August Macke

Německý malíř August Robert Ludwig Macke se narodil 3. ledna 1887 v Meschede. Jeho otec August Friedrich Hermann Macke byl inženýrem a stavitelem, jeho matka Maria Florentine Macková, rozená Adolphová, pocházela z rodiny statkáře. Brzy po jeho narození se jeho rodina přestěhovala do Kolína nad Rýnem, kde bydleli na tamní Brüsseler Strasse. Když mu bylo třináct let, přestěhovala se jeho rodina do Bonnu, kde bydleli na Meckenheimer Strasse 29 (nyní Thomas-Mann-Strasse). V říjnu 1904 byl Macke přijat na Akademii v Düsseldorfu, ovšem brzy začal být nespokojený s konzervativní výukou tamních profesorů, nelíbilo se mu hlavně ‚repetitivní kopírování sádrových panáků‘. V roce 1905 začal Macke docházet také na večerní kurzy na Kunstwerbeschule, se kterými byl o poznání spokojenější. V roce 1906 pak Macke z Akademie kvůli nespokojenosti odešel úplně.
Macke se přátelil s celou řadou svých malířských kolegů tehdejší doby: v roce 1907 žil několik měsíců v berlínském bytě Lovise Corintha, se kterým sdílel ateliér i myšlenky o umění a jeho vývoji. Jeho přítelem byl i Franz Marc, na jehož naléhání se v srpnu 1911 stal jedním z vedoucích členů expresionistické skupiny Der Blaue Reiter. Marc Mackeho seznámil s Kandinskym, který měl na oba umělce rovněž nezanedbatelný vliv. Mackeho blízkými přáteli byli také von Jawlensky a Münterová, kteří často na jeho pozvání pobývali v jeho domě.
V roce 1908 Macke sloužil svou roční povinnou vojenskou službu. 5. října 1909 se Macke v Bonnu oženil se dcerou továrníka Elizabeth Gerhardtovou, se kterou se seznámil už v roce 1903 na cestě ze školy. Na svatební cestě navštívili Frankfurt, Colmar a Bern, kde pobývali u známých Elizabeth, rodiny Moillietových. Jejich syn Louis byl rovněž malířem a navštívil s Mackovými Paříž. Po svatbě se novomanželé přestěhovali do Tegernsee v Bavorsku, v roce 1911 se vrátili do Bonnu, kde žili na Bornheimer Strasse 88 (nyní 96), o tři roky později se přestěhovali do Hiltfingenu u Thunerského jezera.
V říjnu 1912 Macke navštívil Paříž, kde se setkal s Robertem Delaunayem, jež ho seznámil se svými principy orfismu. Delaunay na oplátku Mackeho navštívil v lednu 1913 společně se svým přítelem Apollinairem. Od 5. do 22. dubna pobýval společně s Paulem Kleem a Louisem Moillietem v Tunisku, kde vytvořil celou řadu akvarelů inspirovaných tamním jedinečným světlem a členitou krajinou.
Na svých plátnech Macke používal především jasné barvy, které byly charakteristické pro jeho velmi osobní styl. Abstraktní kompozice pozadí v jeho kompozicích byly příbuzné tvorbě Delaunaye a Kandinského, nicméně jasné barvy a stylizované formy postav byly typické hlavně pro expresionismus. Na rozdíl od Kandinského Macke nikdy nehledal za barvami žádné mystické významy, maloval čistě podle toho, jak se mu líbilo a jak sám cítil.
V červnu 1914 se Macke vrátil do Bonnu, po vyhlášení války byl v srpnu povolán do armády. Poprvé se zúčastnil bojů 23. srpna, byl zastřelen o tři dny později 26. září 1914 ve věku pouhých 27 let na západní frontě v Perthes-les-Hurlus poblíž Champaigne ve Francii. Byl pohřben na vojenském hřbitově v Souain. Ve smutečním oznámení Marc popsal Mackeho jako ‚malíře, který dal barvám nejjasnější a nejčistější tón z nás všech‘.

Sádra

Podařilo se mi zranit svoje dítě. A tak to byl pěkný den, když jsme za dopoledního sluníčka u jablonecké přehrady nazuli brusle a po hladkém asfaltu se kolébali kolem vody. Právě, když jsme se chystali otočku za Břízkami, slyším za sebou rachot a vidím rozpláclou Alici. Zase si dala pořádně na zadek, až se jí objevily v očích slzičky. Spěchám, abych ji pomohl, ale nějak mi nevyšlo brždění a přejel jsem jí navrch ještě prsteníček u pravé ruky. Z pod nehtu teče krev, Alice řve. Dáváme si pauzu a pak pomalu jedeme zpátky. "Já si na těch bruslích vždycky ublížím...", lamentuje každých pár metrů. Osvěžení ve vodě ji spraví náladu. O dva dny později si ale stěžuje, že s prstem nemůže hýbat, že ji to hrozně bolí, poslední článek je trošičku do fialova a tak jedeme do Krče. "Tatínek mi při bruslení omylem přejel prst", vysvětluje Alice panu doktorovi příčinu. Ten chvíli přemýšlí a pak se na mě bezradně obrátí: "Můžete mi říct, jak se to mohlo stát??". A tak zatímco sanitář dělá Alici parádnickou dlahu, vyprávím znovu celou příhodu. Ali se se sádrou sžila velmi rychle. Když doma svou ozdobu ukazovala, říká Ivče: "Víš co? Já si ji klidně dokážu sundat, chceš to vidět? .... "

Kalich

Další pidi dvoudenní dovolená, tentokrát ji s holkama trávím v Jablonci. S GPSkou vypůjčenou od bráchy hned po snídani nasedáme a popojíždíme do Besedic, abychom si prošli po žluté okruh skalami Kalichu. Na místě jsme mezi prvními, parkoviště téměř prázdné, stejně tak i cesta na Sokol, vrchol, ze kterého je nádherný výhled na panorama Suchých skal. Za chvíli už jsme mezi skalami s vyhlídkami na údolí Jizery, Drábovnu a Maloskalský Pantheon. Holky jsou jak utržené ze řetězu a nenechávají bez povšimnutí žádnou z uliček. Alici se to v jedné roklince vymstilo, uklouzla, odřela se snad úplně všude, i na krku... Postupně přibývá rodin, od Kazatelny už nejsme sami ani na chvíli. Z pátky v Besedicích koukáme, že už je parkoviště celkem zaplněné. Ještě je čas na jednu malou multinku naproti v Suchých skalách. Tady už je zase pusto prázdno, v lese jen sem tam z borůvčí vykouknou místní sběračky s bandaskami v rukou. Je už to spousta let, co jsem tady byl naposledy, poznávám skálu Babu, na kterou jsme kdysi lezli a já její severní stěnu s pětkovou obtížností nikdy nepokořil. Novější GPSka je skutečně perla. Drží si signál i sevřená mezi skalami, tam kde by moje navigace dávno hlásila, že je bez družic. Díky tomu jsme dnes snadno dali šest pokladů, po delší době úspěšný lov...

Chorvatsko

Nejistí, jak to bude s letošním létem, zda a kdy budeme přestavovat půdu, naplánovali jsme si raději jen kratičkou dovolenou z kraje července. Holkám jsme nic neprozradili, ty do poslední chvíle žily v přesvědčení, že (zase...) jedeme dělat turistiku do Moravského krasu. Skutečný cíl - jadranské pobřeží někde v Chorvatsku - se domákly, až když bylo moře téměř na dohled. Více povídání i obrázků je na www.jdemeven.cz.

Bavorský les

O šesté ranní vyjíždíme z Hradešína společně se Šárovými směr Strakonice, Strážný, s cílem dorazit v rozumnou dopolední hodinu do bavorského Neuschonau. Tam vloni na podzim otevřel Bavorský les stezku v korunách stromů. Přijíždíme včas, pokladny ještě nejsou ani otevřené, tak okukujeme kameny v geologické expozici, která je současně místní earthkeší. V půl desáté se brány stezky otevírají a my, spolu s několika dalšími návštěvníky vstupujeme na chodník. Mírným sklonem vystopáme skutečně až ke korunám okolních stromů, výška kolem 25 metrů nedělá Ivče dobře. Zato holky to berou sprintem, nejlepšími atrakcemi jsou různé adrenalinové lávky a odbočky od hlavní stezky, vše samozřejmě zcela, po německu, zabezpečené. Po sedmistech metrech se ocitáme na úpatí "vajíčka", 44 metrů vysoké dřevěné rozhledny. Ze spirálovitého chodníku si můžeme prohlížet zblízka jednotlivá poschodí buků a jedlí, které rostou uvnitř této "skořápky". A nahoře se nám odkrývá nádherný výhled na zvlněné hřebeny Bavoského lesa a na okolní vesnice.

Za parkovištěm začíná okružní stezka Národním parkem Bavorský les, kde jsou udělané velké, maximálně přirozené výběhy pro zvěř, která se na Šumavě a v Bavorském lese vyskytuje. Že návštěvník všechna chovaná zvířata skutečně uvidí, to zaručené není. A opravdu, prvních několik vyhlídek je kolem výběhu zubrů a my nevidíme ani jednoho, asi se někde schovávají před poledním sluníčkem. Rysí výběh - 2:0 pro zvířata. Teprve u vlků máme štěstí a jeden kus vidíme na cestě pod námi. Prostor pro divoké kočky je naštěstí malý a tak můžeme sledovat mámu se dvěma koťátky.
Bobři - nic, kanci - nic, i když v tomhle případě podezřívám holky, že jsou tomu rády, stezka totiž vede skrz kančí oboru. Jeleni - nic, jen několik laní se nám na chvíli milostivě ukázalo. Odměnou jsou medvědi. Medvědice se dvěma mláďaty skotačila v jezírku a o kus dál se k sobě měl pár dalších huňáčů. A motivace přichází právě včas, menší holky už pletou nohama.

Cestou domů se plánujeme zastávku ve vychvalovaném podniku U Štěpána nedaleko Sušice, ze kterého byl unešený kuchař Pohlreich ve svém posledním díle. Ale ouha, o víkendech jen rezervace. Bereme zavděk normální hospodou v Rabí a pak nejrychlejší cestou domů.

Czech Wooden Geocoin

Jeden z vedlejších účinků čtyřicátin měl podobu dárkového poukazu na padesátku CWG. A tak nezbylo než aktivovat kreativní hemisféru a vymyslet, co za motiv na minci nechat vypálit. No, vymyslet... Prohledal jsem internet pod různými hesly křížem krážem a pak mě trknul do očí symbol rodiny, tak něco jako ta naše, když se vydá na výlet a za poklady. Převést obrázek do Corelu už byla hračka a mohl jsem vesele objednávat. Už se těším na další kešky...

Sebehodnocení

Tak jsme zase jednou doma zaslzeli smíchy, když Alice ze školy přinesla své sebehodnocení za třetí čtvrtletí...

Otevřené manželství

Květnový divadelní počin nás celkem zklamal. Sehnali jsme si lístky do Branického divadla na představení "Otevřené manželství" a čekali jsme od něj kromě humoru i to, že si vychutnáme Rodenovo herectví. Bohužel mu role kázala hrát manžela - záletníka tak úchylným způsobem, že by se mohl jít rovnou zapsat do bohnické léčebny. Jana Krausová nás zase "ohromila" ječákem, za který by se nemusela stydět ani Uršula Kluková. Vtipy laciné, s prvky fekálního humoru, který by jistě potěšil naše holčičky. Je na místě přiznat, že nemalá část diváků se dobře bavila a když Roden utrousil třeba "prdel", paní vedle mě hýkala jako odvázaná oslice. Mít krev naředěnou litránkem dobrého červeného, možná bych se taky plácal do stehen...

Divadelní noviny (Jana Bohutínská):

Dramatik a herec autorského divadla Dario Fo je u nás sice poměrně známým autorem, ale v repertoáru českých divadel se spíše opakuje jen několik málo titulů. A nezdá se, že by nějak výrazně vzrostla vlna zájmu o jeho hry alespoň po roce 1997, kdy mu Švédská královská akademie jako šestému italskému spisovateli udělila Nobelovu cenu za literaturu. Divadelní hra Otevřené manželství (v originále Coppia aperta), s podtitulem Zoufale jedovatá tragikomedie o odvrácené straně lásky se dočkala české premiéry téměř dvacet let od svého vzniku. Fo ji napsal v roce 1983 a následující rok ji s manželkou a spolupracovnicí Frankou Rame uvedl ve světové premiéře ve Stockholmu. Do češtiny hru přeložila Věra Vrbová a v lednu 2002 ji uvedlo v režii Patrika Hartla Studio DVA v Branickém divadle s Janou Krausovou, Karlem a Marianem Rodenovými.Otevřené manželství ilustruje známé přísloví »když dva dělají totéž, není to totéž«. V tomto případě: otevřené manželství (tedy manželství s přiznanou, běžnou a tolerovanou nevěrou) může praktikovat jenom muž (Karel Roden). Problém nastává ve chvíli, kdy se myšlenky otevřeného manželství chopí také žena (Antonie Jany Krausové). Z hysterky páchající demonstrativní sebevraždy se stane atraktivní žena s výrazně mladším milencem (Profesor Mariana Rodena) a ze sebevědomého světáka hysterický, ve své ješitnosti do hloubi uražený muž páchající demonstrativní sebevraždy. Z překvapivého závěru (který samozřejmě neprozradím) by možná měla radost nejedna radikální feministka. Kdo se směje naposled...Samozřejmě je cílem inscenace především diváky pobavit. Ale Fo je zárukou inteligentního humoru. V kontextu českého bulváru má Otevřené manželství velice slušnou úroveň.

Studio DVA - Dario Fo: Otevřené manželství. Překlad Věra Vrbová. Režie Patrik Hartl, výprava Lenka Rašková, hudba Luděk Fiala, produkce Michal Hrubý. Česká premiéra 21. a 24. ledna 2002 v Branickém divadle.

Loučeň

Na prvomájový den jsme se domluvili s Rožkovými, že si uděláme výlet do labyrintů v Loučni. V jedenáct se scházíme u brány do zámeckého parku a hned za pokladnami se noříme do prvního bludiště vytvořeného z tisů designérem Adrianem Fisherem. Ještě, že je tam plošina s vyhlídkou, jinak bych ani netušil, kde se děti honí. Nedaleko se schovává jediná keška v této oblasti. Musím Alici vysadit, je vysoko na stromě. Být sám, tak jsem v háji. Na druhé straně louky se objevují dvorní dámy jak vystřižené z Vogue ročník 1638. I s kočárkem. Jak by ne, dneska se to tu hemží postavami na téma Albrecht z Valdštejna a vývoje země české po bitvě na Bílé hoře.

V koutě parku čeká lanové centrum, pozůstatek nějaké podnikové akce. Atrakce zejména pro Kraštofa, který si vyplavuje adrenalin "skokem do prostoru". Ostatní aspoň zkoušejí štěstí na provazové lávce půl metru nad zemí.

Z desíti labyrintů jsme společně viděli osm, Rožkovi skrečují pokračování, protože se Maxovi udělalo zle. My se jdeme s Klárou a s Alicí podívat na další dvě bludiště přímo k zámecké budově, pak na oběd a zmrzlinu do vesnice a honem domů za maminkou, která se tam léčí s nemocným krkem.

Čarodějnice

Bohatá sněhová nadílka během zimních měsíců dokázala totálně zbourat střechu pódia na Hradešínském hřišti a tím pádem se postarala o dostatek vyschlého dřeva pro čarodějnickou hranici. Ta vyrostla do výšky asi tří metrů s nádhernou figurou zdobící vršek pagody. Holčičky si zmalovaly obličeje, navlékly se do ježibabích hadrů a před sedmou jsme vyrazili na hřiště. Před zapálením hranice proběhlo několik soutěží, aby si prckové mohli vyskákat a vyběhat sladkou odměnu, dospělí zatím na menším ohníčku opékali špekáčky a starali se o svůj pitný režim. Asi v osm hodin vzplálo první chvojí a od něj během několika okamžiků celá výplň hranice. Zároveň se nad lesem začaly sbírat černé mraky a skutečně, zanedlouo začalo pršet. Sice ne tolik, abychom se museli rozprchnout pod střechy, ale na dlouhé postávání to taky nebylo, nemluvě už vůbec o pokračování u ohníčku na zahradě. Před desátou jsem posbíral holky, Klárku někde u občerstvení s kamarádkami, Alici s rozpálenými tvářemi u hranice, do které házela s Aničkou Lánskou klacky, a podobně jako ostatní jsme čarodějnické juchání ukončili.

Narozeninová smršť

Uf, můžeme si z čel otřít pot. Duben, středobod veškerých jarních narozeninových výročí v celém příbuzenstvu, se chýlí ke konci a my právě dnes zakončili maratónek oslav. Z některých jeho částí jsme měli obavy, zejména z holčičí párty, kam si Klárka s Alicí pozvala každá pětku kamarádek. A chudáka Fandu, který se v tom mezi desítkou holčiček trochu plácal. Nakonec jsme sklidili úspěch s několika soutěžemi. Spontánním vyrcholním této akce byla stavba bunkru, na kterou holčičky spotřebovali veškerá volně položená prkna a ořezané cypřišové větve. Stojí u vrby dodnes a asi ještě nějakou chvíli zůstane. Dnešní, třetí kolo oslav zase zpestřila Svatojiřská pouť, která v tomto termínu tradičně na Hradešín zajíždí. Počasí nám naštěstí přálo, jaro je v plném rozpuku, třešně, špendlíky a jiná křáčí kvetou o stošest, sluníčko hřeje tak, že se dá bez problému slavit venku, konečně jarní pohoda...

Zdravá obživa

Alice po příchodu ze školy: "Nepřeju si, abys mi ke svačině pořád dávala tu zdravou obživu!!!"

Lisabon

Pracovní vichry mě zavály do Lisabonu, který už se na rozdíl od Prahy může chlubit téměř letním počasím, zelenými, rozkvetlými stromy a květinami. Vystačil čas i na výlet do centra, na letmou ochutnávku podvečerní atmosféry této portugalské metropole. Když se ohlédnu zpátky, myslím, že procházka na hrad byla spíš pozvánkou na příště, protože tohle nádherné město si delší návštěvu rozhodně zaslouží.

Celkem pěkná podívaná na Lisabon je i v Google Earth: lisabon.kmz

A ještě předlouhé panorama města pořízené z cimbuří Castelo do Sao Jorge.

Kostnice

Dneska jsme jeli do Přelouče pro starého Opla a tak jsme cestu využili i k poznávání a samozřejmě k lovu kešek. Našim hlavním cílem byla kostnice v Sedleci. Holkám jsme to prozradili až při obědě. A ať nám namalují, jak si takovou kostnici představují. Alice nezklamala:

A že tam prý určitě nepůjde. Nakonec šla, ale k pobavení ostatních návštěvníků do kostnice sestupovala se zakrytýma očima, že se na všechny ty kosti ani podívat nemůže. Ale osmělila se, návštěva dokonce vyvrcholila spuštěním alarmu, když Alice prostrčila ruku mříží k pyramidám z kostí, aby tam upustila peníz.
Venku se zatím spustila kroupová průtrž, která nám na chvíli přerušila hledání mysterky u kostnice. Naštěstí rychle přešla, vykouklo sluníčko a my se vesele pustili na procházku přes kopec Kaňk, který je prošpikovanými důlními chodbami a šachtami, sem tam s propadlinami, jak tam půda ještě pracuje.

Petřín

Holky mají velikonoční prázdniny, my si s Ivčou vzali volno, abychom si svátky trochu prodloužili a užili. Dlouho jsme nebyli na procházce v Praze, a protože je vlastně všední den, vydali jsme se na Petřín s nadějí, že tam nepotkáme davy turistů. Předpoklad nám vyšel, na rozhledně jsme se nemuseli vůbec tísnit, bylo tam tak deset lidí. Dopolední sluníčko sice vystřídaly mraky a sem tam déšť, ale viditelnost byla pořád nádherná a nabízely se nám daleké obzory. Na západě Milešovka, na východě Hradešín. Holky z výšky neměly dobrý pocit, tak jsme se zakrátko přesunuli o pár metrů do zrcadlového bludiště. Naposledy jsme tam byli s Alicí před půldruhým rokem, tehdy jsme se libově tlačili rozesmátými Italy. Dnes jsme měli dostatečný prostor a před zrcadly jsme se vyřádili. Další kroky nás pomalu vedly k Hladové zdi a do Kinského zahrad. Cestou jsme lovili kešky, dnešní procházka je vlastně zahájením letošní kačerské sezóny. Poslední poklad se schovával u kostela svatého Michala, zajímavé dřevěné stavbičky původem z Podkarpatské Rusi. Z větší části byla schovaná pod lešením, další důvod se sem ještě někdy vydat. Ona vlastně celá Kinského zahrada prochází procesem renovace, chodníky mají nová zábradlí, podél cest jsou nové lavičky, jezírko je krásně upravené. V jezírku mimochodem měly dostaveníčko snad všechny žáby z Prahy a protože je jaro, většina obojživelníků se řídila sezónním harmonogramem. K nemalé radosti našich holčiček. "Kláro, dělěj poď sem, voni se pářej!!"...

Mínus dva

Hereckým koncertem pro Milana Lasicu a Boleslava Polívku je inscenace Mínus dva od současného francouzského dramatika Samuela Benchetrita. Hra o dvou umírajících starcích je společným projektem tří českých a slovenských divadel. My na ni zašli do divadla Kalich.

Hořká komedie vypráví o poslední cestě dvou mužů, kteří na útěku z nemocnice dojdou skrze osudy jiných k naplnění osudů vlastních. Potkají těhotnou ženu, která je prosí, aby našli otce jejího dítěte, sebevraha, tanečníka a další hledající i hledané osoby. "Nazval bych to pozdním sběrem přátelství, najednou začínají chápat věci, které by nikdy nepochopili, kdyby se neocitli v takové tíživé, tragické situaci," říká o hře Boleslav Polívka.

Komedie ze současnosti získala mnoho divadelních ocenění nejen ve Francii, slovenský režisér Juraj Nvota dal prostor hlavně improvizovaným dialogům. Ústřední hereckou dvojici doplňují v českém uvedení Jitka Čvančarová s Martinem Hofmannem.

"Podle reakce diváků soudím, že humor je v této situaci osvobozující. Sami lidé se začnou bavit nad tou tragikou smrti," říká Milan Lasica.

Hervis 1/2Maraton Praha

Stojím u Libeňského mostu a čekám na Vaška, až mi předá kolík do závěrečné štafety pražského půlmaratonu. Kolem prosviští keňané a další běhaví borci, šňůra běžců pomalu houstne, a když začínají přibíhat první štafety, je už Jankovcova ulice jedním velkým proudem lidí. Kolem půl druhé vybíhám i já. První kilometr něco pod pět minut. Zdá se, že předbíhání pomalejších borců, co jdou celou půlku, motivuje, ale bacha abych nepřepálil. V Karlíně to pěkně fouká proti. Těšnovský tunel, smrad. Už se mi moc běžet nechce, i tempo pomalu slábne. Čechův most, poslední, šestý kilometr do cíle. Dav začíná trochu zrychlovat, mě sil naopak výrazně ubývá. Předbíhá mě nějaký španělský pár, ta ženská po dvaceti kilometrech pořád něco vesele povídá, neuvěřitelné. Konečně Mánesův most a cíl na dosah. Povzbuzování kolegů už mě k výraznější akci nedokope. Cíl. Podle mých hodinek necelých 32 minut (152. pozice z 242 ve čtvrté štafetě). Čas naší štafety 1:44:33 nám zajišťuje 51. místo z 225, druhému týmu z LeasePlanu jsme nandali dvanáct minut. Jsem velmi spokojený...

"Odposlechnuto" z jiného blogu:

Neskutečný zážitek ...

je stát na startovní čáře a za zvuku Vltavy koukat, jak vybíhá neskutečně dlouhý had lidí. Všichni vysmátí, natěšení, ale i nervozní.

Neskutečný zážitek je zjistit, že trasu kterou jsem před 10 lety jezdila tramvají a přilo mi to neskutečně dlouhé, uběhnete za pár minut.

Neskutečný zážitek vidět jak metry utíkají a pomalu a jistě se blížíte k cíli.

Neskutečný zážitek vidět ty jenž běží celý 1/2maraton, běžet proti Vám v době kdy před Vámi je ještě neskutečně dlouhých 2,5km, jste pocitově na pokraji svých sil a oni jsou tak klidní.

Neskutečný zážitek vidět ten dav co na Vás kouká, co Vám fandí a povzbuzuje. Vidět to z druhé strany.

Neskutečný zážitek je zjistit, že stát v první lajně při startu, nemá cenu, neb ty davy co Vás pak předbíhají jsou lehce demotivující.

Je neskutečný zážitek vědět ŽE JSTE TO DOKÁZALI!!!

VŠICHNI JSME TO DOKÁZALI!

Popíliť, všetko popíliť!

Jak říkal major Terazky. Vzal jsem si dnes jeho slova k srdci a jal se okopávat a utínat skryté kořeny přerostlého cypřiše s cílem skolit tuhle dřevinu, než procitne ze zimního spánku. Kořenovým balem jsem se potýkal půl soboty za povzbuzování sousedů. Nabídky, že to vyrveme traktorem, jsem s díky odmítl, ale zapůjčení motorové pily jsem rád přijal. Pozdě odpoledne jsem přesekl poslední zásadní pouto se zemí, pak už stačilo potahat za lano a strom se ladně složil.
"Na čo také vel'ké stromy, všetko popíliť !"

Vysazujeme

Před týdnem jsme nakoupili přiměřené množství semínek, abychom zkusili vypěstovat nějaké trvalky na zahradu. Dneska odpoledne jsme na stůl prostřeli pracovní papírák, rozdělali pidikvětináčky, pytlíky se semínkami a za Aliččina vytrvalého "hajdom hajdom tydlidom..." aranžovali semena do substrátu. Za týden, za dva snad uvidíme, jestli budeme mít s čím vítat příchod jara.

Krkonošská 70

Pětapadesátý ročník Krkonošské sedmdesátky pro Tkačevovu letku dopadl neslavně, jak je vidět z výsledkové listiny. Důvodem pro DNS (Did Not Start) bylo nevídané zhroucení týmu díky virům a zraněním. Tak snad příště...