ke štole Halíře, kde se dříve těžilo zlato, jako v mnoha dalších dolech kolem Jílového. Zrovna se k prohlídce chystala nějaká rodinka, tak jsme se s Alicí rychle přidali, zatímco si Klárka s Ivčou udělaly venku piknik. Průvodce, vysloužilý geolog a havíř, nám zapáleně povyprávěl o křemenných žílách skrývajících zlato a o historii zdejších štol. Po dvaceti minutách v osmistupňové díře jsme byli docela prochladlí a rádi jsme vylezli zpátky na sluníčko. Zbytek cesty holkám zůstávala jako jediná motivace vidina hospody, jídla a pití, což jsme přímo v Chotouni nakonec zrealizovali, aby nám pak v autě okamžitě usnuly cestou zpátky do Hradešína...

Čarodějnice

Na nebi se sbírala temná mračna a v dálce sem tam proletěl oblohou klikatý blesk. Přesto jsme se s nadějí v srdci a náležitě vystrojení, tedy jen holčičky, vydali před sedmou na hřiště, kde už čekala připravená obrovská hranice. I s opravdickou čarodějnicí na špičce. Ne jako loni, kdy tam visel plyšový medvěd se šátkem, z čehož má Alice dodnes malé traumátko. Deště se nám vyhnuly, vatra vzplála, děti si kolem ní trošičku zablbly, pak už se rozhořela menší hranice "na buřty", která ale sálala jak vysoká pec, veškeré opékací pruty byly na ten žár příliš krátké. Naslibovali jsme prckům, že si uděláme oheň na buřty u nás na zahradě, tak nás doslova odtáhli ze společného dění. Spolu s pár sousedy jsme u ohně vydrželi až do půl druhé, hormada ptačího zobu se výrazně zmenšila, ještě pár táboráčků a budeme mít čisto...

KIA Cee'd

V Hradešíně už nás musejí mít sousedi za extravagantní šílence, nebo aspoň moje zaměstnání, když za posledních osm měsíců parkuju před domem už čtvrté auto, a to jen do července, pak zase změna. Ale konečně je to auto normální, ne náklaďák s mříží, což se hned hodilo a tak jsem rovnou ze servisu jel pro prkna a dřevo na přístřešek k filtraci bazénu, zbytek kufru naplnil mulčovací kůrou, halt venkov je venkov, tady bych Lamborghini neužil...

Svatojiřská pouť

Zní to velkolepě "svatojiřská pouť", ale jednou máme v Hradešíně kostel Svatého Jiří, přišel čtyřiadvacátý duben a do vsi přijeli kolotočáři. Po dvou dnech, kdy holky po očku pozorovaly vršky kolotočů, jsme se vydali "na náves". Klárce se bohužel dělá na kolotočích zle, ještě že mi Alice byla parťákem, a tak jsme projeli řetízkáč i Twister, ono vlastně na place skoro nic jiného nebylo. Samozřejmě jsme nemohli vynechat střelnici, naštěstí se koťátka spokojila s růžemi, i tak nás to stálo broků... Nabažit se těch několika atrakcí bylo otázkou necelé hodinky a s růžovou tečkou v podobě pytle cukrové vaty jsme se pomalu odšourali domů.

Geburtstagparty

Oslavy narozenin našich děvčátek proběhly podle očekávání, vyvrcholením byla nedělní narozeninová párty, kam si obě pozvaly pár kamarádek. Ještě že se holky narodily tak pěkně blízko sebe, jinak bychom to museli absolvovat dvakrát...

Velikonoce

Plánovali jsme strávit Velikonoční víkend spolu s kamarády na Monínci. Kartami ale zamíchal virák, který k nám zanesla v týdnu Alice, a který nás nutil strávit sobotu v objetí záchodové mísy. Alespoň jsme tak dodrželi vélikonoční půst... Z Monínce tedy sešlo. A protože Alici už velmi otrnulo a neměla stání , sbalili jsme v neděli odpoledne brusle a vyjeli do Nymburka k Labi vyzkoušet, jestli jsme kolíbačku na inlajnech ještě nezapomněli. Cyklistů a bruslařů nás míjeli desítky, holkám se během hodiny začaly motat nohy, tak jsme nic nenatahovali a po zmrzlině jeli zpátky. Po pondělní sousedské pomlázce jsme si s Královými prcky vyjeli do lesa na kole, abychom vyzkoušeli Aličino nové, narozeninové. Jela jako drak, můžeme směle plánovat výlety. A protože jsme na Monínci zmeškali výpravu za pokladem, poodjeli jsme později odpoledne k Jevanům a dali si asi čtyřkilometrovou procházku od rybníku Šáchovec ke zcela nově udělanému rybníku poblíž Černých Voděrad, letos napuštěnému. Po návratu Alice usnula vyčerpáním, zřejmě naše kondice po viróze ještě není stoprocentní...

Jarní narozeninová smršť

Opět nastaly jarní měsíce a s tím spojená smršť narozenin a svátků. A příležitost sejít se všichni v rodinném kruhu. Tentokrát v Průhonicích u Kašperků. Ještě že mezi dětmi není žádný chlapeček, v týmu princezen by nejspíš děsně trpěl...

Jaro dělá pokusy, vystrkuje krokusy

Je první jarní den, po dlouhé době svítí sluníčko, a byť je venku jen pár stupňů nad nulou, práce na zahradě volají. Zasázené cibulky sněženek a krokusů se ujaly a první květy se ukazují v celé své kráse. Zato živý plot z ptačího zobu je ostudně přerostlý a zasluhuje poctivý zásah. Vyndavám nové elektrické nůžky, padesátimetrovou prodlužovačku a po vzoru paní sládkové výrazně zkracuji. Práce jde pomaleji, než jsem čekal, střihání třikrát přerušuji, když si s šikovností sobě vlastní přešmiknu prodlužovačku... Nakonec na to i s úklidem nepoddajných větví padl celý den. Poprvé po zimě prohlížím keře a stromky sázené v říjnu za svitu čelové lampy. Téměř všechny mají nasazené pupeny! Zdá se, že podzimní sokolovna nebyla zbytečná.

Ludwig - Culinary Selection - Rulandské bílé 2005

Včera jsem se po delší době opět zastavil ve Tvinu nakoupit nějaká dobrá vína. A když jsme dnes večer přišli z návštěvy u Králů, otevřel jsem Rulandské bílé, výběr z hroznů 2005 z vinných sklepů Roztoky. Réva samotná je z Moravy, z mikulovské oblasti, obec Novosedly. Vysoká cukernatost hroznů umožnila uchovat si i při prokvašení na 14% dost cukru na to, aby víno dostalo nálepku polosladké. Přestože buket není příliš rozkvetlý, chuť a plnost vína na patře je bohatá a dlouhá, s intenzivní vůní medu, žlutého melounu, jahod, ananasu.

GC Jablonec

Dva dny z jarních prázdnin jsme trávili v Jablonci. Páteční dopoledne jsme věnovali návštěvě Bozkovských jeskyní, kde jsem byl naposledy snad někdy v mateřské školce. Mysleli jsme, že budeme na prohlídku sami, chvíli před zahájením se ještě přidala rodina se dvěma chalpíčky. I tak to byl celkem komorní výklad a my si ho náramně užili. Cestou jsme udělali tři kešky a dostali se tak téměř na dosah čtyřstému nalezenému pokladu. Ten jsme odlovili v sobotu odpoledne, když jsme si vyjeli na Vrkoslavice a přes Petřín a Střelnici ťapali zpátky do města. Keška u Čertova kamene byla celkem důstojným kulatým mezníkem.

Krkonošská 70

Opět jsme po roce vyrazili na Krkonošskou sedmdesátku. Loňskou kvůli vichřicím pořadatelé odpískali, letos už žádné výmluvy nebyly. Tkačevova letka v troskách, pětici jsme nedali dohromady, tak jsme s Milošem startovali mimo závod jen ve dvou. Počasí bylo klasické, celou cestu jsme jeli v mracích. Sníh taky nic moc, těžký "písek", který z nás velkou rychlostí vysával to nevelké množství energie, se kterým jsme se na trať vydali. Ono bez tréninku lozit padesát kilometrů po krkonošských kopcích není žádný med. Na Pražskou boudu jsme dojeli téměř zdecimovaní a to nás čekalo pětadvacet kilometrů zpět. Protože jsme nezávodili, mohli jsme si dovolit chvíli posedět a nabrat sil. I počasí nám hrálo do ruky, venku přituhlo a hned se jelo o něco líp. U Zadních Rennerovek nás dojeli Rampušáci, co běželi celou sedmdesátku, to už před námi byl naštěstí jen poslední výstup a pak sjezd do Špindlu. Celou trať jsme si vychutnali bratru za osm a půl hodiny, asi budeme muset na příští sezónu trochu potrénovat...