Vjesolyje kartinki

Autor: Ali
Název: Maminka a mravenci
Aličina poznámka: mravenci mají jen jedno oko, protože jsou z boku. A mají vlasy!!!

Marné hledání pokladů

Naše dvoustá keš je určitě prokletá. V Jablonci nic a tak jsme dneska s Alicí vyrazili za další v Přelouči. Dvoufázová multinka, ani podle logů nic podezřelého. U elektrárny jsme u pamětních desek vypočítali souřadnice finálky, které nás vedly pěknou cestou podle Labe. Na místě pak strom s nádhernou schovkou ve vykotlaném kmeni, ale ta byla prázdná. Kolem dokola taky nic. Že by špatné souřadnice? Přepočítal jsem je ještě dvakrát, jenže pořád ukazovaly na totéž místo. Nezbývalo nám, než se zase vrátit s prázdnou...

Lovení v Jablonci

Všechno začalo vtipným telefonem od rodičů z Jablonce, na jehož zvonění nejrychleji zareagovala Alice. Chvíli do sluchátka švitořila a vtipkovala, až se Ivča zeptala, kdo to volá. "Nevím, ale říká, že je taky Sedláčková...."
Brácha zase potřeboval, abychom se s nimi vydali na dolinu do lesa, že už tam třikrát hledal kešku a pokaždé neúspěšně. Rádi jsme takovou výzvu přijali a v neděli dopoledne čekali na vrchu Horské. Nebylo to daleko, v lese pod Bártlovým kopcem. Ale jak jsme vlezli do podrostu, signál se téměř ztrácel, šipka ukazovala chvíli tam, pak zase desítky metrů na druhou stranu, všechno navíc v mokrém ostružiní. Hledali jsme všichni asi půl hodiny, až jsme měli boty promáchané, ale museli jsme to nakonec vzdát. Bráchovi navíc GPSka ukazovala asi sto metrů vedle, a to i když jsme si je později porovnávali na odkryté louce. Záhada. Jen doufám, že ta moje je v pořádku.

Pieniny a Spišská Magura

Po dvouleté odmlce, kdy jsme pobývali sedmset kilometrů na sever od Prahy, se naskytla šance opět se zůčastnit nádherné podzimní akcičky, tentokrát vandru ve slovenských Pieninách a Spišské Maguře. Záznam a fotografie jsou na samostatném webu jdemeven.cz.

Sklizeň

Padavčat přibývá a už nás nebaví je sbírat ze země, ládovat je do popelnice, přes plot nebo na kompost a tak jsme se rozhoupali, vandali štafle a začli se sklizní naší jablečné úrody. Objem jednotlivých kousků sice není závratný, většina jsou spíš takové jednohubky, ale zato šťavnaté a snad nám na půdě chvíli vydrží.

Monínec

V pátek nás probouzí bubnování deště na střechu chaty. Na výlety ani na běhání v lese to není, teprve až po obědě srážky ustávají a my se vydáváme hledat nějaký houbový les u Veletína. Po hodince a půl toulání máme půl tašky podhříbků, křemenáčů a bedel, ale taky hroznou žízeň, která se nejlíp hasí ve veletínské hospůdce Za pecí. Deset mláďat jinak komorní atmosféru hospody dokonale rozčeří, ať už honěním koček nebo bitkami na peci.
V sobotu se po delší odmlce opět domlouváme s majitelkou farmy v Březí a o půl jedenácté už děti drží v rukou kartáče a hřebelcují své koníky. Zdá se, že je to baví, naparují se v jezdeckých helmách a jsou všechny nesmírně důležité. Dvakrát dvacet minut akorát stačí na to, aby si každý projel kolečko v lese, a nám, abychom si ještě doplnili sbírku hub o další kousky.
Odpoledne si tradičně k velké nelibosti maminek vyrážíme na kolo. Samozřejmě jen otcové bez dětí... Tentokrát je naším cílem zřícenina hradu v Borotíně, uprostřed nádherné krajiny Jistebnické vrchoviny. Navíc se protrhávají mraky a zlaté slunce krásnou scenérii ještě umocňuje . Hrad nás překvapuje svým rozsáhlým sklepením, určitě se sem ještě podíváme i s dětmi.

Libress Cup

Na volejbalovém turnaji se tradičně sešla pestrá směs kvality, od plácalů až po registrované hráče. Už jsme se pomalu smířili s tím, že na bednu se tady asi nikdy nedostaneme. Šanci snad ještě máme v soutěži kulturních vložek, které jsou stálým repertoárem jednotlivých družstev na večerní party. Bez ohledu na vložky byla letošní hvězdou českobudějovická skupina Smutný Karel, která hrála dlouho do noci a získala si srdce spousty pařících hráčů.
Byl by hřích nevyužít výstavní babí léto a neposbírat něco kešek podél cesty do Hořic a zase zpátky. V pátek jsem cestou na jih stihl tři a nejkouzelnější byla ta na hrázi Tálínského rybníku, který se topil v záři zapadajícího slunce. Volnější byl návrat domů a kešky v jižních Čechách vedly k zajímavým místům - na kopec nad klášterem ve Zlaté Koruně, na závratně vysokou strmou skálu nad Vltavou, kde stával hrad Kotek-Maškovec, k pomníku kapitána Raymonda F. Reutera, který se nedaleko Budějovic zřítil v pětačtyřicátém se svým Mustangem P-51, a na další pěkné lokality. Nejlepší byl ale vedlejší produkt lovení pokladů - našel jsem a domů dovezl rodinku nádherných hřibů.

Expedice Apalucha, Mozolov

6:4 - taková byla přesila holčiček o tomto víkendu, kdy jsme se otcové a děti vypravili do nádherné oblasti Sedlčanska, konkrétně do areálu Mozolov. Tam jsme si pronajali jednu chatu a Apalucha mohla začít. Půl soboty jsme strávili na výletě k Husově kazatelně, největšímu viklanu v Čechách. Prý má v sobě uloženou negativní energii, nejspíš danou pověstmi o obětních rituálech, které se zde měly provádět v dávných časech. My necítili nic, naopak jsme si užili spoustu legrace s aranžováním společné fotografie na samospoušť, kdy musel Míra přiběhnout k balvanu a za naší pomoci se na něj vyšplhat během necelých deseti vteřin. Cestou jsme zjistili, že roste spousta hub. Tuhle informaci jsme pak zužitkovali v něděli a cestou domů si nasbírali každý tašku podhříbků. I v areálu Mozolova bylo co dělat - holčičky se honily na kole a v lese, my zatím hráli nohejbal a frisbee, pak všichni do krytého bazénu - není divu, že večer holky usnuly téměř okamžitě a my se mohli v klidu oddávat společenským hrám...

Bitva u Lipan

Z nějakého důvodu jsem si vždycky myslel, že bitva u Lipan se udála někde v jižních Čechách. Asi díky nějaké asociaci Husité -> Žižka -> Trocnov -> jihočeský kraj, jiné vysvětlení mě nenapadá. A tak mě před nedávnem docela překvapilo, že obec Lipany a (ne)slavné bitevní pole je jen pár kilometrů od Hradešína. A protože jako na každé správné pamětihodnosti i tady se schovává keška, zaparkovali jsme v Lipanech a vydali se kopec obhlídnout. Podél červené turistické značky je několik velkých tabulí s informacemi o velkých bitvách, technice husitských bojů a nahoře na pláni kromě lipanské mohyly také popis samotné bitvy i se schémátkem, jak se jednotlivá vojska pohybovala. Po odlovení pokladu jsme z vrchu kopce viděli jak se na nás od severu valí černá mračna s hustým deštěm a tak jsme většinu cesty zpět do Lipan vzali klusem.

Zahrada vzhůru nohama

Ranní rosa na pavučině mezi smrkem a tůjí stokrát převrátila zahradu naruby....

Vjesolyje kartinki

Autor: Alice
Název: Dinosaurus
Legenda: dinosaurus je masožravý, červená tečka vpravo je kus flákoty, kromě toho zabíjí ocasem a má dokonale ztvárněné prsty

Autor: Klárka
Název: Santa
Legenda: Santa na saních, za kterými šlehá oheň. Saně táhne spřežení šesti sobů. Tři jsou však v zákrytu, takže nejsou vidět...

Příprava na družinu
Ivča: "Klárko, v pondělí budeš v družině a..."
Klára: "Jo, jo, jo..."
I: "... a po obědě tam zůstaneš a já pro tebe přijedu odpoledne. Je to jasný?"
K: "Jo, jasný. Jsem z toho jen úplně pomatená"....

TRUDE

TRUDE je zkratka pro Tief Runter Unter Die Elbe, a jmenuje se tak obří razící štít, který provrtával čtvrtý tunel pod Labem pro silniční spojení mezi severním a jižním břehem. S průměrem 14.2 metrů a váhou 380 tun byl ve své době nejmohutnějším rypadlem na světě. A když si odpracoval dva a půl kilometru pod zemí, dali ho jako pomník do muzea práce (Museum der Arbeit) v hamburském Barmbeku. Jak jsem na něj narazil? Samozřejmě mě ke štítu nepřivedlo nic jiného, než keška, která se schovávala v jeho útrobách...

Do školy

Srpen skončil a s ním i ranní válení. Takže dneska nejen já ale i všichni ostatní budík na šestou, abychom se stihli včas vykopat do školy v Úvalech. První školní den byl pěkně zamračený, obloha hrozila každou chvíli deštěm, a na foťáku jsem v tom šeru musel citlivost strkat pěkně nahoru.
Vyzvedáváme přeloučskou babičku na nádraží a pak honem spěcháme před školu. Jsme jedni z prvních a tak máme čas si prohlížet další příchozí, potenciální Klárčiny spolužáky. Holky tomu moc pozornost nevěnují, raději visí na mamince. Ve tři čtvtrtě na osm se otevírá brána a Klárka nás po chodbách neomylně vede rovnou do 1.A. Téměř všechny lavice jsou ještě volné, ale Klárka obsazuje hned tu první nejblíž ke dveřím a svoji volbu si nenechá ničím vymluvit. Kolem osmé jsou všechna místa obsazená. Vedle Klárky sedí půvabná holčička a záhy se ukáže, že je to taky Klára. Na stolech mají děti nachystané Prvouky, balíček pomůcek a taky sáček s překvapením. Paní učitelka děti přivítá, navnadí je a běhěm deseti minut je po všem a všichni jsme milostivě propuštěni. Celý první týden budou mít děti jen dvě hodiny vyučování. Rodiči, postarej se, co se zbytkem dne...

Větroně

Dneska byly v plánu lety na větroních, kdy na nich měli vzlétnout kamarádi, co letos společně slavili kulatiny. Na letiště Točná jsme vyjeli přesně v 11:00...
11:08 Šimánková (telefon): "Tak kde jste? Kluci už mají instruktáž..."
11:18 Šimánková: "Změna, lety prý ruší, že je nízká oblačnost. Ale všichni jdeme tady na letišti do hospody i na oběd."
11:20:00 Alice: "Fuuuuuj, Klára se poblila!!! Má to i na kalhotech!!"
11:20:01 Honza: "No fakt, drží si to v rukou..." (a hledá místo na zaparkování)
11:20:03 Alice: "Zase! No fuuuuuj, už je to i na sedačce!!!"
11:20:15 Stavíme na poli a voláme, že dneska už bohužel nedorazíme
11:21:40 Otáčíme a se zelenou Klárou, svírající igeliťačku pod bradou, se vracíme do Hradešína.
Lety se nakonec i přes nízkou oblačnost konaly, leč bez naší účasti. Klárce se po automobilové nevolnosti celkem ulevilo a tak, abychom neprolenošili zbytek dne, jsem je vytáhl do lesa mezi Úvaly a Klánovicemi. Samozřejmě se tam na místě bývalé obce Žák, která byla zpustošená během třicetileté války, nacházel poklad. Kromě toho jsme se také dívali po paloucích a mezi mlází, jestli se neurodilo něco hub a voilà, několik houbích miminek jsme skutečně objevili. Neměl jsem je však nechávat v péči děvčátek. K autu totiž dorazila jen omačkaná hlavička jedné z babek a vyhlídka na houbovou polévku vzala za své...

Knihomol

Tušil jsem, že se to jednou přihodí, jenom nebylo jisté, kdy. Až dneska jsem se cestou z práce příliš začetl do případu superintendanta Dalglishe a svět kolem přestal existovat. A když jsem nakonec procitl, úvalské nádraží bylo dávno za mnou a vlak se právě chystal stavět v Rostoklatech....

Medvěd 009

Sousedi Košťálovi nás onehdá nabádali, abychom si určitě nenechali ujít koncert úvalské bigbítové skupiny Medvěd 009. Pozvali jsme proto rodiče z Jablonce, aby nám večer pohlídali. Sobotní odpoledne jsme ještě využili k malému výletu ze Škvorce na kopec nad Třebohosticemi. Mezi poli se tem skrývá starý opuštěný "Lom Na Plachtě", dnes přírodní památka a rezervace a vněm samozřejmě ukrytý poklad. Kromě lomu je z vršku kopce nádherný výhled na sever a západ Čech a stojí za to vyjet si nahoru, když je dobrá viditelnost. Dalekohledem jsme dohlédli až a Milešovku nebo přes Neratovice a Mělník až na Bukovou horu u Ústí nad Labem. Také na Prahu je výhled z nezvyklé perspektivy, protože se na ní vlastně člověk kouká shora.
Po osmé večer jsme se s Ivčou vypravili za hřiště, kde měla vystupovat skupina Medvěd 009. Předskokanem jí byl zřejmě nějaký pubertální spolek bigbítových nadšenců, raději jsme je zapili půliterm piva v hradešínské hospodě. Okolo deváté Medvědi konečně doladili a spustili svůj repertoár. V "kotli" před pódiem náruživě povzbuzovala hrstka fandů, další lidé postávali nebo posedávali na lavicích. Všehovšudy jsem ale očekával mnohem větší návštěvnost. Po několika kusech jsme usoudili, že jsme viděli a slyšeli dost a pomalu se vydali domů dát ušním bubínkům odpočinout.
Nedělní dopoledne jsme se vydali za druhou víkendovou keškou k vysílači Liblice. Nikdy bych nevěřil, že ty stožáry jsou nejvyšší stavbou v repoublice a že dosahují neuvěřitelných 355 metrů. Taky nás překvapil systém koaxiálních kabelů kolem, bylo docela zajímavé si to vše prohlédnout zblízka.
Na odpoledne jsme měli ohlášenou další "kolaudaci", tentokrát přijeli Hurychovi spolu s Burdovými z Ostravy, kteří využili příležitosti, kdy pobývají v Raškovicích. Prošli jsme, dům i se zahradou se líbil a dobré zprávy tak putují k ostatním ostravským příbuzným...

Stanujeme

Na návštěvu se k nám vydala rodina Norků v celé parádě. Tím klesl průměrný věk na naší adrese pod hranici zletilosti. Na zahradě vyrostly stany, jeden pro kluky, druhý pro naše holčičky. Bohužel se večer dostavila bouřka a tím pádem strach vystrčit z baráku nos. Takže si děvčátka ustlala na podlaze v děcáku a do stanu jsem se přesunul já sám. Aspoň jsem vyzkoušel tyčky a zjistil, že jsme ještě schopni dát dohromady pár, který není úplně rozlámaný. Stan se ještě bude hodit.

Jůlinka a Krasoň

Původně Jůlie a Kráska. Taková jména měla naše děvčátka vymyšlená pro svá koťátka. Jelikož se ale ukázalo, že Kráska je vlastně kocour, stal se z něho Krasoň. A dneska jsme si je přivezli z Podlažic do Hradešína. Zatím mají ustláno v košíku za komínem (oba už si tam hoví), jakmile si ale zvyknou, půjdou na mráz do boudy, kterou jsme prozíravě koupili od Pudilové. Koťátka zvědavě pobíhají po sednici a jak je vidět, nejspíš se jim tady zalíbilo, o zbytky polívky se div nepoprala.

Zatápíme aneb šikovné ruce

Nějak se zdálo, že se nám do sednice natáhla zima a že bychom ji mohli velmi snadno vyhnat, když si zatopíme v kamnech. A jednou ranou bychom tak mohli vyzkoušet, jestli kamna vůbec hoří a jestli na nás nečekají zase nějací kostlivci. Z jednoho špalku bylo dřeva víc, než co jsme mohli potřebovat. Zpočátku nesmělé plamínky se nakonec rozhořely do parádního ohně a za pár minut už nám začal z čela kapat pot. Abychom si mohli krásnou atmosféru s ohněm kdykoliv zopakovat, nachystal jsem si sekery, že začnu zpracovávat hromadu dřeva pod ořechem. Po několika odvezených kolečkách (ještě jednou díky do Jablonce!) se mi sekera odrazila od suku a hrš přímo do palce. Koukám, díra jako hrom, pěkně nad kostí, jako od chirurga. Žíly se po Ivčiných zázračných dezinfekcích okamžitě zatáhly a palec mi ozdobil bělostný obvaz. Na dotazy dětí, proč už nesekám, se nedalo reagovat jinak, než otevřením láhve červeného. Taky proto, abych doplnil ztracené krvinky...

Malujeme

Já nejsem ani Leonardo, ani Michelangelo,
paletu mám amatérsky chudou.
Ale když mne paní Múza políbila na čelo,
rozhod jsem se skoncovati s nudou.

Samým blahem jedním tahem
srdce z lásky maluju,
protože já, protože já, protože já miluju,
a maluju a miluju a miluju a maluju
a miluju a maluju a miluju a maluju......

Srdce z lásky zrovna nemalujeme, naše barevná paleta se omezuje pouze na bílou. Kila sádry a litry Primalexu pomalu mizí na zdech pokojů, na našich vlasech, obličejích, končetinách, do vysílených rukou se dávají křeče a třas a navíc jako by nenabarvených stěn neubývalo. Ale světlo na konci tunelu už se zvolna rýsuje. Je ještě velmi slabé, ale je tam!